V Evropě se pořád dobře vaří a cena ujde. V poledne se v téhle restauraci uprostřed Ostravy téměř nedá najít volné místo. Prázdný je akorát stůl naproti tomu, u nějž sedím. Rezervovaný pro štamgasty, kteří právě přicházejí. Tři muži v kožených bundách, vypadají jako bývalí rockeři, co si svou pošetilost dávno uvědomili a nechali si z ní pouze ty bundy. Když k nim číšník přiběhne, v rádiu nad výčepem právě vysílají krátké polední zprávy. Z ukrajinského Soledaru evakuovali další civilní obyvatele před útokem ruských raket.

„Vypni to,“ zazní první objednávka trojice příchozích. „Ne, nic proti, ale už toho bylo moc. Vypni to aspoň na oběd, ať je klid.“ Číšník se ani příliš nezarazí a pak zvolí kompromis, odběhne a rádio výrazně ztlumí.

Darmo zapírat – vlastně jsem taky rád, že mě u jídla nebudou rušit tyhle hrůzy. A než mi přinesou talíř, vybavím si dobu před necelými deseti lety. Tehdy byl klid možná až přílišný. V intelektuálních prostředích se tehdy kromě jiného přetřásalo, odkud se tenhle klid bere a zda je zasloužený. Vedlo to až k úvahám, jaká je vlastně budoucnost celého Starého kontinentu, pokud vůbec nějakou má. Hovořilo se o tom, že Evropa ve svém spokojeném klidu přišla o dominantní postavení ve světě, že není už schopna konkurovat ekonomicky ani kulturně, materiálně ani duchovně. Vyčerpala svoji inspirativní energii, je unavená, zpovykaná, její vyspělost se bezmocně spotřebovává v konzumním sebezalíbení. Nemá žádnou jednotící ideu ani vizi, která by ji rozhýbala, nemá kam pokračovat. Koncepci humanity, demokracie a lidských práv, na kterou byla tak pyšná, se nedaří naplňovat, natož vyvážet, v odlišných kulturních prostředích je cizí a nepřijatelná. Skepticky se pokyvovalo hlavou nad tím, že Evropa ztrácí svou identitu a svůj „příběh“, nemá nosné „téma“ a je potřeba pro ni rychle najít nějaké nové, jinak Starý kontinent zestárne ještě více a stane se – bezvýznamným. 

A pak to přišlo. Nejprve se přivalila vlna uprchlíků ze Sýrie, Afghánistánu a dalších zemí Asie i Afriky. Vlna cizích lidí potřebujících v Evropě najít azyl. Ani neopadla a už následovala vlna pandemie neznámého viru, který se nekontrolovatelně šířil a taky zabíjel. Ještě dříve, než ztratil svoji ničivou sílu, nahrnuly se na Ukrajinu ruské hordy, aby ji smazaly ze světa, a uvedly tak do pohybu další mohutnou uprchlickou vlnu. Evropa najednou neměla na sebezpytné rozklady čas. Nevěděla, kam dřív skočit. Ty vlny, které se na ni valily, byly jistě ve své povaze každá poněkud jiná, jedno však měly společné. Aktivovaly soucit i strach.  Bezděčně odkrývaly cosi, co tvoří samotné jádro evropské povahy, rostlé z anticko-židovsko-křesťanských kulturních kořenů. Říkejme tomu třeba bližnost, nebo účast na osudu druhého nebo lidský ohled, jak libo. Reakce na všechny ty události mimo jiné vyjevovaly, co je stálým vnitřním obsahem tohoto malého, přeplněného a zmateného kontinentu. Podle čeho se orientuje, aby se neztratil v neslitovném návalu přítomnosti.

Jako by si ho intelektuálové ve svých debatách vykoledovali, najednou je tady – těžký zápas, který Evropě vrací identitu, „téma“, „příběh“ a energii. Ten zápas je dramatický. Obsahuje spory politických reprezentací, humanitární vypětí dobrovolnických skupin i přízraky tábora ve francouzském Calais nebo lodě marně čekající před italskými přístavy. Zahrnuje krajní obětavost lékařů a sester v nemocnicích i zneužívání bezpečnostních opatření a demonstrace na náměstích proti rouškám. Patří do něj polské a české domácnosti rozrostlé o ukrajinské matky s dětmi i vztek na cizince zvýhodněné sociálními dávkami. Ten zápas není zdaleka rozhodnutý a je otázkou, jestli někdy bude. Ale nemohu se zbavit pocitu, že Evropa v něm zase jednou poněkud omládla.