I letos pokračujeme v anketě, kterou Revolver Revue uspořádala v minulých letech. Výzva, na niž odpověděla více než stovka respondentů, také tentokrát zněla:
„Ve své odpovědi můžete připomenout dvě události (díla, akce, počiny) – jednu pozitivní a jednu negativní –, které přinesla zdejší kulturní scéna v roce 2018, a Vy je považujete za obzvlášť významné či příznačné. Nejde nám o soutěž a žebříčky, nýbrž o příležitost upozornit, již s jistým odstupem, na něco z toho, co Vy a další vybrané osobnosti považujete z loňského roku v oblasti umění a kultury za tak či onak důležité či příznačné. Vítáno je stručné zdůvodnění, v rozsahu max. 1000 znaků.“
I letos někteří z respondentů toto zadání stejně jako různá nepsaná pravidla nerespektovali, což ovšem také o lecčems vypovídá, a proto jsme se i tyto odpovědi rozhodli zařadit. Zaslané texty prošly pouze standardní jazykovou korekturou a byly formálně sjednoceny. Dnes čtenářům Bubínku Revolveru přinášíme první část odpovědí.


Protože jsem stále upoután na lůžko a nikam se již nedostanu, jsem odkázán jen na sledování a četbu knih. V roce 2018 mne zaujal především nový překlad Célinovy Cesty na konec noci. Je to novátorský, skvělý čin od Anny Kareninové.
Ivan Dubský, filosof

Rád si po večerech čtu v básních Pavla Kolmačky z jeho sbírky Život lidí, zvířat, rostlin, včel vydané vloni nakladatelstvím Triáda. Poezie vzniklá v ústraní, nikoliv v izolaci.
Arogantní hra Naše násilí a vaše násilí vyvolala spoustu mudrování o jakési nadřazenosti umělecké svobody. Moc jsem si cenil kroku prof. P. Osolsobě, který dal najevo svůj názor odchodem z Umělecké rady Divadelní fakulty JAMU.
Jiří Štourač, malíř a grafik

1. Událost pozitivní: Výstava Josefa Koudelky Návraty v Uměleckoprůmyslovém museu v Praze. Oceňuji zvláště tu část, která se týká jeho zaznamenání srpnové okupace 1968 v Praze. Co považuji za jedinečné a hodné ocenění? Jeho osobní angažmá, inteligenci a nevšední odvahu k tomu, jak nafotit toto jedinečné a tragické „divadelní představení“ v ulicích Prahy. Kdy se zdá, že role okupantů (chaos, bezradnost…) se „podobá“ roli účastníků pražského jara z jejich zklamání a nepřipravenosti na akt invaze. Výborně selektované fotografie s jedinečným a trvalým nábojem, který ono Koudelkovo angažmá potvrzuje.
2. Událost negativní: Udělení Chalupeckého ceny za rok 2018 přenášené Českou televizí. Míra Koudelkova angažmá zde chybí, přitom se jedná o výjimečnou akci se šesti uměleckými finalisty, kteří by měli něco zásadního předvést, a to se bohužel neděje. Zdá se mi, že nastal „čas změny“. Jaké – nevím. Jen vím, že Slováci a jejich Cena Oskára Čepana – obdoba Chalupeckého ceny – narazila na podobný problém: a tak se nároky a pravidla soutěže mění anebo budou měnit. Těším se na změnu i u nás.
Koudelkovy fotografie „drží“ i po 50 letech svůj náboj, budou nynější vítězové ceny Chalupeckého stejně aktuální i v budoucnu?
Viktor Kolář, fotograf

Z českých filmů mě strhly tři: Za hrané Všechno bude fajn v režii Robina Kvapila a Všechno bude v režii Olma Omerzua; za dokumenty Až přijde válka v režii Jana Geberta. Z knih soubor kázání Oslovit Zachea od Tomáše Halíka, sice to vyšlo už v roce 2003, ale přečetl jsem to komplet teprve loni. Vyloženě negativní kulturní zážitky mi neutkvěly (byť jsem je nepochybně měl), za (příznačně) přeceňovanou nicméně považuju biografii Magor a jeho doba od Marka Švehly.
Adam Gebert, scenárista

1. Nový překlad knihy Louise Ferdinanda Célina Cesta na konec noci od Anny Kareninové mnou otřásl, zacloumal, ba téměř mě vyvrátil z kořenů. Přičemž Zaorálkův překlad Cesty byl pro naši juvenilní partičku knihou kultovní. S bratrem Filipem, Ivanem Lamperem, Viktorem Karlíkem a snad s pár dalšími jsme po sobě zasvěceně házeli ony „sviňačinky a bijáček“, mou snad nejoblíbenější, byť dnes jinak přeloženou „váhavost mezi zblbnutím a zblázněním se“, „sarabandu magořin“ a další célinovské výkřiky, povzdechy a proklínání.
To jsou ovšem jen ozdůbky na rozradostňující cestě Célinem, na nový překlad jsem z pracovního procesu uštípl pár dní dovolené a byla to nejlepší doba. S víkendem šla četba svazku dobře zvládnout. Mezi štípáním dříví, topením, vařením a halucinačním dřepěním s Cestou na konec noci na klíně jsem vybíhal do nitra zasněženého českého venkova, kde jsem po páté už potmě shodou asi mimořádných okolností potkával na rozbředlých cestách už jen psy, ožraly a blázny. Silně se do mě tahle nová četba vrývala a odplavovala veškerou literaturu, která se v tepnách mozku jistěže usazuje jako kal.
Sms lítaly nocí, a tak jsem se od Anny Kareninové dozvěděl, že je v pilné práci i na dalším célinovském opusu, Smrti na úvěr. Štěstí vyvěrající z této zprávy je ohromující. Neboť jsem až takový snob, že se domnívám, že Célinovy podvratné a děsivé knihy jsou léčivé. A mám, opětovně zasažen Célinem, pustou radost sám ze sebe. Je jisté, že na stará kolena se jaksi hůře vnímá, v tom je se mnou lékařská věda zajedno. My, starší lidé, už tolik nečteme, nechodíme tolik do biografů, na bály, nevyhledáváme příliš ani jiné zábavy. Moudrosti v tom není ani za mák, býváme spíše doslova umláceni starostmi. Přičemž smrt již natahuje chapadýlka a přikládá k dosud horoucím srdcím nepřestajně savé, vražedné násosky. Céline však v novém překladu i letité čivy doslova rozehrává. Ta jeho podzemní, kalná, chlístající živá voda řeči osvobozuje od všeho zbytečného, upíná se přímo do středu života, ať je to, co je to. Ani na vteřinku nevynechává všudypřítomný zmar, nenechá se jím však pohltit. Není čeho se bát! Vždyť „životem splácíme vysvobozující smrt.“ Podle Célina a s ním by to mělo jít dobře až do konce. Ovšemže bez skuhrání. Vždyť: „Většina lidí umírá až v posledním okamžiku, jiný začínaj a připravujou se na to už dvacet let, a mnohdy ještě víc. To jsou ubožáci světa.“
2. Takových okamžiků byla fůra, ale nechávám to po sobě sklouzávat.
Jáchym Topol, spisovatel

Film Rebelská střední v Berlíně, režie Alexander Kleider. Film běžel na festivalu Jeden svět. Zas se někde potvrzuje, že vzdělávání, kde učitelé budí strach, je k ničemu… „Příklad“ – jak je možný vzdělávat, aby to bavilo obě strany, jak motivovat, aby studenti chodili do školy rádi, aby se prostě chtěli vzdělávat…
Jana M. Bauerová, Františka Jirousová: MÁGA (Kalich). Báječné „dabl“ zprávy z „Jirousova rodinného kruhu“ – láska, svoboda, divošství.
Dagmar Urbánková, výtvarnice a básnířka

1. + Jáchym Topol
2. – chystaná demolice Transgasu
Básník Ticho

1. Událostí za minulý rok bylo opravdu hodně. Možná je to mým věkem, ale za mého mládí jsme si museli události vyrábět v soukromí. Knihy, výstavy, koncerty – nedá se to stihnout a je těžké dávat něčemu jen tak přednost. Namátkou, nový překlad T. Manna Čarovná hora, eseje V. Šlajchrta, L. Martínka, J. Formánka, výstavy F. Kupky, P. Rajdla, P. Šmahy, koncerty Pražského jara, Dvořákův podzim, veselé oslavy The Plastic People of the Universe. Přesto bych chtěl hlavně upozornit na divadelní představení, která vytváří nenapodobitelně režisér Jan Nebeský spolu se svou ženou Lucií Trmíkovou. Tato představení jsou většinou na motivy ze životů uměleckých osobností (jako například G. Benn, I. Bergman) a nebo jejich výrazných děl (T. S. Eliot – Pustina), ale i další. Většinou jde o nápadité a kreativní divadelní obrazy, plné humoru i vtipu, někdy i kruté. Jde totiž o osobnosti, které zažily vrcholy, ale i pády. Představení jsou provázená výbornou muzikou, a především skvělými výkony herců.
2. Vztah k cenám nebo vyznamenáním jsem nikdy žádný neměl, ale vím, že velká část obyvatelstva jim přikládá velký význam. Proto mě zaráží tak velká devastace hodnot, která se odehrává na Hradě každý rok, při udílení vyznamenání při příležitosti různých výročí. Co mě však zaráží víc, je, že i lidé, kterých jsem si dříve vážil, buď pro jejich názory, nebo pro jejich uměleckou činnost, se doplouží na Hrad, aby pokorně převzali vyznamenání od současného prezidenta, zvoleného lidem. Nevadí jim, že kromě nich dostávají ty medaile též estébáci, konfidenti a prezidentovi nohsledi.
Michal Matzenauer, výtvarník a básník

O události roku 2018 si mluvit netroufám, značnou část té doby jsem prožila stranou. Nicméně osobní událostí, setkáním roku je pro mě výjimečná kniha malíře Otakara Slavíka, koncipovaná z pozůstalosti jeho ženou Duňou – Otakar Slavík: Malířské smetí (deníkové záznamy) (Pulchra 2018). Víc než rozmluva: otevřená možnost pohledu a vidění. Děkuji Duně Slavíkové.
Negativní, ba otřesnou událostí roku 2018 je pro mě inscenace opery Ernsta Krenka Johnny vyhrává (1927). Národní divadlo nejen mě drahou vstupenkou okradlo: režie zahltila hudbu vyloženě kramářskými zbytečnostmi, když člověk zavřel oči, bylo zas zřejmé, že hudební provedení setřelo škálu Krenkova „prolínání světů“ do jednolité úhlednosti.
Anna Kareninová, překladatelka

Pozitivní: Návrat kard. Berana do vlasti. Důvodem, proč jsem přesvědčen, že právě toto byla jedna z nejvýznamnějších událostí loňského roku, je, že se tím do českého vnímání vrací postava, která svým lidským, ale i kněžským postojem symbolizuje nejzásadnější hodnoty češství ve 20. století. Jsou to ochota postavit se nacistické i komunistické ideologii, věrnost svým vlastním postojům osvědčená dlouhými lety vyhnanství i připravenost obětovat svou vlastní touhu po naplnění svého života v čele české církve a otevřít možnosti větší svobody pro všechny věřící v Čechách i na Moravě. Tato velká hodnota snad ještě více vynikla na pozadí komunistického sjezdu, který se konal ve stejný den jako mše ve Svatovítské katedrále konaná u příležitosti převozu ostatků kard. Berana.
Negativní: Účast ministra Staňka na prezentaci knihy komunistického poslance Grebeníčka o restitucích. Jestliže ministr kultury, který je ve své profesi historikem, asistuje tak nehoráznému překrucování historie a ještě k tomu je schopen se vymlouvat na náhodu, která ho k této situaci zavála, pak to jen charakterizuje obrovskou bídu toho, co kultura pro některé naše spoluobčany znamená.
Tomáš Holub, biskup

Contempuls Night, 18. listopadu 2018. Festival soudobé hudby, jehož dramaturgem je Josef Třeštík, patřil k mým nejhlubším kulturním zážitkům loňského roku. Během toho večera se uváděly dvě premiéry děl českých skladatelů, Šimona Vosečka a Miroslava Srnky. Toho druhého představil iránsko-americký cembalista Mahan Esfahani, Voseček byl pro mě nový skladatel. A ač obdivuji Srnku, dílo Triggering, které Esfahani hrál, nebylo až tak impozantní. V druhé časti večera hrálo kvarteto Yarn/Wire Vosečka a také díla od Enna Poppeho a Alexe Minceka. Poppeho skladby hrál výborně rakouský Klangforum na Pražském jaru, americký Mincek je tady méně známý. Byl to pro mě vrchol celého večera.
Jako negativní událost musím vybrat Magora a jeho dobu od Marka Švehly. Právě překládám výběr z Labutích písní a potřeboval jsem dobrý životopis, který by poskytl důkladný vhled jak do života básníka, tak do kulturně-politického kontextu. Našel jsem tam k tomu nějaké nutné prvky, ale bylo to, jako by z nich autor zapomněl udělat knihu. O to byla ta kniha víc frustrující, kvůli pasážím napsaným dobře (např. literární rozbor Labutích písní). Promarněná příležitost.
Justin Quinn, básník a překladatel

Premiéra fantastické Veselky Ireny Kosíkové.

1918

Kde domov náš?
Po století (jedni) se rmoutí
(druzí) pyšně osamostatnění
bratři hranicemi odděleni
Smráká se
ledovec taje
Anna Brikciusová, violoncellistka a básnířka

Před Vánoci jsem byl v Praze. Navštívil jsem výstavu Františka Kupky a koupil si grafiku Ladislava Čepeláka, po které jsem už dávno toužil. Tyto zdánlivě spolu nikterak nesouvisející skutečnosti mají přece jen společného jmenovatele. Tím je nepochybující, svrchované mistrovství v ovládání postupů, kresby, grafických technik, umožňujících suverénní sebevyjádření. Kvality, které v soudobém umění zoufale postrádám.
Milan Pitlach, architekt a fotograf

Za největší událost roku považuji knihu Terezy Matějčkové Hegelova fenomenologie světa. Z toho, co dosavadní filozofická tradice Hegelovi upírala, učinila autorka ohnisko svého výkladu. V hlavní roli tohoto poutavého a hlubokého filozofického příběhu je tedy svět. Před námi vyvstává argumentačně propracovaný celek, z něhož je možné jinak a nově pochopit nejen Hegelovo labyrintické veledílo Fenomenologie ducha, ale i to, v čem jsme zakotveni jako lidské bytosti nejvíce – svět. Vyjímám malý úryvek: „Vědomí je totiž z jedné strany určeno jazykem, z druhé strany ale rovněž tím, že si může být svým vnímáním jisto teprve ve vztahu k tomu, co mu druzí aktuálně nebo potenciálně potvrzují.“
Naopak za ostudnou považuji plagiátorskou aféru bývalého prorektora Univerzity Karlovy Martina Kováře. Znepokojivé jsou nejen snahy o exkulpaci hlavního aktéra, ale rovněž pokusy o legitimizaci historiografických prací, jejichž vědecká hodnota je popřena neregulérní prací s prameny, respektive nepřiznaným přejímáním výsledků archivního výzkumu jiného autora a vydáváním je za své. Obávám se, že obě inkriminované práce jsou jen špičkou ledovce. Nejde jen o poškození renomé Univerzity Karlovy, jde o mnohem víc. Tolerované plagiátorství je cestou ke snižování úrovně nejen v humanitních vědách. Obecněji řečeno chybí prostředí náročnosti, které by mělo být neodmyslitelným atributem každé univerzity, hodné svého jména.
Michal Janata, kulturní historik

Za důležitý počin, a to nejen pro Vysočinu, považuji vznik a existenci zóny pro umění 8smička v Humpolci, která naplno dýchá v dobře zrenovované bývalé textilní továrně. Má velice kvalitní kurátorské a sbírkové zázemí a pochopitelně dramaturgii programu. A současně je opřena o osobnosti zakladatelů Barbory a Zdeňka Rýznerových, sběratelů, mecenášů a kulturních iniciátorů. 8smička – to však není pouze galerie, ale také knihkupectví, kavárna, výuková i sbírkotvorná instituce, má velice pestré edukativní i rodinné programy pro školy a rodiny, vydává knihy vstupuje do veřejného prostoru, probouzí ze spánku řadu dalších „organizací“ v okolí. 8smička je ekonomicky na státu naprosto nezávislá instituce, která pevně vyrůstá z kulturního dědictví Vysočiny a současně překračuje region. 8smička jako roztočené laso či jako dvojoko, které vidí za kopec.
Za hrůzostrašné považuji složení a způsob chování/jednání nynější Rady Českého rozhlasu a také samotného vedení rozhlasu. Mj. i proto, že nechávají na hubu padnout stanici Vltava. Na vedoucí místa se v rozhlase dostávají nezralí a nekompetentní lidé, kteří si veřejnoprávní rozhlas pletou se soukromým studiem či agenturou.
Miloš Doležal, básník a publicista

V tuzemských dějinách „osudová“ osmička opět na scéně! A to nejen v letopočtu, dokonce i v konkrétním datu. Osmého března loňského roku proběhla inaugurace Ing. Miloše Zemana pro druhé prezidentské období. Netvrdím pochopitelně, že tuto událost „přinesla zdejší kulturní scéna“, jsem si však jist, že stvrzení takové volby je pro ni velmi neblahé. Stačí si vzpomenout, jak kulturně se pan inženýr a jeho svita chovají, komu projevují sympatie a koho vyznamenávají svou přízní. Eh, začal jsem v rozrušení událostí po mém soudu velmi negativní, ač podle otázky měla přijít na řadu jako druhá. To moc optimisticky nepůsobí.
Naštěstí je tu také Vladimír Mišík, který téhož dne oslavil sedmdesáté první narozeniny. Muzikant vysokého uměleckého i morálního kreditu, šikanovaný minulým režimem, který z rukou prezidenta Zemana odmítl převzít státní vyznamenání za zásluhy v oblasti kultury. Takový jednoznačný postoj je schopen člověka smířit s poněkud ponurou realitou. Mišíkovu celoživotní práci a jasné občanské postoje považuji za nezpochybnitelnou pozitivní kulturní událost. A to v jakémkoliv roce.
Karel Haloun, grafik a publicista

1. Nejlepší kulturní zážitek roku: a) představení inscenace Shakespearova Richarda III. v režii Thomase Ostermeiera (berlínské Schaubühne am Lehniner Platz), v titulní roli s Larsem Eidingerem, v rámci Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Důkaz, že lze dělat nepodbízivé, přitažlivé divadlo, při němž jsou herci ochotni vydat se až po okraj sil, b) vydání monografie o Františku Vláčilovi (vydala Camera obscura, autor P. Gajdošík). Obdivuhodná badatelská práce přinášející nové souvislosti.
2. Nejhorší zážitek roku – setrvalé spění k „2. normalizaci“ v politické a společenské sféře. Důkazem toho je nejen tichý souhlas intelektuálních elit s likvidací nezávislých aktivit, jako je Klinika (protože je pro tyto elity „příliš levičácká“, což je přitom v rámci celého problému zcela podřadný a zavádějící aspekt), ale i mnoho dalších znaků.
Věra Velemanová, divadelní historička

Invaze Josefa Koudelky. Událostí roku se pro mne jednoznačně stala expozice Josefa Koudelky Invaze, kterou připravila Národní galerie v posledním patře Veletržního paláce. Tentokrát se nejednalo o tradiční výstavu jednotlivých snímků, ale o osobitou multimediální instalaci, kde jednotlivé fotografie defilovaly před diváky promítané na několika plátnech v mnohonásobném zvětšení. Tento způsob nabídl zcela nový pohled na jeden z klíčových Koudelkových cyklů. Expozice byla obohacena archivními záběry filmového dokumentu Jana Němce z prvních dní okupace v pražských ulicích, a navíc byla posílena autentickým zvukem, nasnímaným přímo mezi lidmi v tísnivé atmosféře srpnových dní roku 1968. I přesto, že po letech setkávání se s fotografiemi Josefa Koudelky znám mnohé z nich téměř nazpaměť, jednalo se tentokrát o naprosto mimořádný zážitek. Při vernisáži bylo možno vidět samotného autora, neustále procházejícího potemnělým prostorem instalace, jako by si chtěl znovu a znovu ověřit, jestli je to opravdu ono. Povedlo se… a já si znovu potvrdil, že oněch několik desítek fotografií patří k zásadním dokumentům dvacátého století a ani uplynulý čas jim neubral nic z jejich působivosti.
Mirek Kaufman, malíř

Plus. Setkávání a setkání se Sylvou Petrovou, která patří k výjimečným a už dlouho mezinárodně uznávaným osobnostem v oboru moderního skla, byla a jsou vždycky událostmi sui genesis. To poslední bylo mimořádné, přineslo s sebou nejen informaci, ale i hotové, dlouho očekávané dílo České sklo, a to v české a anglické verzi.
Přebohatě vypravená a částečně encyklopedicky pojatá kniha vybavená obsáhlými dokumentačními, archivními, biografickými a vzpomínkovými materiály vyšla s podporou Ministerstva kultury ČR a Galerie Kuzebauch, s mimořádným vkladem více než třech a půl stovek fotografií výjimečného Gabriela Urbánka a v kongeniální grafické úpravě Rostislava Vaňka. Představuje druhé, revidované, doplněné a podstatně rozšířené vydání (Umprum 2018, 428 stran) z roku 2001 (tehdy 283 stran), „jehož podstatná část byla zničena při povodních a mezi odbornou i laickou veřejnost se dostala pouze sporadicky“. Publikace se tak už navždycky stává trvalým odborným příspěvkem – jediným i celosvětově jedinečným svého druhu – ke vzniku a vývoji fenoménu českého skla, především po roce 1945, ale i s důležitým hodnocením některých významných meziválečných momentů v tomto oboru.
Minus. Některé těžko poslouchatelné a některé jen velmi málo stravitelné výlevy s podivnou češtinou o všech těch některých projektech a „projektech“ atp. atd. některých účastníků vysílání mé kdysi tak oblíbené a dříve nad jiné milované rozhlasové stanice Vltava (dnes už zase nová Vltava, to po vyhazovu Petra Fischera?!). Včetně některých současných „moderátorů“ a leckdy vskutku drastických ukázek jejich (ne)myšlení, (ne)výslovnosti cizojazyčných jmen či názvů uváděných prací a kompozic, jazykové kultury a kulturního povědomí obecně. Ovšem s mimořádnými výjimkami literárních pořadů – často připravovaných brněnskou redakcí –, přenosů živých koncertů a prezentací vynikajících nahrávek klasické, soudobé, jazzové, rockové i jiné hudby. Folkloru ovšem méně než málo…
Petr Holman, literární historik a editor

Jsem rád, že již podruhé můžu sdělit svůj subjektivní názor na dění, jež mě obklopuje, a tak chtě nechtě do jisté míry ovlivňuje. Před společností se nejde schovat do šatníku.
Protože toho méně vzletného bylo přehršel, šel bych raději ponejprv do toho, co mě takzvaně bez brzd sestřelilo. Jsem rád, že v obou případech jsou autoři tuzemští.
Znovu si dovolím vyzdvihnout dvě události, jednu spojenou s malířem a druhou se sochařem.
Výstava Františka Kupky ve Valdštejnské jízdárně ukázala díky zapůjčeným obrazům velmi názorně postupný přerod, ale i vývoj jeho abstraktního uvažování. Žádná prázdná manýra, žádný zbytečný velký formáty a především obrazy bravurně a poctivě namalované. Viděl jsem jeho obrazy již mnohokrát, ale tato kolekce byla nejlepší.
Díky tomu, že jsem dostal včas echo, mohl jsem si užít velkorysou expozici děl Kryštofa Kintery s osobním doprovodem Kintery spoluSršáně (hokejové klání Sklepovských Sršánů na Františku). Krom velkorysosti expozice a práce s prostorem se opravdu vydařila i obsahově. A jsem také rád, že tento počin našel příznivce u mých kolegů.
A teď tedy co mnou pohlo přesně VOPÁČNĚ… asi ten neuvěřitelnej KONCEPT na Václaváku k 21. srpnu – po druhé písni sem utek v tísni. Šlágry, jež dnes a denně hrají na veřejnoprávních stanicích v ouplně novém pojetí, a kol mne masa. Spousta lidí telefonujících tak nahlas, že nebylo rozumět mluveným vstupům pamětníků a účastníků událostí před těmi 50 lety. Přesto děkuji kámošovi, kterej mi tam zatáh, a já zažil ten sentimentální guláš pro mne nepochopitelnej na vlastní voči i uši.
Svár Roman Ťalský, výtvarník

Výstava Jiří Kolář, Úšklebek století, kurátorky Marie Klimešová a Milena Kalinovská, Národní galerie. Skvělá příležitost vidět Kolářova díla, mně mnohdy neznámá, například soubor koláží Týdeník 1968, zapůjčený z norimberského Neues Museum. Dobře koncipovaná výstava s jasným záměrem, která představuje i Kolářovy méně známé, explicitně politické reflexe. Nápaditá instalace, včetně prezentace Týdeníku, který se v časové ose vine prostorem galerie.
Reiner Stach, Kafka, Rané roky a Roky rozhodování, překlad Michael Půček, Argo.
První dva díly z důkladné, rozsáhlé, čtivé, do češtiny dobře přeložené třídílné biografie Kafky, která je zároveň odpovědí všem, kteří se vysmívají tzv. „kafkologům“ a pochybují o tom, že se k autorovi ještě dá něco dodat. Je spíš překvapivé, že takové dílo vzniklo až v posledních desetiletích.
Místo negativní události uvádím zážitek ambivalentní. Uměleckoprůmyslové museum po rekonstrukci umožňuje vejít zahradou, nová kavárna poskytuje přívětivé okamžiky v klidném venkovním závětří hned za zdí Pinkasovy synagogy. Nové výhody jsou ale doprovázeny i nápadnými ztrátami: původní vchod se stal vedlejším, návštěvníci jsou vyváženi z poněkud nepřehledného „návštěvnického centra“ v suterénu, kde bývaly dílny restaurátorů, přímo do galerií, a celý dekorativní původní vstup a schodiště se tak octly na vedlejší koleji; knihovna se zbavila rozlehlých masivních stolů a část prostoru zaplnily titěrné poličky. Během mé červnové návštěvy zela prázdnotou. Modernizace hojně navštěvovaných muzeí jsou často nutné; přístavky světových muzeí jsem chválila i na stránkách Revolver Revue. Toto pražské muzeum znám důvěrněji, a snad proto mají změny účinek podobný syndromu ztráty končetiny. Nový vstup do muzea Isabelly Stewart Gardner v Bostonu od Renza Piana (prosklený tunýlek mezi starou a novou budovou) snad také působil na věrné návštěvníky nepřesvědčivě – je tam ovšem součástí nové budovy, natolik zajímavé, moderní a dynamické, že tvoří k původní stavbě muzea úctyhodnou kontrapunkci (stará budova je ve stylu benátského paláce). UMPRUM každopádně působí prázdně, ztratilo atmosféru zaprášeného muzea přeplněného exponáty, dílnami, inspirativními archiváři, knihovníky, kunsthistoriky, restaurátory. V éře, kdy muzea zdůrazňují roli lidí, kteří muzea vytvářejí, a samu jejich činnost činí předmětem výstav a reflexe, se zdá odstranění personálu do depositářů v pražských periferiích poněkud mimoběžné. Poprvé mě napadlo zvažovat účel a identitu tohoto milovaného muzea.
Veronika Tuckerová, literární historička, překladatelka a publicistka

Ta pozitivní: Vydání knihy Mikoláše Chadimy Alternativa 2: Od „Nové“ vlny se starým obsahem k Velké listopadové sametové restauraci. Tato kniha je mimo svoji obsáhlou a cennou výpovědní hodnotu stále očekávaným a nyní přicházejícím Velkým českým románem (spolu s prvním dílem, který vyšel již dříve). Je přesná, hutná, svižná ve svém smíchu i tragice, a hlavně je zároveň moderní i není, čehož dosáhnout je téměř nemožné – a zde se dokazuje, že přeci jen naplnitelné.
Ta negativní: Komunismus jako protilidská, protipřírodní a protikosmická idea. V tom mne znovu utvrdila výše uvedená pozitivní událost.
Zdeněk „Hmyzák“ Novák, hudebník

Loňský rok přinesl řadu kulturních událostí vztahujících se k výročí republiky. Domnívám se, že z hlediska ohlasu měl asi největší význam multimediální program pod rampou Stalinova pomníku, a zejména pak výpovědi pamětníků. Ocenila jsem jednoduchost instalace a sílu těch výpovědí, která až do posledního dne přitahovala pozornost všech generací. Za velký neúspěch pokládám naopak skutečnost, že v Národní galerii nebyla realizována nová expozice umění 1940–1989, přestože její příprava dospěla do kvalitní podoby. Historie nerealizovaných stálých expozice ve velkých pražských institucích se už stává bolestným dlouholetým folklórem.
Marie Klimešová, historička umění a kurátorka

1. Četl jsem dvě pozoruhodné knihy, které otiskují dokumenty, jež si tajná policie vedla na významné autory:
Petr Blažek, ed., „Kéž je to všecko ku prospĕchu obce“: Jan Patočka v dokumentech Státní bezpečnosti. Praha: Academia–Oikoymenh, 2017.
Willian J. Maxwell, James Baldwin: The FBI File. New York: Arcade, 2017.
Příběh o „získání“ Patočky pro disidentské hnutí, který vychází najevo z dokumentů StB, má v sobě tolik ironie, že kdybychom jej četli v románu, usoudili bychom, že podobné náhody nejsou možné, zato jsou však nutné pro vylíčení nahodilosti během totality. Kdyby se pes kapitána Bedřicha Hladíka, zástupce náčelníka katedry práva Ústřední školy MV Felixe Dzeržinského, venčil ve Hvězdě o trochu déle, nepřistihl by Hladík Jana Patočku mladšího, jak píše na zeď: „I like Ike.“ Syna by nevyloučili z gymnázia a jeho rozzlobený otec by se nezajímal o politiku, a to na úkor české intelektuální a politické historie.
Šéf americké FBI J. Egdar Hoover poslal knihy afroamerického autora a aktivisty Jamese Baldwina na expertní posouzení. Expert v posudku napsal, že Baldwinovo dílo neohrožuje mír a bezpečí, a pochválil jeho literární kvality. Hoover potvrdil přijetí zprávy a připomněl jejímu autorovi, aby knihy vrátil do knihovny FBI. Možná si je chtěl Hoover také přečíst. Pravděpodobnější je, že se Hoover, který v mládí vymyslel katalogizační systém Knihovny Kongresu (používá se dodnes), obával, aby se knihy neztratily. Pokud knihovna FBI není s to zamezit ztrátám knih, jak může fungovat právní stát.
2. Cass R. Sunstein ed., Can It Happen Here? Authoritarianism in America. New York: Dey Street, 2018.
Volby v roce 2016 vedly k nové popularitě slovesa „stát se“. Politici, komentátoři a sociologové na výsledky reagovali, jako kdyby na světovou politiku spadl meteor. Nikdo příliš nechápal, co je udeřilo. Nikdo nenesl zodpovědnost. Na všechny padla úzkost. Dobrým příkladem je pitva sebe samé Hillary Clintonové po volbách s titulem What Happened?. Některé z článků výše uvedené antologie napsali příslušníci liberální elity, kteří byli u moci během Obamy. Nepřijímají odpovědnost za výsledky, jako by ani sami nebyli aktéry. Lepší by byla antologie s názvem „Co jsme způsobili?“.
Aviezer Tucker, filosof a politolog