Periodicky přítomná informace letošního léta se honí éterem jako přeháňky. Ano, blíží se volby do PS. A PR čachráři využívají času jim určeného – rozjíždějí své hry. Ovládají triky a jakkoliv se zdají být obehrané a průhledné, jejich efektu se patrně mnozí naši spoluobčané, řekneme zhruba 51 % těch, kteří budou volit, neubrání a jiní jim dokonce rádi podlehnou, aby nynější garnitura mohla kontinuálně pokračovat. Svět asi vážně touží být klamán. Černokněžníci vědí, čeho mají dosáhnout, a zřejmě jim to zase vyjde. Vypadá-li takhle svět dospělých, pak jsme velmi naivní společností, pokud už neuvažujeme na úrovni Pavlovova reflexu. Za naivní míváme děti. Nejsme náhodou prostomyslnější než ony?


Ester Knapová, Malí indiáni, Galerie Alternativa – Oblastní galerie Vysočiny, zdroj: OGV Jihlava


S pocitem, že potenciál dětské psýché je často přehlížen, jsem opouštěl výstavu malířky Ester Knapové (nar. 1993) v jihlavské Oblastní galerii Vysočiny. Jmenuje se Malí indiáni, zabývá se tématem dětských her a koná se od 22. července do 29. srpna, jejím kurátorem je Petr Vaňous. Před obrazy mladé absolventky AVU jsem si připomněl, co jsem jako patrně asi mnozí dočasně zapomněl, totiž že dětství je čas, kdy naivní triky mohou být skutečnými kouzly, už jen pro spojení autentičnosti prožitku, zvláštní otevřenosti vědomí a nezáludného (!) ignorování racionálních požadavků účelu a cíle. Potom je hra hrou, a nikoliv partií, bitvou či válkou. Zvláštní je, že děti z takového koktejlu vytěží fascinující zkušenosti, které povětšinou nezpůsobí, že by si do budoucna podpálili půdu pod nohama.


Ester Knapová, Malí indiáni, Galerie Alternativa – Oblastní galerie Vysočiny, zdroj: OGV Jihlava


Namítnout lze třeba, že děti v takových situacích nenesou zodpovědnost a garanty jejich volnosti jsme my. Také děti v útlém věku ještě nemají kontinuitu paměti a vůbec jsou autonomnější, neposkládají si nějaký celistvý obraz o světě a nezatnou kritický drápek v rovině abstraktní generalizace. Proč však my v dospělosti zapomeneme na zdroje osvobozující imaginace a nedovedeme s nimi pracovat, abychom viděli za svůj stín? Tedy svět podle dětí? Vždyť dovedou být zlé, někde uvnitř jsou jako dospělí. Pán much přece. Tam na figurách teenagerů vidíme vyloupnutí temné podstaty. Je nebezpečné si věk dětství idealizovat. Ale přesto – obrazy Ester Knapové přesvědčují.

Výstava je komorní, rozprostřená ve dvou sálech vymezených pro Galerii Alternativa, která náleží autorům z mladé generace. Větší prostora je vyhrazena převážně pro obrazy hlav a tváří, které metamorfují v duchu drobných performancí svých aktérů. Optika slunečních brýlí – princezna s paprsky zářivých vlasů – mizení ve filtru zámotku záclony – mrkání zpod stínu krempy klobouku – portrét-neportrét zátylku se slunečním prasátkem – peří nepořádně vetknuté do vlasů jako zbývající mléčňáky do prořídlého úsměvu – vrcení stéblem v puse – svět červa pod temnou olivově zelenou hladinou. Malé formáty, jednotlivá fragmentární zastavení, jakési zazoomované momentky, skládají pestrou mozaiku možných erupcí dětské kreativity.


Ester Knapová, Malí indiáni, Galerie Alternativa – Oblastní galerie Vysočiny, zdroj: OGV Jihlava


Druhý sál bych nazval růžovým, neboť mu dominuje poněkud vyšisovaný starorůžový tón v obrazech o něco větších formátů, které už nejsou kusým výsekem, ale ukazují širší situace s interakcí malých hrdinů s okolím. Záběr dvorku zachycuje neviditelnou kočičí stezku, čapí chůze v dospěláckých holinkách, brouzdání či slalom lesním porostem posetým světelnými skvrnami.

Přístup Ester Knapové není sociologický, jak je mezi současnými umělci rozšířené – netouží z motivů seskládat zprávu o světě. Je malířský – skrze magii malby a barvy chce znovu prožít onu chvíli, kterou každý z nás v nějaké obměně zažil. Nostalgie je přiznaná. Vědomí nevratného propůjčuje obrazům ráz intimní vzpomínky. Barva zcela pomíjí lokální barevnost světa a sleduje pouze logiku emoce a fascinace. Zachycuje a akumuluje světlo, trochu využívá iluzivního směrového zdroje, ale především vyzařuje tónový souzvuk sama hmota barvy. Tvarosloví je postaveno na amorfních tekoucích liniích, které provazují obrazové prvky jako cévní nebo nervový systém – nejde o jednotliviny, ale o souvztažnosti. Formálně se tak tyto malby mohou po stránce barevného řešení podobat svou tlumenou, převážně monochromní jemností dílům „klasika“ současné malby Belgičana Luca Tyumanse. Tvarově zas svou vzrušenou, psychologizující a nemetodickou zkratkovitostí připomenou jinou současnou hvězdu výtvarného světa Petera Doiga. Ale to jsou jen vnější podobnosti, stejně tak bychom mohli z formálního hlediska hovořit o podařené aktualizaci intimistů Pierra Bonnarda nebo Maurice Denise.

Zajímavější je stopovat tematickou linii pohledů do intenzity dětského světa. Když se omezíme na české prostředí, máme tu souvislou řadu autorek, kterým se v tomto směru dařilo či daří.



Ester Knapová, Malí indiáni, Galerie Alternativa – Oblastní galerie Vysočiny, zdroj: OGV Jihlava


Pomiňme dílo Vilmy Vrbové-Kotrbové (1905–1993), protože ta dětský svět spíše vnějškově znázorňovala, než že by jej vyjevovala. Na rozdíl od Daisy Mrazové (1923–2016), jejíž kreace bez obav využívají modernistické imaginativní postupy. Svými výboji na jednu stranu přispěla k novým koncepcím ilustrace, na druhou stranu dětskou optiku ryzí fascinace hrou nechala prosáknout i do svého volného umění. Jejím pracím to propůjčilo specifickou citlivost, bez tíživě temné noty, ale zároveň i bez zplošťující sentimentality či líbivé lyriky. Dětský svět je tu evokován jako zázrak úžasu, a to velmi přesvědčivě i poutavě.

Další malířka, která se svého času zajímavě ohlížela do světa dětství, je Ivana Lomová (nar. 1959). I ta z něj dokázala zprostředkovat cosi nepovrchního, uvěřitelného. Její přístup byl vždy kombinací protikladů – dokázala téma zniternit pomocí psychoanalyzující introspekce a současně do svých pláten zapracovat i obecnější, či řekneme vnější, sociokulturní problematiku (například genderu). Můžeme se s ní tedy vrátit, ale z delšího pobytu ve věku nevinnosti jsme záhy vyrušeni jiným přítomným, zneklidňujícím momentem – a jím už prosakují budoucí důsledky zachycené situace.

Jiná výtvarnice z generace nastupující v devadesátých letech Šárka Trčková (1965–2015) věnovala tématu dětského světa značnou část své umělecké cesty a podařilo se jí obsah, stejně jako prostředky, k jeho výrazu očistit až na kost. Sugestivita jejích děl v podstatě odpovídá cestě v čase – jako bychom se ocitly ve své vlastní minulosti, uprostřed některé z kapitol vlastního dětství. Zastavený příběh pak mluví především psychologií barevné atmosféry. Prostřednictvím jejích akvarelů můžeme zakusit cosi obdobného, co prostřednictvím olejů Ester Knapové.

Světu dětí věnovala několik obrazových cyklů i Pavlína Lörinczová (nar. 1980). V jednom z nich zvolila specifický infantilní design pro nejmenší, například vzor povlečení, jako motiv dobrý pro rozměrné živě malované plátno. Štětec byl veden láskou a malba pochybný motiv povznesla. Za nejlepší považuji cyklus Deník, kde na maličkých formátech znakovou malbou zaznamenává každodenní momenty, mnohdy z rodinného života, prchavé okamžiky s dětmi. Dovede mít jejich oči. A samozřejmě bych neměl opomenout malířku Janu Vojnárovou (nar. 1984). Ani ta se nebojí introspektivních pohledů zpět kamsi ke kořenům našich existencí. Asi však necílí jen a výhradně na útlý věk, spíše vrství momenty dětství, mládí a mezigenerační sounáležitosti. Vše se tak přirozeně komplikuje a výsledná nálada obrazů je poněkud chmurnější. Přesto tu je jistá souvislost s naznačenou linií, neboť i její práce připouštějí vnitřní čistotu a neposkvrněnost rané fáze lidské existence.

Dovolil bych si tuto nenápadnou linii malířek vyzdvihnout jako hodnou pozornosti – mohla by se nazývat třeba figurací pochopení. Zmíněným autorkám je malba konkrétní formou podstatného vcítění. Vcítění dost odlišného od způsobu, jakým pracovali s figurací různí pozoruhodní muži. Ti většinou člověka vidí jako pod rentgenem, programově ve vyhraněnější podobě – buď jako bytost důstojnou, či jako uzel nervů, anebo jako groteskní hříčku či zvíře. Nalézt si mezi těmi všemi výmluvnými figuracemi skulinu k obrazu člověka přes svět dětství s jeho hrami se zdá být neokázalá, ale plodná cesta, tím spíš, když přitom autorky neupadají do naivity, sentimentu či hry na notu lidem vrozeného infantilismu.

Možná tedy svět podle dětí, ale především podle žen, které jsou schopny jiných druhů empatie? Takový bych bral spíš než machiavelistický svět mafiánů, kteří nás sice snad umí pobavit svými extempore a vyvolat pocit napínavé story, ale pokud si je člověk schopen zapamatovat alespoň tři čtyři jejich triky, sezná, že nakonec je to jen ryzí nuda pokleslého žánru a že se ocitá v roli někoho, koho lze opít rolníkem. Samozřejmě ale chápu, že sázka na blbost je o něco jistější než sázka na inteligenci. A že sázka na obavy a strach je výhodnější než sázka na otevřenost a empatii.