V úterý 2. listopadu 2021 zemřel nečekaně ve věku 78 let Ivo Hlobil, jeden z našich nejrespektovanějších historiků umění, mezinárodně uznávaný odborník na evropské umění středověku a rané renesance, vědecký pracovník Ústavu dějin umění AV ČR a emeritní profesor Katedry dějin umění Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, na jejíž obnově se v polistopadových letech podílel.

 


prof. PhDr. Ivo Hlobil, CSc. Foto © Petr Zinke – Ústav dějin umění AV ČR, 2017

 

Byl jsem s ním v kontaktu jen příležitostně, v posledních dvou letech však poměrně často a intenzivně v souvislosti s přípravou výstavy a knihy o Plzeňské madoně a krásném slohu a především v rámci průzkumu a restaurování opukové sochy Madony plzeňské – jedné z nejvýznamnějších památek evropského umění poslední třetiny 14. století, které jsme vedle dalších odborníků měli možnost s Ivo Hlobilem sledovat a připomínkovat. Ivo Hlobil na mne učinil nesmazatelný dojem; svými lidskými a odbornými kvalitami vstoupil do mého života jaksi vnitřně a celkově. Cítím se mu být zavázán a chci mu vyjádřit svůj vděk a úctu několika řádky, které ovšem jistě nenahradí fundované nekrology, které by měly plně zhodnotit jeho přínos oboru dějin umění.

Bibliografie, dostupná spolu s informacemi o odborných aktivitách Ivo Hlobila na internetových stránkách ústavů, kde pracoval, i v jiných databázích, čítá desítky a desítky položek. Jeho texty se vyznačují pevnou, logickou strukturou a úspornou, pádnou argumentací, z níž je zřejmá autorita, která se ale nepotřebuje vykazovat či krýt autoritativností. Obecně pozitivistický přístup mu poskytoval pevné východisko ve faktických zjištěních, nerozkolísané planým teoretizováním, ovšem východisko ukotvené v hlubší půdě, než je pouhá mělká evidence skutečností; Ivo Hlobil měl vytříbený cit pro kvality, vnitřní rozměr a významové vyzařování uměleckohistorických jevů. Svým přístupem naplňoval husserlovský imperativ „zpátky k věcem samým“, které střízlivě, věcně analyzoval, interpretoval a vyvozoval z nich historické významy. Odtud také pramenila jeho pronikavá metodická pozornost k materiálu a hmotné výpovědi středověkého umění. Významným vědeckým objevem Ivo Hlobila v posledních letech byl zvláštní, nenápadný prvek, během stoleté tradice bádání o umění krásného slohu nikým nepovšimnutý: jemně a přesně rytá struktura na roušce Panny Marie, napodobující tkaninu, která, jak zjistil, se pravidelně vyskytuje výhradně u opukových madon a piet krásného slohu s pražským původem. Ivo Hlobil dosud nepovšimnutý prvek nejen evidoval a katalogizoval, nýbrž vycítil a nahlédl jeho podstatný význam, a věnoval mu systematickou interpretační pozornost. Přesvědčivě dokázal, že to není arbitrární mimetický či dekorativní prvek, že jeho výskyt je historicky a teritoriálně výlučný a vázaný na kultický kontext spojený s relikvií roušky Panny Marie potřísněné krví Krista, která byla součástí pokladnice svatovítské katedrály.

Ivo Hlobil byl typem klasického vzdělance s důkladnou humanistickou základnou. Důraz na skutečnosti, na fakta, v nichž identifikoval významy, ho chránila před svůdným zpěvem sirén čisté teorie; dobře znal například současné uvažování v oboru vizuálních studií a oceňoval přínosnost toho či onoho nového přístupu a myšlenkového výkonu, ale právě tak si uvědomoval slabiny emancipované teorie odtržené od materiálu. V rozhovoru s Janem Klípou přesně poukázal na to, co je ohroženo v širokém teoretickém poli vizuálních studií, které pojímá umělecká díla jako objekty mezi jinými objekty: „Samozřejmě není na škodu, když je obor konfrontován se širšími pohledy na věc či je-li promýšlena jeho základní metodika. Můj názor však je, že pokud se historik umění odtrhne od materiálu, tedy od uměleckého díla, a zakotví ve sféře čistě teoretického uvažování, tak hrozí, že nakonec ztratí potřebu zabývat se tím, co je v dějinách umění z vývojového hlediska důležitější či méně důležité – tedy ztratí schopnost zabývat se kvalitou uměleckého díla. Pak dochází k zásadnímu poškození jeho odborného profilu jako historika umění. Může se přitom samozřejmě stát odborníkem v jiné oblasti, což není samo o sobě nic špatného“ (O minulosti a budoucnosti oboru a jeho institucí. Rozhovor s Ivo Hlobilem, Bulletin Uměleckohistorické společnosti, č. 2/2013).

Ivo Hlobila charakterizovala argumentační poctivost opírající se o plnou důvěru v racionální odborný dialog, bez myšlenkových mlhavostí a úskoků, nezatížený osobními resentimenty, otevřený, a tedy stejně vstřícný jako razantní, čistý, nezakalený, a tím nezvykle přímý. Byl v odborné diskuzi v jistém smyslu průzračný jako sklo, ale kde to bylo namístě, se svou polemickou vervou také právě tak tvrdý, aniž by musel být útočný. Takto dokázal nejen v odborných textech, ale i v organizačních či praktických záležitostech památkové péče, pro niž sám teoreticky, pedagogicky a prakticky mnoho vykonal, proniknout rychle a přesně k jádru problému a s přirozenou autoritou okamžitě jednat. Ondřej Jakubec zaznamenal příznačnou situaci: „Před několika málo lety (…) zachránil skupinu soch při kostele sv. Michala v Olomouci, jejichž devastace neodborným zásahem probíhala takřka pod nosem olomouckých památkářů. Stačilo však jen, aby Ivo Hlobil prošel kolem, a vše bylo jinak – okamžitě poznal, že sochy jsou necitlivým čištěním ničeny, a na jeho bleskový zásah byly práce ihned ukončeny a většina zbývajících soch se tak uchránila“ (Ondřej Jakubec, Laudatio k udělení Ceny Uměleckohistorické společnosti Ivo Hlobilovi, Bulletin Uměleckohistorické společnosti, č. 2/2016).

Ivo Hlobil byl šarmantní, vstřícný, usměvavý člověk – náhodné setkání s ním, třeba prchavé, vlilo do srdce radost a jistou bezprostřední důvěru ve svět. Vzpomínám, jak v závěrečné debatě VI. sjezdu historiků umění v roce 2018, který se věnoval problematice autora, a tedy i autora uměleckohistorických textů, formulovala ideově vyhraněná skupina mladších kolegyň a kolegů foucaultovsky (byla to ovšem foucaultovština, nikoli Foucault) zabarvené přesvědčení, podle níž pozice každého, kdo píše odborný text, je ipso facto nereflektovanou pozicí mocenskou, která vlastně jen stvrzuje a dále upevňuje vládnoucí (a nespravedlivá) paradigmata. Ivo Hlobil reagoval stručně asi těmito slovy: „Když jsem se – a platí to pro celou naši generaci – rozhodl pro dějiny umění, chápal jsem tento obor v duchu Erwina Panofského jako humanitní disciplínu. Mně je vás líto.“ (Sám Ivo Hlobil mohl namísto humanitní středoškolské přípravy studovat jen průmyslovou školu strojnickou v Přerově. Teprve poté, v letech 1964–1969, navázal ve studiu na Katedře dějin umění FF UK.) Ivo Hlobil svoji myšlenkovou práci vykonával v duchu Heideggerovy teze „myslet znamená milovat to, co myslíme“. Mimořádně intenzivní a plodnou odbornou, pedagogickou, organizační a praktickou činností rozvíjel humanitní podstatu svého oboru jako neúnavný spiritus agens mnoha velkých výstavních a badatelských projektů, jako skvělý, rovný člověk a vědec velkého, mezinárodního formátu s dokonalým smyslem pro kvality. Trvale pro mne zůstane jistým měřítkem.