Obsahem čtvrtého vydání RR novin je anketa Událost roku 2017, do níž reflexí svých nejvýraznějších – pozitivních a negativních – zážitků z oblasti umění a kultury přispělo sto dvacet dva z vyzvaných osob. Deset odpovědí dnes přinášíme čtenářům Bubínku, další si lze přečíst v tištěných RR novinách, které jsou v těchto dnech pro zájemce zdarma na vybraných veřejných místech v Praze i jinde.

 

Událost roku 2017
(z nového vydání RR novin)

Pozoruji jako určitý symptom – nevím dosud čeho –, že se mé kulturní události stávají soukromějšími a snad i skromnějšími. Např. ve chvíli, kdy se valná část české poezie příklonem k verbalistnímu diletantismu, žvahavé arbitrárnosti a nejluridnější provokativnosti pohroužila do postradatelnosti, snažíc se opodstatnit svou existenci množstvím samoobslužných anket, klasobraní a přeborů, je přirozenou událostí každá nová báseň, která je ku pomoci, která je podstatná sama o sobě, která se ještě stydí před slovem a jeho souvislostmi a je s to vyjevit nezřejmou váhu života a skrytý potenciál skutečnosti. V poslední době jsem takové, na různý způsob, našel v knížkách a rukopisech Jaromíra Typlta, Roberta Krumphanzla, Petra Hrušky, Petra Fabiana, Milana Děžinského nebo slovenského básníka Erika Grocha.
Štěpán Nosek, básník a překladatel

V období těsně předcházejícím této anketě mi udělal radost román Ivana Matouška Ogangie.
A z toho, co mi radost neudělalo, jasně vede vleklý a velmi nešťastně medializovaný spor režiséra Víta Janečka s děkanem FAMU Zdeňkem Holým, který v jistém smyslu vyvrcholil velkou schůzí akademické obce a střetem skupin příznivců obou hlavních účastníků sporu. Nejde mi teď ale o to, kdo měl nebo neměl v tomto sporu pravdu a koho já osobně podporoval. Jde o to, že neschopnost nebo neochota tolika úctyhodných akademiků (včetně některých nejvyšších akademických funkcionářů) pochopit a akceptovat věcnou povahu sporu a vést o ní věcnou debatu byla skličující. Pokud i takováto vystoupení nějakým způsobem patří k pedagogické činnosti, tak jsme tedy našim studentům nic hezkého nepředvedli.
Martin Ryšavý, spisovatel a dokumentarista

Před rokem jsem na výstavě v butovické galerii Czech Photo Centre viděl výstavu rodinného kladenského klanu Hankeů. Byly tam i barevné fotografie Dominika Hankeho (1997). Předem jsem slyšel, že jeho obsesí je fotografování letadel, ale netušil jsem, že mne výsledná koncepce tak silně osloví. Letadla na snímcích sice vidíme, ale celé je to o barvě, o náladě, o kompozici, romantice, záběry jsou často i ze zahraničí, fotograf si žádná omezení neklade. Není to prostě bezduché sběratelství obrázků letadýlek…
Považuji za nehoráznou blamáž, když si odstupující ministr kultury Herman jako definitivní tečku za svou ministerskou kariérou usmyslí zrušit své vlastní květnové rozhodnutí o prozatímní památkové ochraně budov Transgasu. Nevím, kde bere to sebevědomí, že ze dne na den zastaví přezkumné řízení, které tu bylo právě od toho, aby samo fundovaně posoudilo, jestli to původní absurdní rozhodnutí MK o neprohlášení budov za kulturní památku nebylo jen dárkem pro developery…
Michal Cihlář, grafik

Mám radost z toho, že nakladatelství Karolinum loni v pozoruhodné edici Limes vydalo v překladu Martina Pokorného základní práci americké literární historie: Rituály souhlasu. Symbolická konstrukce Ameriky a její proměny od Sacvana Bercovitche (1933–2014). Kdokoli se chce dozvědět víc o utváření amerického mýtu, americké kultury, americké společnosti od sedmnáctého století do současnosti – kdokoli se chce dozvědět víc o Americe –, měl by si Bercovitche pečlivě prostudovat. Mrzí mě snad jen to, že se u nás o Rituálech souhlasu vlastně pořádně nenapsalo.
Na nedostatek ohlasů si oproti tomu nemůže stěžovat knižní hit Magor a jeho doba od Marka Švehly. Když jsem Švehlovu knihu četl, v duchu jsem úpěl – a k témuž jsem neměl daleko, když jsem pak registroval ony povětšinou nadšené recenze a obdivné výkřiky na sociálních sítích. To je opravdu tak těžké poznat špatně napsaný životopis?
Petr Onufer, anglista a překladatel

Jako jednu z nejvýraznějších akcí roku 2017 považuji výstavu Tenkrát v Evropě. Čeští umělci v totalitních režimech 1938–1953, Západočeská galerie v Plzni, výstavní síň Masné krámy, autorů Marie Klimešové, Hany Rousové a Zbyňka Baladrána. Hned u vstupu byla fotografie z poloviny třicátých let, na které spořádaní čeští demonstranti jdou pod transparentem: PRYČ S NĚMECKOU EMIGRACÍ! Jiná doba, stejný lid.
Za otřesnou považuji záplavu nejrůznějších výročních cen. Ve výjimečných případech mohou být připomenuty znamenité kulturní akce a výkony, ale jejich četnost a mnohdy i úroveň všechno úsilí hatí. Chtělo by to naordinovat si určitou dietu.
Jan Mlčoch, historik a teoretik umění, kurátor, umělec

Loňský rok na pozoruhodné události nebyl skoupý: dvousvazkové Dílo Ladislava Nováka, překlad všech čísel revue Le Grand Jeu, Akustické kresby a Vizuální partitury Milana Grygara na gramodeskách, Art Activities 1970‒1979 J. H. Kocmana… Co do kulturního významu se ovšem žádná nemůže rovnat vydání překladu Pisánských Cantos amerického básníka Ezry Pounda. Jedno z nejproslulejších děl literárního modernismu představuje četbu ve všech ohledech náročnou; naléhavě nutí tázat se po významu jednotlivého života v dějinách, mravních povinnostech vyplývajících z vlastního přesvědčení, osobní zodpovědnosti za kulturní hodnoty, smyslu tvorby. Tyto otázky jsou zde kladeny v mezní situaci, po zhroucení veškerých jistot, a závisí na nich život. Není divu, že se zdejší kritika knihou příliš nezabývala.
Značné pozornosti se zato dostalo Reinerovu výboru z pozdních Blatného básnických zápisků Jde pražské dítě domů z bia… Několik hezkých veršů, převážně ale triviální básničky v knižní úpravě hodné Vergilia.
Jakub Guziur, překladatel, editor a básník

Pozitivně hodnotím uskutečnění výstavy Gerharda Richtera v paláci Kinských a v Anežském klášteře. Menší retrospektiva, citlivě vkomponovaná do krásných prostor, důstojně představuje českému publiku tvorbu tohoto dnes již klasického autora, skeptika velkých gest.
Za negativní považuji markantně se prohlubující (až na nepatrné výjimky další sestup i v roce 2017) provinčnost pražských operních scén.
Duňa Slavíková, historička umění a kurátorka

Rád bych mluvil spíš o celku než o jednotlivostech, zdá se mi, že pro tuto chvíli je to více třeba. V době, kdy mediální prostor stále intenzivněji zaplavují všelijaké fake news, kdy slyšíme v rozhlase jistého hlupce vážně tvrdit, že je země placatá, je nadmíru důležité mluvit jasně, přesně a pravdivě. Lžím, vulgaritám, dezinformacím a všelijakým fantasmagoriím lze vzdorovat pouze neustálým trváním na věcné přesnosti, dbát na krásu a košatost jazyka a na přiměřenost ve vyjadřování. Pokládám za nanejvýš důležité působení mluveného slova. Vysokou kulturní a jazykovou úroveň si stále drží ČRo Vltava jako celek.
A jak čelit záplavě temnoty? Prastarým, biblickým postojem, ten zní: Ano, ano, ne, ne. Ano myšlené a ano řečené a ne myšlené a ne řečené. Což znamená: být v souladu s tím, co si myslím, a s tím, co říkám.
Petr Císařovský, výtvarník

Pozitivní událost(i) roku 2017. Proti pravidlům musím zmínit události hned čtyři. Taneční představení Orbita Terezy Lepold Vejsadové a Lukáše Lepolda v prostorách brněnské Hvězdárny na Kraví hoře. Čistý zážitek stavu bez tíže. A pak 28hodinové non-stop hraní klavírní skladby Erica Satieho Vexations – 20 taktů hraných 840x. Hle! Performance druhé poloviny 19. století! Záviděl jsem těm klavíristům, vznášeli se někde ve vesmíru. Na podzim vyšla v ostravském nakladatelství Protimluv nová próza Vladimíra Mikeše Čtveročas. Při čtení pocit stavu nejen bez tíže prostoru, ale i bez tíže času. A nedlouho potom vydalo pražské nakladatelství Torst vzpomínkovou knihu Marie Tomášové Věřit napsaným slovům. Paní Tomášová ze stránek přímo mluví, tak blízká jsou její slova, a šeptá, aby se jí ta slova nerozlomila. A přitom velké svědectví o velkém osudu. Všechny čtyři události, které samy o sobě byly velkým zážitkem, mají něco společného: Vytržení z každodenního lopocení a možnost spočinutí u sebe samotného. A setkání s někým, kdo něco umí!
Negativní událost roku 2017. Bylo toho tolik, že se mi o tom ani nechce psát, v divadle, a ve světě vůbec. Mojžíš vodil svůj lid čtyřicet let po poušti, než umřela generace všech těch, kteří si pamatovali otroctví. Tak my už jsme alespoň za půlkou, ale rozhodně ne ještě u břehu Jordánu. A možná to bude potřeba vzít ještě jednou dokola. Ale co mě potěšilo při vší té hrůze doma, byl nápis ve vstupní hale Státní knihovny Berlín: „Jedna věc pomůže vždycky: číst!“
Štěpán Pácl, divadelní režisér

1) Jako mimořádně pozitivní se mi jeví fakt, že se pořád najdou lidé, kteří si kladou velké úkoly. Jen namátkou za poslední léta: Umělecké památky Prahy Pavla Vlčka, Český knihtisk mezi pozdní gotikou a renesancí Petra Voita, Spisy Ladislava Klímy v ediční přípravě Eriky Abrams, tři svazky Dějin české katolické literatury M. C. Putny, heuristicky mimořádně cenný přehled pražské univerzitní estetiky v letech 1763–1848 Tomáše Hlobila… Ale protože mám zvolit jen jeden titul, volím překlad monumentálního čínského románu Jin Ping Mei aneb Slivoň ve stříbrné váze z pera Oldřicha Krále. V roce 2017 vyšel šestý z plánovaných deseti svazků.
2) Za velice negativní kulturní událost pokládám uzavření sbírky českého výtvarného umění 19. století v Salmovském paláci v říjnu 2017. Pokud je mi známo, na její místo bude dovezeno současné konceptuální umění ze soukromé sbírky společnosti TBA 21. K 19. století se dostaneme – dá-li pánbůh – v květnu 2019, kdy bude nainstalováno v nové expozici ve Veletržním paláci. Znamená to, že klasická díla první poloviny 19. století (Mánesové, Navrátil, Purkyně, Kosárek, Chitussi a další) nebudou návštěvníkům přístupná rok a 8 měsíců. Jsem si jist, že v Musée d’Orsay ani v jakékoli podobně orientované národní instituci by k něčemu takovému dojít nemohlo. A obávám se, že stávající ředitel Národní galerie příliš nechápe, jakou instituci to vlastně řídí.
Jiří Pelán, literární historik a překladatel