„Zůstává s námi Bůh, nebo modlitba?“ zeptala se mě Dorota Dobrew, když překládala nedávno jednu moji báseň z češtiny do polštiny a narazila na verš: „odvaha vyměnit Boha za modlitbu“. Byl to jeden z těch četných dotazů, které jsem od ní dostával a z nichž jsem měl učiněnou radost. Bezděčně totiž potvrzovaly zaujatost překládaným textem, starost o každé slovo i o celkový smysl, potvrzovaly interpretační vůli i ochotu báseň prožívat v jejích možnostech a nejistotách. Pokusil jsem se v odpovědi na tento dotaz načrtnout svoje přesvědčení: Bůh pro mne v té básni symbolizoval svrchovanou instanci, něco, co je samo o sobě. Modlitba však byla čímsi víc – totiž vztahem. Všechny instance a substance oživuje teprve vztah, který k nim zaujímáme a na který čekají, Boha nevyjímaje. Když jsem Dorotě odpovídal, myslel jsem na to, jak její čtenářský a překladatelský vztah k mé básni onu báseň oživuje.
Svým jemným a citlivým překladatelským vztahem Dorota Dobrew oživila nejeden básnický i prozaický text z české literatury. Při znalostech dnešních poměrů na tuzemských univerzitních katedrách literatury odvažuji se říci, že kdyby studenti přečetli jenom to, co tato nenápadná Varšavanka do polštiny přeložila, museli by nabýt docela slušného přehledu o české literatuře posledního století… Seznámili by se totiž s klasiky Vladimírem Holanem, Vítězslavem Nezvalem, Jaroslavem Seifertem i Janem Zahradníčkem, byli by uvedeni do díla Jiřího Ortena nebo Jana Zábrany. Poznali by autory českého undergroundu Egona Bondyho, Ivana Martina Jirouse, Pavla Zajíčka, Jáchyma Topola, Petra Placáka i české surrealisty Vratislava Effenbergra nebo Romana Telerovského. Setkali by se s dílem Milady Součkové, Josefa Topola, Věry Jirousové, Nadi Plíškové, Karla Michala, Josefa Jedličky, Pavla Švandy, Karla Miloty, Karola Sidona, Pavla Landovského, Jiřího Kratochvila, zakusili by i něco z tvorby pro dětského čtenáře od Karafiátových Broučků po Svěrákovy povídky. Získali by povědomí o řadě děl z období po listopadu 1989, napsaných Janem Novákem, Květou Legátovou, Ivanem Binarem, Antonínem Bajajou, Přemyslem Rutem, i o dalších současných prozaicích a prozaičkách, například Emilu Haklovi, Jiřím Hájíčkovi, Tomáši Zmeškalovi, Martinu Šmausovi, Petru Stančíkovi, Petře Hůlové, Markétě Baňkové, Jakubě Katalpě. Zjistili by, jakou poezii píší Petr Halmay, Radek Fridrich, Tomáš Přidal, Petr Borkovec, Jaromír Typlt… A Viola Fischerová.
Přátelství Doroty Dobrew s Violou Fischerovou stálo v základu toho úctyhodného překladatelského díla, které jsem se zde právě pokusil načrtnout jen úplně letmo, pomocí výčtu jmen. Jazyky s jejich ohromujícími zákonitostmi a neméně ohromujícím „tajemstvím řeči“ zajímaly Dorotu už od malička – sama vzpomíná na to, jak jí na základní škole učarovala ruština a jak byli její rodiče více než rozpačití z té lásky k jazyku tehdejšího impéria, politicky ovládajícího Polsko. Fascinace jazykem přivedla Dorotu až ke studiím slavistiky na Varšavské univerzitě. Po jejím ukončení se věnovala několik let vědecké práci a následně i výuce – její plachost a sebekritická náročnost však vedla k odhodlání prohloubit dál systematicky své vzdělání. Přihlásila se na další studia, tentokrát orientalistiky, neboť instinkt jí říkal, že čím je jazyk exotičtější, tím lépe jsou na něm vidět mechanismy jeho fungování. Dvouletý studijní pobyt v Indii jí učaroval, chtěla zde zůstat natrvalo. K velkému štěstí pro českou literaturu se však nakonec vrátila.
Ještě ovšem nebylo rozhodnuto. Dorota Dobrew začala kvůli obživě pracovat v právnické firmě. Jazyk se pro ni stal úředním nástrojem exaktnosti, jeho básnické schopnosti nikoho nezajímaly. Uběhlo osmnáct let, než se odhodlala obeslat jednu soutěž několika překlady poezie – mezi nimi byly taky verše Violy Fischerové. Mezi básnířkou a překladatelkou vzniklo pevné přátelství. „Byly jsme dvě nerozlučné půlky jednoho celku. Viole vděčím za všechno – že jsem se vrátila k češtině a že jsem začala profesionálně a pravidelně překládat. Osm let jsme si povídaly o všem možném, taky o literatuře, kterou mi Viola takhle suplovala, a zaplňovala obrovské díry, které jsem měla a pořád mám v této oblasti. Nebýt jí, nadále bych příležitostně posílala překlady nějakých básniček do soutěží, v přesvědčení, že nemám na víc. Moje laudatio patří Viole,“ řekla mi Dorota poté, co se dozvěděla, že se letos stane držitelkou ceny Premia Bohemica, udělované zahraničním překladatelům, kteří se ve své zemi zasloužili o šíření české literatury ve své mateřštině.
Když byla ujištěna, že ocenění ji nemine, doslova se vyděsila. Ráda si totiž hlídá pozici toho, kdo neopouští svůj soukromý prostor a v něm dělá to, co považuje za smysluplné a radostné. „Překladatel má být neviditelný, ve svých dílech i ve svém životě. Ach jo,“ napsala mi. Odmítnul jsem s ní na toto téma diskutovat. Věděl jsem, že mám co do činění s takřka příslovečnou skromností překladatelů. Mnohdy jsou to jedni z posledních lidí na této planetě, kteří netouží po tom, aby jejich jména byla uváděna na předních místech. Spokojí se s malými písmeny kdesi v tiráži knih, které by přitom bez nich vůbec nebyly. Které kdesi v ústraní třeba i dlouhé roky pečlivě a pozorně převáděli z jednoho jazyka do druhého. Učili ty texty znovu mluvit, učili je novým zákonitostem, protože jiný jazyk s sebou přináší jiné poměry. Učili je novému kontextu, rytmu, intonaci, novým důrazům i novému tichu. Zkrátka: znovu je oživovali svým překladatelským vztahem.
Vím, že Dorota patří k těm, kdo by se nejraději celí ztratili ve svém díle. A tohle ocenění ji z jejího úsilí poněkud vyrušilo. Možná teď na chvíli dokonce lituje, proč tehdy nezůstala v té Indii. Ale věřím, že snad má i radost. A chápe radost naši, pramenící z toho, že v případě Doroty Dobrew se cena za dílo prostě potkává s hodnotou díla.
Prosloveno ve Varšavě 10. 9. 2021 u příležitosti ocenění Doroty Dobrew cenou Premia Bohemica.