Obsahem prvního vydání RR novin byla anketa Událost roku 2016. O svých nejvýraznějších zážitcích z oblasti kultury a umění do ní napsaly desítky osobností, jež redakce Revolver Revue oslovila takto: „Můžete připomenout dvě události (díla, akce, počiny) – nejen jednu pozitivní, ale i jednu negativní –, které přinesla zdejší kulturní scéna v roce 2016, a Vy je považujete za obzvlášť významné či příznačné. Nejde nám o soutěž a žebříčky, nýbrž o příležitost upozornit, již s jistým odstupem, na něco z toho, co Vy a další vybrané osobnosti považujete z loňského roku v oblasti umění a kultury za důležité. Vítáno je stručné zdůvodnění.“ Odpovědi všech 107 respondentů nyní přinášíme na pokračování, ve třech částech, na Bubínku Revolveru.

 

Událost roku 2016 (anketa Revolveru) II.

Do paměti se mi z kultury ukládají jen události pozitivní, těch bych mohl jmenovat habaděj, z nich tedy vyberu přípustné dvě.
Ta první se pod titulem Cožpak jsem to chtěl, aby mne zařadili do literatury konala v září v Tasově a sám výčet pořadatelů (Ústav pro českou literaturu AV ČR, Spolek Dobrá čeština, VŠ kreativní komunikace Praha, obec Tasov, římskokatolická farnost Tasov, Základní škola v Tasově, spolek Slepíši) a akcí (demlovská konference – připravila ji Daniela Iwashita, dětský den s Demlem, výstavy, komentované prohlídky, pontifikální mše za Jakuba Demla, literární večer Pochytejte hvězdy, poskvrnily se všecky! aj.) ukazuje dostatečně, co že se tam dělo.
Druhou bylo květnové otevření Karlíkovy Cesty Jana Hanče v Plzni. Atletovi, běžci štafetovému a literárnímu mimoběžci pomník opravdu případný! Možná mnohé z těch, kteří se mezi litinovými reliéfy, kanálovými poklopy s citáty budou procházet, pohne sehnutí se k nim k „objevení tajemství vlastního rytmu“, k rozběhnutí se po vlastní cestě…
Jaromír Zelenka, básník a překladatel

Plus: Festival Creepy Teepee, který už několik let dává dohromady A. M. 180 team.
Minus: Už dva roky nevyšel overgroundový Živel.
Petr Babák, grafický designér

Nový román Salmana Rushdieho. Nakladatelství Paseka vydalo v dubnu nový román Salmana Rushdieho Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí. Již v roce 2015 se podařilo konečně zrealizovat kvalitní překlad jeho nejznámější knihy Satanské verše, tentokrát se po osmi letech vrátil s románem, který od něj většina jeho čtenářů očekávala – a rozhodně je nezklamal. Filozofové, džinové, mýty, láska nebo zahradník, který se najednou vznáší několik centimetrů nad zemí a nemůže s tím nic udělat. Rushdie v dobré formě a v neméně dobrém překladu tak byl v roce 2016 něčím, co (nejen) fanoušky jeho knih jistě potěšilo.
Jiří Peňás – z Lidových novin do Echa. Když nezávislý server Echo24.cz v dubnu oznamoval, že jej posílí „respektovaný novinář a držitel Ceny Ferdinanda Peroutky“ Jiří Peňás, byla to informace poměrně překvapivá. Přestože je celá jeho novinářská tvorba více než diskutabilní, mnohem pozoruhodnější je rozhodnutí Dalibora Balšínka vylepšovat kulturní rubriku Echa (webové i tištěné verze) někým, kdo ji roky vedl v Babišových Lidových novinách. V takovém případě se nabízí otázka, zda není lepší nesoustředit se na jména známá v malém českém žurnalistickém rybníčku a zamyslet se nad jiným způsobem, jak redakci rozšířit. Kdo ví, čeho bychom se jinak mohli dočkat příště.
Johana Hovorková, publicistka

Často si vzpomenu na mimořádně zajímavou výstavu Taryn Simon, která se konala v polovině loňského roku v Rudolfinu. Sympatická mi byla posedlost, s jakou se snaží pracovat s obrazovou informací a otázkou, v jakém kontextu ji prezentovat. Velmi působivá byla i instalace v prostorách galerie. To platí i o řadě výpravných katalogů, kterými lze listovat s pocitem bezbřehosti, která se prolíná s jistou formou meditace nad světem a obrazy z něj vytrženými.
Druhou výjimečnou událostí se pro mě stala premiéra filmu Jima Jarmusche Paterson, kde hrdina filmu s nevídanou jemností, bez přehnaných emocí a nepateticky prožívá každodenní realitu. Stejně jako v předchozím autorově filmu Přežijí jen milenci jsou tu všechny složky filmu vybalancovány s jarmuschovskou citlivostí a smyslem pro pomalé tempo.
Mirek Kaufman, malíř

Elegantní bílý drátěný nábytek poztrácený v listí, pletence větví asijsky vyhlížejících stromů a keřů, jejich temné odrazy v malé kamenné nádrži, oblé kameny a zašlé andělské hlavy na hrubých dřevěných lavicích, skleněné baňky balancující na koncích železných prutů… Vlastně mě nikdy předtím nenapadlo, že by zahrada ze Sudkova cyklu Procházka po kouzelné zahrádce mohla ještě existovat. Jenže existuje, a dokonce se zvolna navrací ke své původní podobě. Rekonstrukce vlastní vily architekta Otto Rothmayera ve Střešovicích, ke které kouzelná zahrada patří, proběhla v letech 2010–2014 pod dohledem GHMP a dům z roku 1928 je nyní otevřený komorním prohlídkám. Snad je to podivuhodně intimními proporcemi domu, účelnou krásou skromného vybavení a přirozenou světelností jeho prostor, že se každý pokoj stále ještě tiše ozývá soukromým životem (rodina dům opustila až v roce 2008) a že se tu člověk na každém kroku neubrání pocitům blízkosti a myšlenkám na vztah dvou výjimečných tvůrčích osobností, které jej vytvořily a zabydlely, lyrického architekta a jeho manželky, textilní výtvarnice a propagátorky životního stylu moderní, „civilisované ženy“. Když si vzpomenu na pohled z bílé lavice u stěny domu do ztichlé zahrady, kdysi pulsující malými uměleckými happeningy spřátelených výtvarníků, mám pocit vděčnosti (to místo někdo s láskou vybudoval, ale taky ho nedávno někdo zachránil) a vlastně se mi ani nechce v paměti lovit neutěšené kulturní zážitky. Možná jich ani moc nebylo, naučil jsem se jim vyhýbat.
Štěpán Nosek, básník a překladatel

Dvě pozoruhodné události, viděné na pozadí věcí, s kterými nejsem smířen (rok 2016 přitom chápu „v přesahu“ vpřed i vzad): Krok do tmavé noci (2016) – velkolepá syntéza, započatá mladistvým setkáním se jménem P. Josefa Toufara, přes komplexní archivní průzkum a jeho zveřejnění, pietní přenesení ostatků tohoto umučeného člověka z hromadného hrobu obětí nacistického a bolševického teroru, až k zahájení beatifikačního procesu… Za tím vším, co nám pomáhá neztrácet paměť, je jediný člověk – Miloš Doležal. A druhý „sólovýstup“ alpským stylem a bez kyslíku: Růžena Grebeníčková a její rukopis (2015), Jana Hanče Události (2016), Bibliografie díla F. X. Šaldy (k tisku připravena 2016, vydáno ve spolupráci s týmem IPSL počátkem roku 2017), Kritické projevy 14 F. X. Šaldy (ve spolupráci s Lubošem Merhautem, bude vydáno 2017)… V situaci, kdy se nám všemožní „hodnotitelé vědy“ snaží namluvit, že ediční práce není vědecký výkon, je tu člověk, který během necelých dvou posledních let vydává počet ze své činnosti na hranici / za hranicí fyzicky uskutečnitelného. Co dílo, to svébytné téma oborové debaty, co edice a komentář, to jedinečná literárněvědná výzva k dalším průstupům – Michael Špirit.
Jan Wiendl, literární historik

1) Vysloveně negativní zážitek nemám, už předem se je snažím eliminovat, tzn. si vybírám. Vlastně na mne nejvíc „negativně“ zapůsobil výrok z Jarmuschova filmu Paterson: „Překládat básně je jako sprchovat se v pršiplášti.“ Svatá pravda, přesto se o to stále pokouším.
2) Nejlepší zážitek za celý rok nedokážu specifikovat, mám radost skoro denně, ale asi nejtrvalejší a násobící se potěšení mi v loňském roce působily pravidelné návštěvy dramatizace románu Ingeborg Bachmannové Malina ve smíchovské MeetFactory. (Budiž mi odpuštěno, že to uvádím, román jsem sice kdysi přeložila, ale idea ani dramatizace nejsou z mé hlavy.) Inscenace neustále roste a proměňuje se, je to živý, otevřený tvar, který na mne vždycky silně zapůsobí. Vůbec oceňuji záměr MeetFactory (patrný i u dalších inscenací) uvádět dramatizace literárních děl – dramaturgicky i divácky je to dosti náročné, ale zdá se mi to jako dobrá cesta – pro divadlo i knihy samotné.
Michaela Jacobsenová, překladatelka a redaktorka

1) Pozitivní: Album Blackstar od Davida Bowieho. Poslouchal jsem ho jako puberťák, poslouchám ho i teď. Jeho schopnost překlenout hudebně plonková osmdesátá léta zajímavým a silným popem je nezapomenutelná. Zvukově vždy překvapivý, lehkost v melancholii, kultivované předjímání jistého typu post-postmoderního osamocení je u něj zarážející. Vrostl do devadesátých let jako vizionář, už od alba Outside předvádí čistou odvahu. Skladbu Everything Away nejsem schopen poslouchat bez pocitu, že mne opustil můj nejbližší přítel. A pak, když rok po smrti Davida Bowieho vidíte v Sothebys’ dražit jeho sbírku výtvarného umění, položku po položce, musíte si myslet: „Tenhle člověk měl nejen skvělý vkus.“ Bude asi chybět vícero lidem, myslím si.
2) Negativní: Českotelevizní dokument Lucie Klímové Pavel Brázda / Umění mezi lidmi. Obrazově a střihově pěkný dokument, kdyby si režisérka přiznala, že není schopna jakéhokoliv docítění. Vrhat devadesátiletého jubilanta Pavla Brázdu do situací, kdy junácky aktualizuje své okouzlení dívkami, navazujícími na střihově nevysvětlenou, a tím pádem urážející scénu s jeho ženou, aniž je vůbec řečeno, že i ona je skvělá výtvarnice. Nepochopitelná volba komentujících s-myšlenek street-artové pod-celebrity Pasty Onera, který nemá a neměl nikdy s Brázdou nic společného, včetně povinného zabírání značky Adidas, jejíž je Pasta Oner smluvním, a tudíž i služebným umělcem. Vše zakončeno vrcholící reality show a závěrečnými stařeckými slzami Mistra, kdy je překvapován instalací billboardu svého obrazu v prostorách metra. Není hezké být starý a dočkat se tak z ničeho nic pozornosti filmaře. Strašná poprava, nevědomý hyenismus, možná z ambic a nedovzdělanosti.
Martin Langer, básník a dokumentarista

Kulturní zážitek: Jindřich Zeithamml: Souznění, Galerie Dům (Broumov, srpen 2016).  Barokní fasáda galerie Dům, podlouhlého kvádru zasazeného do trávy parku, má šedomodré podlouhlé obdélníky prokládané růžovými. Barokní zdobnost fasády a geometrický řád horizontál a vertikál se překvapivě doplňuje s barevně i tvarově minimalistickými objekty Jindřicha Zeithammla vystavenými uvnitř. Bělavé objekty, jakási surfovací prkna s oválnými špicemi, jsou rozprostřené po bílé prkenné podlaze – (dalších) podlouhlých obdélnících, kterými jemně prosvítá dřevo. Na bílých zdech: zlaté a růžové placky, čtverce či obdélníky, občas čtverec s oblými rohy, který se možná právě stává kruhem. Jeden bílý surf visí na zdi, má rozlámaný horní konec – snad dávná vyplavenina, kterou lze v bělosti zdi i surfu jen matně tušit. Slunce hází na oslňující bělost surfů i prken odrazy okenních rámů, další čtverce a obdélníky; jako by přesná geometrie fasády chtěla stíny rámů proniknout dovnitř. Tyto tvary jsou však odrazem zbaveny přesnosti rovných linií a s ovály surfů splývají nově nabytou oblostí a jemností náznaku v jediný objekt.
Kulturní anti-zážitek: Asi jich je nespočet, jen já osobně v daném roce nezažila něco, co bych vnímala jako jednoznačně negativní. To je asi výsadou i osudem kritiků – profesionálů, kteří nutně mapují kulturní prostředí v celé jeho šíři a nemohou vybrat jen podařenější varianty.
Tereza Límanová, překladatelka a prozaička

Jedním z velkých zážitků tohoto roku pro mne bylo vystoupení anglického interpreta a producenta Deana Blunta s projektem Babyfather na letošním festivalu Creepy Teepee. Na festival jezdím každý rok, je to příležitost vidět a slyšet to, co je teď v hudbě nejaktuálnější. Letošní program byl hodně zaměřený na narůstající politizaci společnosti, na její přetlaky… Vystoupení začínalo pomalu a vlastně docela příjemně, spoustu dýmu, světla, pár postav, stínů, na pódiu, pak to bylo trochu vystoupení taneční kapely až na to, že místo zpěvu se ozvala deklamace frází „another black man dead“, „bang bang“. Vše v druhé půlce přeteklo do ohlušujícího noisového hluku, který ne a ne skončit, vystoupení se stalo hodně fyzickým zážitkem.
To, co mi přišlo v posledním roce nepříjemné, a i proto, že se mě to bezprostředně dotklo, bylo ukončení a zbourání některých prostor, které fungovaly jako docela významná kulturní centra. Jednalo se o Karlín Studios a Trafačku, sice se všem nakonec vždy podaří najít alternativní zázemí, možná i v zajímavějších lokacích atd., ale asi spíš celý přístup společnosti k nějak méně tradičním formám fungování alternativní kultury mi přijde trapný a neadekvátní.
Josef Bolf, malíř

1) Za důležitý loňský kurátorský projekt považuji výstavu V novém světě. Podmínky modernity 1917–1927, kterou připravil Karel Srp pro ostravský Dům umění. Koncepce zohlednila historické a politické podmínky formování českého a československého výtvarného umění v době těsně před vznikem republiky a v prvních letech její existence. Ukázala toto období jako v širokém slova smyslu zakladatelské. A to v různých směrech. Od oficiálních, státem podporovaných zakázek, přes skupinové modernistické aktivity přesahující rámec státních hranic, až po regionální, často zapadlé a opomíjené autory oživující svou produkcí názorovou komplexitu a pestrost doby. Výstava představila příslušná léta jako autorsky živelnou a dynamickou strukturu, vykazující hlavní myšlenkové a výrazové tendence vedle protisměrných pohybů, čistou avantgardu vedle podob její rustikalizace, nápodoby, nepochopení či odmítání. Vystavena byla celá řada málo známých prací ze soukromých sbírek.
2) Konečně vyšel v českém překladu Heideggerův Původ uměleckého díla. V překladu Ivana Chvatíka a v nakladatelské péči OIKOYMENHu patří určitě k základnímu vybavení někoho, kdo se hodlá kriticky zabývat uměním.
3) Výstavní program Galerie Václava Špály na Národní třídě byl v loňském roce lidově řečeno „každý pes, jiná ves“. Původní generační zaměření se rozpadlo v podivný slepenec různě staré či mladé malby, fotografie, sochy… Bez souvislostí, bez dramaturgického názoru, bez chuti a bez zápachu. Kdysi jedna z předních pražských galerií, kde každá nová výstava byla událostí, upadá v poslední době do provozní rutiny, někdy i hlouběji. Proč? A není to škoda?
Petr Vaňous, historik umění

S ročním zpožděním jsem si přečetl vloni knihu Františka Mikše Rudý kohout Picasso. Salonní a kariérní poválečné levičáctví Picassa pojmenoval F. Mikš s odvahou, která mnohým kunsthistorikům chybí.
Navracení gotického obrazu Madona z Veveří, tohoto niterného, ryze katolického díla, bylo doprovázeno takovou slepou zlobou z úst různých odborníků, až to bylo k nevíře…
Jiří Štourač, malíř a grafik

Celý minulý rok jsem dokončovala rukopis o životě českého pedagoga Fedora Krcha. Nic pořádného jsem nepřečetla. Sice jsem se zkraje roku těšila, že si přečtu knihu Ada aneb Žár od Vladimira Nabokova, ale nakonec jsem to svrchované intelektuální dobrodružství odložila, neboť jsem shledala, že jsem patrně z velké lásky k Nabokovovi vyrostla. Lépe řečeno, zestárla jsem. Tato proměna vnímání souvisí s vývojem osobnosti a já na současném vývojovém stupni nazírám podobné jevy už s pobavenou zvědavostí.
Otevřeně přiznávám, že za nejsilnější kulturní zážitky roku 2016 pokládám čtyři pohřby, jichž jsem se zúčastnila. 22. ledna to byl pohřeb Vladimíra Binara v kapli Vinohradského hřbitova.
16. dubna jsem jela do Brna na poslední rozloučení s přítelem naší rodiny, evangelickým farářem Janem Šimsou. 9. října jsem byla na netradičním posledním rozloučením se starší přítelkyní, kolegyní psychiatričkou a učitelkou jógy Věrou Doležalovou. Sešli jsme se, její žáci, na Střeleckém ostrově, abychom splnili Věřino přání poslat její popel k moři. A konečně 19. listopadu poslední rozloučení s celoživotní přítelkyní Lydií Cejpovou v evangelické modlitebně v Kyjově. Je-li kulturou rozuměno pěstování a šlechtění různých oborů lidské činnosti, pak dobré poslední rozloučení s milovaným člověkem ke kulturním činnostem jistě náleží. Mám zkušenost, že při společném obcování přátel u rakve či popela zesnulého, se někdy můžeme dotknout zázraku.
Přesto se mi ještě dva kulturní zážitky z roku 2016 vybavují: V Krytovém divadle Orfeus na Smíchově, dne 11. března 2016, nezapomenutelně přednesl Radim Vašinka verše Antonína Přidala. Bohužel další opakování už nebylo možné, neboť principál divadla 10. srpna 2016 zemřel. Tím se volně přiřadil k mému předešlému výčtu kulturních pohřebních zážitků.
Ale nakonec náš živý mladý přítel Přemek Havlík a jeho domácí kino! V roce 2016 pouštěl na stěnu svého pokojíku cyklus filmů a filmových dokumentů režiséra Wernera Herzoga. Nejvíce mě nadchl dokument Krajina ticha a temnoty, v němž Herzog podrobně zmapoval život slepohluchých lidí. Za roli filmového učitele a hostitele si Přemek zaslouží pochvalu.
Eliška Vlasáková, psycholožka a prozaička

Pro mě je událostí roku 2016 otevření Czech Photo Centra v Nových Butovicích v Praze. Zážitkem není jen samotná návštěva galerie, vše začne už příchodem od metra, Centrum vás vtáhne do děje ještě dříve, než do galerie vstoupíte. S tím souvisí Czech Press Photo, které nás v minulosti zásobovalo depresivními fotografiemi, letos otočili kormidlem. Ne že by CPP zavíralo oči nad negativním děním u nás i ve světě, ale líbí se mi, že upřednostnilo pozitivní vnímání světa kolem nás. Stejně tak vnímejme svět my.
Negativní kulturním zážitkem, a to permanentním, je pro mě nekulturní chování a výroky prezidenta této země. To je ještě horší než ukradená propiska Václava Klause. Stydím se.
Romek Hanzlík, hudebník a hudební dramaturg

Jako pozitivní událost uvádím listopadový varhanní koncert Ireny Kosíkové v Loretě v rámci Festivalu Brikcius.
Za trapnou událost považuji loňskou show udílení Chalupeckého ceny.
Josef Žáček, malíř

Většinu loňského roku jsem strávil v malé zapadlé vesnici, a kulturních akcí se proto neúčastnil. Taky jsem nečetl žádné literární novinky, ale časem prověřené, staré autory. Naopak jsem daleko více než obvykle poslouchal rádio. Zaujaly mě především tyto pořady:
Literární kompozice o vztahu Ivana Blatného a Josefa Kainara Zlý pán a zlá paní. V Brně režíroval Radim Nejedlý, premiéra 12. 6. 2016, ČRo 3 – Vltava. Proměny Blatného a Kainarova přátelství, ovlivněné i proměnami doby jejich mládí a dospělosti, velmi sugestivně vypráví smrt, jakýsi vševědoucí, a přesto často žasnoucí pozorovatel lidského snažení.
Povídka Barvy z vesmíru od Howarda Phillipse Lovecrafta. Z překladu Jana Balabána pro rozhlas připravil a hudbu vybral Petr Turek, četl Lukáš Hlavica, někdy v létě 2016, ČRo – Vltava. V novele se zvolna stupňuje napětí z temného neznáma okolo nás, ale i v nás, když se dají do pohybu dosud nepoznané síly. To vše zprostředkuje nádherně barvitý a bohatý literární jazyk, při jehož poslechu se nelze vyhnout otázce, proč máme i takové schopnosti, jestliže nás to neznámé nakonec stejně pohltí?
Jaroslav Formánek, spisovatel a publicista

Nejvíce na mne zapůsobila ohromná přehlídka Karel IV. – 700 let. Ve Valdštejnském paláci byly citlivě instalovány vzácné dokumenty a kulturní poklady té doby, které nás poučily o naší státnosti, o národní hrdosti, vzdělání, umění a architektuře doby – a také o světovosti císařovy politiky – velmi poučné nejen pro školní mládež, ale i pro naše vládní skupiny a instituce. Životně důležitou událostí pro mne bylo otevření mé vlastní galerie s ateliérem dne 10. listopadu 2016 v novém centru Dobřichovic, kde moje obrazy a grafiky našly konečně adekvátní prostor a kam chodím denně malovat. To pro sebe považuji za nejvýznamnější událost.
Negativně na mne zapůsobilo – a dodnes těžce nesu – zrušení odborného výtvarného časopisu Ateliér. Je to katastrofální chyba rozpočtu Ministerstva kultury, která poškodila zdravý vývoj našeho současného umění. Platforma, která se držela za socialismu a mnoho let po něm, která dávala celé výtvarné obci informace o všech výstavách a výtvarném dění u nás i v zahraničí, poskytovala cenné informace o díle jednotlivých umělců i o velkých zahraničních přehlídkách umění, celá desetiletí ovlivňovala teorii a filozofii umění, dávala místo pro diskuzi a byla pramenem studia dějin a teorie umění – už neexistuje. KDE JE NÁHRADA?
Dana Puchnarová, výtvarnice

Německý festival. Pražský divadelní festival německého jazyka tradičně představuje nejvýznamnější a nejvlivnější událost českého divadla. A to navzdory nejrůznějším výhradám ke konkrétním titulům nebo k dramaturgii jednotlivých ročníků. Přehlídka už dvacet let určuje trendy a vyvolává módy (občas až na hranici směšnosti, za to ale festival nemůže), především ale nastavuje laťku, inspiruje a vybízí k následování. Bez „Němců“ by nejspíš nebyly myslitelné ani festivaly divadla frankofonního, polského nebo maďarského, které se v Praze sympaticky rozbíhají v průběhu několika posledních let. (Všechny tyto obecné řeči by ovšem neměly zastínit prosté konstatování, že se loňský ročník německého festivalu velmi vydařil.)
Normalizace v Městském divadle Kladno. Svým způsobem je to jen hořký dojezd, vždyť kladenská radnice v podivuhodné součinnosti s ředitelkou divadla zametla s přespříliš ambiciózním souborem už předloni na podzim. Faktická likvidace jednoho z nejlépe vedených regionálních divadel se stala „negativní událostí roku 2015“, vypukl kolem ní menší mediální skandál, a tak se čekalo, jak se to všechno vyvine. Ke správnému odhadu nebylo zapotřebí moc velké dávky pesimismu: kladenská normalizace vz. 2016 proběhla bez velké publicity, a pokud to lze zvnějšku posoudit, též docela hladce. Co taky čekat jiného. Těch, kteří v podobných případech neváhají využít příležitosti, se nejspíš najde vždycky dost. Nadělat se s tím nedá vůbec nic, zdá se mi ale užitečné tuto trapnou událost připomenout. I kdyby jen proto, aby nevznikl dojem, že se vody zavřely zcela bez paměti nebo že hrát a režírovat v současném kladenském divadle je práce jako každá jiná. A pro fajnšmekry ještě krátký citát z dokumentu pojmenovaného Stabilizace uměleckého souboru MDK. Cituji bez úprav, včetně svérázné, ale nám pamětníkům jaksi povědomé stylistiky: „Díky fluktuaci uměleckých šéfů byl postupně tehdejší, vyvážený a pracně formovaný soubor obměněn. Těsně před dokončením budovy odešel poslední umělecký šéf a definitivní většina činoherního souboru. Nově nastoupivší umělecký šéf Jaroslav Slánský začal budovat nový soubor, a to od základu.“
Vladimír Mikulka, divadelní kritik

Zažít koncert dobré kapely je trochu jako přežít zápas s boxerem: je-li mladý a na vrcholu, znamená to, že ty jsi taky něco extra; třicet let za jeho zenitem už to znamená jen to, že jsi přišel. Když hráli Pixies v pražském Foru Karlín, působilo to, jako když všichni jen přišli – včetně kapely. Zvuk byl děsný a prostor neosobní. Kytarista a frontman kapely Frank Black, připomínající křížence Homera Simpsona a Jabby Hutta (nebo spíš mě), jako by jen něco předstíral. Wolf Alice možná nikdy nesloží písničku stejně dobrou, jako je Bone Machine nebo U Mass od Pixies, ale Giant Peach a Moaning Lisa Smile se tomu blíží, a když hráli minulý rok v Akropoli, mladí hubení muzikanti předvedli show tak sexy a hladovou, jako je příběh Angely Carter, který dal kapele její název. Wolf Alice by asi nestálo za to vidět v anonymní koncertní hale v roce 2046 – ale v roce 2016 byli zatraceně skvělí.
Mike Baugh, překladatel a prozaik

Velmi mě naštvala karlovská výstava Koruna království v Jízdárně Pražského hradu. Tak významné výročí, tak navštěvované místo, tak velkorysý výstavní prostor a tak hluchá a prázdná expozice. Řídká polévka uvařená jistě za miliony. Posvátnou „korunu“ českého království znázorňovaly bezduché kulisy, tu a tam rozmístěné kopie detailů z katedrály sv. Víta – a především texty, texty, texty. Ty by jistě byly užitečné ve formě brožury, ale na výstavy se přece nechodí číst.
Ale ať dělám, co dělám, nic kloudného kladného mne nenapadá. Asi to bude spíš proto, že se málo dívám, ne že by nebylo nic k vidění.
Pavla Pečinková, historička a kritička umění

Z různých oblastí kultury mám největší přehled o dění na výtvarné scéně. Řekl bych, že tady se o žádné výrazné události sezóny mluvit nedá, v negativním smyslu bych zmínil asi výstavu soch čínského aktivisty Aj Wej-weje před Veletržním palácem. Výsledkem byla pochybná PR akce za peníze daňových poplatníků, bez jakéhokoliv dalšího přínosu.
Napadá mne počin, který byl jasně pozitivní, v oblasti českého filmu. Je to podle mne seriál Pustina. Po nekonečných dekádách úpadku českého filmu jsem viděl konečně něco úplně jiného, co se vymanilo, žádné prkenné a nepravděpodobné dialogy, žádná česká selanka, ale syrový, drsný příběh, výborný scénář, režie, kamera a herecké výkony. Vypadá to na lepší časy českého filmu.
Roman Trabura, malíř

1. Agnes Martin, Kunstsammlung Nordrhein-Westfalen, Düsseldorf, Německo.
2. Anežka Kovalová, Topičův salon, Praha.
Obě výstavy přinášejí to, čemu se může říkat zastavení se nebo usebrání se, podstatná část toho, co dělá umění uměním.
Jindřich Zeithamml, sochař

Nic mě v loňském roce nenadchlo víc, jak doba strávená v sále s obrazy Caspara Davida Friedricha v Alte Nationalgalerie v Berlíně. Nejenom nově zrestaurovaný Mnich na pobřeží, celá kolekce má velkou intenzitu.
Negativně naladit mne dokáže česká nemohoucnost postavit kvalitní budovu muzea – galerie. Příklady jako dostavba Pergamonmusea v Berlíně, skleněné pavilony od Tonyho Gragga v jeho Skulpturenparku ve Wuppertalu, nové muzeum Thomase Schütteho v Neussu, Museum Folkwang v Essenu asi neinspirují.
Monika Immrová, sochařka a grafička

1) I tento rok jsou pro mne zásadní snahy orchestru Berg. Dramaturgie jeho koncertů je ojedinělá a umožnila mi setkání s tak mimořádnými osobnostmi jako H. Goebbels či se současnými českými skladateli. Jejich koncerty by byly mimořádné, i kdyby se odehrávaly ve zcela obvyklých koncertních síních, koncepční výběr míst, v nichž se hraje, umocňuje výjimečnost těchto událostí. A ještě jedna malá událost, která mne ale potěšila ve skepsi vůči české literatuře – objevila jsem pozoruhodnou novou českou básnířku žijící v Itálii – Janu Sovovou.
2) Nejhorším zážitkem pro mne byly různé pokusy českých médií místo diskusí, místo kritiky i místo solidního referování a vlastně také osvěty vytvářet i v oblasti kultury hlavně skandály.
Libuše Heczková, literární historička a teoretička

1) Představení Viktora Preisse ve Vinohradském divadle.
2) Básnické sborníčky časopisu Host: Od lidí, kteří tvrdí, že je poezie mrtvá, je nechutné, aby si ukradli pojem Nejlepší české básně, svěřovali ho svým líbivým buzíkům a šířili pod ním děs a hrůzu.
Básník Ticho

Já mám s „kulturní scénou“ veliký problém, prakticky žádnou nevidím. Jenom záchvěvy, jenom záblesky, jen jakoby tajně vyhřeznuvší skutečně hluboké ponory toho, čemu se druhdy kultura říkalo. Už když nastoupili užitkovci, pragmatici nejrůznějších životních příběhů a prohlásili, že „kultura bude, až na ni budou peníze“, věděl jsem, že je zle. Ale skutečná kultura vždy existovala jaksi vzdor mocným a „vládcům“. Opravdu jen ti nejosvícenější s ní obcovali pokorně a důstojně. O čem vyučujete na literárních a uměleckých fakultách? Slovo fakultativní je ale vlastně opakem slova obligatorní, nutný, povinný. Fakulta by tedy měla být čímsi možným, nepovinným. Svým způsobem velmi svobodným a volným. Není. Fixuje pouze něco, co přichází z těch sfér „nepovinných“, svobodných, ale jinak s nimi nemá nic společného. Jak chcete vyučovat bez Edgara Allana Poea, bez Modiglianiho, bez Věničky Jerofějeva, kteří skončili po škarpách? Toto je „kultura“, která mě zajímá. Ale vidím z ní dnes jen paprsky, střípky, vzácnější než šafrán, než ofírské zlato. Proto, odpusťte, nejsem schopen napsat o žádných „dvou událostech“, protože už dva roky ležím v nemocnicích a jen – jak praví Julian Tuwim – „číhám na Boha“ – s pozdravy a velkými sympatiemi pro Vaši práci, práci Revolver Revue.
Jaroslav Erik Frič, básník a nakladatel

Filolog, filosof a politolog Ivan Müller ve své hutné monografii Doba a místo vzniku hlaholice (Moravské zemské muzeum 2016) argumentuje pro posunutí datace počátků hlaholice zhruba do 4. století po Kristu, tj. do bezprostředního časového sousedství nejvýznamnějších věroučných sporů, které utvářely charakter křesťanství, a navrhuje lokalizovat vznik prvního slovanského písma do Akvileje, což bylo jedno z nejdůležitějších raně křesťanských center na území Evropy. Na Müllerových hypotézách fascinuje nejenom schopnost zapojit do výkladu řadu souvisejících detailů, ale zvlášť autorova schopnost uvést do vztahu právě toto velké myšlenkově náboženské pnutí se vznikem písma, a především s konstituováním identity samotné etnické a jazykové skupiny Slovanů.
Robert Krumphanzl, nakladatel, editor a spisovatel

Už dlouho se mi opakovaně vybavuje výstava pěti umělkyň v Rudolfinu s názvem Flaesh. Marlene Dumas, Tracey Emin, Berlinde De Bruyckere, Kiki Smith, Louise Bourgeois. Silné, mnohovýznamové věci podané jednoduchými formálními prostředky. Srozumitelné a zároveň tajemné. Ale protože tahle výstava zasáhla do roku 2016 jen tři lednové dny, zmiňuju ještě festival malých nakladatelů Tabook v Táboře. Akce, kde se spojuje skvělý obsah, velkorysost, organizační dotaženost s příjemnou neformálností a pohodou. Paráda.
Žádná výrazná negativní událost se mi nevybavuje, trvale mě drtí nízká úroveň vizuální kultury obecně, hlavně vizuální grafické prvky, kterými je zamořen veřejný prostor českých měst.
Milan Starý, výtvarník

Výraznou událostí minulého roku se pro mě stala četba knihy RR rozhovory, zážitek z ubíhajícího, rytmizovaného proudu vyprávění, střípků vzpomínek skládajících mozaiku druhé půlky minulého století. S takovou, v podstatě nepřímou, obžalobou komunistické epochy jsem se ještě nesetkal.
Odvrácenou tváří události roku bylo občasné setkávání s potravou duše servírovanou lidem skrze obrazovky televizí. Ingredience: Silnější požírá slabšího (zabaleno do krásných záběrů); adorace minulých válek (příprava na příští); vařím, vaříš, vaříme; ufologie & záhady (instantní náhražka duchovnosti); z místa na místo těkáme (na povrch hledíme); letadlo padá; to vše obloženo nikdy nekončící přílohou infantilních příběhů a her. Ještě že tu televizi nemám doma.
Tomáš Tomášek, básník

Celkově kulturní scéna v našem státě nestojí za nic! Jednu z akcí jsem kvitoval. Byla to výstava v Hollaru připravená J. B. Krtičkou – strukturalisté. Za 50 let od smrti V. Boudníka nebyl nikdo schopen takovou výstavu uskutečnit a upozornit, že je to u nás záměrně zapomenuté umění.
Tím tedy odpovídám na otázku pozitivní. Současně pokládám naší kunsthistorické scéně otázku proč. Strukturalismus je asi pokládán za něco sprostého. Tedy negativní!!
Oldřich Hamera, grafik

V létě jsem zhlédla vystoupení olomouckého ansámblu Damian na zámku v Nových Hradech. Barokní opera v jejich podání se mi moc líbila, i celý ten večer v působivém prostředí za úplňku.
Upřímně jsem zděšena skulpturami, které se objevují v Památkové rezervaci Betlém v Hlinsku. Čarodějnice, Číňan, trpaslík. Autor je tvoří motorovou pilou u příležitosti trhu s dřevěnými předměty. Výrobky jsou pak umístěny v areálu Betléma a nalakovány, aby vydržely nepřízeň počasí. Památková zóna by měla být ušetřena takových plevelných objektů a neměla by podněcovat vznik dalších a dalších. Vypadá to totiž, že tyto objekty bují jak houby po dešti nejen v Hlinsku…
Miroslava Zychová, výtvarnice

Za rok 2016 mám jasno, událostí je pro mě bezesporu vydání České cikánské rapsodie (Triáda 2016) – vzpomínky Josefa Serinka, zaznamenané, připravené a komentované Janem Tesařem. Kniha je skvěle koncipovaný celek, ediční zpracování, grafické řešení, vše spolu hraje.
Michal Kosák, literární historik a editor

Pozitivní událost: Émile Ajar / David Prachař: Můj život s krajtou. Představení, co do režie a do herectví, autorské. Autorská režie a autorské herectví z potřeby, z vnitřního puzení k činu, k tvorbě. Zpráva o světě, ve kterém žijeme, a o duši, ve které někdy nežijeme skoro vůbec. Divadelně sdílená úzkost ze světa a ze sebe, na jevišti zjevovaná sdílenou radostí ze hry a vůbec z toho, že o úzkosti je možné hrát. A vtipně a chytře.
Negativní událost: Česká divadelní kritika, kterou v posledním roce už zcela ovládla (naštěstí s výjimkou RR) frustrace a znehodnocování sebe sama. A tento vztah ke světu přebrala i nová generace kritiků, o které se jako o nové generace dá mluvit snad jen podle věku, nikoli podle myšlení. Česká kritika se tak sama vzdává možnosti být nejen pro divadlo, ale pro celou kulturní scénu důležitým hlasem, tedy zprávou o světě, ve kterém žijeme, a propadá se do programové bezvýznamnosti. Škoda.
Štěpán Pácl, divadelní režisér

Obzor věru nemám širý. Knihy čtu většinou se zpožděním, do divadla se bojím chodit, z výstav viděl několik pěkných standardů (např. dlouho očekávanou výstavu Jaroslava Horejce); (svůj) jepičí ad hoc „kriticismus“ vůči negativům a „kulturním pokleskům“ záhy zapomínám…
Ale je tu jedna pozoruhodná hudební událost z konce roku 2016: Olivier Messiaen a jeho (vskutku „píseň lásky“) Symfonie Turangalila (1948) – ve skvělém provedení České filharmonie, dirigent David Robertson, klavír Pierre-Laurent Aimard, Martenotovy vlny Valérie Hartmann-Claverie. Syntéza hudební dynamiky, barevnosti, exotismu, meditace a kosmismu.
Vratislav Färber, básník, editor a literární historik

Pozitivní událostí je výstava Aléna Diviše v Galerii Smečky ze sbírky Jaromíra Zeminy. Nadchlo mě, že se ještě 60 let po Divišově smrti objeví dosud neznámá a nepublikovaná díla, i přes mnohé výstavy, které se odehrály především v posledních 20 letech. Zbývá už jen odhalit neznámá díla, která visí někde doma na zdi v Americe, respektive, abychom zmenšili prostor pro pátrání, pravděpodobně na Manhattanu…
Jednoznačně negativní událostí, respektive propadem nebo spíš propadlem roku je pro mě s velkými rozpaky očekávaný film Lída Baarová režiséra Filipa Renče. Kdyby tato protekční slátanina dostála aspoň minimálním uměleckým kvalitám, i když s podporou tohoto prezidenta v zádech (nebo spíš v jeho zadku) se to asi ani nedalo očekávat. To už není ani umění služebné… jen umělci.
Martin Řezníček, filmový režisér

Ohromila mě trojkniha Jana Tesaře Česká cikánská rapsodie, kterou na podzim vydalo nakladatelství Triáda. Je to nejen záznam vyprávění romského partyzána Josefa Serinka z první poloviny šedesátých let o odbojových operacích na Vysočině během nacistického protektorátu (první svazek), ale také jeho kritická revize v úchvatných komentářích, v nichž je mj. nemilosrdnému souzení vystavována domácí konformní historiografie (druhý díl), a – zjednodušeně řečeno – Tesařova metodologie ozbrojeného vzdoru pro zemi, jako je, resp. bylo Česko 20. století (třetí kniha). Tesař píše strhujícím stylem a tu s více, tu s méně zadržovanou nenávistí vůči polistopadovému politickému establishmentu, kterou nepřijímám, ale nějak beru na vědomí. – Vyřknout negativní událost roku 2016 je těžší, jsem jí schopen jedině za cenu překročení kapacitního limitu anketní odpovědi. Kulturních úkazů, které jsou pokrytecké, hloupé nebo lživé, je oproti těm povedeným nebo zajímavým nesrovnatelné množství. Jmenováním jednoho z nich dělám myslím něco jiného, než když za „událost“ své sezóny označím třeba zrovna Tesařovu edici. Jiné počiny z loňského roku, které mě na domácí scéně zaujaly, sice tím přicházejí zkrátka, ale v žánru ankety jim jejich nejmenováním snad nijak neubližuju. Když mám ale vytknout „ne-událost“, nemohu se zbavit pocitu, že dělám něco jiného než při akci takříkajíc afirmující, že když ty hrůzy tady nevypočítám všechny, dopustím se donebevolající nespravedlnosti: zmíním jednu, a ostatní tak vyviním z podlosti, prospěchářství, zbabělosti nebo sebevědomého neumětelství, tedy z všeobecně rozšířených jevů, kvůli nimž na naši kulturní scénu skoro není vidět. Odpovídám proto s touto generální výhradou, a nejmenuju ani nic z voničky, která tu scénu zamořuje nejvíc: výkony redaktorů a přispěvatelů kulturních rubrik denního tisku, resp. zpravodajských webů, nebo literárních čtrnáctideníků a měsíčníků. – Jednou ze smutných událostí loňské sezóny pro mě bylo posmrtné vydání autoterapeutických zápisků Jiřího Cieslara Matouš (Torst 2015). Neposuzuju způsob, jakým byly sepsány, nýbrž to, že byly se souhlasem autorovy rodiny zveřejněny. Na následné recenzní nechutnosti, které výstižně popsal Marek Vajchr v RR č. 104, tak bylo zaděláno.
Michael Špirit, literární historik, editor a kritik

Dramatička Lenka Lagronová, režisér Štěpán Pácl a dramaturg Milan Šotek spojili své síly v inscenaci Jako břitva (Němcová), kterou od jara uvádí Národní divadlo na scéně Stavovského divadla. Je to hra kurážná, poetická a ironická, groteskní, jemná, dojemná. Vtahuje nás do vnitřního světa Boženy Němcové (Magdalena Borová a její alter ego Taťána Medvecká) a velmi intenzivně se zároveň pídí po tom, jací jsme, jaká je naše společnost. Je to nelichotivý, hořce směšný obraz. Vynikající je Jan Hartl v roli Mužáka, tak citlivě ohmataná malost, až to bolí.
Petra Honsová, divadelní historička

V listopadu jsem po delší době přišel na koncert MTO Universal Praha do Lucerna Music baru, a přestože mě tento orchestr těší skoro třicet let, překvapilo mne, jak je to pořád hezký a radostný. A milý, bez náznaků uslintanosti. Na pódiu, jako vždy trochu mimo světla ramp, si to se sólovou kytarou užíval Jirka Podzimek, v kuželech barevného světla řádící zpěváci očividně taky. Všechno bylo tak, jak bych si moc přál, aby to zůstalo napořád… Jenže Podzimek po Vánocích umřel. A tak se ten zážitek z koncertu stal pro mnohé v pravém slova smyslu neopakovatelným.
Už tradičně se mi při medializaci většiny finalistů Chalupeckého ceny dělá z jejich díla a ega šoufl, za což nemohou ti chudáci umělci, ale porota této soutěže. Například nominace Johany Střížkové byla pro mne ještě daleko větším zvěrstvem na umění než samotná chtěná, i ta nechtěná, prázdnota jejího uměleckého projevu.
Michal Cihlář, grafik

Za důležitou kulturní událost minulého roku považuji knihu Ljudmily Ulické Zelený stan, vydanou nakladatelstvím Paseka ve skvělém překladu Aleny Machoninové. Toto dílo si zasluhuje pozornost, tak jako vše pravdivé, krásné a přesné.
Naproti tomu jsem byl značně zklamán tím, jak ti, kdož jsou odpovědni za zdejší kulturní dění, adekvátně nereagovali na výročí 700 let narození Karla IV. Jak je obecně známo, Karel IV. založil (mimo jiné) Nové Město pražské s náměstím, jež nyní nese jeho jméno. Je smutnou skutečností, že zatímco nacházím na tomto místě množství soch vynikajících mužů a žen, socha nebo cokoli, co by připomnělo svého zakladatele, stále chybí. Opravdu by bylo tak těžké a finančně nedostupné vytvořit kupříkladu repliku, nebo alespoň model odstraněné kaple Božího Těla s exposicí o největší české osobnosti?
Petr Císařovský, výtvarník

Sen × skutočnosť. Umenie & propaganda 1939–1945. Po výstavě zůstala kniha a ta je snad lepší než výstava, protože jestli chceme období Slovak štátu (jak říkáme doma) nebo klerofašistického státu (jak se pravilo v čítankách) pochopit nebo se tím bahnem přebrodit, tak texty nám pomůžou. K vidění také pastelové madonky, zakázkové portréty (Hlinku na kšeft si namalovali i surrealisti), moderní německá plastová rádia a fotoaparáty a grafickým zpracováním béčkové antisemitské, antičeské a antibolševické plakáty. A taky se dozvíte, jak Velká hygienická výstava formovala představy národovců, které přežívají dodnes. Pro mě nejsilnější exponát v knize ale není, je to bílý vězeňský mundúr pošitý deníkovými záznamy. Důležitá, skvěle udělaná výstava, Bratislava je za rohem, vyplatí se tam zajet.
Pokácená alej po cestě z Humpolce do Dolního Města. Nekulturní barbarství.
Juraj Horváth, grafik a ilustrátor

Největším kulturním zážitkem loňského roku pro mě byl koncert Pavla Zlámala (3. prosince v Městské knihovně) v rámci Kulturního večera v GHMP, v prostoru, kde v současné době vystavuji. Pavel Zlámal improvizoval na klarinet a na saxofon. Jeho hudba se do mě bezprostředně a nesmazatelně vryla.
Vloni jsem asi dobře vybíral, takže si nevybavuji žádný výrazně bídný kulturní zážitek.
Jan Merta, malíř

Pokračování v příštím Bubínku Revolveru.