Z čerstvé letní RR (135/2024) vybíráme pro čtenáře Bubínku Revolveru ukázku z rozhovoru, který s hudebníkem, textařem a performerem Zdeňkem Hmyzákem Novákem vedl Josef Jindrák a jejž v čísle provází výběr z autorových básní, písňových textů a říkadel. Zároveň srdečně zveme na poslední RR večer této sezóny, který se uskuteční v úterý 18. června v 19 h v Kavárně na Boršově a na němž mimo jiné vystoupí i Zdeněk Hmyzák Novák (více zde).   
 


Zdeněk Hmyzák Novák, foto © Karel Cudlín, 2018


Udělat to nějak jinak 
(se Zdeňkem Hmyzákem Novákem hovoří Josef Jindrák)

Rozhovor budeme nahrávat na telefon.
Pro mě je telefon neocenitelný jako záznamník. Míval jsem dřív takový diktafon, který jsem sehnal přes kamaráda Uhlínka v bazaru, a nahrával jsem na něj různé nápady, ale teď nějak zmizel.

Takže ty nápady jsou ztraceny?
Nebyly zas tak zvláštní. A já mám radši ten záznamník v hlavě, protože mě napadá hodně melodií i slov. Někdy stačí si to jen zazpívat a je to v mozku uložený. Pro mobil můžu sáhnout do kapsy a nahraju si cokoliv. Telefonní mikrofon bere všechno, chodil jsem po pastvinách, po loukách, po lese, nahrával si a je tam krásně vedle mě slyšet i ptačí zpěv. To už je hotová písnička. Na starým diktafonu to bylo moc složitý. Někdy mě překvapuje, že si něco zpívám a říkám si, to odněkud znám, pátrám a zjistím, že jsem si to nahrál už dřív. Výhodná je na tom ta svoboda, nic mě nesvazuje. To je díky tomu, že člověk nemá hudební průpravu. Mě fascinujou interpreti vážné hudby, jak pořád hrajou to samý. Já tyhle lidi obdivuju, že mají kázeň opakovat něco pořád dokola. Zároveň je trošku lituju, že nemůžou třeba zařvat, udělat to nějak jinak.

Ty jsi dělal i divadlo a k tomu, pokud není založené na improvizaci, jisté opakování taky patří.
To jsem byl mladej. V A studiu v Rubínu jsem předvedl výstup, co jsem si vymyslel na místě. Pracoval jsem s ponožkama, skákal po židlích bosej, běhal dokola, do toho vydával skřeky, protože jsem nevěděl, co jinýho mám dělat, když nejsem divadelník, a neměl jsem ani nacvičený žádný text. Tak jsem tam měl spíš takovou neuvědomělou performanci. A Honza Badalec mě na základě toho angažoval.

To byl nějaký konkurz?
Tak něco, ale já vůbec nepočítal s tím, že by mě vzali. Pak mě vypátrali v Chiraně, kde jsem tehdy pracoval, a poslali telegram, takovej trošku vyčítavej, že jsem nepřišel na první zkoušku. Mluvilo se přece o tom, že postupující budou vyvěšeni v Rubínu, a já se ani neobtěžoval si to ověřit.
Na začátku osmdesátých let se tam hodně dělala poezie. Trůnil tam Mirek Kovařík se Zeleným peřím, jinak to byla stálá scéna Divadla na okraji, což byli profesionální herci. Takže jsem nastoupil a brzy jsem zjistil, že mi to divadlo nějak nejde.

Zahrál sis v nějaké inscenaci?
V nějakých jsem se mihnul, ale nebylo to nijak intenzivní. Oni nevěděli, co se mnou. Nakonec mi řekli, ať si něco udělám podle sebe. Tak jsem to zkusil. Konkurzem totiž prošli taky Martin Choura a Robert Nebřenský, tehdy ještě Tománek. Oni byli čerství maturanti, taky chtěli být umělci. Nepříjemný dva frajeři, měli ty patky takhle a do všeho ryli a ze všeho byli otrávený. Ale seznámili jsme se. A pak jsme je tam v podstatě srali. V Rubínu byli v souboru milý citlivý lidi a my jsme byli takový cynický, čišelo z nás takový to lehký opovržení.

Tys neměl patku?
Ne, já byl blbej vesnickej kluk, kterej přišel do Prahy ještě nakrátko ostříhanej z vojny a začal se tady motat. Na vojně jsem absolvoval poddůstojnickou školu s Markem Červenkou a ten mi říkal: „Musíš do Prahy.“ Tak jsem se tam vydal, ale nikoho jsem v Praze neznal, neměl jsem bydlení ani práci. Chodil jsem v takovým těžkým koženým kabátu, co jsem podědil po tátovi, takový ten gestapo model, byl opravdu tuhej, prý z koňský kůže. Ten kabát později zachránil život Martinu Chourovi – Záchodovi. Půjčil jsem mu ho, a když byl jednou někde na diskotéce, provokoval a strašně ho tam zmlátili. A on měl ten kabát ještě vycpanej lahváčema, v takových velkých vnitřních kapsách. Schoulil se, kabát si hodil přes sebe a oni do něj mlátili jak zběsilý, až měli odřený pěsti, a jemu se nic nestalo. Mytický kabát, nevím, kam přišel.
 


Zdeněk Hmyzák Novák v inscenaci Spolčení hlupců, začátek 90. let, foto archiv autora


A nechali tedy vás tři udělat nějakou inscenaci?
Napsal jsem poetický text složený ze všeho možnýho, bylo to vlastně takový pohybově zpěvní vyjádření. Tenkrát jsem hodně poslouchal Briana Ena a přes něj jsem se dostal k Bowiemu. Sice mě nikdy moc nezajímal, přišlo mi to takový popový, ale měl jsem rád desku Low, kde jsem si oblíbil skladbu Warszawa, i její verzi na koncertním dvoualbu Stage, s tou repetitivností a narůstáním hrozivosti, říkal jsem si, z toho uděláme divadlo jako hrom. Naporoučel jsem si, že to bude svícený jenom zespoda, ostatní zůstane ve tmě. Nechali nám volný prostor, my to nazkoušeli, a když to mělo mít premiéru, tak tam Choura s Nebřenským nedorazili. V sále už seděli lidi a já běhal po hospodách v okolí a sháněl jsem je. Seděli u Glaubiců, to bylo vedle, kam jsme hodně chodili, ale tam jsem hned nezašel, říkal jsem si, že tam nebudou, že snad nejsou blbý ani takový svině, takhle mě podrazit, ale seděli tam a říkali, že na to serou. Tak jsem na jevišti něco zablekotal, pustil Warszawu a tím to padlo. Pak nám naznačili, ať odejdeme, že jim to tam kazíme.

Na divadle ses ale objevil ještě začátkem devadesátých let v legendární inscenaci Spolčení hlupců, kde hlavní roli hrál Radomil Uhlíř.
Původně, co jsem já o tom slyšel, nápad zpracovat Toolovu knížku na divadle byl od Venci Koubka. Když ale Koubek zjistil, že na to nemá, nejspíš sám oslovil Pitínského, a ten to vzal a bojoval s tím velkolepě. To téma je velký, je to rozsáhlý, takže se to vystavělo, nazkoušelo, hrálo. Bylo pořád nabito, šeptanda kolem toho byla velká, knížku v určitých kruzích každej znal a obdivoval.
Volba herce pro hlavní roli byla jasná. Myslím, že tohle by zapůsobilo i ve světovém kontextu. Radomil Uhlíř byl naprosté ztělesnění Ignácia. Oslovil mě, protože v tý době jsme se hodně přátelili, hráli jsme spolu v Kvartetu doktora Konopného. Když hrály Ženy v rámci nějakých jubileí nebo vernisáží, tak s námi taky hodně vystupoval.
Sešla se tam zajímavá parta herců a neherců. Hrála tam třeba Dana Batulková, Ema Černá, David Prachař…Taky tam hrál Martin Učík, ten dělal divadlo v blázinci. V jedné kritice, už nevím, kdo ji psal, bylo zmíněno, že Radomil Uhlíř je největší přínos a zároveň největší zhouba této inscenace, protože improvizoval, neznal ten text, čímž uváděl v zuřivost profesionální herce. Roztomil si tam dělal, co chtěl, byl to velký improvizátor, což nás taky pojilo dohromady. Já jsem tam měl malou roličku, hrál jsem milence maminky Ignácia Reillyho, což byl rtuťovitý francouzský stařík, takový dement, rasista, nacionalista. Moje hvězdná chvíle byla, když jsem tančil s Emou Černou a zpíval jsem od Presleyho Only You. Divadlo ale jinak spíš nesnáším, je tam většinou moc těch emocí, je to všechno hodně nablízko. To Spolčení hlupců se zkoušelo dlouho, asi půl roku. Bylo to docela dobrý setkání, ale cítil jsem, že nejsem herec a divadlo je svět, do kterýho nepatřím.

(…)