Nynější invaze na Ukrajinu je vyvrcholením ruské politiky revanše za porážku v tzv. studené válce. Je trochu paradoxní, jak Rusko chápe změny, které na přelomu osmdesátých a devadesátých letech minulého století na nedlouhou dobu přinesly i ruské společnosti takovou míru svobody, jakou od bolševického puče v roce 1917 nezažila. Přiznám se, že jsem tehdejším ruským reformátorům docela držel palce: bylo to i v našem zájmu. Jenže bohužel: „mysleli to dobře, ale dopadlo to jako vždycky“.
Nynější události znamenají hluboký, řekl bych, že definitivní otřes světového uspořádání ustaveného po porážce hitlerovského Německa a jeho spojenců v roce 1945. Přinášejí konečné svědectví o falešnosti a prohnilosti toho uspořádání, což si nikdo nechce připustit. A zároveň je to první krok v pokusu o obnovu ruského impéria z doby jeho největší slávy. Z doby, kdy se, tehdy vedeno nestydatou ideologií tzv. marxismu-leninismu, zatím nejvíc přiblížilo odvěkému ideálu: Moskva – tretij Rim, i četvjortovo ně budět.
Je samozřejmě otázka, jak daleko po této cestě se dnešnímu Putinovu režimu vůbec podaří dojít. Ze slávy Ruska („Sovětského svazu“ let 1945 až dejme tomu 1985) toho už moc nezbylo. Navíc je závislé i na svých dnešních spojencích, do značné míry příležitostných (stejně, jako tu byli v době druhé světové války příležitostní spojenci Hitlerova Německa), kterým se ruská lehce paranoidní představa nemusí ve všem všudy líbit: na Číně, případně i na některých fanatických islámských režimech. Mají totiž mimo jiné podobné ambice a Čína k nim má nakročeno možná víc než dnešní dosti zpuchřelé Rusko.
Ruská ctižádost zatím směřuje do Evropy: nejprve do východoevropských zemí, které Rusko koncem osmdesátých let chtě nechtě vyklidilo. Pokud se mu ovšem při tom podaří dostat se i dál na západ, nebude se vůbec žinýrovat.
Co se odehrálo po roce 1945
Jak se to stává obvykle, v posledních pár měsících se definitivně zhroutila iluze trvalého a věčného míru, tentokrát postaveného na vítězství Spojenců (USA, Velké Británie, Francie a ovšem taky SSSR) nad hitlerovskou Třetí říší a jejími souputníky. Hitlerovský režim byl jistě velmi úspěšným ztělesněním zla, ovšem ne takovým, že by se nikdy a v žádných ohledech nedalo překonat a že by některé země z vítězného tábora (totiž SSSR) v tomto ohledu už nebyly dosáhly nezanedbatelných úspěchů. Jistě, stejně jako jejich západní spojenci, i ony byly hitlerovským Německem záludně přepadeny. Jenže tím všechno neskončilo, a pokud jde o budoucí realizace „říší zla“, čeká nás ještě nejedno nepříjemné překvapení.
Konstrukce poválečného trvalého míru stála na dvou krocích (k tématu viz také mé texty na Bubínku RR, zde a zde.
Za prvé, na založení OSN jako organizace demokratických států světa, vzešlé z vítězství nad Hitlerem a spol. Během času vycházelo čím dál tím víc najevo, že organizace představuje roztodivnou společnost, zahrnující mj. i ukrutné orientální despocie (se stalinským Ruskem v čele) nebo různé jihoamerické banánové diktatury. Podobala se v mnohém orwellovské hospodě, v níž spolu družně sedí farmáři s čuňaty, a už se ani nedá pořádně poznat, kdo je vlastně farmář a kdo čuně.
Akceschopnost OSN tomu odpovídala a během času se ještě zmenšuje. Dnes je například neschopná jakkoli kloudně zasáhnout, když jeden její čelný člen a zakladatel (dnes se jmenuje Ruská federace) bez vyhlášení války zákeřně přepadne svého o dost slabšího souseda. Organizaci omezují absurdní pravidla, jako je např. právo veta pro privilegované členy Rady bezpečnosti, kteří mohou i jediným hlasem blokovat její rozhodnutí. Vznešené ideje, na nichž OSN stojí, zůstávají i proto velmi často jen na papíře a lidé z mnoha členských států (mluvím z vlastní zkušenosti někdejšího „občana“ jedné ruské kolonie) se pak při čtení jejích základních dokumentů jen těžko brání dojmu, že si z nich někdo dělá legraci.
Za druhé, éra poválečného míru byla hned po druhé světové válce zahájena spektakulárním soudním procesem jejích vítězů s jejími poraženými. Je přirozené, že ukrutné zločiny zejména těch, co válku rozpoutali, nebylo možné jen tak přejít. Ale všechno má své meze: a takové pojetí práva, v němž vítězové soudí poražené podle zákonů vytvořených ex post pro účely soudního řízení a v němž vojenský soud bez rozpaků soudí i civilisty, vyhovuje jen některým hybatelům tohoto řízení, tedy v tomto případě přesně řečeno hlavně sovětskému Rusku.
K lidské spravedlnosti patří nutně i její nedokonalost, běsnící Erínye s ní mají pramálo společného. Je mi líto, ale pozdější divoké „politické procesy“ v evropských koloniích sovětského Ruska byly aspoň zčásti inspirovány i jistě nezamýšlenými ústupky západních spojenců. Projekt „norimberského soudnictví“ stál na zcela falešné představě, že se západní demokracie dokážou shodnout se Stalinovým Ruskem na společném pojetí spravedlnosti.
A co se z toho vyklubalo
Chyby a politická selhání demokratických států vůči Hitlerovi před vypuknutím druhé světové války vedly k problematickým kompromisům. Kompromisy jsou nutné a i tenkrát byly nutné. Kompromisy se nedají uzavírat jen s anděly, ostatně kdo je vlastně anděl? I proto je ovšem nutné připustit si nebezpečí a nutné meze každého spojenectví. Zvlášť když se partner v mnoha ohledech nápadně podobá úhlavnímu nepříteli, s nímž bojujeme: např. od počátku otevřeně hlásá, že mu jde o dobytí světa a o vytvoření ráje na zemi, a zjevně usiluje o skloubení prolhané ideologie s ukrutnými technikami vládnutí.
Rusku se ve druhé světové válce povedlo dobýt podstatné části východní a střední Evropy (nezanedbatelná část obyvatel dobytých zemí, například mé vlasti, měla dokonce po určitou dobu dojem, že byla osvobozena, takže aby to došlo opravdu všem, muselo pak u nás Rusko za dvacet let „osvobození“ zopakovat v ryzí formě). Navíc ruská ideologie na nezanedbatelnou dobu ovlivnila a ochromila část veřejného mínění v evropských zemích, které zůstaly mimo jeho bezprostřední mocenský vliv. Nedůstojná, pomalá a těžkopádná podoba „vystřízlivění“ z iluzí let bezprostředně po druhé světové válce se promítá i do jisté bezbrannosti vůči dnešní recidivě ruského mesianismu.
Poválečný svět se dost rychle proměňoval z idylického ráje míru ve střetnutí dvou „táborů“ (Rusové tomu svému říkali po svém způsobu „tábor míru a socialismu“). A demokratické země cítily čím dál tím větší potřebu se nějak bránit. Instituce jako OSN se k tomuto účelu hodily čím dál tím míň. A tak posléze vznikla např. Severoatlantická aliance (NATO), odvolávající se na dokumenty OSN. Její první generální tajemník Hastings Lionel Ismay v roce 1952 na okraj jejího vzniku prohlásil, že jejím smyslem je „držet Američany uvnitř, Rusy vně a Němce dole“ (SRN už tenkrát existovala, ale ještě nebyla členem Aliance). Pokud jde o úlohu Německa, bylo to snad na jednu stranu bezprostředně po událostech druhé světové války pochopitelné (stresové zážitky byly ještě příliš čerstvé a silné); ale když je něco pochopitelné, vůbec to neznamená, že je to taky správné. Správné je budování stabilního a spravedlivého míru, a pochopitelné věci je touto potřebou nutné postupně korigovat v duchu známého výroku Winstona Churchilla: „Ve válce rozhodnost, po porážce vzdor, po vítězství velkomyslnost, v míru dobrá vůle.“ Bonmoty podmíněné dobou je snad možné a taktické přejít mlčením, ovšem jen tenkrát, když je všestranně jasné, že jsou překonané a neudržitelné. Což se dvakrát moc nestalo.
A tak nyní v situaci, kdy Rusko bez vyhlášení války přepadlo svého ukrajinského souseda, požádaly dva evropské demokratické státy, Finsko a Švédsko, o vstup do Aliance – načež vedoucí činitelé Turecka v čele s prezidentem a chorvatský prezident sám za sebe dali najevo, že se zasadí o vetování jejich přijetí, nesplní-li jejich podmínky. Formálně by snad mohlo být všechno v pořádku, pokud k tomu vetu mají dotyční politici kompetenci. Přesto v souvislosti s posledními událostmi vyvstává otázka: k čemu je dobrá taková instituce? Jak si nějaká členská země může od té organizace slibovat, že jí pomůže? Zdá se, že Finsko a Švédsko jsou najednou prostě „down“, stejně jako mělo být po roce 1952 podle generálního tajemníka NATO Ismaye Německo. A není to zároveň taky signál, že poválečný mír z roku 1945 (a to, co z něho vyplynulo) je v troskách a je třeba to vzít na vědomí?
V neurovnaných poměrech počínaje koncem čtyřicátých let minulého století se rodily rovněž pokusy o uspořádání spolupráce demokratických zemí. Jedním z nejvýraznějších plodů je nyní Evropská unie. Podobné organizace je zapotřebí zejména tenkrát, když se nějaká agresivní světová velmoc pokouší cíleně využívat nevybíravého hospodářského nátlaku k politickému vydírání jiných.
Nemusí se vždycky nutně jednat jen o Rusko, jako je tomu zrovna teď v Evropě, pokud jde o dodávky strategických surovin, ropy a zemního plynu. Evropské demokratické země projevily v této věci v posledních letech bohužel velkou míru neopatrnosti, plynoucí nejspíš mj. i z iluzí vzniklých po druhé světové válce. Reakce na politický nátlak vyžaduje od vydíraných jistou solidaritu, zejména když jde o věci, které ohrožují jejich základní ekonomické zájmy. Dát najevo vydíratelnost je velmi nebezpečné, je to projev kapitulantství. A nejde o ekonomický, ale o politický problém. Vede k pokusům o appeasement (smířlivost vůči politickému soupeři tam, kde je namístě statečnost a vytrvalost), ke strašení možnými „nedozírnými následky“, jaké by mohl mít pevný postoj (což je nejjednodušší cesta k tomu, jak nedozírné následky opravdu přivodit). Vše zpravidla provází bagatelizace zcela nepřípustných kompromisů („nechumelismus“: nebojme se, nic tak strašného se neděje, o nic zásadního nejde).
Chápu opatrnost některých zemí (Maďarsko, Slovensko, vlastně i Česká republika), pokud jde o rozhodný přístup k ruskému vydírání. Je jen třeba vzít v úvahu, že rozhodný postoj má sice pro toho, kdo se rozhodne, většinou bolestné následky (i když bylo by velmi pohodlné, kdyby mu přitom mohl v dohledné době přinést taky výrazný hmotný prospěch). Jenže bez riskování to v takových případech bohužel nikdy nejde.
Profily zbabělosti? Podělanost je snadná, avšak nikoli normální
Právě v těchto souvislostech si v posledních měsících tu a tam někdo vzpomenul na jinou velkou krizi, kterou svět – a taky já jako jeho nepatrná dvaadvacetiletá částečka – prožil před rovnými šedesáti lety. Tehdejší hlava ruské politické věrchušky Nikita Chruščov nechal rozmístit rakety s jadernými hlavicemi na Kubě, v bezprostřední blízkosti Spojených států. Učinil tak po dohodě s kubánským diktátorem Fidelem Castrem. Šlo po neúspěchu s již druhou blokádou „západních“ částí Berlína o další pokus o čelnou konfrontaci se Spojenými státy. Ne přímo o válku, ale o hazard s válkou. Chruščov po nástupu nového a podle jeho názoru nezkušeného amerického prezidenta považoval nejsilnější demokratickou zemi za „papírového tygra“.
Poker skončil úděsnou blamáží rudého potentáta. John Kennedy tehdy udělal jen to, co by, myslím si, udělal v podobné situaci každý americký prezident: zablokoval vojenským loďstvem Kubu. A bylo na Chruščovovi, aby blokádu prorazil. Nepokusil se o to ani náhodou. Podělal se.
Pamatuji se na tu dramatickou situaci. Vývoj v druhé polovině padesátých letech na mne působil skličujícím dojmem – Rusko šlo od úspěchu k úspěchu: neúspěch „Západu“ v Egyptě, případ Powers, soustavná deprimující politická atmosféra v „ČSSR“. Zdálo se mi, že Rusům se všechno daří. Chtělo se mi zvracet.
A tohle byl obrat: vznikla situace, v níž si Kennedy mohl dovolit i kompromis. A Chruščov kráčel, bez ohledu na to, co učiní, vstříc neodvratné katastrofě: na konfrontaci si netroufl, za necelé dva roky byl potupně sesazen z kremelského trůnu. Jeho podrazničtí soudruzi to tenkrát zdůvodnili mimo jiné i tím, že jeho politika byla avanturistická. A měli tentokrát pravdu do slova a do písmene. Kennedyho tragická smrt v roce 1963 na tom vývoji vůbec nic nezměnila.
Je zajímavé, že si letos tu a tam nějaký český publicista (pokud se dobře pamatuji, tak hlavně v babišovských médiích) na šedesátileté výročí „karibské krize“ vzpomněl. S interpretací příznačnou. Svět se prý dostal (zjevně sám od sebe) na pokraj světové války. Předtím se však naštěstí oba představitelé hlavních velmocí, Chruščov a Kennedy, podělali: Chruščov stáhl rakety z Kuby, Kennedy z Turecka. A světový mír byl zachráněn.
Je to interpretace účelová a zejména v dnešní situaci zavádějící. Dějiny se nikdy nevytvářejí tím, že se co nejvíc lidí najednou podělá. John Kennedy kdysi napsal moc hezkou knížku o politické odvaze. Jistě, v rámci módních pokusů o demystifikaci dějin směrem k větší pravděpodobnosti se dnes u nás a nejen u nás mnozí pokoušejí o záměnu politické odvahy s politickou podělaností. Já jsem už ze zásady zaujatý a předpojatý odpůrce demystifikátorů dějin. Přestože odvaha je krajně nepravděpodobná, taky se člověku vždycky jen tak hladce nepovede, kdežto podělat se považuje za normální.
Proto bych byl zejména v současné době pro normálnost jiného druhu, než je ta pravděpodobná. Čeká nás zlá doba – lépe řečeno, jsme v ní až po uši. Bude chtít odvahu. V roce 1962 ji měli. Dokážeme to i my? Tady, v České republice? V Evropě, ve společenství zemí, k nimž bychom měli patřit? Moc rád bych tomu věřil – i když při pohledu na to, co se tu děje teď, to zrovna jako moc pravděpodobné nevypadá.