Štíhlý a vzpřímený v polovojenské čapce, pod ní jiskřivý skřipec a mohutný bílý knír nad krátce sestřiženou bradkou. Ve výrazu se pojí zralá mužnost s vyrovnaným klidem stáří, rozhodnost bojovníka s rozvážností myslitele, niterná duchovnost s bdělou pozorností ke světským záležitostem. Už jen svým vzezřením představoval Masaryk dokonalou hlavu státu. I po sto letech od chvíle, kdy nastoupil do úřadu, se v širokých vrstvách těší zcela mimořádnému respektu. Pro liberální intelektuály po celém světě dokonce svého času naplňoval – jako univerzitní profesor filosofie ve funkci prezidenta – dávný Platónův ideál „filosofa na trůně“. Široký věhlas si ovšem získal už dřív jako politik a dravý novinář se zálibou v ostrých polemikách. Dnes z jeho myšlenek zůstalo v obecném povědomí jen několik povšechných moralit, jeho nejvlastnějším živlem však byly pronikavé kritické postřehy, které šly často proti většinovému veřejnému mínění.

Nejzřetelněji vnímáme Masarykovo dílo státnické. Na světovém fóru prosadil zřízení nezávislé československé republiky pevně zakotvené v liberálně demokratických strukturách euroamerického Západu, ve vnitřní politice pak zdůrazňoval sociální ohleduplnost a zdravý rozvoj společnosti ve smyslu tělesném, duchovním a hlavně mravním. Jako státník se vyjadřoval srozumitelně a lapidárně, zdál se být přímočarým mužem praxe, tím větší hádankou se stával pro vzdělance, kteří se pokoušeli interpretovat jeho dílo myslitelské. V Masarykových textech nalézali pronikavé postřehy vedle podivných umanutostí, předsudků, nedomyšleností a omylů. Antologie Čtení o T. G. Masarykovi. Literatura – člověk – svět (vydal Institut pro studium literatury, Masarykův ústav a Archiv AV ČR, v. v. i., 2017, eds. Lucie a Luboš Merhautovi, 366 s.) dokládá, jak rozmanitě se Masarykovi současníci vyrovnávali s jeho svérázným pojímáním civilizace, kultury, a zejména literatury. Editoři do knihy v chronologickém uspořádání zařadili devětatřicet statí od sedmadvaceti autorů, jež byly publikovány v letech 1910 až 1938 z valné části k Masarykovým životním jubileím. Z období jeho profesorského působení pochází šest textů k šedesátinám, následují články z dob, kdy zastával nejvyšší funkci – tři k sedmdesátinám, deset k osmdesátinám a tři k pětaosmdesátinám. Posledních pět textů z roku 1938 vyšlo posmrtně a lze je vnímat jako nekrology. Všichni zařazení autoři byli podstatně mladší než Masaryk, ti nejstarší o generaci, nejmladšího Jana Patočku od něj dělilo bezmála šedesát let.

O zakladateli státu se ve vymezeném období psalo všelicos – od bezduchých ód na „tatíčkovskou“ legendu až po ojedinělé nenávistné pamflety –, editoři antologie se však soustředili na seriózní pokusy o postižení jeho osobnosti. Jen výjimečně zde narazíme na nekritické fanouškovství, s jakým si dnes většina příznivců navykla pojednávat třeba Václava Havla, a také výhrady jsou vyargumentovány vesměs solidně. Ještě za Rakouska Masaryk iritoval české společenství vypjatým individualismem. Inoncenc Arnošt Bláha jej v úvodní stati hájí, že neodmítal jen kolektivistické souznění davů, ale také neukázněný individualismus bohémů a anarchistů, přesvědčen, že individualitu je nutno kultivovat vzděláním a šířením poznání, aby jedinec naplnil ideály společnosti. Nejkritičtěji k Masarykovi přistupují Viktor Dyk a Josef Ludvík Fischer. Dyk jej oceňuje jako silnou osobnost s výrazným vlivem na svou dobu, jež měla ovšem jen chabé odpůrce, a proto podlehla domýšlivosti, kazatelské nedůtklivosti a neomalenosti v polemických zápasech, v nichž jí nešlo ani tolik o ideje jako o prestiž. Pro Fischera je Masaryk velikán, který se u nás jako první pokusil důkladně zformulovat poslání národa a státu, avšak jeho postuláty se vesměs dají zpochybnit.

Většina příspěvků pojednává o Masarykově vztahu k písemnictví. Autoři připomínají, že se dobře vyznal v odborné literatuře všech oborů, jimiž se zabýval, kromě toho však pozorně sledoval a kriticky reflektoval i literaturu krásnou. Literárním kritikům a historikům se ovšem jeho přístup k beletrii jevil příliš jednostranný. Podle Arne Nováka se Masaryk téměř nezabýval uměleckou formou, ale soustředil se výhradně na obsah, především na zobrazení různých světonázorů, které pak posuzoval z hlediska mravnosti. Také Jindřich Vodák jej pokládal za kritika spíš morálního než literárního: románové postavy, situace i příběhy používal hlavně jako exempla pro rozbor poměrů v různých zemích. František Götz v něm vidí spíš soudce než kritika. Podle F. X. Šaldy, který jeho přínos modernímu myšlení v Čechách pojednal nejdůkladněji, se Masaryk v mládí odklonil od oficiálního herbartismu, jímž se řídilo rakouské a německé školství, a proti jeho školometské, formalistické a konformistické estetice vyzdvihl anglosaskou „empirickou estetiku“. Při hledání jistot v chaosu liberální éry sázel ve shodě s ní na vůli, cit a intuici. Šalda upozorňuje, že se empirický přístup u Masaryka pojil s jakýmsi tvůrčím iracionalismem, s hlubokým smyslem pro transcendenci, s vírou v osobního Boha a nesmrtelnou duši, odkud prý vzešly v jeho kritickém díle četné vnitřní rozpory a protimluvy. Josef Kodíček k tomu dodává, že jednotlivé Masarykovy soudy lze odmítnout a kritizovat, avšak jednota jeho osobnosti zůstává uhrančivá. Masaryk podle Kodíčka dokonale propojil ducha se skutečností, a vytvořil tak mocnou synergii, v níž se dílčí rozpory vzájemně ruší a splývají.

Za sporné pokládá většina autorů Masarykovu koncepci českých dějin, dále pak jeho výklad světonázorového vývoje v novověkém světě a také přílišnou poplatnost anglosaskému protestantství s jeho puritanismem a programovým odporem ke katolicismu. První okruh výhrad se vztahuje zejména k Masarykově ústřední tezi, že české národní obrození vyplynulo z celoevropského osvícenství, a to zase z náboženské reformace, jež započala v 15. století českým husitstvím. I proto Masaryk podle Arne Nováka nespravedlivě nadřazoval obrozenecký přínos evangelíků (Kollár, Šafařík, Palacký) přínosu myslitelů jiných konfesí, například katolického kněze Dobrovského nebo voltairiána Jungmanna. Samo obrození navíc nemělo základ náboženský, ale nacionalistický, a víc než osvícenstvím se inspirovalo raným romantismem, zejména dílem preromantika Herdera. Masaryk prý nehorázně přeceňoval vliv českobratrské reformace, zatímco vlastence českého baroka zcela pomíjel. České dějiny nevykládal historicky, nýbrž apriorně ideologicky, a náboženský prvek do problematiky obrozenectví vnášel násilně jen z potřeb svého apoštolství, soudí Novák v závěru své statě. Otokar Fischer později objevil jakousi starou německou učebnici literárních dějin, z níž mladý Masaryk reformačně osvícenské pojetí obrozenectví zřejmě natrvalo převzal už v době svých studií.

Znalci různých světových literatur soudí, že podobně předpojatě posuzoval Masaryk i literární vývoj v jiných zemích. Teprve jednadvacetiletý Pavel Fraenkl, neobyčejně nadaný badatel židovského původu, jenž svůj talent mohl vinou nacistické okupace, potažmo nástupu komunismu rozvinout až se zpožděním v norském exilu, rozebírá Masarykovy sporné názory na francouzskou literaturu, zejména její romantismus. Ten podle Masaryka vnesl do společnosti nezdravé elementy, zejména sexuální předrážděnost pocházející z nepřirozené akcentace pohlavnosti v katolicismu. Fraenkl pokládá takový postoj za zjednodušující a přehnaný. Romantismus je podle něj důsledkem rostoucí nedůvěry moderního člověka k objektivnímu světu v tradičním náboženském pojetí, tedy průvodním jevem sekularizace; dá se zkoumat a popisovat, nikoli však mravně odsuzovat. Jan Patočka se obdobně vyrovnává s Masarykovým odmítnutím titanismu jako opovážlivé vzpoury proti Bohu. Tendence titanismu lze podle něj chápat i jako snahu o emancipaci lidského ducha, jež patří k základním rysům moderního člověka. Ve shodě s Václavem Černým vidí Patočka v titanismu svérázný experiment při přechodu od středověkého teocentrismu k modernímu personalismu a hodnotí jej vcelku pozitivně.  

Z příspěvků zařazených do antologie vyplývá, že se Masarykovy kritiky beletristických děl vesměs nezabývají samotnými texty, ale obvykle se soustředí na posuzování charakteru zobrazených literárních postav. Iritoval jej především Faust, u nějž vedle titánských sklonů odsuzoval sobectví, polovičatost a nezodpovědnost k ženám. Ze stejné perspektivy hodnotí i autora: pro přísného puritána byl Goethe eroticky příliš těkavý, až promiskuitní. Na umělce obecně kladl Masaryk vysoké mravní nároky a pozorně si všímal jejich prohřešků, vedle sexuální nevázanosti také alkoholismu a jiných závislostí. Tím více si vážil prudérní střízlivosti anglických viktoriánských próz a za svou nejmilejší autorku výslovně označil Charlottu Brontëovou. Zato k irským spisovatelům se stavěl podezřívavě, protože je formovalo katolictví. Jamese Joyce pokládal za romantického dekadenta se sklonem k sexuálnímu exhibicionismu a odpuzovala ho také ironie G. B. Shawa, již pokládal za příliš destruktivní. Asi nejdůkladněji prostudoval spisy F. M. Dostojevského, v němž ctil především velkého křesťana a jehož dílo pro něj bylo srovnatelné s Biblí. Obdivoval jej hlavně v posledních dvou dekádách 19. století, později byl zdrženlivější, a to zvlášť po návštěvě Ruska v roce 1910. Teolog Josef Hromádka ve svém příspěvku poukazuje na zásadní rozpor mezi Dostojevského prosazováním lidové víry a Masarykovým apelem na osobní svědomí. Rusista Jiří Horák soudí, že oba byli především náboženští myslitelé sdílející odpor k titanismu a nihilismu, Dostojevskij však hlásal teokratické pravoslaví, zatímco Masaryk vyznával individuální mravnost a svobodu náboženského přesvědčení. První zosobňoval ruský imperialismus, druhý občanské ctnosti malého demokratického národa. Někteří autoři se okrajově pozastavují také u Masarykova literárního stylu. Zmiňují se o jeho neuspořádanosti (Vodák), nepřehlednosti a přetíženosti v detailech (Novák), o chvatné heslovitosti s výbojnými improvizacemi, svědčícími o útočném a normativním duchu, který se o slovesný výraz příliš nezajímá (Fraenkl). Jan Mukařovský se pokusil vysvětlit zvláštnosti Masarykova stylu tím, že své obsáhlé a nepřetržité přemýšlení vyjadřoval řečí jen zlomkovitě. Karel Svoboda jej označil za esejistu anglosaské tradice, věcného a stručného empirika, jenž své intuitivní soudy teoreticky zdůvodňuje až dodatečně. Podle Jana Patočky není Masaryk rozhodně snadným filosofem: zformulované teze u něj nejsou tím hlavním, důležitější jsou postřehy, které skoro jasnozřivě směřují k podstatám.

Kritické soudy o Masarykových názorech a spisech vycházejí z nejrůznějších úhlů pohledu. Dohromady vytvářejí bohatě probarvený portrét zarputilého myslitele, který se v polemických zápasech, jakkoli úctyhodných, často neubránil přehnaným generalizacím, aprioristickým dedukcím a povrchním předsudkům. Dílčí výhrady přitom vesměs provází obdiv k jeho charakteru a životnímu dílu: kritický portrét tak pouze prosvítá další vrstvou – jakousi aurou, jež prozařuje i drobné stíny v Masarykových myslitelských výkonech. Autoři si přitom všímají, že zdánlivě neslučitelné polarity se u něj skládají v jakousi vyšší jednotu. Vyhraněný smysl pro duchovno takto doplňuje stejně výrazný smysl pro realitu, náboženství se u Masaryka stává dovršením vědeckého světového názoru, empirie se pojí s transcendencí, skepse s vírou, pokrokové smýšlení s poměrně staromilským literárním vkusem. Masaryk se rozhodně nevyhýbal paradoxům, radikálně zavrhoval všechny radikalismy a pociťoval nezbytnost, ale zároveň nepřípustnost revoluce. Svou filosofii osobně prožíval, a to i se všemi omyly a protimluvy. Francouzský filosof Daniel Essertier, jediný cizinec v knize, přisuzuje takové rozpory Masarykovu postupnému vývoji od nemilosrdně kritického realismu ke konstruktivnímu idealismu, v němž převládlo úsilí o záchranu lidstva před beznadějí a ztroskotáním. Poslední článek v antologii zastoupený napsali Václav Navrátil a Jan Patočka na prahu mnichovské krize, po níž Masarykova první republika zanikla. Autoři konstatují, že frenetický kult, jakému se zvěčnělý zakladatel státu těší, brání národu v hlubším pochopení a přijetí jeho myšlenkového odkazu.

Už za první republiky byl Masaryk zřejmě více uctíván, než čten. Jeho životní příběh je fascinující, respekt si vysloužil svým dílem politickým i státnickým, avšak hlubším studiem jeho myšlenek se dnes zabývá jen pár odborníků. Na rozdíl od svého kontroverzního žáka a následovníka Beneše zůstává první prezident v povědomí valné části národa uctívaným velikánem, ale jen málokdo se dnes zamýšlí nad tím, v čem jeho velikost spočívala. Transformoval se v monumentální sochu, k níž současní potentáti kladou květiny, aby se mu před přihlížejícími davy maličko přiblížili, aniž by o tom, kým opravdu byl, měli víc než jen mlhavou představu. Antologie dobových článků zpřístupňuje současným čtenářům řadu více méně seriózních pokusů, jak se s uznávanou veličinou vyrovnat kriticky. Skoro ve všech se Masaryk jeví jako cizorodý element, tajemný host odjinud, tak trochu exot či mimozemšťan, u nějž je třeba důkladně prozkoumat, čím se vymyká tuzemské mentalitě a poměrům. Čtenář cítí, že přes veškerý obdiv většinu autorů tak trochu irituje. Podle svědectví Jindřicha Vodáka byly před válkou Masarykovy soudy o literatuře příkře odmítány valnou většinou kulturní veřejnosti. Připomínal prý zuřivého reformačního kazatele, který ve jménu mravní bezúhonnosti úzkoprse brojil proti básnickým krásám života. Když se však po válce do republiky vrátil jako oslavovaná autorita, dokázal překonat bariéry, jež ho dřív dělily od té či oné části zdejšího kulturního světa, a s řadou umělců se dokonce spřátelil.

Masaryk byl mužem přísné sebekázně a s nástupem do prezidentské funkce zřejmě dokázal utlumit i své poněkud extremistické mravní, respektive náboženské kazatelství, aby se národu s laxní morálkou jevil přijatelněji. Přátelsky si zavázal i Karla Čapka, který je v antologii zastoupen drobnou poznámkou na okraj raného spisku O studiu děl básnických (1884), v němž mladý Masaryk tvrdí, že se umělecké poznání plně vyrovná vědeckému, ba že je to nejvyšší poznání lidské. „Tvůrčí síla, které nikterak nemůžeme psychologicky vystihnouti, je to poslední faktum, které génia staví nad obyčejného smrtelníka,“ píše se tu. Čapek konstatuje, že jde o čirý romantismus, proti jakému Masaryk později tolik bojoval, a nabízí hypotézu, že zvláštnosti Masarykovy životní dráhy lze vysvětlit jeho romantickými sklony, jež se naučil potlačovat. Vysoké ocenění uměleckého poznání se ve zmíněném spisku pojí se zostřenými nároky na umělce. Pravé umění není podle Masaryka hra, ale zodpovědná a vážná tvorba, akcentující mravní zdraví, čistotu a pravdivost. Mělo by řešit světové i životní hádanky, osvětlovat svět, v němž žijeme, a závazky, jež máme k sobě a k životu. Literát je kulturním mluvčím své doby, to však není výsada, ale závazek.

Připomeňme, že se v době, kdy Masaryk nastolil své představy o umění, blížil velký kulturní zlom, který přes symbolismus a dekadenci směřoval k modernismu. Morálka ztrácela svou váhu a stávala se předmětem hravých experimentů, literární hrdiny vystřídali pochybní a složití antihrdinové, s jejichž prototypem přišel už Dostojevskij v Zápiscích z podzemí. Vývoj světové literatury směřoval povětšinou jinam, než kde by ho rád viděl Masaryk: přeludné hry imaginace se začaly střídat s drastickými obrazy všech špinavostí světa, jejichž zárodky Masaryk příkře odsuzoval třeba u Zoly. Skoro by se zdálo, že důrazem na světonázor a mravokárným přístupem k umění předjímal Masaryk v jistém smyslu rigidnost socialistického realismu, byť ve jménu tradičních hodnot. V tom nejpodstatnějším se však odlišoval. I když se netajil svým vkusem a názory, nikdy se je nepokoušel uplatnit mocensky, a tak bez ohledu na jejich striktnost zůstal až doposledka velkým demokratem a humanistou.