Básničky. Jinak tomu najednou neumím říct. Žádné básně, verše, nebo poezie. Sedím v autobusu, který organizátoři z nakladatelství Větrné mlýny speciálně vypravili v rámci zahájení letošního Měsíce autorského čtení, a vezu básničky. Ten veliký literární festival se tradičně pořádá celý červenec na pěti místech, autoři postupně putují do Brna, Ostravy, polské Wrocławi, jednoho slovenského města (Košice, Bratislava, nebo Prešov) a nakonec do ukrajinského Lvova. Letos se Lvov měl stát alespoň na dva večery, z nichž jeden je věnovaný poezii, symbolickým začátkem festivalu. Vedle mne sedí Jaromír Typlt, kousek dál Ivan Motýl a Karel Škrabal a taky vezou – básničky. Do země, která potřebuje obvazy, vodu a protiraketovou obranu.
Večer se odehrává v přízemním sále Divadla Lesji Ukrajinky, pojmenovaném podle básnířky z přelomu 19. a 20. století, která dříve než podlehla ve dvaačtyřiceti letech tuberkulóze, napsala báseň Bez naděje doufám. Před zahájením večera není nikdo upozorňován, aby si vypnul mobil, naopak je žádoucí zůstat v kontaktu s vnějším světem. Pak se čtou básničky a nám postupně dochází, že jsme patrně přivezli na Ukrajinu něco sice drobného, ale pro místní neméně důležitého než obvazy nebo voda – totiž možnost připadat si samozřejmě a volně, dvě hodiny poslouchat nějaké Čechy, jak prožívají svět. Typltovo filosofující potěžkávání jazyka nebo Škrabalovy výjevy z každodenního konzumního života se v tomto kontextu paradoxně stávají nejangažovanějším básnickým gestem.
Když vystoupení skončí, máme se přesunout z přízemí nahoru do patra, neboť starosta města Lvova tam prý nechal jako projev vděčnosti uspořádat raut pro organizátory a vystupující. Voňavá masa na různý způsob, zeleninové saláty a rozmanitě upravené brambory; ukrajinská kuchyně, podobně jako ta polská, patří odjakživa k vynikajícím. Nejlepší jsou jemné bílé ryby. Jenom ta jejich vodka mi tu chybí, ale vína je hodně. Celé konvoje červeného vína. Vybavuje se mi, jak jsme v noci na cestě museli zajet ke krajnici, protože s blikajícím doprovodem projížděla řada kamionů bez poznávacích značek. Napočítal jsem jich patnáct. Šofér mi říkal, že jsou po vrch naloženy nábojnicemi a směřují na východ země.
Ještě si dám červené. A pak dolů po schodišti, cítím, že jsem měl odejít dřív, mnohem dřív… Dole se ocitám přede dveřmi, které najednou nepoznávám, bože, je to tu všechno tak zmatené. Vzal jsem za kliku. Ovanul mě vlhký chlad. Stál jsem v pustém tmavém prostoru, ve světle z chodby jsem rozpoznával, že jsou v něm pouze řady dlouhých laviček, velmi podobných těm, které v mém dětství tvořily povinnou výbavu tělocvičen. Na všech školách byly stejné, konce měly vždycky opatřeny háky, a když se jedna strana lavičky zachytila nahoře za žebřiny na stěně, vznikla skluzavka, na níž jsme pak v hodinách tělocviku jezdívali po zadku a šplhali vzhůru, aby nás vychovali k nebojácnosti. V šesté třídě jsem si o jednu z nich přerazil nos.
Nahoře na schodišti zaznělo volání v ukrajinštině. „Poet!“ rozuměl jsem dobře. Nějaký člověk z personálu Divadla Lesji Ukrajinky na mě hulákal: „Poet! Ně tam, ně tam! Tam bomboskovyšče!“ Bezradně jsem se otočil, než jsem pochopil, že jsem si to divadlo bezděčně prošel celé – až do protileteckého krytu. „Vgoru, vgoru!“ smál se ten chlap od ucha k uchu.