Přinášíme poslední část odpovědí do ankety Událost roku. Výzva, na niž odpovědělo přes stovku respondentů, zněla:
„Ve své odpovědi můžete připomenout dvě události (díla, akce, počiny) – jednu pozitivní a jednu negativní –, které přinesla zdejší kulturní scéna v roce 2018, a Vy je považujete za obzvlášť významné či příznačné. Nejde nám o soutěž a žebříčky, nýbrž o příležitost upozornit, již s jistým odstupem, na něco z toho, co Vy a další vybrané osobnosti považujete z loňského roku v oblasti umění a kultury za tak či onak důležité či příznačné. Vítáno je stručné zdůvodnění, v rozsahu max. 1000 znaků.“
Zaslané texty prošly pouze standardní jazykovou korekturou a byly formálně sjednoceny.


Za pozitivní počin považuji retrospektivní výstavu Jana Steklíka v brněnském Domě umění, která poprvé obšírněji představila jeho dílo. Výstava se koncentrovala spíš na obecně méně známou tvorbu. Byla pojata chronologicky, nápaditá instalace ovšem umožňovala i tematický pohled na různé okruhy Steklíkovy tvorby, která sahá od informelu, struktur a koláží přes koncepční a minimalistické práce až k vrcholovým mistrovským kresbám. Obsáhlá vernisáž byla doplňkovou hudební a performativní akcí k výstavě. Bylo by pěkné, kdyby Praha někdy tuto brněnskou iniciativu následovala.
Naopak smutkem mne naplnila ředitelka lounské Galerie Benedikta Rejta, která svými – na rozdíl od svých kolegů z jiných regionálních galerií či kolegů v NG – zcela neudržitelnými a nesplnitelnými požadavky zabránila, aby mohla retrospektivní karlovarská výstava Otakara Slavíka v květnu 2019 ukázat stěžejní díla tohoto autora z doby rané normalizace, jež statečně a prozřetelně jako jediný zakoupil pro lounskou galerii Jan Sekera. Je k politování, že z těchto šestnácti lounských děl, která až do roku 1998 nesměla být vystavena, ani nyní veřejnost žádné neviděla.
Duňa Slavíková, historička umění a kurátorka

Jako pozitivní bych uvedl vydání vynikající knihy francouzského historika Franҫoise Fureta Minulost jedné iluze. Esej o ideji komunismu ve 20. století (Argo 2018). Lze ji číst nejen jako inspirativního a v mnohém průkopnického průvodce tristními dějinami 20. století, jež pro autora začínají Francouzskou revolucí, ale i jako podklad k obecnějším úvahám nad nevyhnutelností krvavé slepé uličky, v níž se jakákoliv společnost ovlivněná nacionalismem nebo rovnostářskými utopiemi dříve či později musí zákonitě octnout.
Jako negativní vnímám mlčenlivý souhlas většinové české společnosti vůči komunistickému návrhu zákona o zdanění církevních restitucí. Vypovídá nejen o stupni kulturnosti této společnosti, neboť posuzovat církve pouze prizmatem zisku a peněz svědčí o citelné mentální chudobě. Nadto takový souhlas ukazuje smysl společnosti pro spravedlnost. Nechat bez mrknutí oka někdejšího zloděje a likvidátora bezostyšně křičet, chyťte zloděje, vyžaduje buď naprostou apatii k právu i bezpráví, v tomto případě k nezákonnostem minulého režimu, anebo výše zmíněné buranství ducha spojené s latentní frustraci z toho, že něco tak „reakčního a zpátečnického“ jako církve stále existuje.
Jaroslav Formánek, spisovatel

1. V české kultuře jsem loni událost epochálního významu nezaznamenal. V osobní rovině zmíním svůj notně pozdní objev píseckého písničkáře Jiřího Smrže. Jiří Smrž zpívá o tom nejpodstatnějším s básnivou vroucností, mrazivou přesností i strhující naléhavostí. Jeho vystoupení s fenomenálním americkým houslistou Benem Lovettem na mě působí jako očistná koupel a místy nevím, zda se rozpláču či ustrnu závratí nad tou krásou. Prostě řečeno: zaplať pánbůh, že něco takového existuje.
2. Ostudné vyznamenání Karla Sýse prezidentem republiky, samo o sobě víc než perverzní, poukázalo ještě na jednu neblahou skutečnost. Většinu médií dnes přiměje ke skloňování slov poezie a básník už jedině nedůstojná šaškárna na Hradě a jeden její bizarní aktér. Ale poezie je jedinečný a nenahraditelný způsob vztahování se k řeči a bytí. Náš svět a jeho lidskost na něm závisí možná víc, než si myslíme. Rezignace na péči o duši cestou poezie může způsobit fatální následky. A buďme si jisti, že žádní sebesofistikovanější roboti 4.0 či kolik za nás škody napravovat nebudou.
Jiří Zizler, literární historik a kritik

V loňském roce jsem sledoval dvě kauzy na architektonické téma. Ta první dopadla dobře. Sochařský atelier Hany Wichterlové je ochráněn, byl zapsán mezi kulturní památky, a tak bude možné zakusit ,,Zahrádku paní sochařové“, jak ji fotografoval Josef Sudek.
V druhém případě se ochrana neprosadila, i přes petici a intervence předních odborníků a historiků. Čelisti bouracích strojů nyní okusují výjimečný komplex budov bývalého Transgasu. Ojedinělé dílo, od architektů J. Malátka, I. Loose, J. Eisenreicha, V. Aulického a J. Fišera, patřilo ve své době k odvážnému počinu, který měl srovnání s evropskou architekturou dané doby. Ministerstvo kultury trpělo v roce 2018 pravděpodobně bipolární poruchou.
Jakub Grec, sochař

Cyklus inscenovaných čtení Hrdina v českém dramatu připomenul a oslavil v rámci stoletého státního výročí přední české dramatiky podnětná a už dlouho dobu opomíjená díla, která promlouvají o klíčových okamžicích našich dějin: Krvavé křtiny Josefa Kajetána Tyla, Jana Husa Aloise Jiráska, Posla Viktora Dyka, Mrtvé moře Jiřího Mahena a Matku Karla Čapka. Na scénických čteních, která v podzimních měsících probíhala v Divadle U Valšů, se vedle přizvaných profesionálů (Taťjana Medvecká, Jan Hartl, Jana Boušková, Tereza Páclová, Jiří Suchý z Tábora, Igor Orozovič) podíleli studenti Divadelní fakulty Akademie múzických umění pod záštitou svých pedagogů Zuzany Sílové a Štěpána Pácla.
Stejně radostné je i to, že titíž talentovaní studenti založili v loňském roce uskupení Činohra 16:20, které má domovskou scénu v Divadle Kolowrat a hraje hry Williama Shakespeara a Ödöna von Horvátha a dramatizace děl F. M. Dostojevského a Ingmara Bergmana.
Petra Honsová, teatroložka

Událost, kterou považuji za významnou pro rok 2018, byla výstava František Štorm – Typograf v rámci 28. ročníku Mezinárodního bienále grafického designu Brno.
Josef Žáček, malíř

Jsou tři události roku 2018, jež považuji za významné.
Osmdesát pět let po Zaorálkově překladu vydalo nakladatelství Atlantis Célinovu Cestu na konec noci v novém překladu Anny Kareninové. V dodatečné předmluvě k napůl „utajenému“ vydání románu v Bruselu v r. 1949 Céline píše, že je to „jediná skutečně zlá kniha ze všech jeho knih“. Anna Kareninová, která se překladům Célina po léta věnuje, doprovodila překlad textem o autorovi, poznámkami o vzniku románu, o Célinově jazyku, komentářem k českým překladům, včetně důvodů, jež ji vedly k pozměnění v češtině již zažitého názvu knihy.
V nakladatelství Triáda vyšly tři útlé knížky, jež přeložila a uvádí Věra Linhartová: Ariwara no Narihira Lost in Translation, komentovaný výbor různojazyčných překladů jediného pětiverší japonského básníka z 9. století; mnich Saigyō a Fujiwara no Teika Podzimní soumrak, autorčin překlad dvou komplementárních pětiverší japonských básníků z 12. století; japonský mnich Dōgen (13. století) a čínský básník a vzdělanec z 11. století Su Dongpo – Beze slov. Věra Linhartová svým překladem a výkladem Dōgenova střídmého pětiverší a klasického Su Dongpova čtyřverší dokládá nesdělitelnost něčeho, co básníka přesahuje. Vydané knížky mají 8 stran (Ariwara 16), jež vznikly dvojím přeložením formátu A4 (Ariwara je skládankou dvou takových listů), a pak prostým vložením do obálky. Úžasný nápad!
V Moravské galerii v Brně byla koncem října otevřena výstava Josef Šíma: Cesta k Vysoké hře (kurátoři Anna Pravdová a Petr Ingerle). V dubnu 2019 bude výstava instalována ve Valdštejnské jízdárně NG v Praze.
Žádnou obzvláště negativní událost „kulturní scény“ uvádět nebudu, žádné jsem naštěstí nebyl očitým svědkem.
Miloslav Topinka, básník a esejista

Zápornou událost vynechám, vyberu raději dvě kladné. V Klatovech při příležitosti oslav 100. výročí vzniku republiky byl odhalen pomník od zdejšího sochaře Václava Fialy. Plastickým a barevným řešením vyjadřuje myšlenku československé vlajky jako symbolu republiky. Tvarem pak připomíná hraniční sloupy meziválečného Československa. Nekonvenčních výtvorů tohoto sochaře si všímám již řadu let. Monumentalita a hmotnost jeho geometrických objektů, opticky hmatatelné rukodělné opracování i umístění soch do konkrétního prostoru, to vše na mě vždy silně zapůsobí. Snad proto se mi při vzpomínce na oslavy výročí vzniku státu vybavuje okamžitě v paměti právě Fialův pomník.
Druhou událostí, která mě zaujala, byl koncert jazzové kapely Swing Society pod vedením Fredyho Kozderky, konaný v čase vánočním na zámečku Humprecht. Již samotný kontrast muziky dvacátého století, zaznívající v prostorách vzniklých ve století sedmnáctém, sliboval dopředu emocionální zážitek. Kapela se ale nedržela jenom swingu, v tomto případě komorního swingu, zazněly zde i vánoční koledy od Adama Michny z Otradovic. Hudbu provozovanou oběma kapelami Fredyho Kozderky, druhou je jablonecký Jazz H Factor, sleduji mnoho let a stále mě těší.
Oba pánové, sochař i kapelník, mají jedno společné: jejich počínání charakterizují slova – míněno doopravdy. Sochař Fiala si na jednu ze svých soch, Pomník pro Rožnov, nechal dovézt kámen z africké Zimbabwe. Kapelník Kozderka si zajel do New Yorku, do New Orleans, aby se potkal s jazzem. Výsledky jejich činnosti se v žádném případě nepodobají zadaným slohovým cvičením, na rozdíl od řady současných knih, které můžeme nalézt na knihkupeckých pultech. Je dobře, že se právě o aktivitu takovýchto lidí může opírat česká kultura.
Miroslav Koloc, máchovský badatel

Hudební historikové budou k tomuto roku uvádět, že na operních pódiích se premiérovala díla Ondřeje Adámka (narozen 1979), Aloise Háby (zemřel 1973), Jana Dismase Zelenky (zemřel 1745) a Ladislava Klímy (zemřel 1928). Do Prahy se ve skvělé formě vrátil Štefan Margita a díky dirigentu Minkowskému na dva večery také velký Mozart. A měli jsme i výborné současné politické divadlo v češtině, Z mrtvého domu Leoše Janáčka (zemřel 1928) v dokonalé inscenaci – v opeře v bavorském Mnichově. Třicet pět let stará politická inscenace téže opery z velšského Cardiffu byla suverénně nejlepším bodem programu na festivalu Janáček Brno. Klíma byl v Národním divadle v esperantu. Adámkova opera se nakonec hrála poslední únorové úterý 2019 v kině (!) na diplomatické půdě (!) Francouzského institutu. Návrat opery Jana Dismase Zelenky poprvé od roku 1723 na operní scénu zmínily davy českých novinářů ve snadno zapamatovatelném počtu: nula.
Za Ladislava Klímu dostala v roce jeho dvojitého výročí editorka, Kanaďanka usazená v Paříži, Cenu Karla Čapka. Chrudoš Valoušek a Vojtěch Mašek vydali své veledílo o panáčkovi a polenu. Baobab dále vydal mistrovská díla Magdaleny Rutové: první českou knihu udělanou mobilem – astrální zážitek se jmenuje Do vesmíru! A nejzásadnější česká konceptuální kniha se jmenuje Radiobuch. Je bez textu i bez dokončených obrázků. Text si pak poslechnete z rádia. Naši hrdinní kulturní novináři statečně mlčí. Zabývat se sami sebou je přece práce na plný úvazek! Není třeba se však bát, výše uvedené se šíří svépomocí. Šest z výše uvedených položek nám představila Alžběta Zemanová s kolektivem spolupracovníků ve spolku Xaoxax v Krymské ulici č. 29, Praha 10.
Ladislav Čumba, pedagog a publicista

Na podzim loňského roku vyšla v nakladatelství Půdorys mimořádná kniha Ladislava Moučky, Jan Blažej Santini Aichel. Autor a zároveň majitel nakladatelství odhaduje, že čistý čas strávený přípravou knihy dosahuje úctyhodných jedenácti tisíc hodin. V první části dílo pojednává o románských rotundách vzniklých na našem území. Autor pečlivě a do nejmenších detailů zdůvodňuje svoje vývody a vysvětluje geniální konstrukci těchto staveb. V další části se věnuje katedrále sv. Vojtěcha, Václava a Víta, kde odhaluje půdorys na základě stejné kompoziční sítě. Poslední část knihy tvoří rozbor půdorysů staveb architekta Santiniho. Kniha váží více než pět kilogramů, je vytištěna na vysokogramážním papíru a je ručně šitá. Myslím, že jde o mimořádné umělecké dílo, které odhaluje skryté zákonitosti, jež po staletí určovaly podobu sakrálních staveb. Mám za to, že v dnešní době celospolečenského úpadku a rozpadu společnosti jsou díla, která ukazují genialitu a cit našich předků, nesmírně důležitá. V tomto případě jde o opravdu mimořádné kulturní dílo.
Za mimořádně neblahou pro společnost považuji současnou činnost vedení Českého svazu bojovníků za svobodu. Přestože nejde o kulturní aktivitu, myslím si, že spolek, který má reprezentovat odvážné jedince, kteří byli ochotni v těžké době druhé světové války riskovat život svůj i celých rodin, nemůže vést normalizační komunista. Tento spolek pobírá štědré dotace ze státního rozpočtu a jeho předsedou je nyní právě normalizační komunista, který byl zároveň agentem Veřejné bezpečnosti. Za vrchol nevkusu považuji skutečnost, že si na vojenskou uniformu členského státu NATO připne svatojiřskou stuhu, kterou proruští separatisté používají jako symbol sounáležitosti s putinovským Ruskem. Podpora, které se vedení tohoto spolku dostává od Komunistické strany Čech a Moravy, naznačuje, kdo je skutečným pánem v činnosti tohoto spolku a jaké zájmy zastává.
Radek Schovánek, badatel

Událostí loňského roku byla nepochybně výstava obrazů Magdaleny Rajnišové (nar. 1958): umělkyně, která vystudovala pražskou Akademii, ale v osmdesátých letech se provdala a vystěhovala do Švýcarska. Její cesta „kolem světa“ (Švýcarsko, Francie, Irsko, Nové Mexiko, Itálie, Řecko, Sinajský poloostrov, Izrael) znamenala, že zde víceméně upadla v zapomnění, a když se po roce 2005 do České republiky vrátila, i když dál intenzivně maluje, zůstala spíše v ústraní. Tématem její tvorby jsou pouště a světlo, ale i biblické motivy. Ztvárněné příběhy studuje a promýšlí, maluje olejem na pečlivě napnutá plátna. Působí trochu jako z jiného století nebo jiné dimenze, a možná právě proto je její dílo tak úchvatné.
Pokud bych měla k některé loňské události říct něco negativního, týkalo by se to 14. bienále architektury v Benátkách, kde jsem coby kurátorka vítězného projektu Kateřiny Šedé zjistila, jak moc je tato akce ze strany České republiky podfinancovaná: kurátorka i umělkyně pracují „samozřejmě“ zdarma a musí si shánět další podporovatele, pokud chtějí svůj projekt realizovat v určité mezinárodní kvalitě, reprezentující umělkyně má na starost vše až po odvoz odpadků. Propagace projektu, který zmiňovala jako jeden z nejzajímavějších renomovaná zahraniční média, je v České republice minimální. Kateřina Šedá po skončení akce neváhala všechny negativa shrnout a domnívám se, že se tak postarala o částečnou nápravu či zlepšení podmínek pro všechny následující reprezentanty českého umění.
Hana Jirmusová Lazarowitz, kurátorka

Za velice negativní počin považuji akci UNES-CO Kateřiny Šedé. Irituje mě především to, že její nesmyslnou účast na mezinárodním bienále architektury v Benátkách odhlasovala odborná komise vybraná vedením NG. O odbornosti této komise v souvislosti s realizovanou „expozicí“, v níž byl k vidění jen telemost mezi Benátkami a zmanipulovaným Českým Krumlovem, velmi silně pochybuji… Děsivá je i samotná skutečnost, že média přijala rozhodnutí NG shovívavě a sama se pak podílela na prezentování této populistické šmíry v domnění, že jde o kulturní projekt… Dokážu pochopit, že uznávaným umělcem dnes chce být kdokoliv, tedy i člověk, který svýma rukama není schopen udělat zhola nic, má jen dar veliké sebestřednosti, talent hlasitě argumentovat a sílu rozdávat svému týmu úkoly. Takto ale žádné hmatatelné výtvarné dílo ani architektura nevzniká… Proč tedy musí naše architekty a náš stát v Benátkách reprezentovat svým absurdním projektem UNES-CO zrovna Šedá? Nechápu… Co ale chápu zcela zřetelně, je, že ředitel NG Jiří Fajt, který vernisáž UNES-CA v Benátkách osobně zahajoval, udělal neomluvitelný precedens, neboť svou přítomností v očích veřejnosti pasoval tuto sociologickou anekdotu na legitimní Umění. Ve spolupráci s komisařem Československého pavilónu Adamem Budakem, přirozeně… Celkové náklady za tuto impotentní „náplň“ pavilonu byly vyčísleny na dva a půl milionu korun. Bohužel, díky této Fajtově a Budakově medvědí službě se Šedé nehorázně zvedne nejen umělecké sebevědomí a prestiž, ale určitě i náklady na další neumělecké aktivity. Ale to pořád ještě není nic proti tomu, že Fajtovo pomýlené svatořečení dává všem stejně šedým paumělcům zelenou.
A teď konečně něco krásného. Tím je pro mne kniha Věry Jirousové Tweety 1956–1963, kterou z osmi matčiných deníků nalezených v pozůstalosti, sestavil Tobiáš Jirous. V roce 1956 bylo Jirousové dvanáct. Přesto jsou její nedětsky přesně formulované názory tak neuvěřitelně silné, až z toho mrazí. Ale to je jen polovina celkového zážitku. Každý ze 122 měsíců je totiž ilustrovaný výborným, téměř impresionistickým, linorytem Matěje Lipavského. Tyto ilustrace jsou pro mne naprosto objevné, protože Lipavský zde nereprodukuje finální otisk, jak je normálně u linorytu zvykem, ale „jenom“ fotografii vyryté matrice. Rastr vrypů tak ilustraci dává plasticitu 3D a pocit chvění vzduchu… Vydal Labyrint.
Michal Cihlář, grafik

Nebudu asi jediný, nicméně: výstava Františka Kupky přebila všechny – výtečné – události roku. A rozepisovat se o tomto počinu myslím netřeba… Rozhodně ale zmíním výstavu v pařížské Oranžérii Lekníny: Americká abstraktní malba a pozdní Monet – jak vidno, visely zde vedle sebe pozdní Monetovy obrazy a Jackson Pollock, Mark Rothko, Clyfford Still a další střelci abstraktního expresionismu. Spřízněnost nepřekvapivá, velice logická a milá. A nejen to, výstava byla výtečně připravena, běžely zde krátké dokumenty, informační panely byly skvěle zpracované. Co víc chtít!
A negativní? Inu, poté, co mi automaticky při shlédnutí loga TOP 09 naskakuje její ministr kultury Jiří „Kabát“ Besser a zbouraný dům na Václavském náměstí, mám letos další nemilou asociaci, tentokráte k bratrům lidovcům, a to díky jimi řízené kultuře. Jistě, mám na mysli budovu Transgasu. Nyní sedí na ministerstvu sociální demokrat, co se tedy bude bourat příště?
Josef Rauvolf, překladatel a publicista

Dva pozitivní: 1. Výstava Rozlomená doba 1908–1928 / Avantgardy ve střední Evropě v Muzeu moderního umění Olomouc (září 2018–leden 2019) objevila mezinárodní kontext avantgardy v dosud neznámé úplnosti. Zvlášť se mi líbil soubor časopisů. Autoři konceptu Karel Srp a Lenka Bydžovská. 2. Dva svazky monografie Jana Zahradníčka autorů Jana Wiendla a Josefa Vojvodíka (IPSL, Praha).
Jiří Brabec, literární historik

Loni jednoznačně opera Sternenhoch v ND (Nová scéna, premiéra 7. dubna, režie Michal Dočekal). Úplně mě ohromila hudba pana Achera, rozložená mezi klasikou a elektronikou, minimální a maximální hudbou. Strašidelná komedie podtržená ještě líbezným jazykem překladu (do esperanta Miroslav Malovec). A k tomu pěvecké výkony (zvlášť Vandy Šípové jako Helgy) a (ale vlastně jako vždy) totální angažmá dirigenta Petra Kofroně. A pak četba – Miroslav Petříček: Filosofie en noir (Karolinum, Praha). Tomu říkám výkony! Vedle nich bledne všechno negativní.
Marie Langerová, literární historička

Loňský rok, díky připomínání osmičkových výročí naší historie, přinesl řadu dobrých kulturních činů a akcí. Pro mne je velkou radostí třetí díl Putnových Obrazů z kulturních dějin, tentokrát z dějin Střední Evropy. Martin C. Putna svou knihu označuje za pokus o nové vysvětlení a osmyslnění Střední Evropy. Nedělá to ale jen cestou literárně historickou, ale putuje se čtenářem krajinami podle mapy Rakouska-Uherska z roku 1890 „od Alp až na Ukrajinu, od českých hor až hluboko na Balkán“ a během putování hledá souvislost mezi krajinou a uměleckým vyjádřením v dílech jejích autorů.
Negativní pocit z minulého roku, vlastně již z mnoha minulých let? Hrůza z neschopnosti lidstva pochopit, že není možné dál ničit a plundrovat Zemi, která se otepluje, polární ledy tají, hladiny moří se zvyšují. Přesto rozvrat klimatu nikoho příliš nevzrušuje, výsledky jednání na klimatickém summitu OSN v Katovicích jsou trapně nedostačující. Jsme opravdu takoví sobci, že si nepřipustíme tuto kulturní katastrofu, budeme dál žít na dluh a dovolíme zničit Zemi?
Ljuba Václavová, filmová dokumentaristka

Vidět živě Kupkovy kresby, obrazy rané a pozdní, všechny ty vertikály, diagonály, barevné plány – to byla opravdu událost! Přestože Kupku znám i z knihy Ludmily Vachtové, zážitek z malby samotné byl až překvapivě intenzívní. Struktura malby, složitá vnitřní osnova. K instalaci prý byly nějaké výhrady, toho jsem si vůbec nevšimla, viděla jsem jen a jen obrazy – řekla bych tedy, že byla „správná“…
Událostem, které by mohly být negativní, se instinktivně vyhýbám…
Miroslava Zychová, výtvarnice

V minulém roce mě nejvíc zaujal fenomén nehereckého divadla. V prvním případě se jednalo o inscenaci Fatherland, do které si performer Jan Mocek přizval svého otce. Znepokojivá příbuznost umožnila rozvinout širokou škálu etud o (mužském) těle, plynutí času a potencialitách osobního příběhu. Fragmentarizovanou formu mělo také divadlo režiséra Petera Gondy A.T.I.S.M.I.A, které se zabývalo utopickými představami obyvatel Prahy (performerů-neherců) a hranicemi, na které kolektivní imaginace naráží. V tomto případě nebyl režisér na scéně, ale mezi diváky, odkud svoje svěřence průběžně povzbuzoval a provokoval.
Vůbec mě naopak netěší povaha společenské debaty o kampani #MeToo. Všeobecnou lhostejnost vystřídala preemptivní defenzíva. Diskuzi o vztahu mezi sexuálním obtěžováním, zneužitím moci a násilím nahradila debata o tom, jak se budou v (dystopické) budoucnosti navazovat vztahy, až si (především) muži nebudou moci sáhnout. Někteří autoři (sci-fi a bestsellerů) se na takto rozvrženém hřišti stali skutečnými přeborníky.
Borjana Dodova, scenáristka a spisovatelka

Možná jsem jen nebyl dost všímavý a vnímavý, ale pokud v loňském roce hledám něco, co by bylo v českém divadle možné označit za skutečnou Událost (ať už s kladným nebo záporným znaménkem), nic úplně mimořádného se mi nevybavuje. A tak alespoň připomenu, že v Divadle pod Palmovkou hostoval polský režisér Jan Klata. Jeho Něco za něco je povedená inscenace (což se ostatně odrazilo i v příslušných anketách), ještě důležitější ale je, že se v českém činoherním divadle konečně objevil režisér skutečně evropského formátu. Tím spíš, že nezůstalo u jednorázové návštěvy. Letos se Klata Pod Palmovku vrací s Faustem – což lze s trochou optimismu chápat i jako přijetí výzvy Národního divadla, kde Goethovu klasiku režíroval jako profilový titul Jan Frič.
Vladimír Mikulka, divadelní kritik

Jsem rád, že se otevřela 8smička v Humpolci, výstava Pocta suknu byla opravdu krásná a pro mne v mnohem objevná, je skvělé, že materiál, na který jsme zvyklí dívat se jako na všední, dokáže být také tak „jiný“ měnit naše vnímání. Galerie je architektonicky opravdu provedena se skvělým zázemím a knihkupectvím.
Pořád mi vadí, když se bourá architektura minulosti (Transgas atd.), připadá mi, že padá k zemi i naše paměť a ta se nedá nahradit.
Josef Bolf, malíř

1. Abstrakce.PL – Abstrakce v polské malbě 1945–2017 (20. 4. – 19. 8. 2018), Muzeum umění Olomouc. Autorka výstavy: Beata Gawrońska-Oramus, kurátoři výstavy: Štěpánka Bieleszová, Ladislav Daněk.
2. Jan Nálevka A teď konečně obraťme list (23. 5. – 4. 8. 2018), FAIT GALLERY, a. s., Brno. Kurátor: Jiří Ptáček, architekt výstavy: Tomáš Džadoň.
3. Anatomie skoku do prázdna – Rok 1968 a umění v Československu (20. 6. – 16. 9. 2018), výstavní síň Masné krámy, Západočeská galerie v Plzni. Autorka výstavy: Helena Musilová, kurátorka výstavy: Marcela Štýbrová.
4. Rozlomená doba 1908–1928 – Avantgardy ve střední Evropě (21. 9. 2018 – 27. 1. 2019), Muzeum umění Olomouc. Autor koncepce: Karel Srp, Lenka Bydžovská (Česká republika), spolupráce: Zsófia Kiss-Szemán (Slovensko), Monika Rydiger (Polsko), Éva Forgács (Maďarsko), György Várkonyi (Maďarsko), Steffen Eigl (Německo), koordinace projektu: Šárka Belšíková, Anežka Šimková. Famózní zahajovací koncert krakovské filharmonie pod taktovkou jednoho z nejvýraznějších představitelů hudební avantgardy druhé poloviny 20. století – polského skladatele a dirigenta Krzysztofa Penderecki.
5. Steklík (26. 9. – 18. 11. 2018), Dům umění, Brno. Kurátoři výstavy: Terezie Petišková, Jozef Cseres.
6. Jiří Lindovský – „ ……. “ (4. 10.–18. 11. 2018), Galerie Synagoga, Hranice na Moravě. Kurátor výstavy: Ladislav Daněk. A jistě nemůže být opomenuta výstava:
7. František Kupka 1871–1957 (7. 9. 2018 – 20. 1. 2019), Valdštejnská jízdárna, NG Praha. Kurátorka výstavy: Anna Pravdová.
Zdeněk Macháček, malíř

Největším uměleckým zážitkem loňského roku byla pro mě jednoznačně výstava Jiřího Koláře Úšklebek století, kterou pro Národní galerii připravily Marie Klimešová a Milena Kalinovská. Je čím dál tím víc patrno, jak tvůrce a člověk takovéhoto formátu dnešní době chybí.
Tomáš Císařovský, malíř

V loňském roce mne nemohlo minout smutné padesáté výročí okupace Československa. Tato událost zcela proměnila život nás všech, a i po té dlouhé řadě let stále velmi rezonuje. Koudelkova výstava Invaze 68 v pražské NG mi znovu dala nahlédnout do dramatických dní srpna a zpřítomnila okamžiky, jichž jsem se také já jako osmnáctiletý zúčastnil. Ty chvíle byly velmi silné a staly se součástí mého dospívání, jež vyvrcholilo osobním slibem o pět měsíců později nad rakví Jana Palacha. Pohybujeme-li se v tomto údolí smutku, je nezbytné stále upozorňovat na mnohými praktikovanou špatnou volbu pojmů, které se objevují v označování těchto událostí. Myslím tím např. „vstup vojsk“ nebo „normalizace“.
Petr Císařovský, sochař

Plus. – Radost mám z konečně obsáhlejší monografie titána rozkročeného přes celý svět, vesmír a dál. Umělce a Jánošíka, s největší nohou na celém Slovensku, Stana Filka aka Phylka aka Fylka aka Phys… Knihu vydala SNG a je třeba ji za to blahořečit.
Minus. – Škoda však, že doposud nevyšla monografie Stana Filka aka Phylka aka Fylka aka Phys…, na které už dlouhou dobu, a ještě za Stanova života, pracuje team z Tranzitu pod kurátorstvím Víta Havránka. Stano si na jedné z našich schůzek objednal formát knihy nejméně metr, protože u Taschen vyšel Da Vinci s velikostí desek víc jak půl metru a Filko přece nebude mít menší knihu.
Petr Babák, grafický designér

Čapkova Válka s mloky v podání kladenského divadla V.A.D. Tento amatérský soubor si v ničem nezadá s profesionály. Ostatně hostuje i v Činoherním klubu. Většinou inscenuje své vlastní autorské hry, které jsou jednak kolektivní provenience, často však šité na míru scenáristou, režisérem, hercem i principálem Kazimírem Lupincem (arch. Jan Červený). Ten je také snadno rozpoznatelný ve vždy nesmírně vtipné, úsporné a přitom maximálně propracované scénografii, kde nezapře své řemeslo. Soubor hraje přes dvacet let a nemůžu se nezmínit aspoň letmo o mé nejoblíbenější hře, která je stále na repertoáru: jmenuje se Upokojenkyně, odehrává se na eldéence a hlavní protagonistky hrají pouze v postelích. V minulém roce divadlo přišlo nečekaně s klasikou. V jejich Válce s mloky se povedlo ve správné míře namixovat humor pro soubor typický s jemným humorem čapkovským, aniž by hra ztratila něco z nadčasové mrazivosti, která dnes rezonuje v situaci s uprchlíky. Jde o režijně i herecky náročný kus, kde všichni herci neustále v rychlém sledu mění člověčí role za mločí a naopak. V minimalistické scéně a černobílé barevnosti jsou excelentní mloci skutečnou lahůdkou.
Zdá se mi, že v poslední době se ve významných institucích stává trendem pořádat vernisáže nikoli ve výstavním sále, ale v exteriéru. Občas by to mohlo být zajímavé vybočení, dovedu si představit, že takový vlahý letní podvečer strávený v laskavé záři zapadajícího slunce na prostranství před galerií může být zážitkem nezapomenutelnějším než samotná výstava. Co ale vede organizátory k pořádání outdoorových vernisáží v mrazivě deštivém listopadu? Je to přesvědčení, že pozvaní hosté lační po romantice v temnotě, ztrácení se a tápání mezi černými obrysy možných kamarádů a známých? Nebo myšlenka, že konzumaci vizuálního umění je třeba obohatit o další smyslové prožitky jako jsou promrzlé nohy, nastupující rýma, pach chladnoucího svařáku v plastovém kelímku? Do čela hnutí se postavila NG se zjevně vytčeným novým cílem: vychovat pro své vernisáže zdravé, otužilé a silné jedince, kteří se jen tak nezaleknou nepohody, dlouhého čekání na opulentní proslovy a jejich následné důkladné tlumočení, návštěvníky trpělivé a vděčné, kteří ochotně postojí pár desítek minut na appellplatzu před zamčenými (!) dveřmi galerie, aby se skrze rozzářená okna mohli dosyta kochat pohledem na třpytivé číše šampaňského v rukou elegantních VIP uvnitř. Jde o nenásilnou selekci: osoby indisponované nedočkavostí, vztekem, věkem či chabější fyzickou a psychickou odolností přirozeně odpadnou, a vrátí-li se v příštích dnech, zaplatí si už tučné vstupné.
Veronika Richterová, výtvarnice

V minulém roce vydal Archiv výtvarného umění objemný soupis grafik Marie Blabolilové. Čistě vypravený svazek reprodukuje více než devět set grafických listů z let 1966–2017. Důsledná věrnost metodě a vlastnímu prostoru – černobílý čárový lept a důvěrné obrazy měkce, polosnově vyvstávající z jemné matrice geometrických sítí, křivek a čar –, která osvobozuje. Zdánlivě prázdné výjevy dýchají křehkou, ale nezpochybnitelnou lidskou přítomností. Vytrvalý zájem o základní architekturu přirozeného světa a návratné motivy, které se neopakují, staví dílo Marie Blabolilové tak trochu mimo čas, resp. doprostřed vlastního času. Grafiky ze sedmdesátých let a z posledního desetiletí lze položit vedle sebe; katalog je – přes zřejmý vrchol devadesátých let – neuvěřitelně vyrovnaný, přesto je svědectvím o cestě. Publikace, ze které – přes všechnu tlumenost a neokázalost – přechází zrak. Byl bych vlastně rád, kdybych radostí nad touto knihou a jejím samozřejmým, nezrušitelným světem odpovídal i na tu druhou část otázky – tedy na ty „příznačné neudálosti“.
Štěpán Nosek, básník a překladatel