V Praze jsem byla hned doma, zvláště proto, že miluji český smysl pro humor.
Muriel Blaive

Vizuální umělec, pedagog a publicista Pavel Karous napsal před pár týdny Otevřený dopis (viz např. zde) proti propuštění historičky Muriel Blaive z Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR). V hojně šířeném listu se průběžně sugeruje – a jednou výslovně praví –, že jmenovaná byla vyhozena „z politických důvodů“, což „je praxe, které bychom se měli v zárodku vyvarovat, jinak si budeme muset pro neznalost svoji minulost zopakovat“.

Vezmeme-li v úvahu, že Muriel Blaive se do ÚSTR z politicko-ideologických důvodů naopak dostala (v době, kdy nad instituci získávali kontrolu intolerantní „revizionisté“*, podporovaní hlavně vyhraněnou levicí), pak je třeba uznat, že se panu Karousovi podařil takřka babišovský kousek: obrátil realitu naruby a navíc dokázal zařídit, že se pod jeho absurdní text podepsali historici a akademici ze zahraničních univerzit, včetně populárního Timothyho Snydera. Nemyslím, že by signatáři byli pouze uvedeni v omyl, ale nejdřív ke Karousově argumentaci.

Autor v Otevřeném dopise bez dalšího konstatuje, že Muriel Blaive „dostala výpověď“ a že v ÚSTR působila „ve výzkumném oddělení“ od roku 2014. U nezasvěceného čtenáře to nutně vyvolává dojem, jako by nyní – podobně jako oběti čistek po osmašedesátém – přišla o obživu, jako by ztratila zaměstnání, jemuž se soustředěně a s plným nasazením věnovala. Slovem není zmíněno, že její úvazek v ústavu byl už za předchozího vedení pouze částečný (v letech 2014–2018 veřejně vystupovala především jako poradkyně bývalého ředitele pro výzkum a metodologii, podstatnou část pozdějšího času trávila na zahraničních univerzitách) a že se dále snižoval (naposledy po její vlastní žádosti na cca desetinu pracovního poměru, právě toto místo vedení ústavu zrušilo).

V dopise se dál tvrdí, že jako historička byla „mimořádně produktivní“ a že v roce 2016 „jako první pracovník ústavu získala grant GAČR“. Jenomže v ústavních publikacích, v původním výzkumu a vůbec v českém odborném prostředí paní Blaive mimořádně produktivní nebyla, je to snadno ověřitelné. Její příspěvek k poznání čs. komunistického režimu je marginální a její produktivita se dlouhé roky projevuje především mediální sebeprezentací s prvky nechtěné komiky. Grant, který Karous zmiňuje, musel ÚSTR dle stanoviska ze 7. listopadu 2022 vrátit a částečně uhradit ze svého rozpočtu, přičemž prý „závěrečná zpráva GA ČR (…) byla naprosto zdrcující“. Nemám s ústavem nic společného a myslím, že je to v řadě ohledů problematická instituce – divil bych se ovšem, kdyby si zrovna tohle nové vedení vymyslelo, už kvůli riziku právních následků (historička už 10. října oznámila, že hodlá ÚSTR žalovat).

Dopis vyzdvihuje úspěchy, jichž Muriel Blaive dosáhla v zahraničí, příznačně se však nejedná o výčet podstatných výsledků výzkumu, nýbrž pouze o přehled získaných stipendií. Zdůrazňuje dále, že na Web of Science (databáze citací v impaktovaných časopisech) má paní Blaive H-index 2, „což není málo“, protože všichni „ostatní muži (sic!) v čele ústavu mají v mezinárodních databázích horší vědecké hodnocení (…) nebo nemají žádné“. Ovšem v historiografii (podobně jako v jiných společenských vědách a na rozdíl od přírodních věd) není hodnocení na Web of Science samo o sobě ukazatelem vysoké úrovně a výjimečné erudice: leckdy vypovídá spíš o tom, kdo se umí pohybovat v mezinárodním akademickém provozu, dovede na sebe upozornit a je v souladu s aktuálními módami a ideovými trendy (má pak víc citací). Při posuzování kvality historikovy práce je třeba vzít v potaz konkrétní počiny, zvlášť pokud jde o vědce z malých zemí a malých jazykových oblastí, kteří jsou logicky v nevýhodě tím, že jejich témata zpravidla nepřitahují pozornost „velkého světa“.

V rozporu s realitou charakterizuje Pavel Karous paní Blaive jako nepostradatelnou odbornou autoritu („nejpublikovanější a jeden z nejerudovanějších pracovníků ústavu“), s tím však nevystačí a upozorňuje, patrně méně všímavé adresáty, že historička je ženského pohlaví. Jelikož nový ředitel ÚSTR je podle dostupných informací pohlaví mužského, zřejmě se tím naznačuje, že za výpovědí by mohl být mužský šovinismus, což Pavel Karous podtrhuje i větou „spolu s ní bylo propuštěno šest dalších lidí, z toho pět žen“. Škoda, že se nenamáhá podat aspoň drobný důkaz, že by snad otázka pohlaví hrála v onom propouštění roli. Píše také, že „oblastí zájmu“ Muriel Blaive je „například instrumentalizace lékařské moci k realizaci komunistické nadvlády nad ženským tělem prostřednictvím lékařských a sociálních praktik“, a konstatuje, že „ÚSTR se dlouhodobě tématy násilí na ženách za minulého režimu nezabývá dostatečně“. K tomu snad lze podotknout, že ústav se dostatečně nezabývá a nezabýval mnoha tématy, zvláště v letech, kdy v něm paní Blaive radila řediteli, případně působila na jiných pozicích. Rovněž se nabízí otázka, zda se její zmíněný zájem promítl do nějakých viditelných výstupů – nedaří se je dohledat, snad jde pouze o záměr, o téma, na něž získala v roce 2018 stipendium na univerzitě v dánském Aarhusu, které však nepřijala, neboť paralelně získala i další stipendium ve Vídni. Stojí také za zmínku, že téměř všechny Karousovy argumenty citované v tomto a předchozím odstavci se pozoruhodně shodují s údaji z autoreferenčního článku Muriel Blaive publikovaného v Britských listech 10. října 2022.

Nesoulad mezi novým vedením ÚSTR a historičkou-poradkyní interpretuje Karous v podstatě jako konflikt mezi zaostalým a zpátečnickým postkomunistickým Východem, kde vládne uzavřenost, nerovnost mezi muži a ženami, šovinismus a politizace historiografie – a otevřeným moderním Západem, odkud přichází pokrok a poznání. Blaive dle dopisu přináší „v českém prostředí ojedinělé postoje“, například si „dovolila zpochybnit koncept totalitarismu, tak jako většina historiků nové generace na Západě“. Také se „jako rodilá Francouzska (sic!) dívá na vývoj naší společnosti z vnější perspektivy, a právě díky tomu měla a má co nového o naší společnosti zjistit a říct“. Text končí bezmála hystericky: Blaive musela být „vyhozena ze své pozice, protože Ústav (…) se současným vedením nechce nic nového vybádat, chce jen potvrzení svého dogmatu. Chce z vědeckého pracoviště udělat propagandistické oddělení. Ústav marxismu-leninismu ÚV KSČ také svého času shromáždil obrovské množství archivních souborů a dokumentů, nicméně zpracovat, publikovat a zveřejnit umožnil sotva zlomek, protože se data nehodila k tehdejší oficiální interpretaci dějin (…). Žádáme radu ÚSTRu, aby zabránila probíhající transformaci této společensky mimořádně důležité vědecké instituce v naruby otočené dvojče Ústavu marxismu-leninismu.“

Ne že by si člověk dělal o současném českém veřejném prostředí iluze, ale tohle je tak mocně pitomé, že by to snad nemělo zůstat bez odpovědi. Nové vedení ÚSTR jistě může v mnoha ohledech selhávat, ale nic nenaznačuje tomu, že by chtělo ústav proměnit v propagandistickou instituci. A pokud pan Karous pro svá tvrzení nemá důkazy, pak si vymýšlí a signatáři jeho Otevřeného dopisu to posvěcují. Platí to i pro další výše citovaná nepřípadná přirovnání: například archivy, které ÚSTR (resp. Archiv bezpečnostních složek) spravuje, jsou přístupné veřejnosti ze zákona, každý v nich může bádat a vykládat z nich minulost dle svého uvážení, ústav v tom nejen nikomu nebrání, ale ani bránit nesmí. V České republice už dvaatřicet let neexistuje žádná závazná „oficiální interpretace dějin“ – tak jako v každé demokratické zemi tu jsou jen občasné politické deklarace k určitým tématům, případně preambule zákonů, jimiž se ovšem žádný vědec atd. nemusí řídit.

Muriel Blaive opravdu budí jistou nevoli (nikoli jen u nového vedení ÚSTR), avšak ne proto, že je žena, ne proto, že je Francouzka, přinášející neotřelé pohledy, ne proto, že by byla „vědecká disidentka“ v nepřátelském prostředí. Budí nevoli z toho důvodu, že na veřejnosti vystupuje s přepjatou suverenitou (včetně paušálního mistrování anonymních ostatních), a přitom je zjevné, že se v tématech komunistického režimu v Československu a života v něm příliš neorientuje, že přinejmenším mnoho věcí nezná nebo jim nerozumí. Výsledky jejích mediálních vystoupení pak bývají dvojí: buď se tváří, jako by přinášela zaostalému a pologramotnému lidu osvětu, přičemž sděluje triviality a vlamuje se do otevřených dveří, nebo se do svých výkladů zamotává natolik, že znějí nesmyslně, případně nesmyslné jsou. Vyvolává tím nesouhlasné reakce (převážně novinářské, mnozí historici se v Čechách bohužel obávají polemik, zvláště s vlivnými představiteli svého oboru) a poté musí vysvětlovat, opět s použitím trivialit, jak to vlastně myslela a co chtěla vyjádřit.

Co se týká „zpochybňování konceptu totalitarismu“: není to ojedinělý přínos Muriel Blaive, ten koncept u nás už roky zpochybňuje nebo narušuje kdekdo, navíc se problém české diskuse o komunistické minulosti ani náhodou neprojevil tím, že by se snad „dogmatičtí zastánci totalitního konceptu“ snažili umlčet své kritiky. Bylo to spíš naopak: právě čeští „revizionisté“ vynikli v posledních deseti letech snahou omezit diskusi o soudobých dějinách a zavádět svůj relativizační a zhusta účelový přístup v různých institucích včetně ÚSTR jako určující, jediný „správně vědecký“. Nebyl to pouze odborný spor, ale také otázka zajišťování pozic, vytlačování skupiny lidí, aby mohli jiní lidé zaujmout jejich místa. Je mi líto, ale Muriel Blaive se tohoto nevábného procesu intenzivně účastnila a kvůli tomu také získávala vliv a funkce. V souvislosti s Karousovým textem se jeví jako kuriózní, že právě ona v roce 2015 navrhovala, aby byl jeden ze zaměstnanců ÚSTR vyhozen za to, že vytrvale oponoval tehdejšímu vedení a projevoval odlišné názory a postoje: napsala v té době řediteli a jeho náměstkovi e-mail, v němž se vyjadřovala k probíhajícím výběrovým řízením a doporučovala „zbavit se“ historika Petra Blažka, bude-li „dělat potíže“ (e-mail se dostal na veřejnost, neboť jej Blaive omylem zaslala všem zaměstnancům).

Zbývají otázky, proč Karousův klamavý Otevřený dopis signovaly osobnosti zahraničního akademického světa a jestli je tomu třeba přikládat váhu. Myslím, že když se někdo podepíše pod text srovnávající současný ÚSTR s Ústavem marxismu-leninismu, dává tím poměrně zřetelně najevo, že není zrovna zběhlý v předlistopadových ani současných českých reáliích. A myslím si také, že ty podpisy jsou projevem předpojatosti, přehlíživosti a snad až arogance některých lidí z velkých západních zemí vůči postkomunistickému světu – chování, které má v posledních letech bohužel už jistou tradici a ve vztahu k Čechám také „předobrazy“. Například v roce 2008 vydalo jedenáct slavných spisovatelů a intelektuálů (z toho čtyři nositelé Nobelovy ceny) prohlášení, v němž se solidarizovali s Milanem Kunderou a odsoudili „pomlouvačnou kampaň“, která proti němu údajně byla vedena „s cílem pošpinit (jeho) pověst“. Prohlášení se týkalo tehdy čerstvě zveřejněné a podle všech dosud známých indicií pravdivé informace, že Kundera v roce 1950 udal policii exulanta a západního agenta Miroslava Dvořáčka. Na věci byla zajímavá především skutečnost, že podepsané kulturní celebrity zjevně nic moc nevěděly o podstatě věci, o Kunderově stalinistické minulosti ani o padesátých letech v Československu. Řekl bych, že je to také vůbec nezajímalo, k rozrušení stačilo, že v zemi, z jejich pohledu bezvýznamné, někdo kriticky přistoupil k jejich celebritnímu kolegovi. I úroveň západní mainstreamové intelektuální diskuse se od té doby, pokud to mohu posoudit, ještě o dost propadla, myšlení v ní postupně nahrazuje soubor primitivních ideologií a Pavel Karous tomu vyšel dovedně vstříc: zmínky o utlačování ženy (žen), o nedostatečné péči české historiografie o ženské téma a o zaostalé nechuti k pokrokové vědkyni ze Západu podle mě správně zapůsobily a vycvičení akademici se „postavili na značky“. V případě historiků je nezájem o fakta zvlášť nepříjemný: je to projev nezodpovědnosti, která může mít důsledky, stačí připomenout, že zmíněný dopis jedenácti celebrit kdysi svou troškou přispěl (mimo jiné) k pacifikaci ÚSTR, odkud „kauza Kundera“ vzešla.
 

* Termín „revizionisté“ používám, protože je u nás zavedený, ale dávám ho do uvozovek, protože je problematický. „Koncept totalitarismu“ jistě není nějaká posvátná kráva, kterou by nebylo možno zpochybnit a revidovat – záleží (jako vždycky) na argumentaci a myšlenkách. Čeští „revizionisté“ nepředstavují jednolitou názorovou skupinu vědců, publicistů atd. Mnozí z nich však podle mého názoru neproblematizují „totalitní koncept“, protože jako vědci shledali, že má nedostatky, nýbrž se z různých „mimovědeckých“ důvodů nejprve rozhodli obhájit aspoň v některých ohledech komunistický režim a jeho ideologii. „Totalitní koncept“ jim v této činnosti překážel, tedy jej odmítli – a odmítnutí samo o sobě neznamená „revizi“. Svému počátečnímu úmyslu (obhajobě) přizpůsobovali a přizpůsobují fakta (resp. nechávají stranou ta, která se jim nehodí), často přitom nekriticky přejímají výklady komunistické propagandy. Projevují se tedy v podstatě konzervativně – nepřinášejí nic nového, vracejí se ke starému.