I letos přinášíme našim čtenářům anketu, kterou Revolver Revue uspořádala v minulých letech (na Bubínku např. zde a zde). Výzva vybraným osobnostem zněla:
Uveďte, co považujete z loňského roku v oblasti umění a kultury za tak či onak obzvlášť důležité či pozoruhodné. Ve své odpovědi připomeňte dvě události z českého kulturního a společenského prostoru – jednu pozitivní a jednu negativní –, které pokládáte v loňském roce za významné a příznačné. Vítáno je stručné zdůvodnění, v rozsahu max. 1000 znaků.
I letos někteří z respondentů toto zadání v několika různých směrech nerespektovali, stejně jako různá nepsaná pravidla. Přesto jsme se i jejich odpovědi rozhodli publikovat: jednak je zmíněná skutečnost také určitou zprávou, a jednak nejsou cílem této ankety žebříčky vítězů.
Zaslané texty prošly pouze standardní jazykovou korekturou a byly formálně sjednoceny. Dnes čtenářům Bubínku Revolveru přinášíme první část odpovědí.
RR


V loňském roce mi asi nejvíc utkvěly v paměti dvě události, které se vážou k Centru současného umění DOX. Za prvé skvělý koncert Zásadní Xenakis v podání mezinárodního symfonického orchestru mladých ONO – Ostrava New Orchestra s dirigentem Petrem Kotíkem, za druhé výstava Rossia. Timeless: Bezčasí v současném ruském umění kurátorsky připravená Tomášem Glancem a Antonem Litvinem. A přidal bych k tomu i výbor z poezie Dmitrije Prigova Můj milý, jdeš-li v létě Ruskem, který edičně připravil opět Tomáš Glanc a vydala Národní knihovna ČR; vyšel sice už před dvěma lety, ale já si ho všiml až loni, což mě vede k úvaze, jestli je to jen mou nepozorností, nebo některá vydavatelství věnují propagaci svých pozoruhodných knih tak malou péči, až to stojí za kritickou poznámku.
Martin Ryšavý, spisovatel a dokumentarista

Takřka „na jeden zátah“ jsem přečetl autobiografii Viktora Pivovarova Zamilovaný agent. Ačkoli zmíněná publikace vyšla v Torstu už 2018, do ruky se mi bohužel dostala až v závěru minulého roku. V. Pivovarova jsem si vždy nesmírně vážil, jeho tvorbu soustavně sleduji už od dob středoškolských studií, tedy téměř třicet let. Musím konstatovat, že s řadou jeho názorů, postřehů obsažených v knize, se naprosto ztotožňuji, leccos zajímavého jsem se dozvěděl i o kulturním dění v Československu na přelomu osmdesátých a devadesátých let. Skvělé čtení!
Když jsem si před dvěma lety v této anketě posteskl nad likvidací secesní vily Švýcarský dvůr ve Špindlerově Mlýně, ještě jsem netušil, že ignorantství, nekulturnost, bezostyšná oprsklost a nenažranost některých investorů/developerů opravdu nezná mezí. V loňském roce tak nenávratně zanikla další stavba, nedaleko stojící prvorepublikový hotel Palace, jedna z tradičních dominant horského města. Co bude následovat dál? Třeba rovnou demolice kostela sv. Petra i s přilehlým německo-českým hřbitovem? Něco podobného se skutečně událo naposledy v období normalizace, kdy soudruzi bez jakýchkoli výčitek nechali zplanýrovat hroby původních obyvatel obce. Zdá se mi, že těch paralel s časy (ne)dávno minulými už začíná být nějak moc…
Ivo Pelichovský, výtvarník

V uplynulém roce jsem „v oblasti kultury a umění“ zažíval každodenní drobné radosti, na jejichž vrchol kladu koncert Connana Mockasina v MeetFactory 30. května 2019. Jest to pěvec a kytarista novozélandský, přesladký a spanilý, ve svém žánru jedinečný! Doporučil mi jej kamarád Roman Holý s tím, že „vedle něj mi budou znít Pet Shop Boys asi jako Katapult“, a měl pravdu. Connan bravurně ovládl narvaný sál tichými gesty a něžným kňouráním.
Pokud bych směl mít ještě jeden neaktuální postřeh, pak je to Acherova opera Sternenhoch na Nové scéně ND, kteroužto reprisu jsem měl možnost shlédnout až v červnu 2019 a bylo to krásné.
Negativní jev je dlouhodobý a očividně se zhoršující: staví se strašně hnusná, zlovolně působící velikášká architektura páchající nevratné škody; do Prahy jezdím několikrát do roka a pokaždé jsem nově zděšen, jak rychle to tam jde do háje, třebas okolí Kulaťáku už nepoznávám. Mít tak silné laserové ukazovátko ukryté ve vycházkové holi, a na co tou špacírkou namířím, všechno se v atomy drolí!
František Štorm, typograf a hudebník

Kulturní událostí roku 2019 pro mě byla výstava Michaela Rittsteina v Jízdárně Pražského hradu, nazvaná Ve vlnách. Mohl bych asi jmenovat i jiné události, ale viděl jsem ji na konci prosince, a tak ji mám v živé paměti, kterou jsem navíc osvěžil opakovanou návštěvou v lednu. Pro Rittsteinovu práci mám letitou slabost, pramenící, mimo jiné, z generačního souznění a východiska v nové figuraci, nebo chcete-li, v české grotesce. Z jeho obrazů je patrné, s jakým zaujetím je maluje, jak si bez nejmenších technických problémů pohrává s obdivuhodným množstvím možností malířského podání. Rittstein je hrdinským, místy téměř sebevražedným koloristou, který se nebojí ani literárnosti, jíž mnozí ze současných vizuálních umělců pohrdají. Výstava předvádí v hutné zkratce (jinak to ani, při autorově maniakální pracovitosti, není možné) Rittsteinův vývoj od raných sedmdesátých let po současnost, přičemž každá z jeho tvůrčích etap (vln) má svůj osobitý náboj i úhel pohledu, přestože poselství zůstává stejné: Člověk je prapodivný tvor, o němž mohl s hrdostí přemýšlet snad jenom Maxim Gorkij. To dovede Rittstein sdělit i obrazy, na nichž se žádní lidé nevyskytují. Monumentální formáty monumentálního díla, k němuž (stejně jako k 70. narozeninám, při jejichž příležitosti se výstava konala) je radost pogratulovat.
P. S. Jeden můj dobrý známý, jehož úsudku si považuji, se nedávno nechal slyšet, že Rittstein je už přece dávno pasé. Docela mě překvapil, do té doby jsem žil v přesvědčení, že si přinejmenším neplete slova moderní a módní.
Za negativní událost, i když je spíš nekulturní než kulturní, považuji nutnost vystát před vchodem do Hradu (a to ještě před vstupem do Jízdárny) frontu u kontrolní budky s povinným rentgenováním tašek a vyprazdňováním kapes jako na letišti. Koho z té situace viním, je snad zřejmé, stejně jako to, že spojovat tuto osobu s kulturou by bylo nanejvýš absurdní, pokud by se ovšem nejednalo o její karikaturu v osobě Michala Davida nebo podobných podařených reprezentantů „kulturně-právní kontinuity“ našeho státu.
Karel Haloun, grafik

Několik filmů se mi takřka samovolně seskupilo do osobní hitparády (kterou předkládám jako kompaktní událost). Když přemýšlím, co společného se mi na filmech líbilo nebo mě na nich přímo fascinovalo, je to podmanivý minimalizmus výrazu a emocí.
Za hrané:
Karel, já a ty v režii Bohdana Karáska. Skvělé!
Sněží v režii Kristiny Nedvědové.
Nakonec i Staříci ve dvojrežii Ondřeje Provazníka a Martina Duška.
Za dokumentární:
Martina Marečka Dálava.
A Sarkofág pro královnu Pavla Štingla.
(Pozitivní událost pod čarou: Nehledě na proměnlivou úroveň konkrétních inscenací – která se mi zdá nevyhnutelná –, se zaujetím sleduju soubor v Divadle Na zábradlí. Jedinečná rozličnost i souladnost osobitých hereckých typů.)
Překvapilo mě vynášení filmu Vlastníci. Rozumím, že se cení snaha udělat sršatou metaforu současné politické a společenské bezútěšnosti, na mě ale ze scénáře a režie koukala spíš estráda.
Adam Gebert, scenárista a dokumentarista

1. Výstava Michaela Rittsteina Ve vlnách na Pražském hradě. Tato událost pro mě překonala i divadelní adaptace her Petra Kolečka. Důvod je jednak osobní, neboť to byl mladý Dj. Rittstein jr., kdo řekl, že kniha Růže pro Miladu se čte jedním dechem, na rozdíl od jiných konvenčních vyjádření. Řekl bych, že je tu něco v rovině nejvlastnějšího vnitřního cítění, co rozhodlo, proč právě tahle výstava, která objektivně byla nesmírná. Obrovský prostor nabitý expresí i nesmírně jemnou invencí projevenou v kresbách a náčrtech přímo na Pražském hradě pod patronací Miloše Zemana. Byl to velký počin pro to, jak opravit mínění světové veřejnosti o Češích; zatímco Kolečko je přeci jen jiný šálek piva.
2. Národní kulturní vzorec, který zničil Kliniku, již okradl o miliony korun, a co hůř, který vedl k přesvědčení, že ideální dokonalý, nesmrtelný, bílý český národ by se pošpinil, kdyby zachránil před utonutím nějakého toho kardiochirurga nebo batole. Tento ortodoxní, hysterický projev malého českého náckovství není jen to nejhorší, co se stalo, je to debilní hnus, z kterého se mi chce zvracet od rána do večera.
Básník Ticho

Ano, současný kulturní provoz nepřeje tříbení hodnot, není tomu tak u TV seriálu MOST! autorské dvojice Kolečko-Prušinovský. Tento tandem nám naopak pomocí Ludana, faráře, Dáši, Čočkina vystřelí mozek z hlavy a vytříbí nám všechny nevytříbené zbytky v této nekulturní žumpě a popelnici. A to je velké plus. Mrzí mne, a to je velké mínus, že tento TV seriál MOST! nedostal v USA sošku, ne čočku OSKARA, ba ani na ni nebyl vůbec nominován.
Chrudoš Valoušek, výtvarník

Netroufám si hodnotit výstavy, koncerty, divadla, vlastně ani filmy (kromě skvělých Staříků!), protože jsem se většinu roku kulturně flákal v divočině na chalupě. Tedy aspoň kniha: Pavla Horáková se jen zlehka pokropila parfémem postmoderny a pak napsala Teorii podivnosti. Není obvyklé, aby ženské autorky pracovaly s takovým citem pro ironii. Ocenila to Magnesie, ještě dřív jsem to musel ocenit já.
Jméno ministra kultury (už ani nevím, jak se jmenoval), který na Zemanovu objednávku vyhodil ředitele NG Jiřího Fajta, by mělo být na věčné časy vytesáno do hovna.
S. M. Blumfeld, publicista a překladatel

Nejlepší zážitek: Listopadový koncert legendy industrialu anglických Test Department v Akropoli, kteří po dvaceti letech vydali nové album Disturbance. Takové nasazení, naléhavost a aktuálnost by jim mohly závidět kapely o generace mladší.
Kniha Manuál pro uklízečky od Lucii Berlinové. Povídkový soubor o ztracencích a životních outsiderech. Citlivě vyprávěný, silný text.
Negativní: Zprávy o občas mizejících nepohodlných čínských knihkupcích a nakladatelích.
Martina Hrušková, knihkupkyně

Určitě významnou loňskou výstavou–událostí byla výstava Alberta Giacomettiho ve Veletržním paláci. Za to NG dík, a hlavně díky, že oslovila ke spolupráci paní architektu Evu Jiřičnou. Shodou okolností jsem byl v té době ve Vídni v Kunsthistorisches Museum a viděl pár Giacomettiho plastik, které byly součástí širší expozice, a dá se říci, že jsem je „jen“ viděl. Až v Praze jsem si uvědomil, jejich sílu.
Začátkem léta 4. července uprostřed příprav na druhý díl seriálu Marie Terezie zemřel filmový architekt Martin Kurel. Seznam filmů, na kterých se autorsky nebo „jen“ výtvarně podílel, je dlouhý (filmy Postel, 3 sezóny v pekle, Mandragora, Hartova válka, Margarita, Královská aféra, Aféra s náhrdelníkem, dánský seriál „1864“, české nekonečné seriály Ordinace v růžové zahradě, Velmi křehké vztahy, Pasáž, Letiště, 20. století a x jiných televizních a filmových projektů). Nemá cenu ohrnovat nad seriály nos. I tam je spousta profesionálně odvedené práce.
Tím bych možná začal o drsném zákulisí filmu. Znám divadlo a jeho zázemí a můžu ho s filmem porovnat. To, co se děje kolem filmu, jeho příprav, realizace a následně produkce a propagace, se podobá velmi složité fabrice, s tím rozdílem, že tato fabrika vyrobí jen jediný produkt. Je to prostředí toxické a neurotické. Všem chvála, kdo dokáží zkrotit pytel blech a udělat dobrý film.
A Martin Kurel se v tom prostředí pohyboval jako ryba ve vodě. Sice měl už po čtyřiceti letech dva infarkty, ale to se chápalo jako provozní nehoda. Po každé spolupráci jsem se zařekl, že s ním už nikdy, přesto znovu a znovu jsem do toho šel. Krev, pot a slzy a také adrenalin, zážitek a nenávist.
Ten sebestředný pacholek mě trápil dvacet dva let svou umanutostí detailem a přísností v dokonalosti, kterou vyžadoval za všech okolností a povětrnostních podmínek. A najednou odešel a já už mu ani nestačil vynadat. Jenom už vím, že propadl vášni své profese, že film se vším všudy miloval a byl schopen pro něj udělat cokoliv, opravdu cokoliv. Ale protože to nebylo beze smyslu, tak to lze jen obdivovat a litovat, že odešel někdo s tak velkým talentem.
Jsem malíř, takže můj bonmot – nejde namalovat dobrý obraz a nebýt špinavý od barev. A tak žijte tak, aby se po vašem odchodu všichni nudili.
Pavel Šmíd, malíř

1. Velice mne překvapila instalace 1796–1918: Umění dlouhého století ve Veletržním paláci, kterou připravili Otto M. Urban a Filip Wittlich. Veliké množství nových kontextů a nečekaných spojení obrazů, které jsme dosud vnímali v jiném užším pohledu, dává nové nadechnutí. Rovněž přesah k romantickým kořenům již ve století osmnáctém či překlopení do století dvacátého až k vypuknutí první světové války má pro celé století devatenácté a jeho pochopení hluboký smysl.
2. Zklamala mne konfrontace fotografií k Marhoulově filmu Nabarvené ptáče s filmem samotným. Výstava fotografií k tomuto filmu v Galerii Václava Špály dávala velkou naději na výrazné obrazové zpracování. Jenže ta naděje se v ději filmu už neukázala nosnou, vnímal jsem hlavně veliké množství odkazů na zásadní díla kinematografie a samotný děj mne nevtáhl k tomu, abych s hrdinou dokázal jít, ztotožnit se, sledovat či vůbec uvěřit ve vyprávění.
Jan Hísek, výtvarník

1. výstava Alberta Giacomettiho v NG. Překvapivě přesvědčila v tom, že i v nízkém prostoru Veletržního paláce je možné udělat dobrou sochařskou výstavu. A výborně nasvícenou.
2. 1796–1918: Umění dlouhého století, NG, Veletržní palác. Jako kdyby socha nebyla součástí, používá se jen jako doplněk.
Monika Immrová, sochařka a grafička

Jako kulturní události roku bych uvedl filmové dílo a výstavu. Filmové dílo roku 2019 je film Nabarvené ptáče od režiséra Václava Marhoula. Oceňuji na něm odvahu při volbě trýznivého námětu z válečné historie východní Evropy. Odvahu při koncepci filmového díla, založeného na velkolepém černobílém obraze, a také odvahu při volbě herců. Celek výrazně ční nad českou filmovou produkcí posledních let a je dle mého mimořádný i v evropském měřítku. Také oceňuji nebývalé mnohaleté nasazení autora při prosazování svého filmového záměru.
Výtvarná událost roku 2019 byla výstava Michaela Rittsteina v Jízdárně Pražského hradu. Retrospektiva nabídla skvěle uspořádaný vhled do myšlení a výtvarných postupů tohoto mimořádného malíře. Prostor Jízdárny umožnil ocenit jak komornější práce, tak velkolepá monumentální plátna, jimiž výstava vyvrcholila. Myslím, že tato výstava by si zasloužila putovat po významných světových muzeích.
Jako negativní kulturní událost – (tedy spíše nekulturní) – roku 2019 bych uvedl jmenování ministrem kultury pana Antonína Staňka. Tento pán posloužil prezidentu republiky Miloši Zemanovi jako příslovečná okovaná pěst proti jeho odpůrcům z řad umělců, kulturních pracovníků, a zejména proti příslušníkům oné slavné Pražské kavárny, za jejíhož hrdého člena se považuji i já sám!
Jaroslav Róna, sochař a malíř

Uvědomil jsem si, že to, co považuji v současné době za důležité a užitečné, a to i do budoucna, je, že stále ještě vychází časopis Babylon, Revolver Revue i internetový Bubínek Revolveru a rovněž převážně internetová Přítomnost. Vzpomněl jsem si na šedesátá léta a dobu, kdy vycházely časopisy jako Tvář, Světová literatura nebo Sešity pro mladou literaturu, které pro nás znamenaly opravdu hodně. Jistě, jsou to všechno časopisy, které sleduje a čte jen menší část společnosti, ale mají význam stále ještě přes několik generací. Tehdejší časopisy likvidovala KSČ spolu s cenzurou, dnešní časopisy likvidují peníze s těmi, kdo o nich rozhodují. Jsou to většinou podobní lidé, jací o tom rozhodovali i tehdy. Takoví se vždycky dostanou na svá místa, když se jim dá prostor. Myslím, že tyto časopisy mají opravdu velký význam pro kulturu a jejich redakce si zasluhují úctu a dík.
Co se týká negativních událostí, je jich určitě dost. Stačí si vzpomenout na propojení některých bývalých disidentů s agenty StB, aby si zvětšily své potroublé ego, ale všechno určitě převáží loňské eskapády prezidenta Zemana s ministrem kultury Staňkem. Někdo řekne, že to nemá s kulturou a uměním mnoho společného. Jistěže nemá, ale má to velký dopad na určitou část kultury a nevím, jestli to nový ministr kultury je schopný nějak zachránit. Spíš mi připadá, že ne a že se ČSSD jako strana sama odsoudila ve stranu laborující kdykoliv a s kýmkoliv.
Michal Matzenauer, výtvarník a básník

1. Ve dnech 18. července až 1. prosince 2019 představila Národní galerie v Praze rozsáhlou retrospektivu Alberta Giacomettiho, zaměřenou na jeho figutarivní a zejména portrétní tvorbu. Výstava, připravená Fondation Giacometti v Paříži, poukázala na něco opravdu mimořádného. Ponechme teď stranou vynikající provedení instalace, realizované studiem Jiřičné, či taktéž velmi podstatný katalogový příspěvek Marie Klimešové, zabývající se vztahem díla Alberta Giacomettiho k českému a slovenskému prostředí. Co se stalo? Po dlouholetých diskuzích o smyslu expozicí Národní galerie ve Veletržním paláci se najednou ozřejmilo mnohé: pravdivé umění je ojedinělé a vždy bylo. A tak zvané moderní umění není ani zase tolik vzdálenou historií, co se týče výpovědi k současnosti. Veletržní palác je nádherná architektura, a pokud je k ní přistupováno bez předsudků, je otevřená i do budoucnosti. Giacometti nám prostě sdělil: opravdové umění je jenom jedno.
2. Počátkem září jsem dostal nabídku zúčastnit se diskuze České televize v pořadu Art Zóna. Tématem rozhovoru a prezentací měl být jednak Land Art, jeho historie a současné vyznění, za druhé pak ekologie v umění, jako aktuální průsečík, ve kterém se nachází vývoj vztahu krajiny a umění. Zajímala je i moje aktivita v rámci dnes již pětadvacetileté existence projektu Bohemiae Rosa. Kromě mne pak k tématu přispívali Miloš Vojtěchovský, Dagmar Šubrtová, Radoslava Schmelzová a následně i studenti Akademie výtvarných umění v Praze, kteří tam prý založili ekobuňku. Můj rozhovor trval půl hodiny a myslím, že jsem problematiku vztahu člověka, umění a krajiny probral velmi podrobně. Jistě i ti další. Výsledný tvar pořadu však byl následující: z mého rozhovoru byly vyselektovány přibližně dva celkem nic neříkající fragmenty vět. Podobně na tom byli i ostatní. Následovalo vystoupení oněch „ekostudentů“, kteří situaci dovršili prohlášením, že v našem středoevropském prostoru vlastně podobná tradice chybí, že by bylo zřejmě třeba začít, možná se i trochu zamračit. Každopádně oni začínají od čistého stolu, protože historie tohoto tématu neexistuje, zřejmě alespoň pro ně ne. Tím pořad končil a pro mne to byl nejhorší zážitek roku 2019.
Miloš Šejn, výtvarný umělec

Vedle čirého potěšení z Tarantinova Tenkrát v Hollywoodu mě nadchla Zeď Marlen Haushoferové v českém překladu Kateřiny Lepic a esej Ursuly Le Guinové Bok po boku, tlapku v ruce z knihy Proč číst fantasy, jak to, že zvířata v knížkách mluví a odkdy se Američané bojí draků. Obě jsou mimořádným příkladem schopnosti psát o zvířatech a přírodě bez environmetalistických floskulí, infantilizace nebo ezotlachání.
Sklon mluvit o mladých lidech jako o jednolité mase nebo kolektivním hmyzu je evergreenem už od starověku, v minulém roce to ovšem byly úplné orgie vyvolané výročím listopadu 1989, demonstracemi Fridays for Future i debatami o českém školství. Dva rozměry trapnosti v této věci popsal už Karel Poláček v deníkovém zápisu z roku 1943: „Je dvojí druh senility: Jedna vychvalující staré časy, a tím i sebe a mentorující mládež. Senilita vypínavá. Druhý druh senility jest ještě odpornější: devótnost k mládeži. Turgeněvovi (který oním druhem méněcennosti vůči mládeži trpěl) pravil kterýsi mladý kritik: Odejděte, vane Sergejeviči, nudíte mě.“
Monika Stehlíková, středoškolská profesorka

Pokud existovalo téma, které se v loňském roce vyhrotilo a volně se v diskusi pokračuje i v počátku roku letošního, pak jde o tzv. přírodní neboli environmentální lyriku (někdy též ekolyriku). Založila se platforma prirodnilyrika.cz, ekolyrické texty zaplnily některá literární periodika. Přírodní lyrika se má rehabilitovat, vymyslet se její nové podoby, neboť „byla léta vysmívaná a přehlížená, možná i právem, protože často vycházela z romantických představ o přírodě beze snahy o její komplexnější poznání. Ostatně přehlížený byl i náš vztah k přírodě samotné“ (Pavel Zajíc, Radek Štěpánek). Sice se hovoří o tom, že potřebujeme „novou“ přírodní lyriku, ale nevíme, co je ta „stará“, co je na ní špatného a jaké autory sem přiřadit (v americkém, jihoamerickém či německém aj. prostředí se to vyřešilo jednoduše – vydali se sborníky s tzv. přírodní lyrikou, kde se potkali staří autoři, jejichž poetika je možná rozdílná, ale obsahuje aspoň tu a tam kýžený motiv), nedozvíme se ani, kdo se ukrývá za anonymizovanými posměváčky (což je s ohledem na historii české poezie a literární kritiky odvážná teze) ad. Jako jiné podobné pokusy o druhové určení poezie připomíná i tento pouhé zájmové intelektuální aktivity. Jako bychom otázky týkající se poezie nahradili otázkami společenskými. Pokud autoři a komentátoři řeší, jestli jsou vůči dnešní skutečnosti básnivé texty dostatečně kritické, ironické či jakkoli jinak vyzývavé, nejsem si jistá, jestli to vůbec s poezií souvisí – spíše se jeví, že byl i ten loňský rok vůči poezii skoupý, básníci místo precizování vlastního verše hledali odpovědi na svůj nově nalezený environmentální žal a do poezie se začala vkrádat banalizovaná současnost, zpravodajství žurnalistické povahy.
Všem nově probuzeným ekolyrikům pouze jedno doporučení závěrem – Česká společnost ornitologická pokračovala i s letošním novým rokem v pravidelné soutěži o Ptáka roku a na pomyslném trůnu nahradila hrdličku divokou (Streptopelia turtur) jiřička obecná (Delichon urbicum), hnědě zbarvený drobný opeřenec. Vlaštovky i rorýsi, které může při pozorování kdejaký výtečník s jiřičkou zaměnit, jsou v básních hojně zastoupeni. Pokud přišel čas rehabilitovat přírodní lyriku, začala bych od básní o jiřičkách, možná bude mít poezie i reálný dopad a o problémech jiřiček s hledáním vhodného místa k zahnízdění se dozví další lidé mimo okruh ornitologů a ptáčkařů. Ideálně kdyby se dále podařilo do básní vpravit i ČSO a její aktivity, za vše doporučuji zasadit ekobásně do panoramatu Josefovských luk. Na rozdíl od ekolyriky, která má nejasné podloží, neviditelné cíle, sporné agitátory a vágní teze, má ČSO praktické výsledky z ochrany přírody. Je to možná jedna z cest, jak z nového básnického rámce vytěžit něco hodnotnějšího než odpovědi na anketu a sborník sebraných environmentálních textů.
Barbora Čiháková, bohemistka