Přinášíme další část odpovědí do ankety Událost roku. Výzva vybraným osobnostem zněla:
Uveďte, co považujete z loňského roku v oblasti umění a kultury za tak či onak obzvlášť důležité či pozoruhodné. Ve své odpovědi připomeňte dvě události z českého kulturního a společenského prostoru – jednu pozitivní a jednu negativní –, které pokládáte v loňském roce za významné a příznačné. Vítáno je stručné zdůvodnění, v rozsahu max. 1000 znaků.
Zaslané texty prošly pouze standardní jazykovou korekturou a byly formálně sjednoceny.
RR


Opravdu otřesným zážitkem loňského roku pro mne byl pohled na vizualizaci projektu zaplnění kolejiště Masarykova nádraží v Praze. Počin z ateliéru nebohé Zahy Hadid. Vysokánský splendidní, místy zašroubovaný, místy překroucený panelák a přes ulici cosi jako vkusně poskládané fragmenty obří asijské kecky. Kus Barbuchy podmoskevské a letiště pekingského v srdci naší zlaté matičky. Jsou to tvary opravdu nevídané, ba dokonce snad i dosud nepředstavitelné. Celé to tam přistálo jako obrovská bleskotavá, pětkrát rozšlápnutá škatule, kterou se my, holenkové, budeme muset naučit s pokornou úctou obcházet. Chápu, že jak říká pan Profesor Eckelhaft z B.K.S.: „Design musí jít kupředu!“ Třeba to investorům vyjde. Za sebe říkám FUJ. Tady jsme už opravdu v předpeklí.
Nejkrásnějším kulturním zážitkem roku 2019 bylo pro mne představení Pan Pros provedené divadelním spolkem JEDL. Scéna byla komponována přesně do holešovického DOXu s využitím všech nečekaných možností. Geniální a líbezné kostýmy a rekvizity, herecké výkony obdivuhodné. Živá hudba nezapomenutelná. Pěkná studie partnerského vztahu. Beckett v pozadí, Trmíková, Prachař a Nebeský v popředí.
Pablo Augeblau, člen tajné organizace B. K. S.

Léto 2019, chci někam do chládku. Mohl bych jít konečně na toho Šímu, když už jsem si ho nechal utéct v zimě v Brně. Cesta k Vysoké hře. Čekal jsem čisté až nevědomé propojení výtvarného a slovesného umění, samozřejmou svobodu projevu zúčastněných, ale že to bude taková oslava přátelství až za hrob? To je nejvíc, co si z té noblesní výstavy odnáším. Venku těžko dýchatelný vzduch, infekce v těle, přejdu na druhý břeh Vltavy a hned mizím v muzeu. Vím, na co jdu teď, čemu otřesnému se chci vydat, to je ale to nejmenší, vědět. Na výstavě Navracení identity k výročí zavedení norimberských zákonů v Protektorátu Čechy a Morava jsem nakonec rád. Sugestivní koncept instalace ukradených předmětů z povětšinou měšťanských domácností, u nichž se podařilo identifikovat původní majitele, zpravidla zavražděné. Pro tuto chvíli vděčně přijímám iluzi navracení, kde není návratu. Zahanbení narůstá až venku na ulici.
Jiří Soukup, dramaturg a scenárista

Pozitivní událost 2019 – 1.Výstava Francouzský impresionismus v Kinského paláci v Praze – obrazy ze sbírky jednoho dánského sběratele – pro mne obohacení o další obrazy francouzských impresionistů, které znám z různých světových galerií. 2. Alberto Giacometti – vynikající originální italský sochař – výstava ve Veletržním paláci v Praze – dosud jsem znal tohoto mistra jen z publikací. Výstava mi dala lepší vhled do jeho vidění světa kolem nás a v nás. Kéž by Praha měla více možností být hostitelkou takových výstav vysoké umělecké hodnoty.
V roce 2019 jsem nezažil vysloveně negativní umělecký počin.
Václav Malý, biskup

1. Ferdinand Peroutka: Oblak a valčík, Vydavatelství Zeď, Praha 2016.
Peroutkův román se mi dostal do rukou až v minulém roce a přinesl mi velké čtenářské uspokojení. Je to jedinečná sonda do života lidí před a po okupaci německými vojsky v roce 1939. Je to o fyzické likvidaci elity národa, dobytčáky převážené do německých koncentráků. A těch ostatních, jak v těchto „nových podmínkách“ přežít a zachovat si tvář. Jak jinak, je to hodně o židovské populaci v té době velmi zkoušené…
Je to neuvěřitelně přesně slovem zachycená a vlastní zkušeností pobytu v koncentráku sepsaná rukověť. Jak jinak než o zkoušce lidských charakterů a morálky v krajních situacích – života nebo smrti.
Nejsem první ani poslední, kdo pozvedá jméno Ferdinanda Peroutky k naší pozornosti.
2. Jordan B. Peterson: 12 pravidel pro život – protilátka proti chaosu, Argo, Praha 2019.
Knihu jsem si přečetl dvakrát za sebou, abych nebyl připraven o žádný detail či aspekt. Co je na ní jedinečného? Nejspíš to, že se tu zevrubně prolíná osobní příběh autora a jeho rodiny, která prochází křižovatkou zrychleného a chaotického života v současném světě. Je tu často sdílený aspekt lidského a osobního utrpení. A to v souvislosti s nemocí vlastního dítěte a hledáním, proč tomu tak je. Autor vzděláním klinický psycholog neváhá hledat odpovědi i v oblasti náboženství, když sekulární svět svou nabídku vyčerpal. S jeho jménem a tímto titulem k nám „dorazil“ dlouho očekávaný popis života v civilizaci, jak jej žijeme dnes a nevíme si s ním rady…
Viktor Kolář, fotograf

1. Výstava Nezlomní v Obecním domě mě okouzlila na první pohled. Mimořádná koncentrace výtvarných osobností, z které přímo sálal a vyzařoval svobodný duch. No a samozřejmě tamtéž Zdeněk Burian – tomu se nic nevyrovná.
2. Dění kolem úmrtí zpěváka Karla Gotta bohužel potvrdilo, že už hezkou dobu stojíme či spíše přešlapujeme na místě. Nejprve se pod námi utvořil malý důlek, teď už je tam okop pro stojícího střelce. Za chvíli začneme mizet v hlubinách kosmického bezčasí či se propadneme do jakési pramálo vábné prehistorie. Snad abychom se raději začali prohrabávat někam dopředu.
Jiří Zizler, literární historik a kritik

K událostem. Špatná: Umění jako skrytá, mocná vášeň přestalo existovat. Dobrá: umělci teď mají tolik svobody a odpovědnosti jako nikdy v historii.
Zdeněk Hmyzák Novák, hudebník a performer

Při zpětném pohledu na kulturu roku 2019 mě sice napadají některé nepřehlédnutelné události, přesto bych se v této chvíli zaměřil na dění, které na první pohled není tak viditelné.
Mám na mysli nejrůznější setkání, která mají formu tematických večerů či doprovodných akcí, komentovaných prohlídek a podobně. Události tohoto typu přinášejí možnost setkat se a strávit čas s lidmi, které jinak potkáme spíše náhodou. V této době se mi podobné příležitosti zdají být nanejvýš prospěšné, jako možnost vyměnit si názor na to či ono téma v odpovídajícím prostředí. Jako příklad mohu uvést literární večery na palubě Gullivera v DOXu, podobně laděná setkání v Topičově salonu nebo tematické konference pořádané Revolver Revue. 
Jsou to většinou zcela neokázalé akce, často ale s mimořádným přesahem. To je důvodem, proč mně mnohdy tato přátelsky laděná setkání připadají jako události roku.
Mirek Kaufman, malíř

Když jsem si ve výloze pražského knihkupectví Ostrov povšiml knihy s názvem Vše je dobré, vše je jedno a vešel jsem dovnitř, abych si ji koupil, tušil jsem, že půjde o zvláštní a nesnadný čtenářský zážitek. Ale skutečnost byla ještě silnější. Kniha přibližuje a vykládá život a dílo rabi Nachmana z Braslavi. Dlouho jsem nečetl nic podobného, slova a pojmy mi mnohokrát klepaly až na kořen duše, ale místy i vyvolávaly pocity jakéhosi znechucení a odporu. Tak i ponoukaly k vlastnímu promýšlení a uvědomování si svého současného místa. Knihu vydalo v roce 2019 nakladatelství Trigon, autorkou je Tereza Krekulová.
Konkrétní negativní kulturní zážitek vybrat nedovedu, protože si četbu, shlédnuté výstavy nebo filmy i poslech hudby velmi opatrně a jen po malých dávkách vybírám.
V obecné rovině bych se ovšem mohl vrátit k rabi Nachmanovi, který před více než dvěma stoletími vedl zápas o pozdvihnutí duší hluboce skleslých do hmoty, duší přimykajících se ke své animální podstatě a v důsledku toho schopných vnímat svět pouze skrze zúžené vědomí. A to mi připadá jako dobrý popis situace a stavu našeho současného světa. Světa plného nebezpečných, chytrých mluvících zvířat, uvažujících převážně v ekonomické rovině a směřujících k vlastnímu prospěchu, případně k prospěchu a zájmu vlastní lidské smečky.
Tomáš Tomášek, básník

Loni klasika nejenže nezklamala, ale přímo nadchla. Skvělá, chvějivá a dojemně krásná byla výstava pozdního díla Pierra Bonnarda v Kunstforu Wien. Nezapomenutelný, až staromistrovský, byl koncert Boba Dylana v Lucerně, kde nastala vzácná synergie umělce a místa.
Vynikající je kniha Umělci za Hitlera. Autor Jonathan Petropoulos se během bádání v archivech dostal i k mnoha doposud neznámým faktům, které svědčí o prostupnosti a nejasnosti hranic mezi uměleckou integritou a mocenskými zájmy. Leckdy mrazivé příběhy velkých postav moderny. Vhodná četba pro všechny umělce, kteří nezažili totalitní režim. Mohou si povšimnout, že ideální podporu umělců ze strany státu, po které dnes opět tolik volají, měl nejlépe promyšlenou jistý pan Josef Goebbels.
No a Danielovi Pitínovi se povedla výstava v Rudolfínu.
Tomáš Císařovský, malíř

Letos žádné jedno skutečně nej nemám, spíše víc. Takže, koncert Orchestru Berg v Arše, věnovaný klasickému dílu Franka Zappy, ale i Michala Nejtka a Régise Campa. O Zappově „nerockové“ tvorbě snad netřeba mluvit, vyzdvihnout je však třeba perfektní provedení. A také snahu Zappu připomínat. Zadruhé, výstava Běly Kolářové v Oblastní galerii Liberec, první po jedenácti letech, a první po umělčině smrti – jen se tímto odstupem potvrdilo, jak osobitá její tvorba byla, a také, jak je stále, bohužel, ve stínu slavnějšího manžela. Zatřetí, výstava Ohlédnutí, v níž Galerie umění Karlovy Vary nabídla ve výtečné dramaturgii dílo Otakara Slavíka, umělce, který byl vždy svůj, ať to stálo, co to stálo. Drážďanská galerie Albertinum se v bauhausovském roce blýskla exposicí Zukunftsräume, soustředěné v promyšlené koncepci především na díla Vasilije Kandinského, Pieta Mondriana a El Lisického, jež kladla do zajímavých souvislostí. Závěrem projekt Divadla Continuo V břiše velryby, drsnými prostředky připomínající osudy Dagmar Šimkové, zavřené bolševiky na osmnáct let. A negativní? Zhnusení ze staňkovských tanečků.
Josef Rauvolf, překladatel a publicista

Potěšilo mě Rodinné album fotografky Olgy Houskové (nakl. Paper Jam), jež spolu s předchozí autorčinou knížkou Sny (2015) a knihou její, před několika týdny zesnulé sestry-dvojčete Staši Fleischmannové Vrstvami (2014) doplňuje triádu titulů, které nezaměnitelně zachycují život obou sester (byly dcerami Staši a Rudolfa Jílovských) na okraji českého kulturního života. Století Olgy Houskové (1919–2015) v lakonických odstavcích doprovázejících rodinné fotografie, které jsou kulturní kronikou svého druhu, zahrnuje peroutkovský prvorepublikový okruh, prostředí avantgardy dvacátých a třicátých let, aktivity levicové mládeže, židovské blízké a přátele mizející v koncentrácích, práci ve vlastním fotografickém ateliéru OKO, pomoc odboji, komunistické plenění, před kterým odchází otec do emigrace, šedesátá léta v Divadle na Vinohradech, kde autorka působila jako fotografka inscenací, ale především s nevtíravou intimitou evokovaný rodinný život, ve kterém vedle skromných radostí nechyběly těžké osobní ztráty. Pozoruhodné jsou tón a jazyk, kterými tyto drobné portréty a epizody ze světa, kde se kultura nosí přirozeně jako všednodenní šaty, mluví: je jim vlastní výrazová čistota, neokázalost a cit pro míru, samozřejmost, vtip i věrohodná starost o situaci druhého člověka. V této souvislosti se mi dnešní nekulturní události (nebo spíš konstanty), které se zpravidla projevují pravým opakem, jmenovat snad ani nechce.
Štěpán Nosek, básník a překladatel

Na výstavě Theodora Pištěka v brněnském Domě umění mne zaujal jeho nový malířský cyklus abstraktních obrazů nazvaný Rozhovory s Hawkingem. Filosofující, ztišené obrazy bez dramatických a okázalých rekvizit. Přemýšlení o prostoru mimo náš smyslový svět, o jeho řádu. Důvěryhodné od člověka a malíře ve zralém věku.
Jiří Štourač, malíř a grafik

Studiolo Robotico R.U.R. – Prezentace výtvarných škol na různých festivalech a přehlídkách bývá často nuda. Většinou se scuknou na bezzubé ukázky skleniček a talířků, tedy na předměty, které neurazí, a dají se snadno převézt. Občas můžeme naopak spatřit složité koncepty, které bez bližšího zkoumání, znalosti kontextu a prostředí, odkud škola přichází, nedávají moc smysl.
Vysoké škole uměleckoprůmyslové se na milánské přehlídce designu podařilo oběma těmto klišé vyhnout. Svým názvem odkazuje výstava na kabinet určený pro vědecké a spekulativní bádání (Studiolo), ale zároveň na futuristickou divadelní hru R.U.R. – Rossum’s Universal Robots z roku 1921. Pražská UMPRUMka přivezla do Milána obří automat s řadou technických detailů, robota vykonávajícího různé funkce a prezentujícího různé výtvarné disciplíny.
V současnosti se hodně mluví o spolupráci mezi obory, i na UMPRUMce je to velké téma. Nalezení společných bodů, ochoty slevit ze svých osobních ambicí ve prospěch celku, a ještě to všechno dokázat v mezích daných termínem není pro mnohé žádná legrace. Studiolo Robotico R.U.R. najednou kombinuje ateliéry ilustrace, grafiky, designu, skla, módy a teorie. Palec nahoru a gratulace mimořádně početnému realizačnímu teamu.
Intermediální konfrontace – Na pražské UMPRUMce proběhl konkurz na vedoucího Ateliéru intermediální konfrontace na Katedře volného umění. Zúčastnil se ho také Jiří David, který ateliér vedl po dlouhá léta, svoji pozici však neobhájil. Nezávislá komise doporučila francouzskou umělkyni Julii Béna, kterou se ale rektor Jindřich Vybíral rozhodl do této pozice nejmenovat z důvodu nedostatečné jazykové vybavenosti. Následně Jiřímu Davidovi prodloužil smlouvu o jeden rok a vypsal konkurz nový, což pak schytal z obou stran. Julie zareagovala několika veřejnými texty, v jednom dopise se dokonce vyjádřila, že si připadá, jako kdyby s ní měl rektor pohlavní styk a pak ji odmítl přestavit svým rodičům. Bylo to jako sledovat mexickou telenovelou – je vám děsně trapně, ale stejně se nepřestanete dívat.
Jiří dal rektorovi konkurz „sežrat“ v rozhovoru pro Britské listy, kde se vyjádřil v tom smyslu, že za jeho „vyhazov“ může nepřímo i vedení školy. Smlouvu na vedení ateliéru dostal pouze na tři roky místo šesti, což byla prý tak trochu msta za kritiku minulého vedení ve věci přípravy nové technické budovy UMPRUM. (Že je běžnou praxí dávat smlouvy na tři roky, tak, jak to uvádí školní směrnice, podle všeho David neví.)
Hysterické běsnění francouzské umělkyně Vybíral s nadhledem přešel, nicméně kdyby od něj Jiří David dostal pár facek, vůbec bych se nedivil. Vybíral totiž za jeho neúspěch rozhodně nemůže. Moje letošní „never more“ patří umělcům, kteří si pletou dojmy s fakty. Srdečně gratuluji Michalovi Pěchoučkovi k vítězství v novém konkurzu v roce 2020.
Radek Sidun, typograf

V Divadle DISK v Karlově ulici 26 vznikly v loňském roce čtyři inscenace absolventského ročníku katedry činohry. Všechny stojí za vidění, máte-li rádi divadlo, které si skutečně váží dramatikova textu, cítí a chápe jeho smysl a chce mu vtisknout život skrze herce, kteří mají talent a velikou chuť se vespolně s postavami popasovat se vším, co patří k jejich bytí: citem, rozumem a pohlavím. Režisér a pedagog Štěpán Pácl s nimi nastudoval Euripidova Oresta, mladá režisérka Aminata Keita a její spolužák dramaturg Jaroslav Jurečka Čechovův Višňový sad a Schormovu dramatizaci Dostojevského románu Bratři Karamazovi, mladý režisér Vojtěch Nejedlý Goldoniho komedii Poprask na laguně. Je to skvělé ansámblové divadlo. Ti lidé se mají rádi a něco umí.
Petra Honsová, divadelní historička

1. Plíšková v krabici. (Plíšková podle abecedy. Plíšková sobě. Hospodská romantika.) Sestavil a komentář napsal Michael Špirit, vydal Torst 2019.
Než mě začaly znepokojovat básně N. Plíškové, znepokojovala mě jejich autorka. Už asi nikdy nebudu s to rozlišit, zda se něco z těch dávnějších děsů začalo promítat do čtení básní. Její grafiky tak ale nikdy nepůsobily. Jindřich Chalupecký kdysi autorce napsal, že její texty mají svoji „literární hodnotu“, protože jsou „bez frází, bez ozdob, na minimální ploše,“ ale nemohou „konkurovat Vašim grafikám.“ Jsou „přecejen zatraceně osobní […] Vaše grafiky – některé – jsou dělány z téže životní situace, jenže dosahují oné objektivace, kde to, co by jinak bylo zpovědí či výkřikem, se mění v něco docela jiného, v umění.“ Kritikovy výtky jsem jako čtenářka šmahem odmítala. Pochyby se přesto začaly objevovat. Neměl by být čtenář víc na pozoru a nenechat se tak snadno strhávat oněmi výkřiky? Literární dílo je přece jen nutno chápat jako stylizaci, autenticity je dosaženo stylistickými konstrukcemi, vlivy „deníkových“ autorů Jana Hanče či Ladislava Klímy jsou tu přímo přiznané. Ale kdykoli se k textům vrátím, znovu ke mně mluví bezprostředně, a už se zas ocitám v kruhu, popsaném výše.
Tak tohle se mi honilo hlavou během včerejší dvouhodinové dentální procedury. Dr. Cooper, dentistka v sedmém měsíci těhotenství, si povídala se svou asistentkou, Latinoameričankou Carmen, o své dceři a o kojení, jako by mě nemožnost účastnit se konverzace zbavila i sluchu. Zvažovala jsem, zda je celá situace spíš materiálem pro grafiku (ústa a tělo jsou častým motivem grafik Plíškové – vzpomeňme na zipem zapnutého motýla, jak s tím by se pracovalo? A jak by se odsávačka včlenila mezi dva jazyky?) anebo báseň. Východiska by tu byla, vždyť i na politiku v době koronaviru přišla řeč („Italské vládě bych věřila spíš než té naší!“). Je každopádně skvělé, že máme Plíškovou k dispozici pěkně srovnanou v krabici, v čistě bílé úpravě a s robustním komentářem Michaela Špirita. Jako by se Plíšková dala zaklidit do krabice. Anebo je to spíš Pandořina skříňka?
2. Negativní volbu nemám. České dění sleduju zpovzdálí a vybírám si to, co mě zajímá a spíš slibuje, že potěší. Kdybych mohla místo té negativní uvést ještě jednu událost, kterou považuji za mimořádně zdařenou, byla by to výstava v Uměleckoprůmyslovém muzeu Šílený hedvábník. Zika & Lída Ascher: textil a móda (kurátorka Konstantina Hlaváčková). Objevná, skvěle připravená výstava, fascinující tím, nakolik může příběh jedné tvůrčí dvojice uvést do souvislosti politické dějiny s vhledem do mnohdy neznámého řemesla, propojit módu s těmi nejzvučnějšími jmény malířství dvacátého století. A to vše prostřednictvím krásných obrazů a artefaktů.
Veronika Tuckerová, literární historička, překladatelka a publicistka

Velmi mě potěšilo vydání knihy Varlama Šalamova Rukavice aneb KP2, jakožto posledního dílu jeho cyklu Kolymských povídek, stejně jako mě potěšilo vydání všech dílů předchozích. Je to však poměrně strašlivé čtení. Kolymské povídky jsou nejsilnější výpověď o zlu, které si lidé navzájem činí, jakou jsem kdy četl. A je to výpověď o to silnější, že autor ví, že to, o čem píše, je ve skutečnosti nesdělitelné.
Ondřej Přibyl, fotograf