V neděli uplyne sto let od narození jednoho z nejpodnětnějších českých umělců – Vladimíra Boudníka (17. 3. 1924 – 5. 12. 1968). Zveme na Večer Revolver Revue pořádaný k tomuto výročí v Café Club Míšenská, kde bude 2. dubna od 19.00 číst z Boudníkových textů a textů jeho osobnosti věnovaných divadelník Jakub Gottwald a kde promluví literární historici a kritici Michael Špirit a Marek Vajchr. K dispozici bude rovněž nové číslo RR (134/2014), které vyjde již záhy a které přináší kromě jiného rozsáhlý soubor boudníkovských příspěvků: anketu, do níž přispělo bezmála třicet respondentů různých profesí i generací, rozhovor s galeristou, sběratelem a vydavatelem Janem Placákem, jedním z nemnohých, kdo se opravdu zásadně a důsledně starají o Boudníkův odkaz, a samozřejmě také řadu obrazových pramenů. Dnes na Bubínku Revolveru zveřejňujeme poznámky, které při této příležitosti napsal Viktor Karlík.
Viktor Karlík
Několik poznámek k V. B.
V době „normalizace“ bylo v české kultuře velmi málo výtvarných umělců, kteří byli svým životem a dílem pro ty, kdo se chtěli vydat neúřední cestou, tak inspirativní jako Vladimír Boudník. Tvořil mimo struktury, nebyl závislý na prodeji svých prací a nedělal tvůrčí kompromisy. Není pochyb o tom, že je to inspirativní i pro dnešní dobu.
Vladimír Boudník, foto archiv Tomáše Mazala
Nikoli náhodou se s jeho jménem mnozí poprvé setkali prostřednictvím samizdatu, nejčastěji v próze Bohumila Hrabala Něžný barbar (1973). Kdo se pohyboval na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let v Praze, mohl jeho grafické listy často také vidět v pražských antikvariátech. Hlavně v Dlážděné nebo Karlově ulici, na Malém rynku a později také třeba na Můstku. Tam všude průběžně probíhala Boudníkova „výstava“. Nebylo neobvyklé, že jsme si s kamarády povídali o tiscích, které v antikvariátech visely zpravidla dlouho. Jejich cena mnohdy odpovídala zhruba našemu měsíčnímu příjmu. Něco kolem tisíce korun. Ale daly se získat i levnější, záleželo na formátu a barevnosti. První Boudníkovu grafiku jsem si koupil v antikvariátu na Můstku, stála kolem 500 Kčs. Domů jsem to vzal oklikou přes Malou Stranu a stavil se u Filipa Topola, kde jsme si tisk společně prohlíželi. Pak jsem si ji pověsil v ateliéru nad postel. Ojedinělá putovní výstava se zastávkami v Liberci, Brně a Ostrově nad Ohří byla v roce 1984 opravdová kulturní událost.
Na stránkách RR se Vladimír Boudník poprvé objevuje v samizdatovém čísle 2/1985. První číslo Jednou nohou / Revolver Revue vznikalo ve vinohradské vile u Magdaleny Písařovicové. Ta mi tehdy ukázala konvolut textů, dokumentů a prací Vladimíra Boudníka, které měla po svém otci. Připravil jsem z nich do RR výbor. Nejvíc na mne z těch prací asi zapůsobil soubor skvrn – dekalků. Malé černé filatelistické album, ve kterém jsou namísto známek založené obdobně malé formáty papírů a na nich rozličné skvrny. Chápal jsem to jako svého druhu vzorník. Bohužel v té době byly reprodukční možnosti samizdatu velmi omezené, a tak pro RR, kde výbor obsahoval především texty, vznikla jen fotografie Boudníkovy grafiky, kterou v roce 1956 poslal do redakce Večerní Prahy. Na zadní straně je vzkaz doktoru P. a také P. S.: „Teď na jaře je kouzelné, jak mi pracuje při změnách počasí hlava. Člověk se nediví, že průměrní lidé zešílí. /Mám výhodu, že jsem prošel uvědomovacím procesem./ V. B.“ Nelze zapomenout, s jakou chutí a pocitem spříznění jsme si to s přáteli opakovaně četli. Jen jsme si nebyli jisti, zda jsme prošli uvědomovacím procesem.
Album Explosionalismus (celkem 8 stran), 1951–1953, dekalky, kresby, 12,5 × 9,3, foto Ondřej Přibyl
Ve stejném čísle RR je také celostránková fotka boudníkovské struktury – tehdejší oprýskané zdi v Košířích. Vybranou plochu mi vyfotil Ludvík Hradilek a prolnul s podpisem V. Boudník 1985. Obrazové zvolání, že Vladimír Boudník stále žije. Podobný princip jsem zopakoval v malém spodním domku U Zámečnice 4, jehož interiér jsem na výzvu majitelů Ludvíka a Terezie Hradilkových pomaloval figurálními výjevy a vymezenou část opadané zdi podepsal Boudníkovým jménem a tehdejším rokem. Prostora sloužila ke společenským akcím a jako zkušebna kapel, třeba Plastiků a Národní třídy. V rozmezí let 1987–1990 jsem také udělal první Poctu V. B. Je to objekt, o řadu let později přibyla serigrafie a asambláž.
V roce 1987 vychází v Revolver Revue č. 8 „Příběh Vladimíra Boudníka“ od Jindřicha Chalupeckého. Následně pak vyšel „Příběh Jiřího Koláře“ v RR č. 11/1989. Zásadní eseje o zásadních umělcích z Chalupeckého knihy Na hranicích umění jsme převzali z vydání v exilovém nakladatelství Arkýř. V souvislosti s Chalupeckým a Kolářem a pro připomínku kontextu doby, o které je řeč, lze ale zmínit také dalšího člena Skupiny 42, jejího druhého teoretika Jiřího Kotalíka, mého tehdejšího šéfa v Národní galerii, který jako její ředitel kulturu spíš dusil. Jiří Kolář v emigraci, část jeho díla zabavená Národní galerií, Jindřich Chalupecký s Jiřinou Haukovou ve svém vršovickém bytě bez možnosti publikovat a připravovat výstavy – a Jiří Kotalík využívající ve stejné době v Národní galerii osobního řidiče a další možnosti „normalizačního“ papaláše…
Paspartování zdi, 1959, foto Jaromír Pergler
Čtyři roky po listopadu 1989 otevírá Jan Placák Galerii Ztichlá klika v Betlémské ulici a začíná intenzivní spolupráce mezi ním a Revolver Revue. Výtvarné i textové bloky, provázené často texty Josefa Kroutvora, na stranách RR kromě Boudníka představují také jeho spolužáky a přátele a jejich tvorbu. Hanes Reegen, Zdeněk Bouše, Jaroslav Rotbauer, Jaroslav Dočekal. Později pro RR vznikají i kresebné portréty všech zmíněných od posledního tehdy žijícího malíře a grafika z tohoto okruhu Jaroslava Rotbauera.
Prostřednictvím Jana Placáka se s Terezií také seznamujeme s Vladislavem Merhautem a v roce 1997 vydáváme jeho Zápisky o Vladimíru Boudníkovi, ve spolupráci s Martinem Machovcem a Michaelem Špiritem. Na obálce knihy je oprýskaná zeď z mého ateliéru. Důležitá je také naše spolupráce s Boudníkovým žákem Oldřichem Hamerou. Interview s názvem „On mně tu satinýrku dal“ z RR č. 29/1995 je i o tom, jak ho do grafické práce uváděl právě Boudník, a rovněž o postojích Bohumila Hrabala. (Za to druhé byl Oldřich literátem dočasně exkomunikován.)
Nejen Boudníka, ale i okruh jeho spolužáků považujeme shodně s Janem Placákem a díky jeho aktivitám, sbírce a vstřícnosti za klíčové body českého umění. Časy plné nadějí, že objevovaní outsideři konečně vzbudí i zájem širších odborných kruhů.
Autoportrét, 1950, lavírovaná kresba, papír, 20,2 × 13
Na přelomu let 1994–1995 připravil Jan Placák a Galerie Ztichlá klika výstavu „Existencialisté z Prahy“ pro pařížskou galerii (Les existentialistes Pragois, L’Association le Pont Neuf), byli na ní zastoupeni Vladimír Boudník, Hanes Reegen (jeho práce byla na pozvánce), Jaroslav Rotbauer, Zdeněk Bouše a Jaroslav Dočekal. Vernisáže se účastnila manželka tehdejšího starosty Paříže a budoucího prezidenta Francie paní Bernadette Chiracová, zakladatelka a předsedkyně pořádajícího sdružení. Svůj podíl na akci měl i Stanislas Pierret. Zvlášť s odstupem se jeví jako příznačné, že tento Boudníkův okruh byl tedy poprvé, byť komorně, uveden nikoli v Čechách, nýbrž v Paříži, a že se o to zasloužil soukromý sběratel a galerista Jan Placák.
V roce 1996 dostává Jan Placák za svou mimořádnou sběratelskou a galerijní práci Cenu Revolver Revue. V říjnu téhož roku je v Okresním vlastivědném muzeu Český Krumlov zahájena další výstava, kterou připravil. Má název „Vladimír Boudník a přátelé“. Je na ní z Prahy vypraven autobus – sraz ráno u Lékařského domu v Praze 2. Kromě děl Vladimíra Boudníka a jeho spolužáků jsou vystaveny i práce jeho žáka Oldřicha Hamery. Zdařilý katalog vychází v úpravě R. V. Nováka. Autory textů byli Vladislav Merhaut a Josef Kroutvor. Po pařížské to byla první výstava v historii, na níž bylo Boudníkovo dílo představeno v souvislostech celého pozoruhodného okruhu jeho spolužáků z poválečné Státní grafické školy v Praze. (Něco jiného byl „vysočanský okruh“.)
V rozhovoru, který s Janem Placákem vznikl pro toto číslo RR, je řeč i o tom, že zlomové počiny, které pařížská a krumlovská výstava Boudníka a okruhu jeho spolužáků představovaly, neměly už nikdy žádnou další verzi, takovou, jakou si téma a „materiál“ žádá a jakou by umožňovala velká galerie, nejlépe v Praze, neboť k té se život a dílo těchto jedinečných osobností vázaly nejvíc. Proč? Protože, jak se to čím dál více jeví, žijeme v době promarněných příležitostí a většinou též divných lidí v čele velkých institucí. Selhávání elit – jistota české společnosti a „kultury“.
Fotografie a kresba na negativu, 1950, 9,5 × 6,5
Řadu textů a portrétů souvisejících s Boudníkem a jeho poválečným okruhem připravil na RR výzvu Jaroslav Rotbauer. Bohužel si dodnes pamatuji i bývalou „normalizační“ soudružku, v devadesátých letech zaměstnankyni Ministerstva kultury, jak mi při obhajobě skutečnosti, že RR se věnuje též výtvarnému umění, říká doslova: „Jaroslav Rotbauer: S Boudníkem na Slovensku – to má být o výtvarném umění? A co dopisy Chalupeckému?“ S odstupem mě obzvlášť těší, že díky příspěvkům Jaroslava Rotbauera pro RR existují písemná svědectví, mimo jiných o osobnosti a práci Jaroslava Dočekala, kterou zdejší uměnověda zcela již nepřekvapivě rovněž stále nedoceňuje, přesněji řečeno povětšinou ani neregistruje.
Díky nasazení Jana Placáka máme ale dnes mnohé: nejen jeho rozsáhlou sbírku a suverénní znalosti, ale také několik knih, například knižně vydané Dočekalovy dopisy Vladimíru Boudníkovi. Další pozoruhodné svědectví. Reflektoval tuto edici někdo z odborných kruhů?
Na rozdíl od okruhu Boudníkových spolužáků samotnému Boudníkovi širší pozornost průběžně věnována byla – a vyšly například i knihy, Vladimír Boudník – Mezi avantgardou a undergroundem (Gallery, 2004), Grafik Vladimír Boudník od Vladislava Merhauta (Torst, 2009), Merhautův soupis Boudníkova díla (Eminent, 2020)… V roce 1995 byla také poprvé vyhlášena Cena Vladimíra Boudníka. Původně byla udělovaná za celoživotní dílo. Jsem přesvědčený o tom, že cena pro české grafiky se takto neměla nikdy jmenovat. Nikdy nelze zaručit – jak se bohužel už také ukázalo –, aby se laureátem nestal člověk, který svým přístupem k práci a jejímu smyslu bude spíše karikaturou toho, co představují vyhraněný život a dílo Vladimíra Boudníka.
Vladimír Boudník, 1963, ateliér, Kostnické náměstí, Praha, foto Květoslav Přibyl
Je ostudné, že k letošnímu stoletému výročí neuspořádala Vladimíru Boudníkovi velkou výstavu Národní galerie. Její paní ředitelka možná ani pořádně neví, že někdo takový v této zemi žil. Možná také odpovědní pracovníci podléhají dojmu, že dílo Vladimíra Boudníka je něco již dávno zmapovaného a dnes neaktuálního. Není to pravda. Dílo – nejen výtvarné – tohoto výjimečného muže nebylo dosud v této zemi nikdy představeno v plné šíři. Stačí si představit sbírku Jana Placáka a Ztichlé kliky, sbírku Jiřího Koláře a desítky dalších menších souborů, s nimiž by bylo možné pracovat. Ze strany velkých galerijních a výstavních institucí s NG v čele tu tak máme vedle deficitu s okruhem Boudníkových spolužáků další položku do skandálně promarněných dekád, počínajících nově rokem 1989. A nejsou to samozřejmě jediné položky a nesou za to odpovědnost zcela konkrétní lidé.
V roce 2000 Jiří Kolář 29. srpna poznamenal. „Včera odpoledne v televizi – relace o Vl. Boudníkovi. / Mnoho lidí ho znalo a mluvilo, ale málokdo pro něho cokoliv udělal. Nejvíc řečí však měli vycucávači.“ VYCUCÁVAČ – další z jistot české „kultury“. A možná téma pro nějaký další text.
Podstatné zůstává. Dílo Vladimíra Boudníka – a jeho poválečného okruhu – je v české kultuře jedním z opravdu pevných bodů. Nebýt Vladislava Merhauta a Jana Placáka, tento bod by nebyl tak viditelný.