Jakub Dervak (vl. jménem Ivan Procházka, 31. 12. 1943 – 2. 1. 2021) – hvězda, která počátkem šedesátých let zazářila na poetickém nebi. Zazářila a zhasla. Zhasla? Dlouho jsem ho podezíral, že si tajně něco smolí do šuplíku, a věřil, že až to jednou někdo objeví, bude to událost. A v koutku duše tomu věřím dodnes.

Nepíšící básník. To je tvrdý úděl, něco jako poustevnictví nebo celibát: nemůže sát ze sladkosti poezie, neboť s ní není spojen tvorbou, ale životem.


Jakub Dervak, foto archiv


Z tváře na fotografii z mládí prosvitne cosi jako údiv. Je to údiv nad sebou samým, anebo již – zatím skrývané – vědomí vlastní výjimečnosti. Vidím ho, jak vchází do sálu plného lidí, zdánlivě s rozpaky, ale soustředěný, s rozcuchanými černými vlasy a v červené prošívané bundě; tu nosíval i v létě. Mladí básníci nevynikají vždy mužnou krásou, a když se mezi nimi někdo takový objeví, vyvolá to, zvláště mezi ctitelkami poezie, nemalý rozruch. Možná tehdy, možná později, mi svěřil tajemství svého pseudonymu: To jméno musí hřmít, drnčet, rachotit jako buben. Derbak Derbačok.

Znali jsme se bezmála šedesát let. Nebylo to žádné velké přátelství na život a na smrt, k ničemu nás nezavazovalo ani nenutilo, ale trvalo bez větších zvratů a bez přerušení. Nevzpomínám si, že bychom se někdy spolu bavili o poezii, a pokud ano, určitě se to netýkalo něčeho osobního. Naší společnou vášní byl autostop. On projezdil takřka celou Evropu, dostal se dokonce do Spojených států; odtud mi poslal pozdrav napsaný na ubrousku v motorestu na křižovatce kdesi mezi Atlantou a Washingtonem. V osmašedesátém jsme spolu plánovali výlet stopem do Turecka, ale naše úmysly překazil vpád spřátelených armád.

Když se hraniční závory zavřely, jezdil za mnou na různá místa, kde jsem pobýval, na Šumavu, do Kostomlat, Krkonoš, Chlumce i na Pecku. Jednou jsem ho vzal s sebou do lesa a on se zdatně oháněl sekyrou, kterou mu půjčil můj spolupracovník. O mnoho let později byl na přednášce známého mořeplavce Krautschneidera a nadšeně mi o něm vyprávěl. „Ale toho ty přece znáš, dokonce ti půjčil svou sekyru,“ pokoušel jsem mu připomenout dávnou příhodu. „Ten člověk? Vždyť neměl vousy,“ nechtěl mi věřit. „To víš, takový plnovous nějaký rok roste.“

Žil v malém bytečku na Hanspaulce. Předsíňka a dva pokojíky od podlahy až ke stropu zarovnané stohy knih, mezi nimi úzký koridor vedoucí k posteli. Vypadalo to tam jak v pravěké jeskyni. Netekla voda, nesvítila elektrika, do šera smutně plál jen hořák plynového sporáku. Říkal jsem mu: „K čemu je ti tolik knih, prodej něco, ať máš aspoň na nájem a na jídlo.“ Časem se nechal umluvit a jednou jsme přerovnali celý stoh. Já mu knihy podával a on je třídil: na jednu stranu ty, které by mohl postrádat, na druhou ty, které postrádat nemůže. A výsledek? Na první hromádce byly dvě nicotné brožury a na druhé zbytek.

Později jsem se do Prahy dostal jen málokdy a navštěvoval ho tak dvakrát třikrát do roka. Přestěhoval se z Hanspaulky do Bělohorské a jeho zdraví i kondice se viditelně zhoršily. Měl bércáky, nohu zafačovanou, chodil s berličkami, ven vycházel čím dál tím méně, pak už vůbec ne. Jeho společníky byly rádio a noviny. Občas mu nějaký známý obstaral nákup. Já chodil nakoupit k Vietnamci, do obchodu přes ulici. Pak jsme sedávali vzadu na dvorku na lavičce nebo zašli vedle do cukrárny na kafe.

V posledních letech se naše kontakty omezily na dopisování a telefon. Já mu psal, on telefonoval. Já psal Ivanovi a volal mi Jakub. Někdy jsem ho tituloval Ajvn. Tak v Domě naděje v Ipswich volali na Ivana Blatného. Podle tohoto rituálu probíhala naše komunikace několik let. On tvrdil, že už jsem snad jediný, kdo ještě píše dopisy perem. Trochu přeháněl, neboť takto si dopisuji s více lidmi a občas mi přijde dopis psaný rukou.

Naposledy jsme se viděli loni v létě. Tentokrát mě pozval k sobě dovnitř. Byt mi připadal prostorný, světlý a uklizený. Na stole ležely rozevřené noviny a knihy, vedle přítelova fotografie z pozdějších let: démonická bradka, uhrančivý pohled. Dnes mě mrzí, že jsem ho o ni nepožádal. Zato mi bylo dovoleno vyměnit u lustru v kuchyni žárovku. Kéž věčně svítí!

Ozval se týden před Vánocemi. Hlas měl zastřený, stísněný. Následoval můj dopis. Snad došel včas.


Jakub Dervak
Pět básní z šedesátých let    


Větve

Dano! Šli jsme spolu zahradou…
ovoce
bylo mnoho a bylo těžké
větve byly plné a byly těžké
visely nízko nad zemí

museli jsme se nízko sklonit
pod větve
abychom prošli
nízko poklonit

…

klaněli jsme se aniž jsme o tom věděli
klaněli zahradě zemi
za větve nízké
za větve těžké
aniž jsme o tom věděli
klaněli jsme se
za nesnadný průchod
zahradou


Ježek
ráno
na silnici u Bohuslavic

1 přejeli ježka
                   … nedošel daleko
  přejeli ježka
                        nedojeli daleko

2 (potom měl v mém vyprávění
   dojít jen tam         kam došli oni)

3 přejeli ježka
   nedošel daleko
   přejeli ježka
   nedojeli daleko


3,4 rysy zedníka
Fr. Kupky z Bohuslavic

špatné charakterové vlastnosti nemá čas
na špatné charakterové vlastnosti

…

jinak
je mi tady všechno od rána od šesti
EMA MÁ MÁMU vápnem
po zdi
a po mnoho let nesmažeš houbou…

jinak:
1/ nemá čas na špatné charakterové vlastnosti
    celý den pracuje
2/ nemá čas po práci pracuje… nemá čas na vlastnosti
    vůbec!


ale ty

ty se nesmíš pořád vznášet v oblacích
… povznešený nad věci
řekli
mu

nejsem
necítím se povznesený

řekl básník 

a vznesl se
a odletěl
           nahoru
                   oknem
                         suterénu


Královská hra nohou

vždycky
nižší figury to jsou
co dávají mat
králi

včera
vylezli jsme s Petrem na horu
která je vyšší než my

heslo včerejšího výstupu?

královská hra
nohou


Almanach mladých Tvář (Brno, Blok 1963).