Kniha Kmeny 90 (BiggBoss – Yinachi 2016), kterou sestavil Vladimir 518, je dalším příspěvkem ke dnes již značně rozvětvenému projektu – kromě několika publikací vznikla i série dokumentů či divadelní inscenace – věnovanému českým, resp. československým městským subkulturám. Po knize Kmeny (2011), jež usilovala mapovat soudobé subkulturní spektrum, a Kmenech 0 (2013), jejichž ambicí bylo pojednat nezávislé kulturní proudy před rokem 1989, nyní před autory zůstalo dosud nevytěžené období let devadesátých. Atraktivní téma „divokých devadesátek“, z hlediska alternativní kultury tolik slibných a lákavých, se ale jako třetí v pořadí ocitlo v poněkud stísněném prostoru. Prvním nelehkým úkolem bylo vytvořit koncepci a strukturu knihy, která je z hlediska chronologie prostředním dílem již existujících svazků a s níž se především v počátcích celého záměru zřejmě nepočítalo – soudě alespoň podle předmluvy i vzhledem k tomu, že v původních Kmenech i následných Kmenech 0 už nejeden exkurz do devadesátých let proběhl. Zadruhé takový podnik obnášel nesnadné rozhodnutí, jak propojit a srozumitelně přemostit historii městských subkultur v totalitě, naznačenou v Kmenech 0, a jejich situaci v novém tisíciletí, pojednanou v Kmenech. Hlavní zápletky řady z těchto subkulturních příběhů lze přitom klást právě do let devadesátých.
V jedné základní věci se přitom autorům podařilo navázat velice plynule – předcházející Kmeny i Kmeny 0 se totiž vyznačovaly značnou kvalitativní rozkolísaností textů a pod rouškou působivého grafického pojetí také zřetelnou koncepční rozpačitostí. Naději v promyšlenou kompozici a završení trojdílného celku (Kmeny 90 jsou na obálce anoncovány jako „třetí a závěrečný díl knižní série“) Kmeny 90 bohužel také zklamávají. Publikace je členěná podobně jako její předchůdkyně, což by samo o sobě bylo v pořádku: jednotlivé „kmeny“ vždy prezentuje úvodní shrnující text, rozhovor s vybranou osobností (pamětník, vydavatel, organizátor akcí apod.) a především řada dobových fotografií. Dlužno zde hned poznamenat, že přednost knihy tkví podobně jako u Kmenů 0 právě v těchto raritních, dobových dokumentárních snímcích (na rozdíl od aranžovaných fotografií Tomáše Součka z prvotních Kmenů, které nepatřičně připomínaly spíše katalog nějakého módního řetězce). Jednotlivé kapitoly ale navzájem „nekomunikují“, jako by snad jejich vzniku nepředcházela žádná rozvaha, koncept, diskuse mezi editorem, redaktorem a autory. Nevytýkám jednotlivým kapitolám rozrůzněnost žánrovou či stylistickou, jazykovou – ta je naopak v duchu tématu vítaná a osvěžující. Ne nadarmo patří mezi nejlepší stránky knihy dvě odlišně koncipované části: ta věnovaná foglarovským Vontům, jež je stylizována jako deníkové zápisky jednoho z účastníků podepsaného šifrou M., a kapitola Karla Veselého věnovaná rapu, napsaná jako na sebe navazující sled mini-recenzí vybraných zásadních dobových nahrávek. Celek však postrádá zastřešující ediční záměr, jak o tom svědčí i postesknutí Janka Růžičky neboli JQr v kapitole Teplí: „Asi každá kapitola této knihy se bude snažit najít pro divoké devadesátky nějakou tu kmenovou metaforu.“ Zde se v nenápadném slůvku „asi“ zračí, že se příspěvky do knihy pravděpodobně shromažďovaly a jednoduše řadily tak, jak zrovna od autorů dorazily.
Jako modelový příklad textů, jimž by na rozdíl od dvou zmíněných podařených kapitol obzvlášť svědčil dohled redaktora, může posloužit stať o punku Každej ti odpoví jinak od Štěpána Málka. Iniciační úloha punku, který má v českém prostředí mnohá specifika, daná mimo jiné zdejší společenskopolitickou situací, zcela rozdílnou od Británie, je zde odbyta vágním konstatováním, že punk byl a může být vlastně čímkoli, což se v průběhu devadesátých let jenom potvrdilo: „Každopádně se názorový vějíř punkové scény ještě více rozevřel, což sám za sebe považuju spíše za pozitivní druh vývoje.“ O punku v devadesátých letech se čtenář bohužel dozvídá mnohem více skrze ostatní kapitoly této knihy, jež punk porůznu zmiňují. Výkon Štepána Málka se jeví ještě odbytější v kontrastu s textem věnovaným punku z předcházejících Kmenů 0, ve kterém Phil Hell důsledně komentuje vazby punku na underground, Jazzovou sekci či samizdatové časopisy z osmdesátých let, a připravuje tak pro pojednání o době následující velmi dobrou půdu. Štěpán Málek ostatně závěrem o svém přístupu leccos prozrazuje sám: „Omlouvám se všem, na které si moje stará hlava nevzpomněla, vím, že jich je určitě hodně. Nebudu lhát, za těch třicet sedm let, co se v punku pohybuju, se mi spousta informací vykouřila, pomíchala se s něčím jiným a tak podobně.“ Zvlášť vedle zdařilých kapitol těch, kterým se podařilo na omezeném prostoru mnohdy poutavým způsobem vystihnout podstatu věci (Ondřej Horák o rockabilly, Tomáš Pšenička v kapitole 16-bit věnované herním komunitám, Martin Klíma o Dračím doupěti), se takové texty, jako je Málkův, jeví jako promarněná příležitost.
Těžko však především najít a napříč knihou vysledovat nějakou jednotící linii, plynoucí ze zastřešujícího tématu a titulu. Někteří autoři s ústřední metaforou „kmenů“ pracují, rozvíjejí ji, interpretují, případně svůj výklad vztahují k dalším dvěma dílům série, zatímco jiní předkládají spíše tradiční publicistický přehled, jaký lze očekávat třeba v magazínech typu Rock&Pop. Chaotičnost Kmenů 90 podtrhuje nahodilé řazení kapitol (geneticky související subkultury, jako například underground, punk, anarchismus a squat, jsou bez zřetelného smyslu vmíchány mezi jiné) a vágnost některých „kmenových“ vymezení. V tomto směru visí otazník třeba nad „kmeny“ Výtvarníci (text Tomáše Pospiszyla je spíše stručným a velmi výběrovým pojednáním o zdejším výtvarném dění v devadesátých letech bez valné vazby na ústřední téma) nebo oddíl Sv. divadlo (přičemž Vladimír Hulec si je očividně sám vědom skutečnosti, že v tomto případě nejde o otevřenou, kolektivně sdílenou městkou subkulturu v pravém slova smyslu, nýbrž o některé konkrétní projevy v širokém proudu divadla po listopadu 1989). Jádru kolektivu, který knihu připravoval, jsou zjevně bližší subkultury, jako je rap nebo graffiti, a tak jsou popsány poměrně detailně, zatímco například „kmen“ Alternativa se stal spíše zbytkovou kategorií pro to, co se jinam nevešlo (industrial, jazz, post-punk). Autorka této kapitoly Pavla Jonssonová vyšla z definice alternativní hudby Mikoláše Chadimy z Kmenů 0, která ale příliš nepřiléhá na situaci devadesátých let, pro niž, jak sama autorka registruje, je klíčové rozrůzňování, štěpení žánrů a naopak také syntéza někdejších kontrastů vytvářející originální výraz. Na takové nuance však v Kmenech 90 při jejich nepromyšleném konceptu a leckde odbyté práci nezbyl prostor. Ostatně co se do vymezených kategorií nevešlo, nebylo pojednáno vůbec – jeden příklad za všechny je chybějící české EBM a vliv kapel jako Vanessa.
Chce-li čtenář získat představu o tom, co se v českém prostředí subkultur odehrálo během devadesátých let a co předcházelo současné nivelizované situaci a zapříčinilo ji, Kmeny 90 skýtají odpovědi a vodítka spíš bezděčně, v roztroušených náznacích. Jak se tedy stalo, slovy Miloše Hrocha, že zatímco dříve „každý u nás v devadesátkách měl nějakou uniformu“, „dnes se takové skupiny rozpouštějí v kolážích subkulturních identit“? Na základě pobývání s Kmeny 90 se lze dobrat toho, že k destrukci devadesátkové DIY kultury, jež tvoří nedílnou součást všech v knize charakterizovaných subkultur, přispělo několik faktorů, jako je komercionalizace, postupné přesycení zbožím a vlivy ze Západu, profesionalizace určitých odvětví, v důsledku ochromující vědomí nepřeberných možností atd. Zůstává ovšem otázkou, zda tento vypsaný výčet vlivů, které jsou v knize zmiňovány jen na okraj a přetržitě, uspokojivě vysvětluje a odhaluje, jak se došlo k nynějšímu stavu. V tomto ohledu zůstávají Kmeny 90 počinem, který se zbytečně obává zřetelně formulovaného stanoviska a rezignuje na nutný interpretační klíč k pojednanému tématu. Přitom hlubší rovina, pojednávající o významu subkultur v devadesátých letech, by představovala právě to, v čem by obdobná kniha mohla být aktuálně pozoruhodná či dokonce naléhavá.
Jak již bylo naznačeno, Kmeny 90 povětšinou ani nikterak nepropojují dosavadní dva díly a ve srovnání s nimi se navíc jeví paradoxně jako svazek nejunavenější, evokující dojem setrvačnosti a potřeby celek Kmenů jen jednoduše ještě nastavit, dokud se projekt nevytratil ze všeobecného povědomí. Nakonec tedy po vzoru svých předchůdců i Kmeny 90 mohou být – předně díky atraktivní grafické úpravě Jana Havla a velkoformátovým fotografickým reprodukcím – především ideální ozdobou k prolistování, například v čekárnách tetovacích salonů a odvážnějších kadeřnictví.