Čtenářům Bubínku Revolveru dnes přinášíme ukázku z knihy Miloše Doležala Tady nikdo není, jen já, přibližující devět mimořádných osudů židovských obyvatel Střední Evropy 20. století, jež vyšla loni na podzim v Edici Revolver Revue v grafické úpravě Luboše Drtiny a bude – spolu s esejemi Michala Janaty Stáří je mládím světa – uvedena v úterý 27. února od 19 hodin v Čítárně Unijazz. Srdečně zveme!


 


Miloš Doležal
V době zloby mezi námi kráčel muž s jemnou duší
(Příběh Maxe Eislera, historika umění z Boskovic a učitele Bohuslava Reynka)


(…)

Život naplno
Max Eisler se narodil 13. března 1881 v Boskovicích jako třetí syn z celkem pěti dětí Jakoba Eislera (1845–1912) a jeho manželky Kateřiny, rozené Mayerové (1856–1888). Mezi sourozenci vedle Maxe zvlášť vynikal Friedrich, který se stal lékařem a od roku 1920 působil jako šéflékař rentgenového ústavu ve Vídni, přednášel na lékařské fakultě a stal se specialistou v oblasti nemocí kostí. Eislerův děd a otec zavedli v Boskovicích moderní kovovýrobu, a to od skromných počátků prodeje železářského zboží na boskovickém náměstí (č. p. 29) až po dvě prosperující továrny na plechové a železářské zboží. Ostatně boskovická židovská obec patřila mezi nejvýznamnější na Moravě. V roce 1890, když bylo Maxovi devět let (dva roky předtím mu zemřela matka), tam žilo kolem 900 Židů a součástí židovské obce byla vedle synagog také školka, škola, nemocnice, mikve, spořitelní a záložní spolek, spolek pro podporu zdraví, ženský spolek, dívčí spolek Judith, akademický prázdninový spolek židovských vysokoškoláků Laetitia, svépomocný spolek, sionistický spolek, tělovýchovný a sportovní spolek Makkabi. Ve svém ohlédnutí z roku 1928, kterému dal Eisler přiléhavé vymezení „Lidé, domy a ulice“, o Boskovicích napsal: „Pravda, v době, kdy jsme tam chodili do školy, byla doba jeho rozkvětu jakožto centra víry a učenosti již nějaký čas minulostí. Stihli jsme akorát konec. Ale jak živě na nás tehdy působilo, jak silná a barvitá je naše vzpomínka ještě dnes!“ Ona Eislerova intenzita prožívání života a světa měla své prameny v boskovické židovské obci a její vitální energii, jak to ostatně sám připomíná ve zmiňované vzpomínce: „(…) i ti nejvážnější měli tehdy smysl pro silný a výživný humor. Ale živost té doby nespočívala v její dobré náladě, nýbrž v jejím neustále přítomném temperamentu, který se projevoval stejně při malých i velkých příležitostech. Bylo téměř jedno, zda se někomu za pokladnou podařilo doslova přemluvit sedláka ke koupi pestrého šátku za pár krejcarů nebo vyhandlovat s kupci jedoucími na trh výhodnou půjčku takového zboží v bednách. Obojí se dělo se stejným zápalem, v obou případech se lidé zcela ponořili do své věci.“    

Boskovický Sion
Boskovická židovská obec dala Střední Evropě řadu výrazných osobností, se kterými byl Eisler přátelsky provázán: spisovatele Hermanna Ungara (1893–1929); profesora pediatrie na Vídeňské univerzitě Wilhelma Knöpfelmachera (1866–1938); právníka Desidera Friedmanna (1880–1944), od roku 1932 předsedu Vídeňské židovské obce a spolupracovníka Theodora Herzla (1860–1904); rodinu Tichových, k níž patřila také malířka Anna Ticho (1894–1980), žijící v Jeruzalémě (kde ji Eisler navštívil v roce 1936, znovu se s ní setkal ve Vídni v roce 1937 a také o jejím díle několikrát nadšeně referoval). V době Eislerova dospívání, přesněji od roku 1892, působil v Boskovicích rabín dr. Salomon Funk (1867–1928), původem Maďar a výrazný zastánce sionismu, autor řady náboženských studií, který měl na Eislera podstatný vliv. Funk v jedné své úvaze přemítá: „Nikdy a nikde by ani tak ohnivý duch, jakým byl Theodor Herzl, nebyl schopen nadchnout statisíce pro Sion, kdyby půda pro přijetí jím zasetého semene nebyla kyprá, kdyby ji náboženský sionismus neoral a nekultivoval. (…) Nechybí nám naděje ani historická pýcha. Nechybí nám ani síla postavit malou zemi na nohy.“
 


Max Eisler


Osudová Iglau
Po absolvování německého státního gymnázia v Brně se Eisler rozhodl studovat historii, dějiny umění, zeměpis a německou literaturu na Vídeňské univerzitě, kde v roce 1904 obdrží doktorát. Z doby Eislerových studií se dochovaly tři publikované básnické pokusy, ve kterých formuluje svoje uvažování a vnitřní touhu po židovském pra-domově. Na první pohled mohou připomínat vypjaté básně Otokara Březiny, ale Eisler se nerozpouští ve vesmírném všeobjímajícím oparu, nýbrž ve svých verších putuje za reálnou vidinou, která o pár desítek let později dostane jméno Stát Izrael: „Ruce navzájem si podávají / ztracení a nalezení bratři / a kráčejí v důstojnosti sváteční / do staré země, do světla Východu.“ V průběhu studia Eisler píše seminární práci o Valdštejnově politice a v roce 1904 ve spolupráci s význačným rakouským archivářem Oswaldem Redlichem disertační práci, která se věnuje osobnosti Bruna von Schauenburg, olomouckého biskupa ze 13. století (Eisler tehdy důkladně probádal archivy v Brně, Kroměříži, Olomouci a Vídni). Následně skládá učitelskou zkoušku z dějepisu a zeměpisu na německých středních školách a projde štacemi v Brně (německé gymnázium) a v Moravské Ostravě (Městské dívčí gymnázium). V červnu 1907 ohlašuje Moravský zemský výbor v Brně, že přiděluje dr. Maxu Eislerovi učitelské místo na Státní reálné škole v Jihlavě. Vysočinské město bude mít pro Eislera osudovou příchuť, stejně tak pro některé jeho žáky.

Zaujatí žáci
Září 1907. Iglau / Jihlava, budova Realschule / německé Reálné školy. Školník Benda zvoní na zvon v přízemí. Do třídy čtvrtého ročníku, která se nachází v prvním patře, vstupuje nový profesor, šestadvacetiletý Max Eisler. Bude učit zeměpis, dějepis a němčinu. A ve volných chvílích chce organizovat přednášky a kurz výtvarné výchovy. Česky se dorozumí velmi dobře. Třída (jako celá škola) je chlapecká, Němci a Češi, katolíci i židé. Patnáctiletí mladíci pocházejí hlavně z Jihlavy, anebo z blízkých městeček a obcí (Brtnice, Stonařov, Velký Beranov aj.) a procházejí náročným školním drilem. Jsou mezi nimi dva venkované, které Eislerův svobodný, ale zaujatý výklad hned upoutá a doslova strhne. Jaroslav Libra z Českého Herálce a Bohuslav Reynek z Petrkova. Talentovaný malíř Libra se později pokusí ctěného profesora zachytit v tušové kresbě, které dominuje jeho polopostava s vysokým čelem, nakrátko střiženými vlasy a výrazně modelovaným obličejem, se zkříženýma rukama ve volném saku a ve světlých, pruhovaných kalhotách. Autorita se v něm snoubí s jemností a pronikavým pohledem. Za jeho zády se nad otevřeným skicákem sklánějí dva žáci, zaujatí a ponoření do studia. Vlevo Bohuslav Reynek a za ním, nad jeho ramenem, Josef Ťukal, kamarád z tria studentské party. Ostatně barevný olejový portrét spolužáka Ťukala se stane jedním z prvních obrazů začínajícího výtvarníka Reynka.

České trio a buršáci
Triáda Libra – Ťukal – Reynek tvoří malý český ostrůvek mezi početnějšími německými spolužáky. Reynek později svým synům bude vyprávět, že na škole bylo velké procento mladých divokých buršáků, kteří se vyžívali v potyčkách, způsobovali si šrámy v obličeji a dramaticky se pak ofačovali, aby bylo vidět, že jen těsně vyvázli životem. Jiří Reynek v knižním rozhovoru Kdo chodí tmami k tomu dodává: „Čím byl tatínek starší, tím více připouštěl, že Jihlava byla i v něčem zajímavá, mnohonárodnostní. Dokud ale byly zážitky ještě moc živé, nevzpomínal rád.“

Zkazí je Eisler
Bohuslav Reynek bydlí v čase studií se svými rodiči a babičkou z matčiny strany v domě na kraji Jihlavy, který zakoupil a poté nechal přestavět jeho otec, statkář Bedřich Reynek. Jedná se o velkou usedlost (Polní č. p. 4 na Brtnickém předměstí) stojící v polích nedaleko silnice směrem na Brtnici. Reynkovi rodiče se do Jihlavy přestěhovali z Petrkova kvůli synovým školním povinnostem v roce 1905. Je zcela zřejmé, že Jihlavu vybral a synovu budoucnost nalajnoval otec, podnikavý statkář. Domovský petrkovský dvůr pronajal a v jedináčkovi Bohuslavovi viděl svého nástupce, který vystuduje reálku, poté v Praze vysokou školu a stane se vzdělaným inženýrem agronomem. Statkář Reynek jihlavskou reálku podporuje finančně jako donátor, ale nemůže pochopitelně tušit, že mu syna v Jihlavě „zkazí“ Max Eisler. Až do té míry, že v maturitním ročníku vepíše Bohuslav Reynek do školního dotazníku cíl svého dalšího studia: kunstakademie. Pro jemného chlapce, uvyklého venkovskému životu, byl nátlak v podobě studií v „temném městě se třemi kostely“, jak sám Jihlavu nazýval, málem nepřekonatelnou překážkou a stal se mu trvalým traumatem. Alespoň do doby, než na školu ve školním roce 1907/1908 nastoupí právě profesor Eisler.

Bičování v Iglau
V rané sbírce básní Smutek země Reynek otevřeně lká: „Dětství, ó dětství, koutku ráje, / z něhož mne vyhnali! / Na tě vzpomínám si, nalézaje / hrdélek ptačích krvavé korály (…) kde moje dětství? Rád bych zas domů! / Do tiché své vsi, / za přáteli svými, psy a slepicemi.“ Když v roce 1953 bude psát dopis sestřenici, zmíní se znovu naléhavě o jihlavské epizodě: „Já sám jsem to měl těžké v začátcích, studium na povel, které trápilo. Chtěl jsem na lesnickou školu, ale nesměl. Nebylo to dost panské. Zatím na ty lesy dodneška myslím, teď ovšem už bez naděje.“ V té době také vznikla grafika Bičování. Odehrává se na potemnělé ulici, přesněji na chodníku, na které je pod svítící uliční lampou přivázáno a okovanými důtkami mláceno tělo Krista. Člověka bezmocného a obnaženého. Kolemjdoucí mohou počumět, plivnout si. Scénu Reynek umístil na roh jihlavských ulic (dnes Úlehlova a náměstí Svobody) a budova v pozadí je reálka (dnes obchodní akademie), ve které jako student trpěl osm let.



Roh Státní reálné školy v Jihlavě a Reynkova grafika (Jihlavské) Bičování, která se „odehrává“ na témže místě.

 

Opak katechety
Vraťme se ale do Reynkova školního roku 1907/1908. Jistou útěchou dospívajícímu studentovi je, že s Reynkovými bydlí také babička Alžběta Divišová, ke které má velice blízký vztah, a také spolužák a kamarád Jaroslav Libra, jemuž Reynkovi levně pronajali studentský pokojík. A tak oba studenti spolu chodí přes celé město – ráno do školy a k večeru se vracejí domů přes pole. Spojují je také společné zájmy a záliby, čtenářské a výtvarné. A právě tyto dvě citlivé duše zanítil Max Eisler, pravý opak katechety Otto Gaubeho, který byl „úplně ledovým mužem“, jak později vzpomenul Reynek. Eisler je pouze o jedenáct let starší než studenti, ale jeho pedagogické schopnosti jsou pověstné. Je učitelem s energií a vášnivým zaujetím, s mocným, omlazujícím účinkem. Svým studentům umí otevřít obzory a probouzet v nich zájem i nezávislý pohyb mysli, inspirovat a podnítit. Navíc do vyučování zavádí řadu nových přístupů, doporučuje četbu, zprostředkovává reprodukce z dějin umění, upozorňuje na zajímavé tvůrce.

Sborový jásot
Školní výroční zprávy jihlavské reálky informují, že Eisler iniciativně vstupuje do života školy. Nejen jako pedagog, ale i iniciátor řady slavnostních akcí. Například na jaře 1909 to byla připomínka stého výročí bitvy u Aspern, ve které Rakušané porazili Napoleona. Školní zpráva informuje: „Druhá vlastenecká akce byla věnována stému výročí Dne vítězství v Aspern, které se slavilo 22. května. Po úvodním sborovém jásotu osvětlil profesor Dr. Max Eisler význam tohoto dne na základě historických důkazů a oslavil vítěze u Aspern, arcivévodu Karla, na základě dobových literárních a básnických svědectví. Důstojnou oslavu zakončila státní hymna.“ A jak víme z pozdějších svědectví, Eisler byl výtečným řečníkem, přednášel živě a velmi impulzivně a dokázal posluchače strhnout. Eisler také pomáhá rozšiřovat jihlavskou školní sbírku výukových materiálů o Kiepertovy nástěnné mapy starověkého Řecka a Říma či o promítací přístroj a zeměpisné diapozitivy (snímky Bosny a Hercegoviny, Alp, Sudet atd.). Ve výročních zprávách se také referuje o Eislerových devíti veřejných přednáškách z dějin umění, které doprovázel promítáním fotografií. Výnos z prodaných vstupenek si Eisler nestrčí do vlastní kapsy, ale pořídí za ně 160 diapozitivů (25 zeměpisných a 135 dějinouměleckých) a věnuje je škole. Ve výroční zprávě reálky z roku 1910 čteme, že „četná účast na Eislerových přednáškách ukázala, jak velký zájem o ně veřejnost projevuje. Většinu těchto obrazových promítání zopakoval přednášející pro žáky vyšších tříd.“ Tedy i pro třídu, ve které sedí trio Libra – Ťukal – Reynek.

Rembrandtovo srdce
Výběr reprodukcí z dějin umění je dle přiloženého seznamu (ve výroční zprávě školy z roku 1910) na dobové podmínky výborný. Od italské renesance až po konec 19. století (J. M. Whistler, J. Israëls a M. Liebermann). Eisler si sice posteskl, že „výběr mistrovských děl malířství je zatím pouze prvotním uspořádáním, které na své úplné rozšíření teprve čeká. Tak není zatím zastoupeno antické a středověké malířství, pro které stačí jen několik charakteristických děl, a zejména zcela chybí velké německé malířství 19. století. Stále však chybí značný počet vynikajících a jedinečných umělců a výběr zastoupených není vždy vyčerpávající pro komplexnost či všestrannost jejich génia. Koneckonců to měl být jen začátek; dokončení musí být úkolem pro následující roky. Ani ne tak na omluvu, jako spíše na vysvětlenou, lze zde uvést, že tento výběr byl diktován omezenými prostředky, které jsem měl k dispozici, reprodukcemi, které již byly k dispozici v knihách nebo na deskách, a konečně také fotografiemi, které dosud vydal Institut umění Eduarda Lieseho v Düsseldorfu. Kvalita reprodukcí je však vynikající.“ A dodá, že ze své privátní kolekce výtvarných děl zajistil reprodukce japonských dřevorytů a obraz Maxe Liebermanna. Velký prostor v Eislerově jihlavském výběru je věnován Rembrandtovi. Profesor Eisler považuje holandského mistra za zásadního malíře dějin umění a věnuje mu v Jihlavě několik přednášek a později řadu studií a knihu. „Rembrandt je nám bližší,“ píše Eisler, „než kterýžkoli z velkých mistrů. A připadá nám tak neobyčejně moderní – právě tou úctou před přírodou, i když noví odborníci nás chtějí přesvědčit, že skutečné umění je založené na reprodukci přírody. Rembrandt nevidí tzv. malířsky, ale lidsky uchopuje život.“ Eisler zastával tezi, že „každé umělecké dílo v sobě nese krev a život osobnosti svého autora“. Ve své knize o Rembrandtovi z roku 1927 také konstatuje: „Samotná skutečnost, že orient, ale zejména svět židovského světa, Bible, historie a amsterodamská přítomnost starých lidí se otevřely empatii árijského Západoevropana jako nikdy předtím, ukazuje na neomezenou, čistě lidskou povahu jeho zorného pole. A celé jeho dílo, i ten poslední, nejvyšší výstup, zůstal lidsky ukotven.“ Eisler v souvislosti s Rembrandtem zdůrazňuje, že každé skutečné umění je „záležitostí srdce. Píseň musí mít melodický zvuk a obraz musí být krásný, neboť krása je mateřským zdrojem všeho umění.“ Umění má podle Eislera ještě jeden důležitý tón, totiž „melodický zvuk soucitu, který činí krásné krásným a zušlechťuje nízké. V Rembrandtově díle jde síla empatie, otřesené účasti tak daleko, že v jeho temném, velkolepém díle nelze vycítit nic cizího.“ Eisler zřetelně vyznává, že málokteré umění v novodobých dějinách může překonat lidskost a životní vřelost stárnoucího Rembrandta.

Rembrandt na podlaze
Eisler svým výkladem tajemného Rembrandta mladíčka Reynka přímo uštkne. Když v šedesátých letech bude Reynek před mikrofonem kotoučového magneťáku odpovídat na otázky dvojice Jiří Šerých a Jiří Škoch, vstoupí do hovoru syn Jiří Reynek: „Nezapomeň říct, tati, jak jsi tehdy prohlížel Rembrandta, celý hodiny a hodiny.“ A Bohuslav Reynek dodá: „Jo, to když jsem začínal, dal jsem si Rembrandta na podlahu v kuchyni a tam jsem listoval.“

Zasvětitel
O osudu spolužáka Josefa Ťukala bohužel nevíme nic, ale Libra a Reynek jsou od prvního setkání s Eislerem nadchnuti a osudově poznamenáni. Je to Eisler, kdo v obou probudil zájem o umění, začal kultivovat jejich talent a formovat jejich názory. Předmět kreslení na škole vede malíř fádních zátiší Ägid Sonnleitner (1876–1962) a velká školní kreslírna s fialovými stěnami a malířskými stojany je jeho výsostným územím, kde od studentů stroze vyžaduje, aby obkreslovaly geometrické předměty a sádrové busty. Avšak Librovi a Reynkovi Eisler doporučuje, aby chodili kreslit ven. Dává jim prostor svobody a žádá od nich portréty spolužáků a skici z ulic, parku, periferie či bytu. A po kresbách tužkou a uhlem oba vyzve, aby namalovali olejem portréty blízkých. Reynek se pokusí o olejové portréty obou rodičů, z nichž ten matčin později zničí. O Eislerově vyzvání i zasvěcení hovořil Reynek v šedesátých letech v televizním rozhovoru Jak žije básník: „Na jihlavský reálce jsme měli profesora Eislera, který zasvěcoval do… Nejde o poezii, ani o literaturu, ani o malování, ale jde o to, abyste se nějak projevil. To už potom na tom nesejde, jestli je to k hudbě nebo k malování, co je nejblíž, to se vezme. A Eisler to uměl ve vás probudit.“ V již zmiňovaném rozhovoru s Jiřím Šerých a Jiřím Škochem Reynek ještě doplní: „Ve škole to bylo podle modelů, ale nás nechal dělat, co jsme chtěli, ten kantor Eisler byl hodnej. Chodil jsem kreslit ven. Měl jsem hodně kreseb. Ty kresby se pak ztratily.“ Také Jaroslav Libra maluje a na rozdíl od Reynka se jeho jihlavské kresby, akvarely a pastely neztratily. Je v nich patrné umění vystihnout náladu i vnitřní svět portrétovaného, včetně skvělých temnosvitných rembrandtovsky laděných portrétů a autoportrétů. Libra se po ukončení reálky přesune do Prahy a společně s bratrem Františkem studuje na německé technice architekturu. Bohužel Librův talent nebude rozvinut. Onemocní tuberkulózou a v roce 1914 předčasně umírá ve svých dvaadvaceti letech. Reynek se za kamarádem ohlédne básní Panychida za Jaroslavem Librou: „zřím tebe v slzách: ustydlého v hrobě / na tvrdém srdci země rozechvělé…“.

Cesta ke zralosti
Inspirativní, ale náročný pedagog Eisler publikuje ve školních zprávách jihlavské reálky dvě zajímavé eseje. V první, nazvané Návrh nové revize, se zabývá reformou maturity z dějepisu. Polemizuje s dosavadní praxí maturitní zkoušky omezené na úzký okruh znalostí: „Zkoušející má jen velmi málo možností skutečně posoudit schopnosti a intelektuální rozsah studenta, tedy jeho vyspělost. Zdá se, jako by se při psaní dějepisného odstavce v oné revizi kladl příliš velký nebo jen příliš velký důraz na omezení zkouškového materiálu. I když žák umí odpovědět na všechny otázky z vlastivědy, byť v nejstručnějším kontextu rakouských státních a kulturních dějin, rozhodně mi to neřekne nic o rozsahu jeho intelektuálního záběru a o jeho všeobecném vzdělání. Především mi však neukáže, zda skutečně dosáhl té životní zralosti, kterou nyní potřebuje k tomu, aby jasně a správně viděl problémy veřejného života a – tam, kde má nyní příležitost – se aktivně podílel na společenském a politickém životě jako takovém. A to se mi zdá být to hlavní. Pokud je zkouška na konci střední školy vůbec nutná, nechť rozhodne o této otázce. Měla by se pokusit zjistit, zda uchazečův pohled na život dosáhl zralosti, kterou lze získat důkladným studiem na střední škole.“ Nezůstal jen u teoretizování a sám těmto podnětům šel naproti. Například během své vídeňské učitelské praxe napsal Eisler schválenou učebnici dějin starověku pro rakouská dívčí lycea (z níž nakonec vyšel pouze svazek o antice), „ve které se pokusil zavést do školních osnov genetické kulturní dějiny“.

Pedagog-průvodce
Ve druhé jihlavské eseji uvažuje nad nejhlubším smyslem pedagogické práce (učitel jako průvodce) a nad vztahem obrazu a slova, přičemž upozorňuje, že v dosavadním výukovém systému má navrch slovo. Text nazve Vzdělávací cesty ke kráse a uvede mottem: „Malíř dává formu duši, básník dává formu citu a myšlence.“ Eisler tu navrhuje propojit literaturu s výtvarným uměním: „Naše mládež získává cenné podněty z významu a historie krásy systematicky téměř výhradně z oblasti literatury a to jak německé, tak zahraniční. A tak se vystavují dvojímu riziku jednostranného posuzování: nakonec nutně přeceňují význam poezie a výtvarné umění považují za druhořadé; smysl pro poeticky krásné považují za platný a dominantní i v sesterských sférách a upadají do tupého zmatku estetického posuzování.“ V eseji také připomene básníka Rilkeho právě ve vztahu k francouzskému sochaři Rodinovi a v jejich vzájemném ovlivňování. I tady, s představením básnického světa pražského rodáka Rainera Marii Rilka, se Eisler jako Reynkův učitel němčiny přesně trefil. Reynek se ve svém textu První četba v šedesátých letech vrátil do jihlavské reálky: „Z německých čítanek zbyla trvalá vzpomínka na Lenaua, Eichendorffa, Mörika a Stiftera. Tři poslední se později vrátili, a navždy.“ A poté připomene ono důležité setkání s Rilkem: „Antonína Sovu brzy vystřídal básník nový, R. M. Rilke. Objevena kniha na čas jediná, Kniha hodinek. Vom mönchischen Leben. Von der Armut und vom Tode. Byla jako křídla, jako kouzelný plášť. Stačilo pro ni sáhnout do kapsy, kam se vždy vracela. A obrazy se rozvlnily jako ryby v zázračných sítích. (…) Rilkeho později doplnila Else Lasker-Schüler, ale setkání s Rilkem bylo osudnější. To vše bylo v době okolo maturity.“

Do staré země
Jihlava byla v době Eislerova pobytu druhým největším městem na Moravě (kolem 25 tisíc obyvatel, z toho mírnou nadpoloviční většinu tvořili obyvatelé německé národnosti) a měla početnou židovskou komunitu (v roce 1900 žije v Jihlavě 1 468 Židů; v roce 1921 i s přilehlými obcemi 1 180 židovských obyvatel). Eisler pravidelně dochází do velké novorománské synagogy a blízce se přátelí se dvěma významnými jihlavskými sionisty. Především s Michaelem Berkowiczem (1865–1935), sionistickým spisovatelem, novinářem a překladatelem, který ve školním roce 1909/1910 vyučoval židovské náboženství na jihlavské reálce, a byl tudíž Eislerovým kolegou. Berkowicz pocházel z Boryslavi a stal se průkopníkem sionismu v Haliči. Vystudoval Israelitisch-Theologische Lehranstalt ve Vídni, kde byl také tajemníkem pro hebrejštinu v kanceláři Sionistického akčního výboru, podílel se na jidiš vydání Die Welt a překládal Herzlův Judenstaat a jeho sionistické spisy do hebrejštiny. Druhou zajímavou osobností spojenou s Jihlavou a Herzlem, byl Siegmund Werner (1867–1928), původem z Vídně, kde studoval a patřil k nejbližším společníkům Theodora Herzla. Stal se jeho tajemníkem a jednu dobu vedl jako šéfredaktor noviny Die Welt. V červnu 1904 byl Werner povolán do Edlachu jako lékař k těžce nemocnému Herzlovi a zůstal u něj až do jeho smrti. V roce 1905 se přestěhoval do Jihlavy, kde až do své smrti provozoval zubařskou praxi a nadále se angažoval v sionistickém hnutí. Byl pohřben na jihlavském židovském hřbitově. Je nepochybné, že tito dva muži a společné debaty ve znamení Herzlovy věty „svět potřebuje židovský stát“ měli na Eislera hluboký dopad a upevnili v něm nové sionistické úsilí. Jeho sionistické přemýšlení se v té době projevuje v působivé pasáži eseje o malíři Israëlsovi: „Měli jsme zemi, byli jsme národem a králové byli nad námi! Byli jsme! Co jsme my! – Síla a zvuk byly naše, to byl Saul, který porazil Filištíny, to byl David, král mezi zpěváky! Co jsme měli kdysi – co máme teď? Sen o tom, co bylo, bolest z toho, co bylo ztraceno, a otázka, co bude. Sny, bolest a otázky. A zůstává v nás palčivá touha po ztracených místech, touha po jejich budoucnosti.“

Svíčky hoří
V létě roku 1909 (i o rok později) navštěvuje Eisler v Haagu šestaosmdesátiletého malíře Jozefa Israëlse (1824–1911), významného představitele holandské krajinářské a figurativní malby, autora řady sugestivních, šerosvitně malovaných židovských motivů. O Israëlsově tvorbě napíše Eisler několik podstatných esejí. V jedné z nich začíná s popisem malířova zevnějšku: „Všechno na něm je křivé, pokroucené, vrásčité a vychrtlé. Tělo zvadlé, hrudník propadlý, hlava plná brázd a skvrn, zabořená do ramen. Pouze oči a ruce jsou plné vnitřního života. Na jeho tváři se zračí úsměvná vážnost; osmdesát let bojů a zkušeností – a úsměv zůstal. Nic není dojemnějšího než tato směs těžce nabyté moudrosti a nezkaleného slunečného úsměvu jeho mysli.“ Dále hovoří o malířově židovském původu, který je pro něj zásadní: „Tato židovská podstata jeho dětství dala jeho citovému životu nesmazatelný základ, takže židovství zůstalo pýchou jeho vzhledu a zdrženlivým vyznáním jeho umění.“ A když popisuje Israëlsův obraz s motivem šabatového večera, v několika slovech sugestivně načrtne: „V salonu je klid, teplo a světlo, bílé povlečení je prostřeno, svíčky hoří. Ostatní už čekají, jeden se k nim přidá, světlo lampy všechny uzavře do teplého kruhu. Jsme doma. A nyní začíná náš den, naše oslava.“ Ve srovnávací studii Rembrandtova a Israëlsova díla poznamená: „Umění Rembrandta i Israëlse proniká k jádru naší mysli, k Židovi v nás. Zušlechťuje nás, kteří se hlásíme k židovství, radostným duchem nejen slovy, ale především myslí.“

Svatba a přísný tchán
Jihlava se kolem roku 1910 nestala jen životní křižovatkou Reynka a Libry, ale také samotného profesora Eislera. V Jihlavě se totiž seznámil s osmnáctiletou půvabnou černovláskou Elsou Tieberovou (narozenou 26. dubna 1892), dcerou vrchního soudního rady Krajského soudu Vojtěcha Tiebera (1854–1921), německého Žida, který uměl výborně česky a byl národnostně nepředpojatým posuzovatelem rozličných pří a sporů. Svatba Eislera se slečnou Tieberovou se koná v Brně 4. srpna 1912. Oddávající rabín dr. Salomon Funk, blízký Eislerův přítel již z Boskovic, přijíždí z Vídně, za svědky jsou pozváni Josef Heller a Abraham Neutsch. Svatby se účastní také Eislerův tchán, věhlasný po celé Jihlavě nejen tím, jaké pracovní výkony vyžaduje od svých podřízených, ale také přísností, se kterou střeží své dcery před dotěrnými nápadníky. Ve svých pamětech Tiebera přiblížil JUDr. Václav Nedělka, jeho tehdejší asistent: „Vrchní soudní rada Tieber byl velmi dobrým znalcem civilního práva. Uměl si práci ulehčit. Vybral si vždy mezi dvanácti praktikanty schopné a pracovité právníky. Ti museli nejen zapisovat u líčení a vyhotovovat rozsudky (často dvojjazyčně), ale též vyřizovat všechny rekursy a jiné práce pro neveřejná sezení. On sám jen prohlížel, podpisoval a studoval odbornou právnickou literaturu. (…) Oblíbenci Tieberovi dřeli celé dny a byli rádi, když šli v 7 hod večer z kanceláře, ti druzí měli krásné časy, sedávali odpoledne v kavárně, hráli kulečník a karty. K tomu ještě přibylo, že jeho syn propadl při I. státnici z občanského práva na německé právnické fakultě v Praze. (…) tak jsem musel přiučovat jeho syna v bytě jeho tetičky, nikoli u nich doma, aby zas nevznikly řeči ohledně jeho dcer. (…) Mezitím byl do Jihlavy jmenován nový president, Němec Wentruba, přísný člověk. Tieber to místo nedostal, protože byl Žid.“ Pro profesora Eislera se tak Jihlava stává pevným rodinným místem, kam se bude do konce svých dní pravidelně navracet.

(…)