Jako malý chlapec jsem rád kreslil a maloval v podstatě vším snad s výjimkou takzvaných vodovek. Při prázdninových pobytech u babičky, která byla učitelkou na základní škole, tomu však bylo jinak. Měla totiž z práce nasyslenu právě zásobu vodovek a také čtvrtek. Když jsem spatřil to bohatství, nejprve mé srdce zaplesalo, abych záhy prodělal nepříjemnou zkušenost. Koflík štětci vzdoroval, ten se rychle roztřepil a při dotyku na papír pochroumané štětiny jen slabě ukáply ledva znatelný tón bledé žluti. Hodiny a hodiny jsem se mořil nad rychle žmolkatou podložkou. Najednou se mi z neznámého důvodu má milovaná činnost počala proměňovat v peklo. Až časem jsem zjistil, co u barev znamená „školní kvalita“ a že ony vodovky byly důmyslným nástrojem týrání dětí. Pak jsem roky kolem akvarelu v tichosti našlapoval. A také se mi nad hlavou vznášel oblak velkého umění a do něj technika akvarelu nezapadala.
Oho! Měkké, dýchající, prostupné skvrny! S hranicemi, které nelze nikdy zcela zmapovat! Seismograf myšlení, cítění, životní energie! Tak přímý a tak křehký, dotyk vědomí s přítomným časoprostorem!
Mnoho ze současného výtvarného umění pracuje s tzv. nápadem. Nic proti nápadům, ale posaďte se s akvarelem do krajiny či před rozpuklý květ a uvidíte, co se bude dít. Nápady moc nepomohou. Důležitější je soustředění. Často se dnes také objevuje představa, že umělec by měl být hlavně glosátor, který ohromí diváka svou kreativitou a zároveň mu předá důležitou zprávu o stavu světa. Vyzrát na formu, obsah, systém, diváka, celý svět. A jsou-li pochybnosti, lze přispěchat s mantrou provokace či kontroverze – vždyť přece udržuje v běhu diskuzi o zásadních otázkách člověka, umění, života a vůbec. Na akvarel ale nevyzrajete, akvarel nechá vyzrát vás.
Akvarel je tzv. nejvzdušnější technika. Sluší jí nejtenčí možná průsvitná vrstva pigmentu naneseného na podklad, respektive do něj vsáklá. Přes vrstvu barvy, jež je průhledná, tedy sledujeme přímo, jakoby řezem, fyzickou podstatu díla a proces jeho vzniku – sledujeme kontakt barvy s papírem a současně vidíme prostorový rámec iluze, to, co dílo zobrazuje. Obojí vnímáme nedělitelně naráz – usazená hmota v čase je současně krystalickou projekcí vize. Akvarelem v podstatě nelze kreslit, je to médium, které vzdoruje znakově-pojmovému uchopení zobrazovaného. S akvarelem jsme nuceni svět rekonstruovat či stavět pomocí generování vztahů a vazeb. Akvarel sice můžeme využívat například u ilustrací odborných témat, ale jeho technice víc vyhovují třeba svobodně lité masy horských vrcholků v prostoru, provázaných s mlhou, jak to známe z východoasijského umění. Například strom zpřítomní akvarel především tím, že dokáže zpřítomnit to, co strom obklopuje, masy interagujících hmot kolem něj. Akvarelem jako bychom měli malovat především světlo a vzduch, kterými je vše viditelné propojeno. A tato transformace, otisk přítomného přes vzdušnou membránu se děje za pomoci jen částečně ovladatelného prostředku, jímž je voda, tedy živel. Tradiční propojení oko-mozek-ruka jako by bylo rozšířeno do vzorce vzduch-oko-mozek-ruka-voda. Akvarel je technika z podstaty přírodní, protože člověka limituje, anebo osvobozuje specifickým kontaktem s přírodními elementy, které se zcela specifickým způsobem spolupodílí na procesu. Akvarel nám pomáhá znovu uzřít přírodní původ vezdejšího světa, jeho nevyčerpatelnou pestrost a překvapivost. Akvarel dovede zviklat racionalistickou konstrukci světa a počítačové algoritmy, neboť obzvlášť dobře ukazuje, že řád univerza je mnohem vrstevnatější. Považuji akvarel za druh mystiky.
Připomínám tu dnes už uzavřené dílo malířky a grafičky Šárky Trčkové (1965–2015), kterou lapidárně charakterizoval Vladimír Kokolia: „Šárka byla normální.“ Ve své zralé tvorbě se věnovala tehdejší popelce mezi technikami – akvarelu. Námětem jí byly všední situace dětského světa – u vody, v zahradě, v lese. Pojaté úsporně, náznakem, souhrou několika málo barevných ploch, bez okázale mistrovských efektů, přirozeně v intencích techniky samé – akvarel, jaký má být. A toto „takřka nic“ dokázalo okamžitě, jakmile naň padl zrak, uchvátit, otevřít do nedozírna a rezonovat v nitru diváka jako existenciální, hluboká a univerzální zkušenost. To vše v době, kdy malba, pokud měla být vůbec tzv. odbornou veřejností vzata na milost, musela být prostoupena konceptuálním „sebezpytem“, nebo estetikou nových technologií. Šárčino úsilí bylo cosi jako sklenice vody, která trpělivě čeká na stole uprostřed nezřízeného mejdanu, aby ráno svlažila čísi vyprahlá ústa při kocovině. Práce Šárky Trčkové také postupem času způsobily nový zájem o techniku akvarelu a předznamenaly vlnu velkoformátové akvarelové malby.
Šárka Trčková, Na stromě, 2007 (?), akvarel, papír, 121 x 80 cm
Dokládají to i události z poslední doby. Šárka Trčková byla připomenuta velmi dobře připravenou retrospektivní výstavou v GASKu (Šárka Trčková – Tajnosti, 6. 11. 2022 – 12. 3. 2023, kurátorka Vanda Skálová). Souběžně v Oblastní galerii Vysočiny v Jihlavě probíhala výstava Šárka Trčková a její „žáci“ (Vladimír Kokolia, František Novák, Tomáš Predka, Pavel Příkaský, Ondřej Roubík, Štěpán Vrbický) (16. 11. 2022 – 19. 2. 2023, kurátor Radek Wohlmuth) – ta ukázala její vliv spíše ve sféře práce s obrazem obecně než přímo v technice akvarelu. Dále se uskutečnil sled výstav v nakladatelství a antikvariátu Trigon, který v roce 2018 vydal obsáhlou monografii Šárky Trčkové – tyto výstavy mapovaly pozici akvarelu v současném českém prostoru a kurátor projektu Matěj Lipavský jej ladil se zvláštním přihlédnutím k vlivu Šárky Trčkové, a tudíž i k její poctě. Od podzimu 2021 tak proběhla žeň akvarelových výstav, na nichž své práce představili Monika Immrová, Pure Beauty, Hana Sommerová, Petr Stibral, Adéla Strnad, Klára Stodolová, Jan Vohradský, Karolína Šulcová, Marie Ladrová, Pavel Piekar. Nyní celý cyklus završuje výstava Matěje Lipavského (Plavená barva, 26. 6. – 1. 9. 2023). Jako návštěvníka těchto akcí i aktivního akvarelistu mě napadlo mezi zúčastněnými kolegy, ale i některými dalšími tvůrci, o nichž vím, že se akvarelem zabývají, uspořádat na téma techniky akvarelu malou anketu. Několik citátů z ní je níže uvedeno v popiskách k jejich vybraným pracím.
„Dá se mluvit o něčem, co je blízké karate či šermu. O syntéze koncentrace jasného uvažování s odpovídající tělesnou koordinací.“
Vladimír Franz, Kosatec, 2015, akvarel, papír, 100 x 70 cm
„Často akvarelem začínám, než se pustím do samotného plátna olejem.“
Petr Gruber, Hotel in winter, 2020, akvarel, papír, 56 x 75 cm
„Vždycky si před začátkem v hlavě vytvářím předběžný plán postupu, zatančím si nad papírem se suchým štětcem jakousi zrychlenou verzi budoucího procesu.“
Aleš Hudeček, Vypravěčka příběhů, 2021, akvarel, bavlněný papír, 29,7 x 42 cm
„Akvarel a tuš používám de facto každý den na skicování.“
Tomáš Honz, Banánovník, 2019, akvarel, papír, 38 x 26 cm
„Vidím tu podobnosti s křehkostí těla i formy obecně, velmi prchavou proměnlivost, se kterou dnešní společnost nerada počítá a neví si s ní rady.“
Lenka Chánová, Bez názvu (Cesta II), ze série Poruchy příjmu, 2020, akvarel, papír, 145 x 180 cm
„Začala jsem intenzivně rozvíjet vlastní technologie.“
Marie Ladrová, Výtrusy motýlci, 2021, přírodní barviva na bavlněném papíře a výtrusy z václavky obecné, 78 x 58 cm
„Akvarel mám rád pro jeho možnost rychlého záznamu. Dokážu s ním lépe než třeba s olejem jít rovnou k věci.“
Jakub Lipavský, Bez názvu, 2018, akvarel, papír, 23 x 21 cm
„Akvarel je ke mně jako technika „nejkritičtější“, ukáže, co nemám ujasněné, je doslova transparentní – říká mi, jak na tom právě jsem, jestli jsem přítomný.“
Matěj Lipavský, Podzim (Srbsko), 2020, akvarel, papír, 31,7 x 24 cm
„Největší předností akvarelu je pro mě to základní – učí myslet a nezapomínat na světlo.“
Hana Sommerová, Kuchyně, ze souboru Uvnitř a ven, 2021, tuš, plátno, 150 x 130 cm
„Akvarel mě pronásleduje od dětství. V poslední době se ale spíš než akvarelu věnuju čínské tuši.“
Petr Stibral, Zarostlá zahrada, 2020, čínská tuš, papír, 40 x 30 cm
„Akvarel se do značné míry maluje sám. To je jeho specifikum, přednost a v některých chvílích – zoufalství.“
Klára Stodolová, Pivoňkový keř v plném slunci, 2021, akvarel, papír, 61 x 75 cm
„Od raných let až do puberty jsem aktivně plavala a vytvořila jsem si tak určitý vztah k vodě.“
Adéla Strnad, Z Paříže, 2020, akvarel, tuš, papír, 37,7 x 27,7 cm
„Každý započatý akvarel mi dává novou nejistotu, kterou mám ráda.“
Karolína Šulcová, Okno od naproti, 2020, akvarel, papír, 9 x 15 cm
„Předěláváním malba akvarelem vždy ztěžkne.“
Jan Vohradský, Knihovna, 2019, akvarel, papír, 56 x 76 cm
„Akvarel by se měl vyznačovat průzračností barev, vzdušností, měl by působit bezprostředně, lehce, a jako by byl udělán mimochodem. Měl by zprostředkovat pocit světla, být jeho oslavou, být světlem.“
Jindřich Zeithamml, Bez názvu, 2012, akvarel, papír, 48 x 36 cm