Jestli koronavirus dokáže něčím spolehlivě nakazit, pak nejistotou. Otřásl sebevědomím konzumní společnosti, marně s ním zatím zápolíme na poli medicínském, na poli informačním i obecně společenském. Nemáme účinné sérum, nemáme důvěru ve zprávy, které o něm informují, nemáme stabilní pravidla, jak bránit jeho šíření. A podobně jako je tomu u všech neznámých věcí, napadá koronavirus také vnitřní postoj, provokuje naše pochyby a obavy, nutí nás přiznat si obtížně snesitelný stav: nevím. Je to všechno fáma? Útok čínských laboratoří? Vážná hrozba zneužívaná politiky celého světa, kteří se spikli, aby definitivně ovládli tento svět? Nebo jen součást biologického rytmu ve vývoji života, vždy znovu se opakující vlna pohrom, která přichází, aby vzápětí pominula? Boží trest? Banalita? Historický úkol? Nesnesitelnost stavu „nevím“ dohání mnohé lidi ke ztrátě trpělivosti, nervozitě a často až k zuřivosti. Je to dávno popsaný psychologický mechanismus: jedinec či část společnosti se v takové situaci potřebuje ztotožnit s nějakým přesvědčením takříkajíc ber kde ber a úlevu najít ve vytvoření tzv. oběti, k níž obrátí svůj „spravedlivý“ hněv.   

Ostravské Masarykovo náměstí 31. srpna. Na pódiu se provozovatel hospody a herec Přemysl Bureš představuje jako zakladatel iniciativy Myšlením ke svobodě a vítá asi dvě stovky shromážděných „na pokojné, poklidné demonstraci“ nazvané Ne diktatuře roušek! Brzy se účastníci mají dozvědět, že rouška je náhubek a „pokus vyhladit dobro z našich srdcí“. Ne, nechceme roušky, křičí od mikrofonu občanský aktivista. Proč je nenosit, pokud pomáhají, říká epidemioložka, ale chce nejdřív jednoznačné důkazy a záruky. Ať si je nosí, kdo chce a kdo potřebuje, navrhuje další řečník. Pro jedny roušky platí a pro druhé ne, protestuje jiný. Jedno je ale jisté všem – můžou za to oni! Vyvolává to úlevný povyk: za naše strachy, zmatenost, chaotické myšlenky někdo může! Pryč s ním! Žonglér s čísly porovnává statistické počty zemřelých v České republice na obyčejnou chřipku a na COVID-19, samozřejmě aniž by je vztáhl například k drastickým opatřením, jež nástup koronaviru provázela. Následně ve své „odborné analýze“ varuje před „servírováním prvoplánového sledu čísel“, aniž by vzal v potaz, že se něčeho takového právě dopustil. Efektní výsledek mu ale beztak znehodnocuje jiný vystupující, který prohlásí, že statistická čísla jsou prostě vymyšlená. Komunikační manažer (takto byl představen) Luděk Bajgar si stěžuje, že už jsme zapomněli na to, co se dělo před půl rokem. Vysvětluje to tím, že za to může vláda, protože chce, abychom na to zapomněli... Komické je to všechno jenom chvíli. „Ke zdi!“ zařve zanedlouho někdo pod pódiem. „Ke zdi!“ opakuje z pódia spokojeně komunikační manažer. „A každý jednou střelit!“ Následující řečník, doktor filozofie, básník a vysokoškolský učitel Jakub Chrobák, místo aby se okamžitě od takového projevu distancoval, dvakrát zacituje Havla a dovede svou řeč k frázi o hájení své svobody a tím i svobody druhého. „Děkujeme vám za to, že jste přišli vyjádřit svůj nesouhlas,“ končí příznačně Bureš po více než hodinovém divadlu. Zformulovat, s čím to vlastně byl nesouhlas, je po tom všem už nemožné a (celkem pochopitelně) nad jeho síly.

Bezradnost, která tvoří pravý obsah takových demonstrací, je koneckonců pochopitelná, stejně jako vztek – zvládat delší dobu vyrovnaně stav „nevím“ je velice namáhavé. Má to však značné negativní účinky. Upozornil na ně například Ivan Motýl ve svém článku pro Prima CNN ještě před tím, než proběhla tato a další akce (konaly se v Praze, Teplicích a Plzni): „I samotný Babiš tak musí nadcházející akce vnímat jako hodně úsměvnou záležitost, které se nemusí obávat. Plánované mítinky jsou totiž kontraproduktivní i pro samotné protestující, když místo na skutečné problémy pana premiéra a jeho vlády poukážou spíš na vlastní omezenost. A ze zdravotního hlediska i bezohlednost. Až mám podezření, že protesty proti rouškám vymyslel přímo pro Babiše jeho geniální poradce přes sociální sítě Marek Prchal.“ Ostravská demonstrace jeho slova potvrzuje. Udělat z české vlády obětního beránka koronavirové bezmoci, která cloumá celosvětovou populací, je neopodstatněné i kontraproduktivní. Tato mizerná a nebezpečná vláda v čele s Babišem toho stačila napáchat už dost, počínaje mravní devalvací společnosti, které je denně jako politická (a potažmo etická) norma předkládán střet zájmů a trestní stíhání premiéra, jeho mocenský vliv na média, účelové holporty s extremistickými stranami atd. Ale lacině se zbavovat vlastní zmatenosti a učinit z vlády viníka tragikomických jevů, které boj s neznámým nepřítelem přirozeně provázejí, je jen opačná strana mince, jíž sám premiér rád „platí“, když vytváří dojem, že vláda je hrdinným vítězem, zvládajícím souboj s vetřelcem tak výtečně, až okolní země tuhnou závistí.