Obsahem čtvrtého vydání RR novin byla anketa Událost roku 2017. Vybrané osobnosti oslovila redakce Revolver Revue takto: „Můžete připomenout dvě události (díla, akce, počiny) – nejen jednu pozitivní, ale i jednu negativní –, které přinesla zdejší kulturní scéna v roce 2017, a Vy je považujete za obzvlášť významné či příznačné. Nejde nám o soutěž a žebříčky, nýbrž o příležitost upozornit, již s jistým odstupem, na něco z toho, co Vy a další vybrané osobnosti považujete z loňského roku v oblasti umění a kultury za důležité. Vítáno je stručné zdůvodnění.“ Na Bubínku Revolveru nyní přinášíme na pokračování odpovědi všech 122 respondentů.

Událost roku 2017 (anketa Revolveru) IV.

1) Pozitivní událost: Monografie Anna Zemánková, autorky: Anežka Šimková, Terezie Zemánková. Kniha, připravená s mimořádným citem a pečlivostí, je zasvěceným vhledem do života a uměleckého odkazu významné české malířky, zařazované mezi umělce art brut. Soubor textů, kvalita reprodukcí a celková podoba této publikace zasluhuje ocenění.
2) Negativní událost: Setrvalá ne-kulturnost našeho současného prezidenta – bez dalšího komentáře.
Anežka Kovalová, výtvarnice

Z hlediska politické gramatiky byl rok 2017 příznačný v tom, v jakých kontextech se používal jazykový obrat „svět není černobílý“. Například Parlamentní listy, které jsou zařazovány do skupiny nejvlivnějších dezinformačních webů, realizovaly billboardovou kampaň s heslem „Nikdo už nevěří, že svět je černobílý“. Muriel Blaive, francouzská historička a poradkyně ředitele ÚSTR, obhajovala relativizaci totalitárního zla tvrzením, že „život za komunismu tak černobílý nebyl“. A objemná publikace Cesta do utopie z nakladatelství Prostor, přinášející svědectví československých meziválečných intelektuálů o sovětském Rusku, byla uvedena větou: „Johance, aby věděla, že svět nikdy není černobílý“. Ve stejném roce čínský umělec Aj Wej-wej v bílém interiéru Veletržního paláce, který v letech 1939–1941 sloužil jako shromaždiště Židů před jejich deportací do koncentračního tábora, postavil monumentální instalaci v podobě černého sedmdesátimetrového nafukovacího člunu s černými postavami znázorňujícími uprchlíky. Umělec naznačil, jakou barvu má nejen humanitární katastrofa, ale i hladomory, popravy a smrt v totalitárním režimu.
Mirek Vodrážka, hudebník a publicista

1) V Národní galerii ve Veletržním paláci se na jaře konala výstava japonského fotografa Keiičiho Tahary, jež pod názvem Fotosyntéza dokumentovala společnou práci s japonským tanečníkem Minem Tanakou z let 1978–1980. Obrazy cítící lidské kůže byly fascinující historickou zprávou a zároveň rámcem pro týdenní permanentní Tanakovu intervenci do prostor paláce. Mezi 17. a 23. březnem byl tak učiněn pozoruhodný pokus o prolnutí minulosti se současností. Performer tančil v prostředí pátého patra, mezi fotografiemi zachycujícími jeho přítomnost před bezmála čtyřiceti lety. V pondělí 20. března, tedy v den uzavření expozice, však pracoval vně budovy. Kráčel od kolejiště tramvají směrem k hlavnímu vchodu a pak podél fasády kaváren dál. Zdi se ukázaly být neprostupnou překážkou, ale prosklené stěny nabídly divákům i jemu samotnému zrcadlení, dialog vnějšího a vnitřního prostoru. Asi nejsilnějším byl okamžik, kdy „Tělo děje“ v prostředí rušné ulice prolnulo v postavu přihlížejícího dítěte uvnitř.
2) Zbylé dny tedy Tanaka tančil uvnitř expozice. Tančil v kleci, jež byla k tomu účelu zvlášť připravena jako svého druhu autonomní instalace, obklopen reflektory a štábem kamer. Evidentně tak tato událost byla dramaturgicky chápána jako klíčová a mně se okamžitě vynořily řady pochybností takového aktu. Klec mohla být chápána jako symbol omezenosti a vágní výběrovosti každé galerie, jako bariéra uvnitř vlastní historie performera, jako vězení pro nespravedlivě zadržené. Jinými slovy, bylo pro mne velkým překvapením vidět člověka toužícího po otevřenosti a totální prostupnosti se vším v této tak prvoplánové a až banální situaci. Je pravda, že v poslední době lze vidět v Tanakových inscenacích narativní a až dokumentární prvky. Musím říci, že mám velkou nedůvěru v „úhly pohledu“ dokumentárního divadla. Lze vůbec určit, který segment dění uprostřed toku života je tím správným a který je mylný?
Miloš Šejn, výtvarník a performer

V internetovém knihkupectví jsem si objednala knihu Kateřiny Šedé Brnox. Zajímalo mě, co zrovna dělá. A přišla mi opravdu zajímavá publikace! Formát, grafika, rukopisné části, kresby, fotografie, koláže, texty, postřehy, rozhovory, historická fakta, hádanky, slovníky, hry, křížovky, vtipy, ironická záložka, kreslená mapa atd. atp. Nestačila jsem se divit. Skvělá kniha. Čtivá, bezprostřední, plná humoru, nadsázky i velmi vážných témat. Zvažovala jsem, jestli jsem z knihy tak nadšená proto, že jsem v Brně pár let žila, a tak jsem ji půjčila přátelům, téměř všichni si ji pak koupili také. Považuji tvorbu Kateřiny Šedé za fascinující, její vytrvalost a nadhled, ale i postřehy a schopnost zkratky jsou obdivuhodné!
Pokud bych měla ke zdejší kulturní scéně říct něco negativního, tak asi to, že mě mrzí, že není české umění dostatečně podporováno a prezentováno v zahraničí. Pak se stane, že na velkých přehlídkách, jako loni na Documentě v Kasselu, nenajdete žádné české zastoupení. Ještěže aspoň do Benátek byl loni přizván Luboš Plný.
Hana Jirmusová Lazarowitz, galeristka

Co mě v minulém roce potěšilo, byla televizní série záznamů dávných představení Divadla na provázku. Ať už se jednalo o mně známé Šašek a královna, či mnou neviděné Commedia dell’arte, Písničky Divadla na Provázku nebo Poslední leč. Poslední představení, stejně jako první a další, jsou založena na stejném principu. Fantazie dítěte či básníka se prolíná s reálným světem. Proměňuje jej ve svět kouzelný, pohrávající si s herci, kteří si navíc také hrají. Všechna představení srší nápady, proto jsou živá, nezapomenutelná.
Co mě v minulém roce pobavilo, byl rozhlasový dokument o odkrývání historie rodiny Jiřičků z Dolní Kalné ve východních Čechách uvedený pod názvem Vraždění. Možná že to mělo být ponuré, možná napínavé, snad i zvukově experimentální. Ve chvíli, kdy se průvodce pořadem ocitl na hřbitově a sdělil, že teď posluchači uslyší zvuk tohoto místa, jak je slyšet dole ve vsi, se ozvalo dlouhé, ale opravdu předlouhé ničím nerušené ticho. Zanedlouho se způsob reportáže s autentickým zvukem měl možná opakovat na jiném, zřejmě také důležitém místě pro děj příběhu, byl ale narušen-nenarušen štěkotem zde bydlícího psa. Mnohdy je ticho blahodárné, ale já bych raději takové, jaké zaznělo před časem na stránkách Čtení na dobrou noc z knihy Belly Chagallové Hořící světla. Sedm kapitol, které vybrala Vladimíra Bezdíčková, dokonale provokujících zvědavost, a sugestivní četba Dany Černé, které se nedalo nevěřit, mne tenkrát pobídly, abych si tuto knihu šel zakoupit a po přečtení nelitoval. Kdeže ale loňské sněhy jsou.
Miroslav Koloc, literární badatel

Událostí roku 2017 v kultuře ČR se stává jedinečná výstava v Rudolfinu „Třepeme se s Kinterou“, ne, ne „Třepeme s nervózním Kinterou“, ne, ne, „Kintero, otřes se“, ne a ne si vzpomenout na název, jo, už vím „Nervous Kinterous podfous“. Klepeme se doteď a drobný třes už nikdy zřejmě nezmizí, už se tak klepeme, že se ani lžičkou netrefím s polívkou do úst. Super mega výstava už ne tak mladého výtvarníčka (to slovo nenávidí) v tom našem rybníčku Rudolfinu dle mého názoru měla dále pokračovat tak minimálně pět let a intervenovat, expandovat do veřejného prostoru v okolí budovy a dál po celém našem území a dál migrovat do Polska, Německa a okolních spřátelených zemí celého světa, elektrokabely do chráněných zmutovaných přírodních rezervací, mikročipy do endemitů a do rostlin (herbář vynikající) a Krištof by se stal tak trochu Williamem Blakem a tvůrcem nové elektro-mikro-reality.
Nedávno mi Kikri nabídl, že jako jestli si nepotřebuju u něj něco vyprat. Nejdřív jsem si myslel, jako že nějaký prachy třeba. Ale nabídku opakoval, že to teda ne, že jako nějaký hadry. To jako já vypranej s tou předpírkou a vyvářkou Kinterovou a von, že ne, že se zavářkou, jako no prostě Kinteru do každé rodiny místo Arielu. No a nekultůra nestojí ani za vyprání.
Chrudoš Valoušek, grafik a ilustrátor

Za největší negativní událost roku 2017 považuji vítězství diktatury mravně a mentálně narušené společnosti u nás. A za největší pozitivum považuji klíčící naději, že toto velké negativum porodí mocný odpor. Osobně především věřím, že nejen my – správně ovladatelná a hravá inteligence –, ale i pracující lid si přestaneme hrát každý na výhradně svém písečku, jak se stalo naším „milým“ zvykem. Mluvím o písečku, kde jsme v bezpečí před vším, co přichází zvenčí, ale ne před mnohem větším nebezpečím, které přichází zevnitř. Mluvím o písečku, kde se poslušně konzumuje, co se nám v médiích navaří, co se nám tam upeče pro naši zábavu, rozptýlení a povyražení. Náš vlastní, osobní píseček a na něm neviditelná klec, do které se zaplétáme, to je to zlo, to je to zotročení, a v něm je teplo a útulno… venku mimo klec čeká zima, námaha a možná i kriminál, a to je sakra výzva!
Osobně věřím, že lidé budou z tohoto stavu čerpat svou životní sílu a že znovu pochopí svou moc, která spočívá v nevyjednávání se zlem, v nekompromisech se zlem, v odvěké touze vymanit se ze zotročení, v odvěké touze zvířete, které když jde o život, roz.rdá svou klec! Není to jen naše věc, kdy se u nás zase přestane hrdinstvím pohrdat, a není to jen naše věc, kdy staré, nemocné krysy přestanou šířit svoje nemoci a zmizí tam, kam patří, do kobek zapomnění, odkud se nevrací.
Miroslav Bambušek, režisér

1) Z mého venkovského útočiště se zřídka někam vypravuji, takže snad sem tam nějaká výstava. Umění Asie v paláci Kinských – jemnost a různorodost všech těch tváří Buddhů, pomíjivost i věčnost neoddělitelně slité v jednom výrazu či gestu. Vznešenost poznání, v kterém je ale i něco mrazivě indiferentního. Emil Filla a surrealismus 1931–1939 (Museum Kampa) – udeří nás do očí ta nepřehlédnutelná aktuálnost evokující nástup fašismu a nacismu. Zemanovsky otlemené příšery cení tesáky a zaplňují stále více prostoru, doslova jdou po krku vší svobodě, důstojnosti a lidskosti. Čas běsů, které se utrhly ze řetězu. Želbohu asi předobraz toho, co nás čeká a nemine.
2) Kácení stromů v mojí blízkosti, zejména to zbytečné a podnícené hloupostí nebo potřebou zisku. Připadá mi, že je ho stále víc. S každou tou bezútěšnou mezerou plnou úpějících pahýlů a ledabyle poházených větví se cítím na světě zase o něco ztracenější.
Jiří Zizler, literární historik a kritik

To nejlepší i to nejhorší z roku 2017 se nějak týkalo porgů. Ten nejlepší byl spojen se studentem latiny na Novém PORGu, škole, kde učím. Po hodině mě oslovil Matyáš Adámek s tím, že jeho kapela, Humdrum Lighthouse, má novou píseň, a jestli bych si ji nechtěl poslechnout. Připravil jsem se na nejhorší, jako když mi student nabídne něco, co sám upekl. Ukázalo se ale, že píseň ,,Bubbles“ je fantastická – narkotická, plynulá a chytlavá, jako kdyby Beatles a Can do sebe kopli hrst Codeinu a šmajchlovali se spolu.
A nejhorší? Nové Star Wars. Nevadili mi rozkošní malí porgové, ale vadilo mi, že se nic nezměnilo – snad kromě sabotování mezirasového románku Finna a Rey. A navíc nepomohlo, že dva z herců hráli i v nejlepším filmu tohoto tisíciletí, Ex Machina. Doufám, že ve třetím díle nejnovějších Star Wars budou jen Poe Dameron a generál Hux trčet na Endoru a debatovat, jestli může C-3PO šukat.
Mike Baugh, překladatel a prozaik

Omezím se na událost pozitivní (negativ a nevkusu je na „scéně“ až dost), kterou je pro mě jednoznačně udělení Ceny Jaroslava Seiferta literárním historikům Jiřímu Brabcovi a Jiřímu Opelíkovi za jejich bohaté celoživotní dílo a význam pro českou literární vědu. S oběma osobnostmi se pojí i mé nejintenzivnější čtenářské prožitky odborné bohemistické literatury v minulém roce – a samozřejmě nejen v minulém, jejich texty, jakkoliv odlišné svým stylem a zaměřením, ke mně naléhavě promlouvají po léta.
Obsáhlá studie Jiřího Brabce „Spisovatelé ‚ve věku železa a ohně‘. Česká literatura a její souvislosti v předválečné době“ na mne zapůsobila znepokojivě, především jak ukazuje prostupování umění, ideologie a politiky ve třicátých letech 20. století a bytostnou nejednoznačnost literárních a kritických projevů v napjaté síti domácích a mezinárodních vztahů. Je součástí třetího svazku Dějin nové moderny (tentokrát je adjektivum nové v uvozovkách), věnovaného období 1935–1947. Tento závěrečný díl mnohaletého projektu, který vede Vladimír Papoušek, se mi zdá nejzdařilejší, za pozornost stojí všechny studie a celek by si zasloužil vážnou oborovou debatu.
K stěžejním tématům Jiřího Opelíka patří tvorba bratří Čapků, v roce 2017 vyšla v nakladatelství Triáda reedice melantrišské monografie z roku 1980 Josef Čapek, která pro mě zůstává inspirativní především v částech o juveniliích bratří Čapků. K nim se vrací i první studie uveřejněná v souboru Uklizený stůl aneb Moje druhá knížka o Karlu Čapkovi (a opět s jedním přívažkem o Josefovi) (Torst, 2016). Již svým titulem je to osobně laděná kniha, v níž se opět projevuje autorova jedinečná schopnost číst a přesně, osobitým jazykem vystihnout to podstatné. Při čtení textů obou laureátů si říkám, že naše disciplína má smysl.
Lucie Merhautová, literární historička a editorka

V loňském roce jsem si opět uvědomil, že to, co je kvalitní, nemusí být nutně věcí centra, tedy Prahy. Hlavně Pražáky jsem totiž potkával na skvělých výstavách v Plzni (Tenkrát v Evropě), Liberci (Sbírka Helmuta Klewana) a Chebu (Cirkus pictus). Žádné domorodce jsem na výstavách nepotkával, jelikož ty jsou zpravidla líní. Zjevně seděli doma a přemýšleli nad tím, že potom, co to hodili Andreji Babišovi, tak to hodí i Milošovi. A tím jsem v zásadě odpověděl i na otázku, z čeho mi bylo vloni, ale je i letos setrvale na blití.
Martin Langer, básník a dokumentarista

Odpovídám z perspektivy nečeské, tedy se zaměřuji na akce, které mohou oslovit i nečeské publikum – kterou českou výstavu bych třeba doporučila svým studentům?
Negativní událost. Určitě ne výstavu Světlo v obraze: český impresionismus, Jízdárna Pražského hradu, 6. října 2017 – 7. ledna 2018. Podle popisu na příslušných webových stránkách je to „největší výstava českého impresionismu“. Popis je přesný, jelikož velikost je hlavním rysem výstavy, která je jinak – byť „koncipovaná divácky“ – naprosto nepřehledná pro diváka, který ještě český impresionismus nezná: je totiž brzy unaven a dezorientován z celé spousty důležitých, krásných i epigonských obrazů, které visí prostě vedle sebe.
Pozitivní událost. Logicky bych měla uvést nějakou českou přehlednou výstavu, ale v roce 2017 žádná srovnatelná se Světlem v obraze nebyla (pěkná výstava Jaroslav Róna 1997–2017 probíhala v Praze současně se Světlem v obraze, ale není dostatečně velká). Velmi přehledná a skvěle koncipovaná hodně velká výstava byla ve Valdštejnské jízdárně v Praze od 15. května do 25. září, ale roku 2016: Císař Karel IV. 1316–2016. Nebo lze ji uvést jako událost roku 2017 díky tomu, že v Norimberku končila 5. března 2017?
Pokud nelze uvést Karla IV., mám rezervu: Picasso. Tra cubismo e classicismo: 1915–1925, Řím, Scuderie del Quirinale, 22. září 2017 – 21. ledna 2018. Není to bohužel česká událost, zato je velmi přehledná a velká (navíc srovnatelná se Světlem v obraze umístěním v blízkosti prezidenta republiky, který v Římě sídlí na Quirinale): lze v ní sledovat jednu jasnou nit – fascinaci klasicismem – v převelkém díle španělského malíře. Jeho díla lze totiž vidět často, ale obvykle kuse, chaoticky a právě nepřehledně.
Annalisa Cosentino, bohemistka

Za přínos k naší kultuře v posledním roce mohu jen ze své perspektivy uvést vydání Sebraných spisů III Ladislava Klímy Svět atd. v nakladatelství Torst.
Ivan Dubský, filosof

Obě události jsou spíše z přelomu let 2017 a 2018, ale doufám, že to nevadí.
1) Dokončení Souboru díla F. X. Šaldy, za něž patří poděkování editorům Kritických projevů 14 Luboši Merhautovi a Michaelu Špiritovi, jakož i všem dalším, kteří v posledních letech pečovali o Šaldovo dílo a zajistili jeho dostupnost. Těším se na budoucí aktivity Společnosti F. X. Šaldy.
2) Zvolení apologety normalizace Michala Pullmanna, který svým smířlivým a „objektivizačním“ přístupem k danému období relativizuje lidské utrpení a zločiny komunistického režimu, do funkce děkana Filozofické fakulty UK.
Lucie Malá, bohemistka

Pozitiv: Festival Tabook v Táboře. Jako každý rok je pro mě vyvrcholením knižní kultury v česko-moravských a přilehlých zemích. Loňský ročník byl nabitý skvělými přednáškami takových osobností ze světa ilustrace, jako je Steven Guarnaccia, Gražka Lange nebo Øyvind Torseter. A všemu nasadila korunu velkolepá výstava bravurního linorytce Chrudoše Valouška.
Negativ: Divadelní představení v Divadle Na zábradlí Dánská občanská válka 2018–24. Slibné téma. Velké zklamání. Dvě hodiny a čtyřicet minut nesnesitelných dialogů-monologů. Nepovedená scénografie. Přehrávání herců. Všechno špatně od čtyřicáté minuty po začátku.
Michaela Kukovičová, ilustrátorka

Silným a dlouho doznívajícím zážitkem pro mě byla výstava malíře Václava Misaře Červený rybízku!, která proběhla na podzim 2017 v Nau Gallery na Žižkově. Ucelený soubor obrazů, silná atmosféra přelévající se z jednoho obrazu do druhého jako promyšlenou soustavou od velkých cisteren po malé nádoby. To hlavní: naprosto mu to věřím.
Matěj Lipavský, malíř

Vzpomínám: jako veskrze pozitivní mi na první vyplouvá z paměti výstava František Kyncl, Galerie U Betlémské kaple, 22. 6. – 13. 8. 2017. Čistě nainstalované, krásné věci, komorní rozsahem, silná zážitkem.
Co se negativního týče, vlastně nerada se k němu vůbec vracím, Aj Wej-wej, Zákon cesty, Národní galerie v Praze, Veletržní palác, 17. 3. 2017 – 7. 1. 2018. Měla jsem chuť tu nafouknutou bublinu propíchnout. Velké prázdné gesto, zneužitá velká slova. Spousta peněz za přírůstek do sbírek, které mají jiné mezery a nezaplní je gumový člun, který již nikdo nikdy znovu nenafoukne, a tak se guma časem slepí a zteří, a bude to.
Lucie Šiklová, historička umění a kurátorka

Kulturní událost roku 2017? Snad pár slov o mém čtenářském zážitku: turbulentní podzim loňského roku jsem prožil s četbou románu Kinder einer Stadt (1932) někdejšího německojazyčného Pražana, „uprchlíka“ Hanse Natonka, kterého představila českému prostředí kdysi Revolver Revue díky Veronice Dudkové. Věcný, takřka novinářský popis, přitom psychologický vhled, nemoralizující, a přece rozhodná diagnóza spojená s neokázalým občanským angažmá. A s tím související solitérství. Chmurné výhledy: (až příliš často) z někdejších obětí se stávají budoucí pachatelé. Obdobně jako v díle Ludwiga Windera, které si čtu už delší dobu, včetně rozsáhlé, dosud ani bibliograficky nezpracované publicistiky.
Václav Petrbok, literární historik

Nejlepší událost roku: výstava fotografií Wernera Bischofa v Benátkách a vánoční besídka v boxerském klubu Palaestra.
Nejhorší událost: to, že na místě bývalého koncentračního tábora v Letech stále stojí prasečák.
Martina Hrušková, knihkupkyně

Kulturní událostí roku 2017 bylo pro mne otevření sbírky současného umění Collette manželů Lettenmayerových na zámku v Jirnech u Prahy. Lettenmayerovi systematicky sbírají a v této expozici vystavují české umění, speciálně od začátku devadesátých let, a jejich činnost naplňuje zároveň prvek podpory talentů a mecenášství. Trendem sbírky je evidentně podpora velkorysosti v uměleckém rozmachu autorů, důraz na velký formát, entuziasmus a absence sektářství a provinčního snobismu, tak běžného u jiných známých soukromých sbírek. V expozici je vystavena pouze malá část jejich akvizic, ale i tak působí svým záběrem monumentálně. Řekl bych, že tato sbírka svým způsobem supluje v této oblasti jistou nečinnost současné NG, která evidentně rezignovala na svůj důležitý účel, a to vystavovat a budovat sbírky mladých českých autorů, dokud jsou jejich díla cenově dostupná, a současně je tím i podpořit. Národní galerie figuruje pro mě i v nejméně povedené kulturní akci loňského roku.
Už druhou sezonu (2016/17) se NG z neznámých důvodů obsedantně zabývá vystavováním děl všemi mastmi mazaného čínského obchodníka s angažovaným uměním Aj Wej-weje. Nechám stranou výtvarné kvality jeho gumového uprchlického člunu (figury uprchlíků nápadně připomínají mimina D. Černého), ale zarážející je spíš to, jak ve svém poselství nás Čechy, Středoevropany jeho dílo kárá za údajný nedostatek soucitu s migranty připlouvajícími do Evropy a ignorování jejich údajných lidských práv. Rozumím, tenhle postoj se dobře prodává hloupým a sebemrskačským evropským levicovým intelektuálům, racionální Číňan se však musí za břicho popadat. Myslím ale, že tomuto umělci by lépe slušelo, když už se prohlašuje za bojovníka za lidská práva a disidenta, aby se věnoval tematicky porušování lidských práv v Číně, odkud pochází. Tam by jistě našel nekonečné inspirační zdroje. To by pro něj bylo ale dosti nebezpečné. Takhle jeho postoje vyznívají spíše pokrytecky. Nevím, co je pravdy na tom, že jeho obří gumový člun nakonec zakoupila do svých sbírek NG, ale údajně byl i s figurkami vyfouknut a uložen do depozitáře, kde pravděpodobně za čas zpuchří a bude již nevystavitelný. A i kdyby nezpuchřel, otázka je, zda za dvacet let bude jeho dílo mít lidem co říct. Navazuji tak na první svoji úvahu této ankety – není divu, že pak v NG nezbývají prostředky na akvizice současných českých autorů.
Roman Trabura, malíř

+ S nadšením jsem přivítal koncert skotské skupiny Jesus and Mary Chain v Lucerna Music Baru, k podpoře vydání nové desky Damage and Joy (2017). Poslední řadová deska vyšla v roce 1994. Skvělá atmosféra, zvuk, a beznadějně vyprodáno. Comeback jak má být.
– S opačnými pocity jsem dočetl „memoáry“ punkové legendy Johna Lydona (Sex Pistols, PiL) Vztek je energie s podtitulem Můj život bez cenzury, vydané nakladatelstvím Volvox Globator. Lydon je vtipný, sarkastický a vzdělaný (pominu-li tedy jeho nepřehlédnutelné samožerství – ale to k němu vždy patřilo). Jenže vše ostatní je katastrofa. Překlad, redakční práce, obrazová příloha na křídovém papíře uprostřed knihy (vzpomínáte? – typické devadesátky v české polygrafii), bez diskografie, bez poznámek pod čarou či stručnými CV zúčastněných. Nabízí se pouze jedno dovysvětlující řešení: podtitul českého vydání měl znít Můj život bez redakce.
Luděk Kubík, grafický designér

S ohledem na zběžnou rekapitulaci minulé výstavní sezony, ve které v NG proběhly výstavy Gerharda Richtera, Aj Wej-weje, Magdaleny Jetelové, Juliana Roselfeldta, Františka Skály atd., v GHMP se představil Jan Merta, Richard Deacon, v Galerii Rudolfinum realizovali své výstavní projekty Eberhard Havekost a Krištof Kintera atd., bych se omezil jen na pozitivní reflexe (v anketě o domácí politice bych pro změnu těžko hledal něco pozitivního).
Ex post mně v nekompletním výčtu renomovaných autorů, na které se dalo v Praze v loňském roce narazit, nejvíc utkvěla výstava Gerharda Richtera a Krištofa Kintery. V obou případech myslím dobře fungovala instalace současného (Kintera) a současně klasického (Richter) v historických prostorách Rudolfina a paláce Kinských. Můžu jenom spekulovat, že po velkých retrospektivách (Londýn, Berlín) mohlo být relativně komorní prostředí paláce Kinských pro Richtera samo o sobě atraktivní? Pro Richtera typické napětí mezi realistickou a abstraktní malířskou polohou, ranou a nejnovější tvorbou rozšiřovalo napětí s klasicistním interiérem šlechtického (soukromého) paláce a sakrálním prostorem Anežského kláštera. U K. Kintery mě bavila promyšlená instalační koncepce, ve které se vyváženě projevila jak volná konfrontace či kontrast s historickým interiérem, tak jeho překrytí či zahuštění vedoucí až k nepoznání jinak specifického galerijního prostoru Rudolfina.
Jonáš Czesaný, malíř

Zahajovací koncert České filharmonie s dirigentem Jakubem Hrůšou. Během celého koncertu jsem fyzicky byl přítomen „stání“, o plastičnosti nemluvě. To už v sochařství naživo neexistuje.
Proměny pravdy nabraly rozmachu nebývalého. Po tom, co mi říkala babička, kdo lže, ten krade, až po zapírání při výslechu, přes známé floskule, pravda po vítězství přechází na druhou stranu atd., se do toho obuli umělci. Vadilo jim, že se na jevišti zabíjí dřevěným mečem, že se lže divákům. Tak je začali alespoň polejvat vodou. A naopak jiní eskortovali fikci z divadla, kam nepřijde každý, do domovů teleferrolůze.* A ta zvolila Járu Cimrmana v regulérní anketě o největšího Čecha. Od té chvíle se marně počítá, kolikrát ten či onen řekl slovo nesouhlasící se skutečností, rozlišuje se pravda taktické od strategické, čeleď si to přebere. (U protikandidáta udivilo, že neumí lhát, divnej ptáček.) Už je to ale dobrý, mladý určej nakonec pravdu v referendu.
Kdysi jsem se s ní setkal jako se zábleskem po delším obcházení temného předmětu zkoumání a píchání do něj vidličkou. Ale to bylo dávno.
* ferrum = železo
Michal Blažek, sochař

Význačné a příznačné roku 2017
1) Přes nelibost a nerozhodnost, kterou k podobným výběrům chovám (či právě kvůli ní), považuju za význačné počiny minulého roku nezanedbatelné ozvěny minulosti. Rokem 2017 se v Dodatečných událostech snad definitivně naplňuje hlas pronikavého pozorovatele a po roce 1948 v podstatě umlčeného básníka Jana Hanče. Hlas, který má co říct (zejména) i dnes. A v jubilejním sedmičkovém roce se také završil dlouholetý dluh šaldovský: vyšel poslední svazek Souboru díla F. X. Šaldy – s texty z let (1928–1937) vyřazenými svévolnou a deviantskou komunistickou cenzurou. Toto připomínání různých podob totality tváří v tvář jejímu všudypřítomnému zlehčování má smysl.
2) Negativně příznačnou událostí se pro mě v loňském roce stala kampaň Me Too, která se od hollywoodského „objevení Ameriky“ až hystericky rozšířila a která ženu automaticky pasovala do role oběti. To je pozice, s níž se zdráhám ztotožnit a je mi vlastně osobně dost protivná.
Tereza Šnellerová, bohemistka

+ Bez většího mediálního ohlasu (jak jinak) prošlo zhruba dvouleté působení Štěpána Pácla v pozici režiséra činohry Národního divadla. Páclovo angažmá bylo v důsledku neshod rozličného ražení de facto už loni ukončeno. Asi není úplně nepochopitelné, že si spíše subtilní umělecký rukopis tohoto režiséra s kolosem naší „první scény“ tak docela neporozuměl. Štěpán Pácl toho ve vymezeném čase nemohl stihnout mnoho, ale těch několik inscenací za připomenutí a za pozornost určitě stojí. Vedle Maeterlinckova Modrého ptáka chci poukázat především na jeho nastudování hry australského dramatika Finegana Kruckemeyera Na moři, zírám nahoru (v překladu Jana Tošovského, s Magdalénou Borovou v hlavní roli). Pro někoho možná „poněkud obnošené australské prádlo“ (Radmila Hrdinová, Právo), pro mě jedna z nejodvážnějších premiér uplynulých sezón na českých jevištích a možná největší divácký zážitek roku 2017.
Šíře žánrového rozpětí kulturní produkce královéhradecké restaurace U Letců je pozoruhodná. V loňském a letošním programu najdeme takové stálice, jakými jsou např. Veselá trojka Pavla Kršky (mimochodem: název tohoto hudebního tělesa mě patrně nikdy nepřestane vyvádět z míry), Eva a Vašek atp. Zjevně největším oblíbencem je ovšem Tomáš Ortel. V programu na rok 2018 je nejenom 23. června, to by bylo málo; pořadatelé na uvedeném webu lákají i na umělcův únorový akustický koncert. O to větší překvapení čeká návštěvníka těchto stránek, když zjistí, že v nastíněné společnosti se se svými uskutečněnými (2017) nebo teprve plánovanými vystoupeními ocitají též např. The Plastic People of the Universe, The Primitives Group (majiteli restaurace U Letců uvádění jako „Primitive Group“) či Něžná noc Blanky Šrůmové a Jana Sahary Hedla. Buď mají členové a manažeři jmenovaných kapel opravdu silný žaludek a je jim už úplně všechno jedno, nebo se prostě jen zapomněli podívat, jestli náhodou místo na pódium prosluněné zahradní restaurace nelezou do kanálu.
Ivo Říha, bohemista

Poněkud nepřekvapivě se přidávám k zástupu těch, kteří za kulturní událost uplynulého roku označili retrospektivu Gerharda Richtera připravenou ve spolupráci s Národní galerií v Praze. Na výstavu jsem se těšil už dlouho předem a musím říct, že mě rozhodně nezklamala, ačkoli jsem si nebyl úplně jist třeba tím, jak vyzní její hlavní část v paláci Kinských. Nakonec jsem ale odcházel spokojen, autor jistě moc dobře věděl, jak celou akci koncipovat a proč odmítl původně nabízené prostory Veletržního paláce. Osobně bych snesl daleko větší množství vystavených děl, ale vím, že celá expozice by tím ve výsledku utrpěla a působila by „přeplácaným“ dojmem.
Nedovedu pochopit zhovadilou mentalitu člověka, který nechal srovnat se zemí hraběcí černínsko-morzinskou vilu Švýcarský dvůr poblíž centra Špindlerova Mlýna. Nenápadná secesní stavba dokázala přežít leccos – období nacistické správy, více než čtyřicet let „vzorné památkové péče“ v dobách komunismu, díky níž málem zanikla „přirozenou cestou“, ale nakonec se nějak nedokázala vejít do podnikatelských záměrů současného vlastníka. Celá věc je o to paradoxnější, že ji v relativně nedávné době nechal nákladně (a nesmírně citlivě) zrekonstruovat předchozí majitel. „Bestia triumphans!“
Ivo Pelichovský, výtvarník

Největší kulturní událostí roku 2017 byl pro mne koncert Miserere v pražském Rudolfinu. V podání Collegia 1704, zde Jan Dismas Zelenka, dítě chudého Podblanicka, kde se dodnes daří spíše lnu a bramborám, předstihl tvorbu Bachovu.
Teď ta událost negativní. Nebudu se zde rozepisovat o holešovickém repete Mistra Aj Wej-weje. Loňské obavy se skrze grandiózní gumovou realizaci naplnily vrchovatě, takže pro rok 2017 nic nového. Do ankety přihlašuji drátěné lodyhy, které pro mne překvapivě ozvláštnily fasádu paláce „DRN“ na rohu Mikulandské ulice a Národní třídy. Mimo dále uvedené výhrady k celému pojetí domu zaujaly mne konkrétně právě tyto neladné krucánky. Ony křivky (klasik by řekl, tvary ve výtvarném umění zakázané) přivodily u mne, náhodného prochazeče čiré zděšení. Původní projekt hotelu, který se snažil na malý pozemek namačkat co nejvíce užitné plochy do šířky i do výšky a přitom předejít kritice veřejnosti, se celkem vydařil. Celkový dojem by byl, po jistém povzdechnutí, snesitelný. Ovšem další etapa, kdy se z problematické stavby měl stát respektovaný architektonický skvost, nebyla úspěšná. Nesdílím sice krutý názor pana Tomáše Fialy, že účelem plánovaného celkového ozelenění fasády je jen a pouze zakrýt celkovou nepovedenost domu, ale vidím, že díky přidaným „ozdobám“ původní prosklená fasáda ztěžkla a nepříjemně expanduje do okolí. Některé detaily uvnitř stavby jsou samy o sobě působivé, v celku se ale ztrácejí, především díky nízkým stropům. Dodatečná, zřejmě nákladná konverze hotelu na palác, nepřesvědčila. Marná snaha.
Pablo Augeblau, člen tajné organizace B. K. S.

Negativní: Vyjádření JUDr. Kláry A. Samkové, Ph.D.: „Vy umělci a vzdělanci, i kdyby Zeman poblil korunovační klenoty, bude to menší škoda než to, co pácháte vy!“ Další replika v řadě, kterou pronesla jedna z postav naší české hry. Přiřadila se tak k replice Jiřiny Švorcové: „Proto však také pohrdáme těmi, kdo v nezkrotné pýše ješitné nadřazenosti, sobeckém zájmu nebo dokonce za mrzký peníz se kdekoli na světě – a také u nás se našla skupinka takových odpadlíků a zrádců – odtrhnou a izolují od vlastního lidu, jeho života a skutečných zájmů a s neúprosnou logikou se stávají nástrojem antihumanistických sil imperialismu a v jejich službě hlasateli rozvratu a nesvárů mezi národy.“
Pozitivní: „Takový vulgární žurnalismus a jeho nadšené přijetí nakonec vypovídá leccos o zdejší současnosti. Ohlasy se většinově nezabývají otázkou práce s prameny nebo pojednáním Jirousovy doby, autorovým stylem, metodou atd. Fraška se hraje až do konce a Marku Švehlovi se tleská, neboť tak dokonale navazuje na neblahou tradici záliby v bezobsažné legendistice, kterou si většina českého národa po staletí pěstuje. Švehla svou knihou jen sumarizoval a prohloubil jednu novodobou místní legendu, založenou především na historkaření, čímž, jak se tak zdá, dostatečně uspokojil značnou část současné čtenářské obce s jejími voyeurskými pohnutkami, sílící náklonností k bulvárnosti a neschopností samostatně uvažovat,“ napsala Barbora Čiháková (nar. 1988) v článku Óda na žurnalismus pro Bubínek Revolveru 22. 1. 2018.
Radvan Pácl, dramaturg

1) Je skvělé, že vyšel dosud největší výbor z díla Mileny Jesenské Křižovatky (uspořádala Marie Jirásková, Torst, 2016). Ať jde o reportáže z Vídně z počátku dvacátých let, výzvu k nedělní vyjížďce za Prahu, chválu anglického kostýmu, či reportáže o uprchlících z pohraničí do Prahy po zabrání Sudet (Strahovský stadion, Vysočany), které vycházely v Přítomnosti v roce 1938 – všechny reportáže jsou aktuální, živé, střízlivé, fascinující. Podstatná se mi zdá jejich naléhavost; texty o módě či rady, jak provětrat malostranský dům, jsou neméně naléhavé než reportáže o bídě ve Vídni. Ona naléhavost má původ v pronikavé inteligenci autorky, smyslu pro skutečnost, v přirozené morální ukotvenosti – člověk by rád napsal „humanismu“, pokud by ten výraz nebyl tak zdiskreditován. Tak jasné a přímočaré komentáře jsou v době současného populismu a rozkladu hodnot zapotřebí (viz třeba pasáže o ženách, které stály ve Vysočanech /„a tady žijí jenom potřební lidé“/ fronty, aby mohly přispět „náručemi dárků“ uprchlíkům). Těžko dnes hledat v českém veřejném životě hlas podobně statečné osobnosti.
2) Zklamala mě spolupráce s Národní galerií při výstavě o Chartě a umění, která probíhá v Salmovském paláci (Charta Story: Příběh Charty 77). Překvapila mě míra neprofesionality, nezájem o téma, či dokonce pokusy mařit práci externí kurátorky a týmu, který si zvolila (byla jsem jeho součástí). Škoda, téma neoficiálního umění během komunismu by si zasloužilo solidní zpracování a rozsáhlejší výstavu, a to právě na půdě tak zásadní instituce.
Veronika Tuckerová, literární historička, překladatelka a publicistka

Za nejvýznamnější kulturní událost považuji vydání jedenácti Pisánských Cantos Ezry Pounda nakladatelstvím Atlantis, v tomto svazku zároveň s předchozími dvěma Italskými Cantos. Z angličtiny a Italská Cantos z italštiny přeložila a komentářem doprovodila Anna Kareninová. Pisánská Cantos psal šedesátiletý Pound, obviněný z vlastizrady, během své šestiměsíční internace v americkém kárném táboře poblíž Pisy od května do listopadu 1945. V totální izolaci, první tři týdny zavřený v železné „gorilí kleci“ pod širým nebem, neustále střežený, celý den na sluncem rozpáleném betonu, noc co noc oslepován ostrým světlem reflektorů, netušil, zda tu má shnít, nebo být oběšen. Když se mu zanítily obě oči a psychicky se zcela zhroutil, přesunuli ho do stanu v sanitní části tábora, kam „vstupovaly jen stíny“. Nikdo ze spoluvězňů se nesměl přiblížit, natož s ním promluvit. „Nic. Nezmůžeš nic.“ Bezprostřední zkušeností, prožívanou skrz naskrz, až do morku kostí, prolínají časové vrstvy, vynořující se z paměti. Proměna vnímání. V tomto „mimoprostoru“ vznikají ty nejúžasnější verše ze všech sto šestnácti Cantos.
Zmiňovat nějakou obzvláště negativní událost zdejší „kulturní“ scény nebudu, všechno to šlo v tom minulém roce nějak mimo mě.
Miloslav Topinka, básník a esejista

Za největší kulturní počin roku 2017 považuji inscenaci Slovenského národního divadla Elity, s podtitulem vypůjčeným od filosofa Mirka Vodrážky Minulost je před námi. Jde o příběh mladého ambiciózního komunisty, který pracuje v podniku zahraničního obchodu a stane se udavačem Státní bezpečnosti – napsal a režíroval skvělý Jiří Havelka. Autor se ani příliš nenamáhá zastírat, že celý děj se týká Andreje Babiše, a v průběhu inscenace jednotlivé postavy vlastně představí celý spis agenta Bureše. I pro člověka, který přečetl mnoho svazků Státní bezpečnosti, je nesmírně vzrušující převedení psaného textu do divadelní podoby. Myslím, že vedle hry Pavla Kohouta Marast, která byla napsána počátkem osmdesátých let a pojednává o výslechu Václava Havla po zveřejnění Charty 77, je to druhé skvělé dílo odhalující svět cynismu, udavačství a bezpáteřního kariérismu, jehož představitelé dnes vládnou České republice.
V druhé oblasti, tedy největšího kulturního zvěrstva, je konkurence obrovská. Přesto si myslím, že nejhorší, co jsem minulý rok zahlédl, jsou pořady TV Barrandov s prezidentem Milošem Zemanem. Tolik hlouposti, úlisnosti a odporné pýchy se zatím nepodařilo nikomu do veřejného prostoru vyvrhnout.
Radek Schovánek, badatel

Mám radost z toho, že nakladatelství Karolinum loni v pozoruhodné edici Limes vydalo v překladu Martina Pokorného základní práci americké literární historie: Rituály souhlasu. Symbolická konstrukce Ameriky a její proměny od Sacvana Bercovitche (1933–2014). Kdokoli se chce dozvědět víc o utváření amerického mýtu, americké kultury, americké společnosti od sedmnáctého století do současnosti – kdokoli se chce dozvědět víc o Americe –, měl by si Bercovitche pečlivě prostudovat. Mrzí mě snad jen to, že se u nás o Rituálech souhlasu vlastně pořádně nenapsalo.
Na nedostatek ohlasů si oproti tomu nemůže stěžovat knižní hit Magor a jeho doba od Marka Švehly. Když jsem Švehlovu knihu četl, v duchu jsem úpěl – a k témuž jsem neměl daleko, když jsem pak registroval ony povětšinou nadšené recenze a obdivné výkřiky na sociálních sítích. To je opravdu tak těžké poznat špatně napsaný životopis?
Petr Onufer, anglista a překladatel