Následující text pochází z knihy vzpomínek dlouholetého politického vězně z období tzv. normalizace Jaroslava Javorského Most špionů aneb Má cesta z pekla ke svobodě. Autor se narodil roku 1947 v Praze, absolvoval gymnázium a poté dvouletou nástavbu při střední ekonomické škole v Karlových Varech, obor provoz a ekonomika cestovního ruchu (1967). V srpnu 1968 velel jako voják základní služby jednotce radistů, kterou na Klínovci obklíčila a vzala do zajetí okupační sovětská armáda. Vojáci pod Javorského velením tehdy odzbrojili ruské stráže, uprchli a vrátili se do kasáren. Za pár měsíců se ovšem v komunistické politice a propagandě stali z okupantů zachránci před „kontrarevolucí“ – a z Javorského politicky problémový občan, který svou odbojnou vojenskou akcí narušil „přátelství se SSSR“. V roce 1969 začala Javorského zastrašovat a vydírat vojenská kontrarozvědka (VKR), pod nátlakem se stal jejím spolupracovníkem. Byl vyslán do Západního Německa, ale protože nechtěl být komunistickým donašečem a nemohl jinak uniknout svým „řídicím orgánům“, v roce 1977 spolu s mladším bratrem a rodiči emigroval. V tomtéž roce se však pokusil propašovat na Západ z Bulharska svou tehdejší českou přítelkyni a její dceru. Dobrodružný a riskantní plán nevyšel, Javorský byl s falešnými doklady na hranicích s Tureckem zatčen, deportován do Československa a po dlouhé vazbě odsouzen za údajnou prozápadní špionáž ve vykonstruovaném procesu k třinácti letům odnětí svobody. Většinu trestu si odpracovával v krutých podmínkách ve věznici Valdice, kde se mimo jiné seznámil a sblížil s Ivanem Martinem Jirousem. Brzy začal promyšleně bojovat o své propuštění: vymyslel šifru, která mu umožnila obejít vězeňskou cenzuru a v dopisech otevřeně komunikovat s rodinou, držel protestní hladovky, na dálku mu pomáhali jeho rodiče i dobrovolníci a aktivisté po celém světě, díky nimž se o Javorském dozvěděli i nejvyšší političtí představitelé západních států. V roce 1986 byl po letech úsilí zařazen do tzv. výměny špionů, která se odehrála na Glienickém mostě mezi Berlínem a Postupimí. Na Západ přešel s disidentem ze SSSR (pozdějším izraelským politikem) Natanem Šaranským a dalšími dvěma muži, výměnou za pět sovětských špiónů včetně čs. občana, agenta KGB Karla Köchera a jeho manželky.

Kniha, v níž Jaroslav Javorský vzpomíná na mnohé z událostí svého života, vychází v nakladatelství Kniha Zlín a bude uvedena v pondělí 6. listopadu v 18:00 hodin v Knihovně Václava Havla. Ukázka je z osmé kapitoly, nazvané Credo, quia absurdum.

Adam Drda

 


Jaroslav Javorský odjíždí do emigrace, březen 1977


Jaroslav Javorský
Credo, quia absurdum

(…)

Nápad, jak se ve svobodném světě zviditelnit a připomenout, nepřišel hned a nebyl tak úžasný, jak bych si býval přál. Přemýšlel jsem za dne, kdy jsem na soudruhy otročil na pracovišti návlek, přemýšlel jsem v noci, rozebíral jsem stále dokola, jak bych mohl z vězení utéct. Úvahy o útěku jsem však časem raději opustil, nikdy nevedly k uspokojivému plánu, pořád jsem se musel vracet na počátek. Nakonec mi došlo, co soudruhům asi nejvíc ublíží. Jenže zpráva, kterou jsem mohl načasovat se zhruba měsíčním, ale ještě lépe dvouměsíčním předstihem, musela být stoprocentní! Psát jsem směl jen jednou za tři týdny, musel jsem počítat s tím, že dopisy nedojdou rodičům hned, a také oni museli mít nějaký čas, aby informovali příslušná místa a masmédia o tom, co jsem se chystal udělat. Také jsem nechtěl riskovat víc, než jsem musel, a bylo mi zřejmé, že se na vše musím nejen dlouhodobě připravovat, ale že bude potřeba i generální zkouška, zda to vůbec zvládnu. Potřeboval jsem vědět, co mě čeká tam, kam mě odvedou a později odvezou.

Řekl jsem o svém úmyslu Petrovi M. – a ten, místo, aby mě odrazoval, pouze odpověděl: „Geniální. Ale víš, co si tím na sebe ušiješ? A seš si jistej, že to zvládneš, ty vole?“

Řeč byla o protestní hladovce, kterou jsem chtěl vyhlásit asi za rok od chvíle, kdy jsem se k ní rozhodl, a to 21. srpna 1983, v den patnáctého výročí vpádu sovětských vojsk do ČSSR. V srpnu 1968 začala okupace, jež přihrála příležitost bezpečákovi z Berouna kpt. Toušovi přitisknout mě ke zdi, a tehdy vlastně začala i moje kauza s Vojenskou kontrarozvědkou, za kterou jsem především seděl ve Valdicích. Dovedl jsem si celkem živě představit reakci soudruhů, až si poslechnou ze všech „štvavých vysílaček“ to, co bude další den publikováno i v západním tisku, totiž informaci, že vězeň číslo 01258 Javorský vyhlásil ve Valdicích ve výroční den hladovku na protest proti okupaci Československa a na protest proti svému odsouzení vojenským soudem ve vykonstruovaném procesu.

(…)

Věděl jsem, že mnohé bude záležet na tom, jak dopadne plánovaná generálka. Možná, že již ta bude mít výsledky, které ani nečekám. Musel jsem někde nastudovat a ze zkušeností druhých načerpat nejen postřehy praktické, ale i biologické, protože jsem doslova nesl svoji kůži na trh. „Aut rex aut nihil“ čili „Buď král, nebo nic,“ komentoval to Petr M. a začal shánět podklady ke studiu hladovění a taky nějaké vitaminy a výživné látky ve formě přídavků. Vzal si za své, že do doby, než půjdu někdy na jaře 1983 na generální zkoušku, mě pořádně vykrmí.

Volba počátku první „zkušební“ hladovky padla na 20. únor 1983. To bylo mé čtyřleté výročí, ten den v roce 1979 mi nejvyšší vojenský soud na základě mého odvolání potvrdil plnou výši třináctiletého trestu s umístěním do Valdic. Kromě toho, že jsem díky Petrovi M. nyní přibral a vážil už nějakých 85 kilo a věděl jsem, jakou zátěž může přibližně mé tělo čekat, až nebudu delší dobu přijímat stravu, jsem si také myslel, že jsem připraven i na psychickou zátěž, která mně nesporně čekala. Ale opět jsem se v mnohém mýlil. Byli „hladovkáři“, o nichž se dalo předpokládat, že vyhlásili „hladovku“ jen proto, že jim zrovna stejně nechutnalo, nebo se domluvili s kamarádem či dokonce s „milenkou“ z jiného oddělení, že se v daný den sejdou na CU (zkratka pro „celodenní umístění“) – těmi se nikdo moc nezabýval a „hladovku“ ukončili po pár dnech, když se třeba dozvěděli, že je na jídelníčku nějaké lepší žrádlo. A pak byli hladovkáři, u nichž bylo zřejmé, že věc berou vážněji – a ty posílali bachaři rovnou na samotku.

K samotce se jistě ještě dostanu, strávil jsem v ní během pobytu ve Valdicích několik měsíců. Ze zkušenosti druhých a z kdovíjak získané literatury jsem věděl, že tělo začíná asi tak kolem třicátého dne hladovky již silně produkovat aceton, který je pak při větší koncentraci v krvi nebezpečný. Sebepoškozování vězně je kázeňský přestupek, opakované sebepoškozování přečin a silné sebepoškozování nebo sebevražedný úmysl byly tehdy trestným činem. Také jsem počítal s nějakým paragrafem vězeňského řádu, který by dle litery zákona něco takového neměl vězni dovolit. Museli mě proto začít vodit k lékaři na odběry krve, měření tlaku, vážení a podobně. Pamatuji si, že se aceton tehdy měřil u lapiducha, který podle naměřených hodnot dělal křížky – dva byly ještě ok, ale nebyl tu ani pětadvacátý den mé hladovky a mně najednou změřili tři křížky a navážili osm kilo mínus, což znamenalo jen jedno: odvoz do nemocnice Pankrác – eskorta. Nutno podotknout, že od chvíle, kdy jsem byl na samovazbě, měl jsem klid od bezpečáků i od vychovatele a všude mě vodil jen bachař Červený, pravděpodobně vybraný pro svoji oddanost, ale i vyčůranost. Soudruzi a hlavně bezpečáci nejspíš dostali z vrchu „sprdunk“, a jak jsem se dozvěděl, podařilo se mi zasít i semeno nedůvěry, protože stále nevěděli, kdo zprávu o mé hladovce vynesl ven.

Odvedli mě na eskortu s ostatními včetně jednoho dalšího hladovkáře. Jmenoval se Jarda Wünsch, bylo mu už přes šedesát, v kriminále právě točil kulatou třicítku – recidivista, který už ani neuměl žít venku a ani tam na něj nikdo nečekal. Když se ve Valdicích nudil, tak si vyjel na eskortu, a jak říkal, „není blbej, aby si házel kotvičku nebo si rozpáral sám břicho a nacpal si tam bačkoru“ (i takto drastickými způsoby se mohl vězeň poškodit, aby se dostal na operační sál a tím i na pár dnů či týdnů do nemocnice). Jarda pár dní nejedl vězeňský blaf, a protože už neměl moc silné srdíčko, doktoři ho většinou již po dvou týdnech posílali na Pankrác. Chtěl změnu, a jak prý slyšel, že jsem začal s hladovkou já, hned věděl, že bude vzrůšo, a tak si vypočítal vlastní hladovku, aby mu to časově vyšlo a mohl jet se mnou. To jsem mu nevěřil – spíš jsem se domníval, že to je zas nějaký tah bezpečáků a že ho za nějaký úplatek zaúkolovali, aby jel se mnou a dával pozor, s kým se stýkám, co mluvím, co myslím atd. Asi jsem se v něm ale spletl. Když jsme na Pankráci na eskortní cele byli oba převlečeni do nemocničního mundúru, který mi byl již znám z doby mé vojenské služby – tedy především dlouhý župan s límcem a modrobílými proužky, bez opasku, už trochu léty sepraný –, zavřeli nás oba na oddělení primáře kpt. MUDr. Pavla Šašváryho, na nemocniční dvoulůžkovou celu, což bylo pro mě opět znamení, že mě chtějí mít v izolaci a stále pod dozorem.

Jarda Wünsch odněkud vytasil zakázaný tabák, ubalil si a s chutí si zapálil. „Zbláznil ses?“ otočil jsem se na něj: „Tady je to vo hubu – ještě nás neprofilcovali, tos měl někam schovat a počkat!“ –  „Klídek…“ na to Jarda. Nestačil ani dopovědět a ve dveřích stál nikoli doktor, ale bachař velící na patře. Později jsem se dozvěděl, že se to byl kapitán Suda a dodnes jsem to jméno nezapomněl. Řval jak na lesy: začal u Jardy, u kterého našel zbytek tabáku a mrštil s ním do chodby tak, že skončil na zemi, a jak jsem pochopil, raději ani nevstával. „A co ty – bastarde?!“ otočil se na mě: „Ty si myslíš, že když vo tobě hlásí ta zasraná Svobodná Evropa, tak že si tu u nás budeš dělat, co chceš? Nečum tak drze, já tě tu naučím, když to nedokázali ve Valdicích… Na to do smrti nezapomeneš!“ Měl pravdu. Začalo to obuškem, mlátil mě přes obličej i přes ledviny, pak do mě začal kopat a stále řval. Zavolal si posilu, a pak nás, mně vepředu a Jardu Wünsche pár kroků za mnou, doprovázeli dva dozorci za občasných kopanců a ran obuškem přes pankrácký dvůr až do samovazeb. Suda řval: „S kým jste ve spojení, komu předáváte vaše vzkazy, proč jste si vynutil eskortu na Pankrác?!“ Neodpovídal jsem – neměl jsem šanci se z toho vyvlíknout a hlavně jsem nechtěl toho běsnícího psychopata ještě víc popudit. Očividně si vzal můj protest za svou věc a chtěl mě potrestat po svém. Jenže to, co se odehrálo dosud, byl slabý odvar toho, co následovalo na kobce, kam mě svým pochopem nechal zavřít.

V té cele nebyla toaleta ani postel, jen staré, nefunkční umyvadlo – snad nejšpinavější bíložlutý porcelán, co jsem kdy viděl, který patřil spíš na smetiště. Prkenná, rovněž notně zašpiněná podlaha a rozbité, těžce zamřížované okno. Nefungující vytápění. To bylo všechno. Zima a sychravo. Nevěděl jsem, kde přesně skončil Jarda Wünsch, ale později večer jsem zaslechl jeho volání přes okno do dvora. Musel být na stejné straně jako já, jen o pár cel dál. Byl naživu a měl jedinou starost: jestli bych tam někde nenašel žváro, pro chvíli, až se uvidíme. Ráno pro nás nikdo nepřišel, a pak ani celý den – a já začal myslet na nejhorší, protože bez jídla jsem ještě mohl nejméně deset až čtrnáct dalších dnů vydržet, ale bez vody ne. A ten hajzl Suda mi nechal zavřít přívod vody do cely, to bylo víc než jisté. Ležel jsem na prkenné podlaze a přemítal, jestli je lepší umřít žízní nebo se nakazit nějakou infekcí, protože jedinou šancí, jak se dostat k troše vody, bylo rozebrat sifon u špinavého umyvadla, pokud tam tedy vůbec ještě nějaká odpadová voda bude. Trvalo dost dlouho, než se mi podařilo dostat se holýma rukama k odhadem asi tak půldeci odpadové vody na dně sifonu, a tu jsem musel ještě vybírat cípem košile – nechal jsem ji nasát a pak si ji po kapkách mačkal do vyprahlých popraskaných rtů. Teprve pozdě odpoledne se otevřely dveře cely a odvedli mě zpět na nemocniční pokoj. Už ne Suda, ale jiný bachař. Jak jsem později zjistil od chodbaře Petra Zemana, poslal ho pro nás (pro mě a pro Jardu) již zmíněný doktor Šašváry.

Konečně jsem se mohl napít lahodné vody z vodovodu a umýt se z hrozné špíny. Tentokrát mě bachař dovedl do velké nemocniční cely na stejném patře, úplně na konci chodby. Napočítal jsem šestnáct postelí, ale byl jsem tam sám. Chodbař mi hodil přes okénko větší osušku a mýdlo: „Já jsem Petr a všichni ti tu fandíme, ale dej si na Suďáka bacha – ten rapl ho ještě nepřešel, a až přijde zítra na šichtu a zjistí, že vás doktor nechal z té samotky vytáhnout, tak se asi posere.“ Ani nečekal na mou reakci, ve spěchu zaklapl okénko a jeho hlava zmizela tak rychle, jak se objevila.

(…)

Druhý den jsem poprvé osobně zažil, jak je vězeň, který odmítá stravu, nucen přijímat výživu doporučenou lékařem. Na tento způsob „krmení“ mě upozornil už v době mých příprav jeden Valdičák, který to zažil, a radil mi: když už k tomu dojde, tak hlavně ať to není bez doktora!

(…)

Je pravda, že se mě nejdřív zeptali, zda chci tekutou stravu z asi dvoulitrového ešusu vypít dobrovolně, a teprve když jsem odmítl, svázali mi na chodbě ruce a nohy a na třech místech – nohy, pas, ruce – mne pak přivázali k masivní stolici připomínající elektrické křeslo. Potom zezadu jeden přistoupil a koženým opaskem přeloženým přes oči mi stahoval hlavu k sobě, abych s ní nemohl hýbat. Pak druhý bachař použil chvat, klouby prstů mi přiložil na místa, kde nahmatal úpony čelisti z jedné i druhé strany tváře, a pevně zatlačil. Takovému stisku nelze dlouho odolávat, aniž by člověk pootevřel ústa a vyjekl bolestí. Jakmile se to stalo, v ústech jsem ucítil něco kovového, co tlačilo dole na jazyk a nahoře do patra, ozval se zvuk, připomínající šroubování (kov na kov) – a já zjistil, že to, co mi strčili do úst, je rozpínák, který mi zabraňuje zavřít pusu. Pak vzali gumovou hadici, do jejíhož konce byl zasunutý velký kovový trychtýř, a zastrčili mi ji až do žaludku. Protože hadici předem nenamastili, nenamočili a možná ani neumyli, neovládl jsem se a řval jsem bolestí. S hadicí v těle to znělo spíš jako troubení poraněné zvěře, nicméně přesto můj řev nejspíš přivolal Šašváryho. Poznal jsem ho podle hlasu a spodku bílého pláště, který jsem zahlédl tam, kde mi ve výhledu nebránil kožený pásek, jímž mi bachař držel hlavu v mírném záklonu. Ucítil jsem síru, někdo škrtl zápalkou a přidržel ji u ústí trychtýře. V tu chvíli mi došlo, proč mě ten Valdičák varoval, že u takové „akce“ musí být přítomen lékař (jako bych měl možnost o jeho přítomnost požádat…). Přiložením hořícího předmětu k ústí trubice lze totiž zjistit, že je skutečně zavedena do žaludku, že ji omylem nestrčili do plic. Aspoň bych to býval měl hned za sebou, pomyslel jsem si, a snažil se přemoci nával bolesti, kterou v tu chvíli způsobovalo proudění asi dvou litrů husté tekutiny přes trychtýř do mého žaludku, smrštěného skoro měsíční hladovkou. Teprve později jsem se dozvěděl, že ona tekutina obsahuje mléko, rozšlehaná vejce, cukr, med – a že běžný postup po tolika dnech hladovky má začínat půl litrem dvakrát až třikrát denně, už kvůli látkové výměně, která se za dobu nepřijímání potravy zcela změní. Na to však soudruzi nějak pozapomněli a doktor byl na jejich „převýchovná opatření“ podle všeho krátký. Bylo s podivem, že jsem to nevyzvracel, i když jsem se o to zpočátku pokoušel – bolest podrážděné zažívací trubice a především poškrábaný hltan mi v dalších pokusech zabraňovaly.

Jarda Wünsch ochotně vypil ešus, který mu předložili, a když jsem mu líčil, co se mnou na chodbě prováděli, označil mě za cvoka. Spokojeně si zapálil ze své vajglové zásoby malý smotek: „Ty si snad myslíš, že tím něčeho dosáhneš, že ty zmrdy k něčemu dokopeš? Kulový – viděls to sám – dokopali nás až na samotku a tobě zavřeli vodu – mně né – na mně nemaj – furt na mně ten kapitánek chtěl, abych mu řek, s kým ses na eskortě bavil a komu si co předával… No, a tak jsem si vzpomenul na toho hajzla, co nás sekýroval na eskortní cele, a napráskal sem, že jsi mu předal nenápadně takovej malej balíček…“ To mě nadzvedlo: „Jsi praštěnej? Vo něj mi nejde, ať si ho klidně podezřívaj, ale dyť jsem tam mohl bez vody hodit krovky, to tě nenapadlo?!“ – „Ty vole, promiň! Cák jsem moh čuchat, že ten debil ti zatáhne kohouty?“

Za dveřmi cely opět zazvonily klíče a bylo slyšet dva hlasy. Ten, co řval, byl jasný: byl to Suda a v následující minutě vletěl dovnitř, dřív, než Jarda stačil v ruce típnout smotek. Ale i bez toho by každý poznal, že kouřil, protože smrad z vajgloviny nebylo možno necítit. Suda stál proti Jardovi rozkročený s oběma rukama v bok, jak jsem to vídával ve filmech o gestapácích, a hulákal jak na lesy – ne proto, že Jardu přistihl, jak kouří v nemocničním pokoji nebo kouří vůbec, řval něco o tom, že si cosi zjistil a že z něho, z důstojníka, si takový smradlavý muklovský hovno, jako je on, nebude utahovat. Chytil Jardu za flígr a doslova ho vyvláčel ven na chodbu, aniž by při tom byť jen na zlomek vteřiny bral v potaz, že v místnosti je ještě někdo jiný. Když zaklaply dveře, okamžitě jsem k nim přiložil ucho a čekal, co se bude venku dít. Kopance a rány pendrekem se nedaly přeslechnout. Pak nastalo na chvíli ticho, které přerušilo Sudovo: „Čekám!“ Nic. „Čekám, ale nebudu čekat dlouho!“ A pak: „Ty budeš mluvit, ty hajzle – my máme i jiné metody!“ Jarda nezařval o nic méně než já při krmení: „Prosím né… prosím né!“ Chodba ztichla. Trvalo to věčnost, než se znovu otevřely dveře a do místnosti se přišoural Jarda Wünsch. Sundal si župan, viděl jsem podlitiny na rukou i na nohou, ale měl jsem pocit, že jsou to starší zranění. Jen jedno bylo zjevně docela nové: měl spálené řasy, opálené obočí a popáleninu prvního stupně kolem očí a na čele, zarudlá kůže byla jen lehce potřená nějakou mastí.

Když mi pak líčil, co se na chodbě stalo, chvěl se mu hlas. Suda přišel na to, že si z něho vystřelil a že bachař z eskortního ode mě nic nedostal. A když Jarda na Sudův dotaz, co mu může na moji osobu prozradit jiného, pouze krčil rameny, Suda se neudržel, sáhl po výtisku Rudého práva odloženém na okně, zapálil ho a hořící noviny vrazil Jardovi do obličeje. Popálil ho tak, že Jardovi museli na ošetřovně poskytnout první pomoc, štěstí bylo, že nebyly zasaženy oči. Uvědomil jsem si, že tady už jde o hodně a že tahle hladovka má být jen generální zkouškou na akci, kterou jsem plánoval na 21. srpen 1983. Hned ráno jsem tedy  hladovku ukončil a požádal doktora, aby mě nechal odeslat zpět do Valdic, protože nemohu připustit, aby kvůli mému boji za svobodu byli ohrožování na životě mí spoluvězni.

Doktor mě zvážil, proklepal, poslechl a změřil mi tlak, chvíli přemýšlel a pak řekl: „Shodil jste po těch třiceti dnech bez jídla a třech dnech bez vody deset kilo – buďte nyní opatrný s jídlem a pitím. Ale rád bych vám ještě něco ukázal, abyste měl o čem přemýšlet. Abyste si příště pořádně rozmyslel, než uděláte nějakou hloupost. Vždycky to pro vás nemusí dopadnout tak dobře jako teď.“ Vyšel na chodbu, počkal, až vyjdu i já, zamkl dveře na dva západy. Zavolal chodbaře a nechal si otevřít jednu z nemocničních cel na stejné straně chodby. Byla podobná té, kam nás dovedli s Jardou z eskortní cely, také dvoulůžková, ale obsazena byla jen jedna postel. Rozsvítil, abych lépe viděl scenérii, kterou mi chtěl ukázat zblízka. Na první pohled se zdálo, jako by tam leželo dost hubené, vzrůstem asi dvanáctileté dítě. Byla to ale žena neurčitého věku, „kost a kůže“ – tak trochu jako živý obraz těch, kteří přežili Osvětim. Obrátil jsem tázavě zrak na doktora. – „Pojďme ven.“ – Když zavřel dveře, pokračoval: „Té ženě je třicet let, ale tělo a orgány jsou v horším stavu než u šedesátileté. Před šesti lety zahájila hladovku na protest kvůli nespravedlivému odsouzení – zbývají jí ještě dva roky a ty se rozhodla vydržet v hladovce. Tady se ji snažíme udržet při životě intravenózně, protože skrz svůj jícen se už jen stěží napije, není skoro schopna polykat. Zůstane naživu, ale z lékařského hlediska se už nikdy nedá dohromady, a to ani při velkém štěstí.“

Po návratu do Valdic jsem podal vojenské prokuratuře podnět k trestnímu stíhání kpt. Sudy a dopodrobna popsal, co se v nemocnici stalo. Jarda Wünsch mě ještě na eskortě ujistil, že za nějaký ten tabáček do toho se mnou půjde, že to proti kpt. Sudovi dosvědčí. Asi za tři neděle po našem příjezdu však Jarda zmizel – prý nebyl napsán na nějakou eskortu ani převelen, jednoduše nebyl k nalezení, a nikdy jsem se nedozvěděl, jestli ho někam odvezli nebo zašili na samotku na jiném oddělení. Věděl jsem však velmi dobře, proč zmizel. Byl jediným přímým svědkem zvěrstva kpt. Sudy, na něhož jsem podal trestní oznámení. Týden poté jsem dostal od vojenské prokuratury odpověď: prý bylo vše řádně prošetřeno, ale nic z toho, co popisuji, se nestalo, takže naopak zvažují mé obvinění z křivého nařčení, to abych věděl pro případ, že bych chtěl pokračovat.

(…)

A ještě drobný dodatek: Kpt. Suda se stal po revoluci jakýmsi „mistrem“ tiskárny ve věznici na Pankráci. V devadesátých letech byla již v Československu činná moje firma Bohemia-grafia (nákup a prodej použitých polygrafických zařízení), a Suda, který zjevně nevěděl, komu píše, žádal mou firmu o radu na dovybavení tiskárny. Vzpomněl jsem si na židovské pořekadlo „I prodělek je kšeft“ a dopis jsem kamsi založil. Neodvážil jsem se mu ještě jednou pohlédnout do očí, asi bych se býval neovládl a nedokázal potlačit svůj stále trvající vztek. John Bok se sice pokoušel „dosáhnout“ (a nejenom kvůli mému případu) na Sudu přes spolek Šalamoun, ale nevyšlo mu to, a tak se na Sudu zapomnělo.