Až do konce srpna si můžete vybrané tituly z Edice RR pořídit se slevou 30 % a dalšími výhodami. Mezi knihami ve speciální prázdninové nabídce je i Bankrot Viktora Šlajchrta – z tohoto komponovaného výboru autorových fejetonistických textů z přelomu tisíciletí pochází následující ukázka.
RR



Umění úniku (zpráva z odvykání)

Když jsem byl asi dvanáctiletý chlapec, pokoušel se mne tatínek připoutat ke svému světu a k hodnotám, jež vyznával, dáváním a odebíráním dárků. Někdy mi zčistajasna přinesl něco vytouženého, trampský nůž, laciný fotoaparát, nafukovací kajak, a já se obrovsky radoval. Ve dnech, které následovaly po obdarování, pozoroval mé chování s nezvyklou přísností. Odháněl mne od rozečtených knih a nutil ke komickým rozcvičkám, při nichž mi předcvičoval, nebo si mne posadil ke stolu a hodiny kázal podivná moudra svého života, vyplněného, jak se zdálo, samými ctnostmi.

Zpravidla jsem po týdnu či dvou selhal. Začal jsem odmlouvat a utíkat z tatínkova dosahu, což vedlo k tomu, že mi dárek zase sebral a mstivě jím obdaroval někoho z příbuzenstva či ze zaměstnání, kdo se k němu choval vstřícněji než vlastní syn. Poprvé, podruhé a možná ještě párkrát jsem dárek oplakal, podobné situace se však opakovaly a já se začal učit, jak se s nimi co nejlépe vyrovnávat.

Ze všeho nejdřív jsem se odnaučil radovat, neboť jsem poznal, že k tomu není důvod, že každý dar je pouze zkouškou, v níž neobstojím, pokud sám sebe nezlomím, nebo se nepřinutím k pokrytectví. Také jsem se učil nic nechtít. Tatínek mne někdy vyzval, abych s ním šel na procházku, a po chvíli se zastavil před výkladem s lákavým zbožím, s košilemi, v nichž bych nepochybně vypadal jako zkušený traper, s módními tričky či sandály. Stál, vzdychal obdivem, vychvaloval artikl, jako by jej sám prodával, a nakonec pravil, že kdyby měl hodného synka, jistě by mu něco tak pěkného koupil. Tvářil jsem se lehce přezíravě jako indián u mučednického kůlu, mlčel jsem, a tak jsme šli po chvíli zase domů.

Ve dvanácti jsem byl ještě tatínkovi vydán na milost a nemilost, o dva tři roky později jsem však už zvládal úniky do vlastního světa, kde jsem nacházel radosti, jež jsem si mohl celkem lacino pořídit sám: knihy, pivo, tabák, chytré kamarády a nenáročné dívky, jimž jsem nemusel kupovat lístky do kina, ale spokojily se s povídáním. Dodnes si myslím, že se tehdejší rozpory s tatínkem nedaly řešit jinak než mými úniky, jenže jsem si tak vybudoval celoživotní zvyklost - nic nechtít, na ničem příliš nelpět a vyhýbat se hloupým konfliktům s těmi, kteří by mne chtěli tak či onak ovládnout.

Po čtyřiatřiceti letech zjišťuji, že mne úspěšně ovládly snad jen cigarety. Unikám jim, touhy se však zatím zbavit nedokážu. Chybí mi, potvory. Cítím se bez nich prázdný, mozek funguje sotva z poloviny a paměť přihrává hlavně vzpomínky na všechno, oč jsem kdy přišel. Mají neobyčejně rafinovanou svůdnickou strategii. Neozývají se, nepřipomínají, zdánlivě mne opustily bez jakýchkoli výčitek či nároků a tváří se, jako by se už nikdy nechtěly vrátit. Nevnucují se, pouze přihlížejí, jak se bez nich trápím, jak nespokojeně přecházím po pracovně a skřípu zuby.

Jak rád bych podlehl, jak rád bych zlomil svoji vůli, jak rád bych sám sebe něčím pokryteckým obalamutil! Neopustil jsem své dobré kamarádky z čiré hypochondrie? A proč o tom mužně nemlčím, proč před veřejností líčím překonávání abstinenčních příznaků tak samolibě? Že bych se tím chtěl dohnat do kouta, aby mi nezřízená pýcha zabránila znovu si zapálit? Odkud vlastně beru energii k odvykání? Z egocentrismu? Když člověk odstupuje ze světa, kde se kouří, musí se víc soustředit sám na sebe. Mobilizuje sebelásku. Upíná pozornost na své tělo a zdraví, bez ohledu na duchovní život či pracovní výkonnost. Vždyť vlastně jde o pravé orgie sobectví!

Nad poslední výčitkou jsem zpozorněl. Proč vlastně nevychutnat rozkoš dosud neznámou? Propadat neřestem umí každý, ale odvykat jim, to je kumšt! Snad právě v tom na stará kolena najdu nový pramen spokojenosti. Možná pak odvyknu i vínu, přátelům a vůni žen. A třeba se mi odvykání zalíbí natolik, že odvyknu četbě, psaní i přemýšlení, jídlu i trávení, pohybu, světlu, dýchání, životu...

Co když je odvykání tím nejdovednějším únikem?