Přinášíme další část odpovědí do ankety Událost roku. Výzva, na niž odpovědělo přes stovku respondentů, zněla:
„Ve své odpovědi můžete připomenout dvě události (díla, akce, počiny) – jednu pozitivní a jednu negativní –, které přinesla zdejší kulturní scéna v roce 2018, a Vy je považujete za obzvlášť významné či příznačné. Nejde nám o soutěž a žebříčky, nýbrž o příležitost upozornit, již s jistým odstupem, na něco z toho, co Vy a další vybrané osobnosti považujete z loňského roku v oblasti umění a kultury za tak či onak důležité či příznačné. Vítáno je stručné zdůvodnění, v rozsahu max. 1000 znaků.“
Zaslané texty prošly pouze standardní jazykovou korekturou a byly formálně sjednoceny.


Výstava Pocta suknu, kterou zahájila provoz „zóna pro umění“ s názvem 8SMIČKA, kulturní instituce galerijního typu vybudovaná v budově č. 8 bývalé textilky v Humpolci. Továrna přestavěná na galerii sice není v posledních desetiletích nic překvapivého, výjimečné je však osobní zaujetí zakladatelů a péče, s jakou je nová galerie vybudována a vedena, od celkového ideového konceptu až po nejmenší provozní detaily. Zdá se, že je tu všechno dotažené: zdařilý architektonický koncept, zahrnující výstavní prostory, konferenční místnost, depozitář, prodejnu výtvarných publikací a kavárnu; nápaditý výstavní program, který se sice tematicky vztahuje k danému místu, ale odborná úroveň výstav daleko překračuje regionální rámec; doprovodné akce zaměřené především na místní publikum. Symbolické vstupné 8 Kč přiláká i ty, kteří se o současné umění moc nezajímají. A v kavárně se za poměrně levný peníz dostanou špičkové dobroty domácí výroby. Tak přívětivé centrum v Praze nemáme.
Pavla Pečinková, kunsthistorička

Pozitivní událost: Jsem rád za projekty, jako byla výstava Gloomy Sunday v pražské Trafo Galerii. Je zde pořád málo podobných projektů, kdy se dá lépe porovnat česká výtvarná scéna s aktuální maďarskou nebo třeba polskou, německou a podobně. Negativní událost: Překvapivý vyhazov šéfovi stanice Vltava. Pod jeho vedením mne stanice bavila a mám obavu o její další osud.
Zbyněk Sedlecký, malíř

V rozpacích, co označit za událost, pátrám v paměti, přebírám knihy, které jsem četl, a ověřuji, zda náhodou nevyšly v roce 2017 nebo až 2019. Napadne mě některá… a vzápětí si uvědomím, že by to bylo nespravedlivé vůči ostatním. Nakonec tedy dospěji k závěru, že pokud mám uvést něco jako událost, musí to být něco většího… a v tomto ohledu mě napadá publikace Dějiny umění v českých zemích 800–2000 editorů Taťány Petrasové a Rostislava Šváchy, již vydalo nakladatelství Arbor vitae. Je to kniha obdivuhodná zpracováním i záběrem. Co se týče události negativní, i zde platí jisté rozpaky. Negativních událostí bylo jistě mnoho, ovšem mému svědomí se jaksi příčí dělat kterékoli z ní publicitu tím, že ji pojmenuji ve Vaší anketě.
Ladislav Nagy, anglista a literární kritik

Nad událostmi nějak nepřemýšlím, co se mne opravdu dotýká, leží bezpečně mimo kulturní provoz. Pokud se ale zasním a na chvíli si představím ten příjemný luxus, kdy se vás kulturní události dotýkají, něco mne napadá. Skutečným počinem je zřejmě to, co jednou nějak/v něčem přetrvá. Promění okolí, naše vnímání, snad i nás. Nevím, kolik takových osudových proměn lze (za rok) zažít, pokusím se tedy připomenout ono „přetrvávání“. Snad i s věkem začínám obdivovat ty, kteří vytrvávají a za všemožných podmínek pokračují. Spisovatele, výtvarníky, redaktory, překladatele, knižní úpravce, malá nakladatelství, galerie, knihkupectví, divadla, kina a další a další. A stále raději mám např. jak píše Petr Borkovec, jak knihy recenzuje Olina Stehlíková, jak o dyzajnu či čemkoliv dalším přemýšlí Katka Přidalová, jak knihy a výstavy připravuje Helena Šantavá, a to málo, co vím o tom, co dělá výtvarník Martin Kubát.
Právě do vaší ankety je to nevhodné, ale přece. Nesnáším dobře zmínky o dnešním kolaboranství, zaprodání se, morálním bahně, novém dně, ještě hlubším dně, úpadku, či dokonce zániku, mase debilů… Stáhnuto ke kultuře a událostem; prostě ta lehkost s jakou se tak samozřejmě pohoršujeme. Stále si myslím, že je ještě rozdíl mezi étosem či integritou a jejich vymáháním kladivem.
Michal Rydval, grafický designér a publicista

Viděla jsem skvělá baletní představení v ND a také jedno příšerné, jmenovalo se Slovanský temperament a bylo patetické, kýčovité, doslovné, nezbývalo než se smát nechtěnému. Jeden soubor tančí velmi odlišně, záleží na tom co – byl to velký kontrast. Ta představení, která mě potěšila: Mosty Jiřího Kyliána a také Timeless od tří světových choreografů.
Helena Šantavá, grafická designérka

Už si nepamatuji, co všechno se letos pozoruhodného v kultuře stalo. Nevedu si deníkové poznámky (ač by to bylo výhodné), a tak bych mohl napsat pouze to, co jsem zažil nedávno. Například pro mě překvapující výstavu Ladislava Šalouna v Gasku. Vystavují tam jeho modely k nejrůznějším pomníkům. Připomněly mi, jak výrazně české sochařství ovlivnila výstava Augusta Rodina začátkem minulého století v Praze. Vidět zblízka urputně modelovanou hlavu jedné postavy z Husova pražského pomníku byl pro mě zážitek. Nehledě ke krásné instalaci této výstavy od Emila Zavadila. Pozornost budí i výstava o Keltech v Národním muzeu v Praze. Organizátoři výstavy dokonce vyhověli námitkám a nechali zhotovit novou úvodní mapu, místo původní, zcela zmatečné. Ale taky se zalíbením pozoruji množící se kulturní počiny v obcích, v souvislosti s masopustem i výročími rodáků, Nocí kostelů i Nocí muzeí. Rád sleduji činnost Matice české. Ale, jak vidíte, musel bych mít před sebou nějaký seznam, abych si vzpomněl, co se mě v minulém roce zvláště dotklo.
Pavel Kuneš, kněz

Můj akční rádius se s léty zužuje. Není mi cizí představa, že za nejdůležitější kulturní událost v roce budu pokládat chleba s máslem. Ale ještě jsem k tomu nedospěl. Co mě zlobí a ohrožuje, je rostoucí akceptace autoritativních tendencí – v prostředí, ve kterém žiji i v širokém okolí, o kterém se jen dovídám. Ale možná s tím nepřímo souvisí i to pozitivní: víc a víc kvalifikovaných myslících talentovaných lidí, kteří se upřímně snaží přispět k nápravě ohroženého světa. Možná to je spíš samozřejmé než překvapivé. Ale po meziobdobí dovedných pokusů s atrakcemi je výzva poznávat člověka v jeho osudových dramatických dimenzích přítomná a její ohlasy tam, kde se s nimi setkávám, mě těší. A setkávám se s nimi i u svých studentek a studentů, u lidí, kteří jsou nastupující autorskou generací. Nechci jmenovat jednotlivé tituly, protože bych tím nechtěl vylučoval jiné. Ale i jednotlivé zážitky člověkem hnou. Myslím například na divadlo. Intenzivní inteligentní inscenace na komorním půdorysu, potvrzení úlohy herce, který slouží myšlence, ale nešetří se při tom, režiséra, který stylizaci a formální preciznost sloučí s etickým obsahem. Mám na mysli třeba inscenaci Strindbergova Otce v mnichovských Kammerspiele (Nicolas Stemann) nebo Amerikánku v La Fabrika, na které se autorsky podíleli Evita Naušová a David Jařab a jako režisér Viktor Tauš. Anebo operu Ivana Achera Sternenhoch na Nové scéně Národního divadla. Je toho víc. Tendence dusit a vůle bránit se a dýchat, obojí je pro mne v mém světě přítomné a doložitelné.
Lubor Dohnal, dramaturg a scénárista

Pro sochařství – výstava Ladislava Šalouna v Kutné Hoře. Výstava úžasná, která obsahuje velký soubor a skvělé portréty osob, které mu byly blízké a známé, i výborné na zakázku. Portrét K. Veliké je pohled na Rusko, který vřele doporučuji k pochopení geopolitiky, snaha o vytvoření silných symbolů nové republiky a jen málo věcí průměrných, ale řemeslně špičkových. Nezvládnutá je jen hrbatá socha pro pomník T. G. Masaryka. Sádrové odlitky jsou velmi pečlivě zrestaurovány, a tak může plastický jazyk sochaře promluvit v hraniční vypjaté poloze, a pokud ne, tak alespoň nemá potíže s gramatikou.
Než se projde k expozici, je nutné před vchodem přetrpět megalomanii přibíjející k zemi za mega cenu (15 000 000) od Aleše Veselého, vhodnou na Matějskou pouť, a projít Alejí světců – Za obrazem, kde jsou vystaveny objekty žáků prof. Zeithammla z AVU. Název se zdá býti snad zdánlivě ihned zpochybněn. Jediný figurální exponát – Kristus ukřižovaný na šatním ramínku – vypadá, jako by ho před ukřižováním nejdříve utopili. Při zpáteční cestě napadne, že možná autor zamýšlel odulostí zpochybnit Šalounovu plastičnost. Ve výběru absolventů chybí Kobr a Plačková, jejichž výtvory začaly po absolvování vykazovat známky sochařskosti, a nehodí se tedy do předpokládaného kolektivního, i když již mnohokrát promrskaného, kurátorsky posvěceného vědecko-uměleckého vývoje, počatého panicem Duchampem. Podle mainstreamové módy je prioritou zpochybňování, znevěrohodňování jak tvarů, tak identity. Novinkou výstavy autorů sdružených v seskupení Socha 2, kurátorsky nazvanou Za obrazem v Aleji světců je, že nezaplňuje mezery mezi obrazy, jak je dnes zvykem, ale mezery mezi obrazem a zdí, na které obraz visí. Intelektuální tvarové etudy, „nejednoznačnost vizuální situace“, kterými se zabývají Immrová, Stibral a jejich asistent Míča, nebyly na výstavě kvalitativně rozmnoženy (V. Vasarely, A. Perilli, S. Kolíbal, Z. Sekal, J. Sekal, F. Stella). Píšťělková okořeňuje kultem povislosti a ochablosti. Zeithammlovce ale pro sochařství nezatracuji, vždy je možnost zmrtvýchvstání a pro konverzi k manuálnímu sochařství mají ze studia Jindřicha Z. dobrý základ (který se vehementně, zatím i úspěšně snaží potlačit), a to, že je vedl k Despiauovi – nosnější báze než Emilio Greco ve vedlejším ateliéru či Vysoká polystyrenová na Umprum.
P. S.: Modlil jsem se, aby se v Japonsku pro velký zájem prodloužila na 99 let zápůjčka Slovanské epopeje. Marně.
Michal Blažek, sochař

Dvojjediná slovesná radost – pro zážitek svým způsobem nekončícího čtení, opakovaných návratů i ostře vyhraněných myšlenkových point, a pro lyrickou zprávu o světě, jak močál rozlitého kolem nás, a životě, stále více podobném světélkujícím signálům – díky knihám Miroslava Petříčka Filosofie en noir (Karolinum 2018) a Pavla Kolmačky Život lidí, zvířat, rostlin, včel (Triáda 2018). A smutek v podobě osudu Konfederace politických vězňů, kde skupina samozvaných kormidelníků navedla – navzdory názoru většiny členů – loď KPV na útesy a usiluje o ukončení činnosti této organizace, svého času nezastupitelné a nepřehlédnutelné ve společenské diskusi. A jak se bude dařit kultuře a společnosti – v době vlády „Hnutí“ jednoho prazvláštního muže za „tolerance“ fašizujících a chytračících „soudruhů“, a s masivní podporou přežraného relativizujícího občánka bez paměti – když poslední svědkové totalitních zrůdností konají veřejnou sebevraždu, je zřejmé do všech tragických důsledků…
Jan Wiendl, literární historik

V loňském roce dobudoval spolek Kosmo Klub model Sluneční soustavy v měřítku jedna ku miliardě. Slunce se nalézá kousek za trojským psím útulkem a nejvzdálenější objekt, planetka Sedna, je někde u Máslovic. Putování Sluneční soustavou podél Vltavy, zvláště v úseku mezi Sluncem a Saturnem, přináší tak nečekaně intenzivní vnímání vesmírného prostoru, že vůbec neváhám zařadit vznik této zdánlivě pouze edukativní pomůcky mezi významné pražské kulturní události. Kousek výš proti proudu řeky spojuje vltavské břehy unikátní nový Trojský most. Na elegantních pilířích a podhledech mostu využili autoři projektu krásu betonu. Jedna z příjemných vlastností betonu je schopnost pěkně stárnout a časem získat patinu připomínající kámen. Hned po dokončení stavby se ovšem na pilířích objevila imbecilní lidová tvořivost a proces přirozeného stárnutí betonu je tak odsunut na neurčito. Město, které není schopno své významné a nákladné nové stavby ochránit před zakuklenými sprejerskými tajtrdlíky a jejich plíživým terorismem, má zaděláno na problém s postupnou ztrátou motivace udržovat veřejný prostor kultivovaný. Mám obavu, že příznaky tohoto neblahého procesu už jsou patrné. Stačí se podívat, jaké plastové orgie se odehrávají za teplých turistických dní na hladině Vltavy. V centru města, které jinak celkem úspěšně dbá na každý architektonický detail.
Miroslav Jiránek, výtvarník

Kulturní událost roku 2018? Určitě výstava Lubomíra Typlta Neutopíš se dvakrát v téže řece v Galerii Václava Špály. Myslím, že Typlt opakovaně dokazuje to, co nejen na naší výtvarné scéně zdaleka není samozřejmé: tedy schopnost přirozeně rozvíjet svůj styl, experimentovat, rozbíjet nejrůznější stereotypy, provokovat (ovšem nikoliv lacině, prvoplánově) diváka, schopnost ironie. Skvělá výstava!
A negativní počin? Vím, že se jedná o – nejen v nejrůznějších médiích – snad stokrát probranou záležitost, ale přesto si neodpustím ji okomentovat. Nedovedu si totiž představit, že by se něco podobného mohlo stát třeba před patnácti, dvaceti lety. Mám na mysli proslulé předávání nejvyšších státních vyznamenání na Pražském hradě. Prezident a jeho tým opět nezklamali a předvedli, kromě mimořádného smyslu pro „bizár“, i svůj neobyčejně vytříbený vkus. Ocenění pro asi nejznámějšího čs. „discoborce“, „apologeta“ té nejzvrhlejší odnože italské pop-music, Michala Davida, překonalo i mé nejdivočejší představy. Na druhou stranu prezident Zeman a spol. neprokázali skutečnou odvahu a zůstali stát jen v půli cesty. Jinak by totiž museli vyznamenat rovnou demiurga úspěchu nejen tohoto interpreta, geniálního impresária JUDr. Františka Janečka. Snad tedy napřesrok. Alespoň nějaké to ocenění by si určitě zasloužili i jiní, třeba podnikatel a neúnavný volební matador Petr Hannig či fenomenální diskžokej, osobitý moderátor a hudební teoretik dr. Miloš Skalka. O jejich uměleckém přínosu normalizační populární hudbě netřeba pochybovat. Jistě by bylo vhodné zvážit i znovuobnovení některého z oblíbených hudebních festivalů, třeba Děčínské kotvy, Festivalu politické písně Sokolov nebo celostátní soutěže vojenských písní Zlatý palcát. Mohla by to být taková pěkná tradice…
Ivo Pelichovský, výtvarník

Celý třítýdenní pracovní pobyt v Klášteře Broumov (rezidenční pobyt od Českého lit. centra) byl pro mě jeden silný kulturní zážitek. Klášter samotný, město, krajina, lidé.
Kulturní kvas na periferii, kulturní centrum mimo sídelní centra. Intimní a asi proto tak silné zážitky. Konkrétně se mi vybavuje letní večer a koncert Janáčkova kvarteta v barokním vesnickém kostelíku v polích, v jednom z místních dientzenhoferovských skvostů. Nebo výstava Mariuse Kotrby v klášterní zahradě, v galerii vzniklé citlivou přestavbou bývalého zahradníkova domku. Nebo třeba koncert znovuoživeného Dunaje doma u Vladimíra Václavka, v broumovské čajovně Hvězda a Tygr.
K negativům velmi obecně. Pokračující obsahové vyprazdňování většiny mediálních sdělení. Zjednodušující, tendenční (měnící se podle situace) nálepky. Jako by nikoho nezajímala skutečná podstata problémů, všechny souvislosti.
Milan Starý, výtvarník

Když jsem přemýšlel nad pozitivním činem, který se udál v minulém roce, dospěl jsem k otevření nové galerie 8smička v Humpolci. Jedná se o kulturní centrum, kde kromě výstav a knihkupectví probíhají i filmová představení. Po necelém roce působení je zřejmé, že je to počin životaschopný se zajímavým programem, o kterém se už všude ví.
Jiří Středa, sochař

Pro mě byla takřka zjevením výstava Mata Collishawa v Rudolfinu. Nápaditá práce s rozdílnými médii. Konečně tuším, co je to to intermediální umění. Technologickou vynalézavost provázela technická dokonalost. Prostě něco, co není u nás tak často k vidění. Řekl bych, že to bude velkou finanční náročností, kterou Collishawovy projekty vyžadují.
Nepochybuji, že velké úsilí a peníze stály i za výstavami Františka Skály, Jiřího Černického, Kryštofa Kintery (jeho výstava předloni se mi obzvlášť líbila) aj., ale přesto (snad se nikoho nedotknu) působí trochu jako ze smeťáku. Z nouze se často české kutilství kombinuje s pábitelstvím sběrných surovin. Nemyslím si, že by to bylo nedostatkem kreativity jednotlivých umělců, ale spíš „chudobou“ českého prostředí. Tím teď nemyslím jen peníze.
Co se negativního zážitku týče, tak je to jednoznačně zpravodajství TV Barrandov, konkrétně Jaromír Soukup a jeho „show“. Nejsem si u něj jistý žánrem, ale jestli se jedná o revue, tak pak musím napsat, že jsou to opravdu laciné eskamotérské triky. Pokud bych to měl nedej bože hodnotit jako publicistiku, tak pro mě je to vrchol novinářského dna.
Pavel Šmíd, malíř

Bosenský literát Adin Ljuca, který se uchýlil do Prahy v průběhu války v Bosně a Hercegovině (během níž byl raněn), přesvědčí svoji ženu Fatimu, že součástí skrovného rodinného rozpočtu na rok 2018 se stanou výlohy na vydání ohromného výboru z poezie Ivana Wernische, kterou sám v předchozích měsících do bosenštiny přeložil a nyní vydal ve svém soukromém nakladatelství Samizdat. Fatima neprotestuje a sama vydání nádherné knihy podporuje. Ljuca následně objíždí automobilem Sarajevo, Tuzlu a další bosenská města a přesvědčuje místní obyvatele, že česká literatura stojí za čtení. Po návratu pečlivě ukládá většinu neprodaných výtisků a vrhá se na překlad Jana Balabána a Jiřího Koláře…
Čeští komunisté svědomitě usilují o to, aby církve příliš nezbohatly. Nejprve tím, že jim majetek ukradli, teď tím, že jim ho při vrácení alespoň zdaní. Sociální demokracie, komunisty kdysi také okradená, ani nemrkne a souhlasí, jinak by přišla o možnost ještě chvíli vládnout. Mezitím čelní představitel římskokatolické církve Mons. Petr Piťha vyhlíží z katedrály apokalypsu společnosti v podání genderistů a homosexualistů, kteří už pro zbytek společnosti staví nápravně-výchovné tábory vyhlazovacího charakteru…
Petr Hruška, básník a literární historik

Milou zprávou roku 2018 je vydání francouzského románu Tagesordnung Erica Vuillarda. Čtenář vynikajícího českého překladu Tomáše Havla se tak může dozvědět, že porota Goncourtovy ceny za nejlepší román roku 2017 vybrala umělecky hodnotnou knihu věnovanou Hitlerově anšlusu Rakouska vyznívající zde trochu jinak než blitzkrieg.
Nemilou zprávou je, že dialog mezi Anthonym Sitrukem a překladatelem Tomášem Kybalem, historikem Petrem Blažkem a publikem by se bez francouzského pozvání do Štěpánské 35 v Praze asi neodehrál. Tato symbolicky až příliš naléhavá kniha Krátký život Jana Palacha přitom ukazuje, že minulost nemusí být nutně tak monotematická, jak se na první pohled může zdát. Sitruk – i přes rozdílnost kolektivní zkušenosti (k tomu nedostatek pramenů ve Francii a neznalost češtiny) – nabídl otázky, které v oživených obrazech mohou evokovat, myslím, něco nového a mnohoznačného.
Milena Fučíková, překladatelka a spisovatelka

Ticho v bouři. Když jdeme na koncert do Rudolfina, jdeme poslouchat i očima. Co všechno teď hudba nedělá pro oči! Šály, bekovky, dokonce šátky na hlavách a kolem sólistických krků místo klasických motýlků a fraků. A vykloubeným ošacením to zdaleka nekončí! Je pravda radost prožívat například s Lang Langem každou vteřinu jeho úsměvů a klácení a rozhazování paží, přirozeně i přibarveně dokreslujících načatý pohyb akordu. Ale, málo platné, má to i podezřelou příchuť marketingovou. Show a business, spektákl nade vše.
Jenže: člověk pak jednou do Rudolfina vstoupí (spolu s mnoha, mnoha dalšími, dům je vyprodaný) a na pódium se takřka přišourá (pohled sjede maně dolů, jestli tam nenajde pantofle) klasický frak, který se uctivě ukloní sálu i varhanám, usedne a spustí. Bez jediné ceremonie, kličky, ornamentu, šátečku. Jeho hra je tichá i tam, kde křídlo bouří. Jeho odchod je nenápadný, jen opět uctivá poklona vpřed i vzad.
V sále při hře nezakašle jediné hrdlo, nesmrkne jediný nos. Soustředění Grigorije Sokolova ovládlo síň. A posluchačům se to líbí! Posluchači to tak chtějí! Toto je podívaná, kterou chtějí, protože pronikne dovnitř, do těla, napětí a soustředění vibruje každým sedadlem. Hrom ovací pak zabouří neovládaně, okamžitě však ustává a povstavší sál usedá, jakmile usedne hudebník. Jednou, dvakrát, pětkrát, sedmkrát. Přídavky nekončí. Prý tento pianista, ač známá ruská legenda, není na síti, nenahrává, neposkytuje interview, hraje takřka jen naživo. A když je s publikem spokojen, přidává do alelujá… (27. XI. 2018 klavírista Grigorij Sokolov hraje v Rudolfinu Beethovena a Schuberta)
Věra Koubová, překladatelka a fotografka

Za výjimečnou považuji debutovou sbírku Svatavy Aubrechtové Návštěvy, kterou na konci roku 2018 vydalo nakladatelství Triáda. Tato suverénní a svou osobitostí zároveň znejišťující poezie by neměla v záplavě mediálně vděčnějších, avšak kvalitativně nesrovnatelných knih zapadnout.
Klára Soukupová, bohemistka

Pozitivní zážitky minulého roku: Mat Collishaw – Standing Water. Díky galerii Rudolfinum za výstavu, která ve mně probudila neklid a mrazení v zádech.
Stejný pocit z divadelního představení souboru VOSTO5 – Dechovka. Srozumitelné a zároveň neuvěřitelné. A do třetice nové album stále punkových Ran těla: Maybe It’s Fantasy. Pozitivní události tedy převládly nad negativními.
Marie Hrušková, knihkupkyně

Za událost roku 2018 považuji knihu vydanou nakladatelstvím Torst Když klec je pořád na spadnutí. Mimořádná korespondence mezi Janem Zábranou a Antonínem Přidalem, dvěma muži, pro něž překládání cizích textů bylo víc než vlastní tvorba a věnovali se mu s takovým nasazením a precizností, nad kterou srdce plesá. To všechno v hnusné, šedivé, lepkavé době, kdy nebylo jasné, zda jejich překlad bude moci být vůbec vydán, byť pod cizím jménem. Čtení jejich dopisů je opravdu „smutná krása“. Vřele doporučuji.
Co se týká negativní kulturní události v roce 2018. Chtěl jsem původně napsat státní vyznamenání pro podivnou figuru české poezie Karla Sýse. Ale protože se ocitl mezi Ringo Čechem, Hůlkou a Hejmou a obdržel ho s požehnáním ministra kultury, který slavil vydání knihy Miroslava Grebeníčka, a některých poslanců, co si jej pletli s výtvarníkem Petrem Sísem, je to vlastně v pořádku. Tak tu prostě žijeme.
Vladimír Šebek, knihkupec

Pozitivní kulturní událost minulého roku? Bylo jich spousta. Jenže kterou jmenovat, když může být jen jedna?! Tak třeba výstava Josky Skalníka v DOXu? Co mě přimělo ji zmínit? Asi to, že si na ni pamatuji nejvíc, protože jsme tam hráli s The Ex Extempore Members.
Negativní? I těch bylo spousta! Ale přece jim tu nebudu dělat reklamu, ne? Neboť, jak říkal Vlasta Marek: „Není důležité, jak píšou, ale že píšou!“
Mikoláš Chadima, hudebník

Absolutně nejlepším kulturním počinem loňského roku bylo pro mne ze sobeckých důvodů vydání sborníku Český literární samizdat 1949–1989, který připravil Michal Přibáň a kolektiv v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR. Tuhle tlustou knihu vydalo nakladatelství Academia a vznikl tak důstojný pomník všem, kteří se snažili o šíření slova v době, kdy nestačilo jenom kliknout myší a poslat do světa kdejakou hovadinu. Navíc s rizikem, že to tehdejším autorům i vydavatelům zásadně zkomplikuje život. Napadá mě, že je to vlastně takový seznam lepšolidí, ke kterému se sám hrdě hlásím, stejně jako k seznamu pravdoláskařů a Židů.
Nad nejhorším kulturním zážitkem jsem trochu váhal, protože koho zajímá nějaké Czech Press Photo. Mě, fotografa, ano, a tak mi bylo líto, že přes skvělou porotu se z téhle původně prestižní soutěže stal banální popík, který z fotografické reportáže nemá už skoro nic. Jenže teď přišla moje žena a připomněla mi pálení prezidentových trenýrek na Hradě. Ano, to je daleko horší zážitek.
Jan Dobrovský, podnikatel a fotograf

Sbírková expozice 1918–1938: První republika, Veletržní palác, Národní galerie v Praze, koncept: Anna Pravdová, spolupráce: Lada Hubatová-Vacková, architekt: Zbyněk Baladrán.
Klady a podnětné momenty expozice: Živý formát na pomezí stálé expozice a výstavy. Struktura instalace jako pestrá koláž vzájemně prostupných a překrývajících se výstavních prostorů, jako odraz jejich původní reálné živosti. Zdůraznění přirozené vzájemnosti sféry soukromé a institucionální. Možnost zhlédnout kromě ikonických prací i rozsáhlé množství méně známých děl. Zařazení důležitých kulturních lokalit i mimo dominantní pražskou scénu. Instalace je vystavěna na kvalitní badatelské práci a dobré znalosti prostředkovaného tématu.
Iva Mladičová, kurátorka

Hlásím, že v roce 2018 mne snad nejvíc ze všeho zaujala divadelní inscenace Miroslava Bambuška v DUP39 (Peter Handke: Stopy zbloudilých; Spolek Mezery v koprodukci s Divadlem X10, premiéra 11. 10. v DUP39), opera Ivana Achera v Národním dívadle (Sternenhoch; Nová scéna ND, premiéra 7. 4.) a ještě bych přidal lednovou (2019) derniéru muzikálu, resp. „post-internetové opery“ Eleusis (Handa Gote v divadle Alfred ve dvoře).
Jako negativní zážitek bych označil fakt, že po skončení opery Sternenhoch si publikum nevynutilo bouřlivým jásáním opakování celého kusu. Po skončení opery Eleusis to bylo stejné, ale tam jsem si jako malou útěchu mohl koupit kazetu s hudbou z tohoto představení. Takže jako negativní dojem z roku 2018 bych mohl uvést jakousi vlažnost domácího publika, i když je to publikum velmi dobře orientované.
Antonín Petruželka, bohemista a básník

Za událost roku v oblasti kultury pokládám retrospektivní výstavu malíře Františka Kupky ve Valdštejnském paláci v Praze, která byla dobře uspořádána a výborně mapovala jednotlivé etapy malířova vývoje. Mohli jsme zhlédnout i obrazy ze zahraničních galerií, které alespoň pro mne nebyly dosud známé.
Václav Malý, biskup

Asi nelze odbýt vše odkazem na loňskou antibabišovskou demonstraci: Je v ní sice obsaženo obé, jak to negativní, tak i pozitivní (úmyslně obracím pořadí obou kritérií), ale zřejmě budeme svědky podobných situací i v letech dalších. Mám-li tedy vybrat dva zážitky pro mne spojené s loňským rokem, jsou to následující: Znovu jsem po letech viděl černobílý film detailně rekonstruující pokus, jehož autorem byl Stanley Milgram, a kterým jasně demonstroval, jak jednoduché je být manipulován autoritou. To vše v demokratické společnosti a na příkladu dospělých dobrovolníků, jejichž jedinou motivací účasti v pokusu byla drobná finanční odměna. Tím druhým byla Modlitba za déšť (Absynt 2018) polského autora Wojciecha Jagielského, popisující nedávnou historii, a co je horší, zřejmě také současnost i budoucnost „srdce temnoty moderního světa“, Afghánistánu. Kniha, která umožňuje pochopit společnost založenou na kmenových a rodových vazbách, její pragmatismus, kdy se zrada nepokládá za chybu, ale naopak neměnnost názorů za hloupost, či dokonce slabost, její historickou rezistenci vůči jakékoliv vnější síle, vznik Základny, Al-Káidy, či tradici, kdy výměnu politické garnitury prakticky nikdy nepřežila ta předcházející. Ponuré, ale poučné, a navíc výborně napsané.
Jan Petránek, lékař a etnolog