Ve dnech, kdy uplyne rok od invaze ruské armády na Ukrajinu, zveřejňujeme na Bubínku Revolveru na pokračování odpovědi třiceti respondentů do ankety „Válka a ruská kultura“, která kromě jiného vyšla v osmém vydání dnes již rozebraných RR novin z října 2022. Vybraným osobnostem různých generací, profesí i životních osudů položila redakce RR tři otázky:
1. Joseph Conrad v eseji Autokracie a válka roku 1905 napsal: „Ruská autokracie na nic nenavazovala; neměla žádnou historickou minulost a nemůže doufat v historickou budoucnost. Může pouze skončit.“ Souhlasíte po více než sto letech dalších zkušeností s jeho názorem?
2. Zažil/a jste někdy, že by před vámi osoba ruské národnosti reflektovala okupaci v roce 1968, a pokud ano, jaká ta reflexe byla?
3. Dokážete dnes vnímat ruskou kulturu bez ohledu na události na Ukrajině, dříve v Gruzii, Čečensku atd.?
RR
1. Co nemá minulost, není vázáno žádnými pravidly, stojí mimo řád; v budoucnost sice doufat nemůže, svou přítomnost však může takřka nekonečně prodlužovat.
2. Ruské studentky na Katedře komunikace a masových médií University of New York in Prague, kde jsem několik let učil, vnímaly sovětskou okupaci jako pradávnou událost a podivovaly se, že zde stále vyvolává tak silnou citovou odezvu.
3. Ne. Znepokojuje mě myšlenka, že zmíněné „události“ nejsou anomáliemi, ale projevem kulturních vzorců, které jsou ruské kultuře vlastní.
Jakub Guziur (*1978), překladatel, básník, literární historik a esejista
1. Velice. Čas zde nerozhoduje. Jsou krátké i dlouhé, ba relativně i nekonečné konce.
2. Neměl jsem mnoho příležitostí takovou situaci zažít a také jsem ji nezažil.
3. Bez ohledu na tyto události jsem od prvních zkušeností s touto kulturou, zprostředkovanou ruskými pohádkami, školní čítankovou četbou a dětskými romány sovětských autorů – snad první zkušeností, asi z osmi let, byla četba knihy o dvojčatech s názvem Čuk a Gek; říkal jsem si: „Co je to proboha za zemi, kde dávají dětem jména jako psíkům“? –, nebyl schopen vnímat ruskou kulturu bez nepříjemné příchuti podivné kolektivní mentality, kterou charakterizuje směs vtíravosti a oficiality, servility a nadřazenosti, sentimentality a bezohlednosti, infantility a fatality nedovolující jedinci projevit svoji existenciální a morální autonomii. Malé i velké postavy z ruské literatury mi při vší své strhující vnitřní kresbě (byl jsem v mládí zásadně zasažen Dostojevským) připadaly jako fascinující monstrózní loutky. Jako by tu „já“ nebylo skutečným zřídlem cítění, myšlení, jednání.
Aktuální události mne nepřekvapily (spíš mne deptala neuvěřitelná nevšímavost politiků demokratického světa vůči povaze a záměrům Putinova Ruska) a ani nijak nezformovaly výše popsané pocity – ty už tu byly. Oprostit se od nich při vnímání tvůrčích děl dokážu jen mimo kategorii ruská kultura, tedy prostřednictvím individualit. Snáze to jde u emigrantů, umělců a myslitelů, kteří působili mimo Rusko. Hned mi vytane na mysli Igor Stravinskij, z mého oboru například Nikodim Kondakov (emigroval do Prahy v r. 1923, kde působil na Karlově univerzitě jako profesor východoslovanského a byzantského umění) a André Grabar (byl vlastně Ukrajinec, emigroval do Bulharska v r. 2020, odtud v r. 1922 do Francie a dodnes je zásadní autoritou v oblasti raně křesťanského a byzantského umění). Je to ovšem složitá věc, a vlastně bych musel postupovat od člověka k člověku, od jména ke jménu, a jakkoli by jich bylo mnoho, z těchto velkých osobností bych jistě nedal dohromady nějaké Alexandrovce, nic, co mi dnes asociuje ruskou kulturu. Je mi líto, ale žádný kolektivní rámec tu nemohu nabídnout, snad jen, že si vybavuji prozíravé burcující akce dámského kolektivu Pussy Riot z roku 2012 a tehdejší stupidní pseudointelektuální úvahy pana Slačálka o „symbolickém násilí“, jemuž je prý podrobovala západní média vnímavá k jejich poselství a které prý bylo horší než uvěznění Putinovým režimem.
Petr Jindra (*1966), historik umění a kurátor
1. Samozřejmě, a proč neocitovat Karla Havlíčka Borovského: „Kdo chce o politice ruského cara dobré ponětí míti, musí si přede vším jiným pomyslit, že ještě jakživ nikdo z ní nic dobrého nezakusil, že tato politika u sebe začíná a u sebe končí a při všem jen sebe na zřeteli má, a že komu pomáhá, o toho také již smýšlí.“
2. Naštěstí, či bohužel ne. Ale vlastně ano: Natalja Gorbaněvská, takže zbytečné dál vysvětlovat.
3. Ano, naštěstí ano, stejně jako jsem to dokázal po srpnu 68. Ovšem kulturou myslím skutečnou kulturu…
Josef Rauvolf (*1953), překladatel a publicista
1. Ano.
2. Ano, ale ne od obyčejného Rusa. Mluvila jsem o tom s paní Larisou Bogorazovou, jednou z osmi statečných, kteří v roce 1968 proti této okupaci manifestovali na Rudém náměstí. V začátku devadesátých let přijela do Československa, když Nezávislé tiskové středisko vydalo knihu jejího manžela Anatolije Marčenka Žij jako všichni. Marčenko přijet už nemohl – zemřel v gulagu v roce 1986.
3. Jistě vnímám velikány ruské a sovětské kultury dál, jen jejich dílo a život víc srovnávám se současným děním. Za současné situace doporučuji číst Šostakovičovo Svědectví a poslechnout si jeho Trio pro housle, violoncello a klavír.
Ljuba Václavová (*1941), dokumentaristka
1. Mám velký problém s Ruskem, ale zároveň velký problém s některými polskými reflexemi Ruska. Z toho, co napsal pan Conrad, mi plyne, že ruská autokracie může jen skončit. Jenomže ona furt a furt ne. Plynulo by z toho, že sice bude existovat pořád dál, jenom s tím, že její budoucnost už nebude historická. Ostatně vše tomu zrovna teď nasvědčuje. Pro laika, jako jsem já, je to jen velmi slabá útěcha.
2. Moje kontakty „s lidmi ruské národnosti“ byly vždycky velmi omezené: ne z důvodů nějaké antipatie, ale prostě jsem neměl příležitost (rusky umím). Tu a tam jsem se s někým setkal. Nebyl mezi nimi nikdo, kdo by se za srpen 1968 nestyděl. Problém je jen v tom, že to stydění nějak moc není slyšet ve veřejném prostoru, a to čím dál tím míň.
Byl bych ale strašně nerad, kdyby se teď u nás vytvořila k Rusům jako takovým taková chronická a odporná antipatie, jaká existuje vůči Němcům. Dnes to vypadá tak, že povinností každého německého politika je při návštěvě ČR zajet do Lidic a bít tam čelem o zem (německé ministryni zahraničí bylo přitom v roce 1942 mínus 38 let). Jen na okraj podotýkám, že odporná zvěrstva, která napáchali po 9. květnu 1945 obecně vzato „Češi“ na svých zcela bezbranných německých spoluobčanech, byla u nás v letech, „kdy nám vládli politici, co nemakali a kradli“ (polistopadová česká demokracie), poměrně důkladně veřejně popsána. Prosil bych tedy jen, abychom nežádali od Rusů, aby před námi bili čelem o zem, stačilo by, aby si udělali doma trochu pořádek. Zdá se, bohužel, že je to v tuto chvíli nad jejich síly a že jim nemůžeme nijak moc pomoci. Je mi to líto, je to trošku, malinko i náš problém.
3. Ježíšmarjá! Dokážu! Stejně jako dokážu vnímat německou kulturu, filosofii a politiku bez ohledu na dvanáctiletou krutou epizodu nacismu, která navíc zcela zjevně skončila. Na Gogolovi, Dostojevském nebo Bulgakovovi okupace Ukrajiny a ruská zvěrstva v Gruzii a v Čečensku nic nemění. A jako zvlášť ohavné by mi přišlo, kdybychom si zrovna teď, když se velmi významní čeští politici (ti, co přispívají do Práva, Lidových novin a MF Dnes) chystají před Putinem a spol. podělat a zradit své spojence, honili trika nad ruskou literaturou. Náš první úkol nejsou Rusové a ruská literatura. Může nám být nanejvýš líto, že Rusům (těm, kteří za pomoc stojí) zrovna teď nedokážeme moc pomoci. Náš první úkol je rozvrat české demokracie od roku 2013 a babišismus. Za rozvrat Ruska nemůžeme, za rozvrat Česka ano.
Bohumil Doležal (*1940), publicista a politolog
1. Otázkou je, co se v tomto výroku míní slovy „návaznost“ a „budoucnost“. Ruské samoděržaví bylo rozhodně inspirováno správou Byzantské říše a mělo jako svůj program právě navazování na tuto tradici, ke které podle mého názoru patří i odpor k dějinám. O dějiny jakožto sled nejrůznějších zvratů a změn nebo alespoň jako postupný vývoj odněkud někam žádný z ruských vládců nestál, natož o nějakou budoucnost v silném smyslu slova. Každá změna představující zásadní inovaci společenských pořádků tu byla věcí podezřelou a nežádoucí, protože předpokládala nějaký rozpor a rozkol a jistě i pochybování o blížící se budoucí spáse lidstva po druhém příchodu Krista; a když se k nějaké změně Rusko nakonec odhodlalo – mám na mysli komunistickou revoluci –, skončilo to peklem na Zemi. Každopádně v době, kdy Joseph Conrad svou myšlenku formuloval, měla snad ještě historická budoucnost v evropském myšlení dobrou pověst – budoucnost byla něčím, k čemu se směřuje, za čím se putuje, co se buduje, co se vyhlíží a očekává, a Lenin byl, mám pocit, s tímhle pojetím ve shodě. Stalin už ne, ten je používal jen jako fasádu pro společnost, která měla být opět v zásadě nehybná, a to na věčné časy. Víme, že ty věčné časy ani netrvaly moc dlouho, ale když jsem nedávno sledoval debatu v ruské televizi, kde se moderátorka vyslovila v tom smyslu, že roztržka Ruska se Západem už nebude zahlazena nikdy a zůstane společenskou realitou navždy, uvědomil jsem si, jak se do ruské politiky právě ten v Rusku tradiční koncept věčnosti vrací. Z něj si u nás můžeme a umíme dělat akorát legraci, nebo se ho obávat, jenže v současné době se s ním setkáváme v jiné situaci, než ve které žil a myslel Conrad. Protože ani my dnes neprožíváme budoucnost tak jako on, budoucnost už tak dobrou pověst nemá, trochu se nám pokazila. Zejména proto, domnívám se, získává současný ruský autokrat i u nás tolik obdivovatelů.
2. Zažil, ale ta osoba o tom mluvila jako o problematice povýtce sovětské. V minulých třiceti letech nebylo těžké se s mnoha osobami ruské národnosti shodnout na tom, že sovětská moc páchala nehezké věci. Můj kamarád z Moskvy si pamatoval, že jeho bratranec, který jako řadový voják okupoval Československo, to schytal kamenem do hlavy a utrpěl těžké zranění. Což ústilo v myšlenku, že Češi trpěli a Rusové taky.
3. Ani nevím, jak by bylo možné vnímat ruskou kulturu bez ohledu na tyto události, takže bych řekl, že ji vnímám s ohledem na tyto události. Ale pokud je otázkou míněno, zda je po těchto událostech ještě vůbec možné ruskou kulturu vnímat, mám chuť protestovat. Taková otázka by podle mého názoru sugerovala, že politika v konkrétním historickém období (možná dokonce takováto děsivá politika především) a národní kultura vlastně jistým způsobem jedno jsou, že se politika fatálním způsobem do všeho, čemu se říká kultura, vepisuje a diskredituje to. To je, doufám, jen zlý sen. Přijmout ho by vlastně znamenalo přistoupit na ruský vládní koncept politické věčnosti, nechat si ho vnutit. Takové vítězství bych jeho konstruktérům nerad dopřál – popřát jim můžu v duchu chasidské kletby jen to, čeho se opravdu bojí: Jejich jména budiž zapomenuta!
Martin Ryšavý (*1967), filmař a spisovatel
1. Ano, v zásadě souhlasím, a to s tím, že ruská autokracie mohla navazovat na dřívější modely krutovlády a že se nebyla schopna z minulosti poučit.
2. Na začátku září 1968 v Praze sovětští vojáci na tancích unaveně a tupě zírali a nevěděli, co po nich chceme. Byli odněkud z Asie a rusky neuměli. Obávali jsme se, že to do nás jednoduše napálí. V zimě roku 1972 jsem se se svým učitelem malířství (taky Čech) ocitl na malířském zájezdu v leningradském hotelu. Do pokoje nám nečekaně vtrhl muž. Že slyšel češtinu, že je Gruzínec a že jsme se měli bránit. Ta ta ta ta ta ta, předváděl střelbu z kulometu. Chtěl jsem v mladické naivitě přisvědčit, ale učitel mne zarazil, že by to taky mohl být provokatér. Myslím si, že nebyl.
3. Ano, dokážu. Současné a dřívější válečné události ruskou kulturu ovlivní a dokreslí. Samozřejmě jinak tu nezávislou a jinak tu oficiální, ze které se nám dělá zle.
Jan Merta (*1952), malíř
1. Bohužel ne, ale vše jednou skončí…
2. Ano, mnohokrát, velmi, velmi různě…
3. Snažím se, ale jde to velmi komplikovaně…
Karel Cudlín (*1960), fotograf
„Ruská autokracie…“ jest mi srdečně ukradená. Samozřejmě, že vnímám ruskou kulturu, a to docela často, teď jsem odevzdal oponenturu jednomu skvělému ruskému diplomantovi na UMPRUM, který zpracovává téma ruskojazyčných periodik v exilu s velkým důrazem na první republiku; oni tady tehdá vydávali množství skvělých časopisů a utíkali k nám za svobodou. Mám v Moskvě několik kamarádů grafiků a typografů a je mi jich líto – jsou teď v prdeli. Ještě před deseti lety to bylo město plný výstav, klubů, undergroundovejch antikvariátů a nočních podniků, vystavoval jsem tam na knižním festivalu a měl přednášku, viděl jsem masivní protiputinovskou demonstraci, navštívil Bulgakovovo muzeum s tlustým kocourem a pil kvas v noci u Patriarších rybníků, kde jsem si máchal nohy, a teď tam v duchu sedím a přemejšlim, že když se smíchá asiatská krutost s nordickou depresí, vznikne zapšklý, agresivní Rus.
A na závěr skutečná příhoda z Indie: na pláži Kakolem v jižní Goe, kam jsme se vypravili s Viktorem Faktorem, byla též skupinka mladých Rusů, dali jsme se do řeči a po chvíli si jeden moloděc před námi klekl do rozpáleného písku pod palmami a poprosil nás za odpuštění za invazi z roku 1968, kterou samozřejmě nemohl pamatovat. Poté jsme vykouřili jointa míru.
František Štorm (*1966), typograf a hudebník
1. Otázka má pro mě smysl v širším kontextu Conradova eseje Autokracie a válka, který tady ocituji šířeji, aby byla podloženější i má odpověď: „Ve stínu starých evropských monarchií, výtvorů historické nezbytnosti, rostly koncepce právního řádu, vlastenectví, národních povinností a aspirací. I v omylech a poklescích těch monarchií se nacházely zárodky moudrosti. Měly minulost a budoucnost; byly lidské. Ve stínu ruské autokracie však nemohlo růst zhola nic. Ruská autokracie na nic nenavazovala; neměla žádnou historickou minulost a nemůže doufat v historickou budoucnost. Může pouze skončit. Ani při sebeusilovnějším pátrání, ani při sebelepší vůli ji nelze vykládat jako vývojové stadium, jímž si každá společnost, každý stát musí projít na cestě k plnému pochopení svého osudu. Nachází se mimo proud pokroku.“ S touto pasáží nesouhlasím, neboť jde o tvrzení ahistorické.
Joseph Conrad posuzoval ruskou realitu prizmatem dobového vývojového stadialismu, podle něhož státy procházejí vývojovými stadii, z nichž to předposlední stadium je vždy pouhým předstupněm toho následujícího. Tento pokrokářský trend, tedy přesvědčení, že se historie národů či států ubírá po předem dané vývojové trajektorii k teleologicky stanovenému vrcholu, nazval britský historik Herbert Butterfield slovem whigismus. To je ono Conradovo „plné pochopení svého osudu“.
Je pozoruhodné, že právě v době, kdy Rusko pomalu procházelo slibnými reformami, vyslovil Conrad svůj soud o ruské autokracii, která nemá minulost ani budoucnost. Jenže Rusko už v období 1880–1905 směřovalo k ústavnímu pořádku a právě v roce 1905 se konstituční monarchií stalo. Jeden z významných znalců Ruska americký historik Martin Malia napsal v knize Sovětská tragédie, že „roku 1917 se Rusko mohlo vyvinout v ústavní demokracii (podobnou ‚umírněným‘ státům sociálních jistot na Západě) nebo v nacionálně autoritářský režim či v komunistickou diktaturu“. Rusko si sice bohužel vybralo z těch třech rýsujících se variant tu nejhorší – komunismus, nicméně došlo k tomu jen shodou okolností, tedy ne nutně. Conradovo usuzování o Rusku uvízlo v historickém determinismu, k němuž měl tak blízko marxismus. Rusko bylo v posledních desetiletích stále samoděržavím, ale na druhou stranu právě v roce 1905 kulminovalo v Rusku liberální hnutí. Liberální kruhy se v té době zabývaly reformou státní správy a jejich cílem bylo omezení carské moci. Conrad se tedy nemohl víc mýlit. Historicky vzato byl svědkem jazykově kultivovaným, ale nespolehlivým.
Nic tedy nemůže být větším opakem Conradova tvrzení (ačkoli zní tak efektně) než realita tehdejší Ruské říše. Vždyť samoděržaví mělo dlouhou tradici a ještě horší mělo Rusko před sebou ve formě totalitárního státu. Významný americký historik Richard Pipes považoval Sovětský svaz za dědice samoděržaví, zatímco Martin Malia považoval vznik Sovětského svazu za naprosté novum, za něž samoděržaví nemohlo. V tomto velkém „sporu“ lze jen říct, že pravdu měli oba. Bolševismus přinesl natolik nové formy teroru a politickou mobilizaci všech obyvatel. Pipes byl naopak kontinualista. Pipesovo mínění je však třeba korigovat. Komunismus by nikdy nevznikl z ducha ruského samoděržaví, nebýt tradic ruského marxismu. Historikům uniká jedna podobnost mezi pojetím svobody v Rusku druhé poloviny 19. století a pojetím svobody u Karla Marxe. Podobně jako v Rusku, tak i u Marxe byl pojem svobody středobodem uvažování i jednání. A byl to polský historik idejí Andrzej Walicki, kdo minuciózně popsal ideové zdroje marxismu a především Marxův koncept svobody, v němž „nebyli skutečným subjektem svobody jednotlivci, nýbrž lidstvo jako celek“.
Conrad se hluboce mýlil. Historickou budoucnost má bohužel putinovský amalgám komunismu a nacionálního socialismu právě proto, že neschopnost nastolovat hranice politické moci, což je zásadní vlastnost liberalismu, má v Rusku příliš dlouhou historii.
2. Neměl jsem tu příležitost.
3. Nepřestávám mít rád ruskou kulturu navzdory tomu, že současná ruská mašinérie prolamuje na Ukrajině všechny hranice toho, co bylo v dřívějších válkách tabu. Ani proměna války v hromadnou exekuci mě neodradí sledovat ruskou kulturu, číst současné autory, jako je Vladimir Sorokin, či vracet se k těm „starým“, jako jsou Cvetajevová, Achmatovová, Mandelštam, Bunin, Dostojevskij a celá plejáda dalších. Ale týká se to i výtvarného umění, divadla, hudby a dalších uměleckých disciplín. Je nutné oddělovat stát od společnosti už proto, že každý diktátor, tedy i Putin, vždy usiluje o ztotožnění státu a společnosti. Tato identita je ostatně vlastnost všech totalitárních režimů. A jsou to především umělci (ale nejen ti), kteří svou činností posilují autonomii společnosti jako nutnou protiváhu státu, obzvláště takového, který si nárokuje rozhodovat o všem, co potřebuje podrobit dohledu a výkonu represe.
Michal Janata (*1952), kulturní historik
Do ankety bych ráda přispěla básní: Že na ruský straně sou normální kluci jako naši studenti kterým se klepou ruce když maj v ruce pušku to slovo se ani nedá vyslovit prostě ta věc kterou můžeš zabít jednoho člověka jeden byt jeden dům plný lidí jedno město plný lidí když zamířej tak se rozpláčou a nevystřelej protože sou úplně stejní jako naši studenti pak vystřelej možná proto že pět dní nejedli a tejden se nemyli a kdoví co jim řekli možná proto že maj doma taky skvělý rodiče nebo neskvělý nebo že maj doma lásku se kterou jedinou chtěj teď bejt a pak se střetnou ty oči z obou těch vyděšenejch stran dívaj se na sebe brečej držej zbraň nedá se to ani vyslovit prostě tu věc kterou se zabíjí a když viděj ty oči tak by jim rádi podali ruku ale maj tu pušku byli by rádi aby je ty oči tý věci která se nedá ani vyslovit zbavily aby jim ji vzaly a hodily do díry prostě aby ji od nich odňaly prosí je. Já věřím že lidi sou jen bílý.
Dagmar Urbánková (*1972), výtvarnice a spisovatelka
1. Souhlasím s Conradem v té poslední větě, že ruská autokracie může pouze skončit. I tahle putinovská. Jenže jak z dějin víme, na těch troskách zrodí se nová, poněkud jiná, omlazená a sofistikovanější autokracie. Tedy v případě Ruska jsem o tom zcela přesvědčen. A myslím, že ve většině i sami Rusové si nedovedou nebo nechtějí připustit jinou možnost.
2. Žádnou osobu ruské národnosti, která by přede mnou jakkoliv reflektovala okupaci v roce 68, jsem nepotkal. Ani tady, ani v Moskvě. Mohlo to být tím, že tomuto tématu se vědomě vyhnuli. Ze slušnosti, z bázně, z hany, nevědomosti, ze strachu?
3. Ruskou kulturu, myslím tím především tu klasickou, ať v literatuře, hudbě, umění obecně, nelze prostě jen tak pominout, odvrhnout vzhledem k současným událostem. Je tragické, že Putin z Rusů udělal všemi možnými a jemu dostupnými způsoby nesvobodné bytosti, svázal tím i kultuře perutě, oškubal ji v holátko. Takže tu současnou moderní (tzv. avantgardní) kulturu, vzešlou z útrob Ruska, pravděpodobně podzemní, ani vnímat nemůžeme, protože se k nám nedostane. Zdá se, že nová jara se už „nesvětí“. Ale to je jiná věc. Mám rád Babela, Bulgakova, Čechova, Platonova… nejen. V knihovně je mám na dosah, občas jsem se k četbě opakovaně, byť třeba jen namátkově, vracel. Ale přiznám se, nedávno jsem vzal jednu z těch knih do ruky – a odložil. Prostě to najednou nějak nešlo, něco se ve mně zadrhlo, vzpříčilo. Kde je chyba?
Tomáš Mazal (*1956), editor a esejista
1. Ano.
2. Ne.
3. Zneužívání spisovatelů, skladatelů, umělců a badatelů patří k tradiční výbavě tvůrců národních bajek. Naštěstí odolnost vůči manipulaci, indoktrinaci a jiným podobám oblbování bylo, jest a bude čistě soukromou záležitostí. Výsledek individuálního úsilí sice částečně závisí na kontextu a době, ale svá nadšení nebo omyly si musí odskákat každý sám. Sílu řetězů určuje jeho nejslabší článek, kulturní úroveň společenství určuje pasivní většina. Dostojevskij na vahách proti milionům mužiků váží pramálo, ale nevím, proč bych si měl kvůli nim odříkat potěšení z Čechova, Šalamova nebo Čajkovského. A nesejde na tom, zda vystupují v rubáškách, kvádrech nebo uniformách.
Lubomír Martínek (*1954), spisovatel
1. Oni nechtějí na nic navazovat ani nechtějí minulost a budoucnost je nezajímá. Mluvím o zkušenosti z roku 1987 z Moskvy, kdy jsem mluvil s jedním hercem, jméno neznám. „Udělali jsme VŘSR, dali jsme světovému proletariátu najíst, přeložili jsme Lenina, Marxe a Engelse do všech jazyků na celém světě, vyhráli jsme druhou světovou válku, porazili jsme hitlerovské Německo. Obětovali jsme se, obětujeme se pro celosvětový proletariát. A až to skončí, budeme šířit komunistický ráj… Vy nám nemůžete rozumět, ale my vám nechceme rozumět, jste příliš sobečtí… Takové vládce, jako byl Petr Veliký, Kateřina Veliká, Lenin, Stalin, Brežněv a nyní Gorbačov, lidstvo nemělo a mít nebude. Dejte nám pokoj, my se taky o vás nestaráme.“ Vzal si od překladatelky krabičku cigaret Sparta a ode mne pivo, které jsem ani neotevřel. Poděkoval a odešel… „Takoví jsme My… Rusové!“
2. Byly dvě v Paříži 1969. Jedna od ruského šlechtice, vnuka, jehož dědeček utekl před „par la populace, qui pensait que la révolution la sauverait de la paresse“ (před lidmi, kteří si mysleli, že je revoluce zachrání před leností). Jeho vnuk se okupaci 1968 vůbec nedivil, poněvadž „celui qui n’écoute pas sera puni“ (kdo neposlouchá, bude potrestán). Jeho dědeček říkával, že „le Russe enragé est plus en colère et plus vengeur, comme un animal que la nature n’a pas encore engendré“ (rozzuřený Rus je vzteklejší a pomstychtivější než zvíře, které ještě příroda nezplodila). Na závěr mi doporučil Antona Pavloviče Čechova a Dostojevského a potichu dodal i Gogola (s prstem před ústy). Druhé setkání bylo v Paříži ve stejném roce 1969. Po pastisu a jedné gitánce se mě zeptal blondýn: „Odkud jsi?“ – „Z Prahy!“ – „Tak budeš emigrovat?“ – „Ne!“ – „Tak budeš ve stáří plakat a chlastat, poněvadž na pomstychtivé Rusy nemá nikdo na světě. Válku vyhráli! Nejvíc vojáků padlo a jsou nejchudší na světě! To se musí změnit – já jsem Rus a prchám do Kanady“ (Zápisky „bénévole-adolescente“ z pětitýdenního pobytu ve Francii).
3. Pokud je to mimo propagandu, ideologii marxismus-leninismus, socialistický realismus, fanatismus či jiné formy manipulace, tak rád.
Radvan Pácl (*1953), divadelník
1. Jestli tahle autokracie může pouze skončit, s tím souhlasím. Jde jen o to, kdy, jak a jestli sama od sebe. Mám v hlavě pár scénářů, ale nejsem optimista, takže se zdráhám je vyslovit na pár řádcích. Zdá se mi, že kdyby teď svět chtěl a mohl vytrvat ve svém tlaku na Rusko, mohla by právě teď být ta pravá chvíle pomoci té zemi, aby se sama osvobodila.
2. Ano, zažil jsem reflexi okupace vícekrát a z vícero úst jak Rusů, tak i Ukrajinců. Je to dáno tím, že si k setkávání vybírám pro mne názorově blízké lidi, že většina těch reakcí byla omluvná, vyjadřující vinu a hanbu. Při náhodných setkáních na ulici to ale tak jednoznačné nebylo. Občas někdo i zval na skleničku samohonky a pak se chtěl prát, protože u nás sloužil v armádě a měl pocit, že jsme nevděční odrodilci.
3. Dokážu i nedokážu. Záleží na tom, co si pod slovem kultura kdo představuje. Literaturu? Divadlo? Pokud to má být program kulturního referenta, tak o tom vlastně nic nevím. Pod ten pojem ale řadím všechno, co kultivuje život a životní styl lidí žijících v nějakém prostředí. Je to komplex vlivů, který v lidské duši něco akcentuje a něco jiného naopak potlačí. Už v dětství, tedy dávno před novými agresivními útoky Ruska na jiné země, jsem prožíval propast mezi mým vlastním pocitem bezpečí, který jsem zažíval doma v Čechách, a ruskou realitou. Dnes vím, že to bylo proto, že ten ruský svět byla pro mne jedna velká absurdita. Tenhle druh kultury každodenního života mám nějak zažraný v mozku a myslím na něj čím dál častěji, jako na noční můru.
Jan Dobrovský (*1960), podnikatel, novinář a fotograf
Pokračování příště.