U příležitosti životního jubilea významného překladatele, literárního historika, redaktora, editora a vysokoškolského pedagoga Jiřího Pelána (nar. 19. července 1950 v Českém Krumlově) publikujeme na Bubínku Revolveru jeho překlad básně Ales stenar od Yvese Bonnefoye, jehož považuje nejen za „největší francouzského básníka poválečné éry“, ale i pozoruhodného esejistu. Rozsáhlý příspěvek, který tomuto autorovi věnoval v RR č. 61/2005, obsahoval kromě Pelánových překladů básní a eseje i rozhovor, který s Yvesem Bonnefoyem vedl.
RR


Yves Bonnefoy
Ales stenar


I
Říká se,
že nebem připlouvají bárky
a že z některých
se může spustit dlouhý kotevní řetěz
na naši utajenou zemi.
Kotva pak hledá na našich loukách, mezi našimi stromy,
kde se zachytit,
ale záhy jí smýkne touha z výše,
loď k nám ostatně nechce,
má obzor v jiném snu.

Někdy se ale stává,
že kotva je, zdá se, nezvykle těžká,
skoro brázdí zemi a češe koruny stromů.
Pak bývá vidět, jak se zaklesne o kostelní portál,
pod obloukem, kde mizí naše naděje,
a někdo z jiného světa nemotorně
sestoupí po napjatém, násilnickém řetězu,
aby vyprostil své nebe z naší noci.
Ach, ta úzkost, když pracoval proti klenbě
a plnýma rukama nabíral divné železo.
Proč je zapotřebí,
aby v nás něco zvábilo mysl
při plavbě, o niž se nevědomky
pokouší slovo, ke svému druhému břehu?

II
Co chtěl kníže té země,
když dal vztyčit na útesu
tolik kamenů, aby napodobil
tvar lodi, jež jednou odpluje
na toto moře mezi nebem a světem,
a stále váhajíc, téměř v rozpacích,
najde nakonec možná přístav,
jejž někteří hledají ve smrti, mající tvář
prudčího života, ohnivé čáry
na pustém obzoru dlouhého pobřeží?
Loď jeho touhy,
ta příď ve skále, ty krásné oblé boky,
nehybně pluje. A já se pokouším číst
v té nehybnosti pohyb,
jejž vtiskl svému snu, on, který věděl,
že zemře v boji proti mužům v maskách,
křičícím v jiném jazyce
zdejšího světa, kde nic, nikdy
netrvá déle než údiv a bolest.

Jeden z nich, neznámý, ho vyzývá,
vyslanec mořského světa,
v dýmu je celý z bílého světla,
a on – on vrací rány, supí, křičí,
ale anděl se už na něj usmívá
a on umlká, schází do kabiny
na lodní přídi, sedí tu teď
všichni, bok po boku, za těžkým stolem,
kde už nejde o mapy, o portulány
vezdejšího života, ani o zásoby jídla,
ba ani o obrazy, jež mu podávala
jeho paměť, jeho svolných rukou, když se stmívá,
v podivné zemi zrození a smrti.
Paměť jiných hodin než zápasů,
paměť zamlčených slov,
paměť něhy, která je temná
jako víno, jímž těžkne hrozen,
paměť vjemu, ale nepochopeného,
a příliš krátkých chvilek neobratných náklonností.

Snil, odplul. Ale dnes a zde
před námi, kolem nás už není nic
než nebe tohoto světa, paprsky, oblaka,
a potom na kamenech, které černají a splynou,
šíp hromu a najednou déšť.
Obklopuje nás všechna bujná voda,
stély jsou pouze jedna přítomnost,
čnící a mizející tu a onde,
byť mezi nimi běží blesk. A já chci věřit,
že je to mír, ten plamen, a že líbá
s nesmírnou něhou, s pravou radostí
toho, kdo zápolí v té vřavě, vlevo, vpravo,
s přesilou útočníků a kdo zemře.

A později, když jsem se ohlédl
po kamenné lodi, pod nebem,
jež bylo znovu letním jitrem
(co také jiného, nežli se ohlížet
v tomto životě, kde vše míjí?),
uviděl jsem, že na kámen přídě
usedl velký mořský pták: jen okamžik
tajemné nehybnosti, jíž je schopen
prostý život, život bez jazyka.
Pták hledí do dálky, naslouchá, doufá,
navádí loď, a jsou tu další, další
jsou kolem něho, nad ním,
křičí a mizí v kýlové brázdě.

Přeložil Jiří Pelán.

(Ales stenar je název 59 kamenů ve tvaru lodi, vztyčených v jižním Švédsku buď v době bronzové, nebo železné.)