Název Tahle kniha ti změní život s podtitulem Rozhovory o nečekané síle čtení (Host 2024) se Aleši Palánovi povedl: dokáže okamžitě vyvolat zvědavost, zda ho myslí vážně. Z necelých čtyř stránek šalamounsky pojaté předmluvy, nazvané Tvůrčí čtení, se dozvíme, že ano i ne. Palán nejprve čtenáře ujistí, že název má ve skutečnosti jiný význam, než jak se jeví na první pohled. Není reklamou na jeho vlastní knihu, oznamuje svému publiku – zřejmě aby rozptýlil dojem, že je chladnokrevně kalkulujícím marketérem –, nýbrž odkazuje ke knihám jiných spisovatelů, k těm, jež prý čtenářky a čtenáři, kteří v počtu čtrnácti Palánovi poskytli rozhovor, pokládají pro sebe za osudové.
V řadě rozhovorů je ale dotyčná kniha jen vedlejším motivem, mnozí zpovídaní ji četli už kdysi dávno a vracejí se k ní zřídka nebo vůbec, někdo si dokonce už ani nedokáže vybavit její jméno. Více či méně matná vzpomínka na četbu se zpravidla stává záminkou k rozhovoru o životě zpovídaného protějšku, vedená Palánem tak, aby na světlo a tiskem vyšly jeho nejosobnější a nejsoukromější momenty, s nimiž se lidé zpravidla svěřují pouze svým nejbližším, případně zpovědníkovi, lékaři či psychologovi. Je třeba Palánovi přiznat, že si dokáže získat důvěru dotazovaných a rozvázat jim jazyk s psychologickou zručností srovnatelnou s empatií falešných bankéřů, kteří ze svých obětí dokážou vymámit přístupové údaje ke kontu. Dovede si poradit se zástupci všech věkových vrstev a příslušníky rozličných společenských skupin. Mezi zpovídanými jsou jak ti, kdo profesně zacházejí s psaným či mluveným slovem (autor úspěšných detektivek, zavedená mladá prozaička, kněz či husitská farářka), tak třeba i úspěšný podnikatel, který využije nabídnuté příležitosti obšírně se pochválit za vše, co už se mu v životě povedlo a určitě ještě povede, nebo naopak lidé takříkajíc obyčejní, pocházející spíše z nižších společenských vrstev a nezvyklí pozornosti těch druhých. Se svými trpkými životními zkušenostmi se teď svěřují Aleši Palánovi, který je s ohledem na publikum šikovně povzbuzuje a odbourává jejich poslední zabrány. Většina rozhovorů tak nápadně připomíná televizní Poštu pro tebe.
Čtenářky a čtenáře s osudovým vztahem k určité knize si Palán vybíral mimo jiné prostřednictvím nabídky na sociálních sítích. Desítky zájemců pochopitelně musely nakonec zůstat stranou, včetně těch, poznamenává Palán naoko jen tak mimochodem a svému předchozímu výkladu navzdory, jež k prozření a životnímu obratu dovedly knihy, které napsal on sám. Ze svědectví svých vděčných čtenářů si tak odnáší alespoň „jakési plaché naplnění“.
Aleš Palán připouští, že leckteré z vybraných knih nevynikají uměleckou kvalitou. Nedodává ale, že zčásti jsou to díla, která byla uvedena na trh přímo s proklamovaným hlavním cílem proměňovat lidské životy. Jejich přímočará poselství opakovaně dokázala – ať se nám to líbí, nebo ne – u publika rezonovat způsobem, o němž si spisovatelé s vyššími uměleckými ambicemi zpravidla mohou leda nechat zdát. Nadčasová debata, zda a k čemu jsou dobré texty literárních „elitářů“, kteří si jimi často na sebe ani nedokážou vydělat, nám může připomenout alarmující úspěšnost populistických hnutí s triviálním či žádným programem, jejichž vůdci na rozdíl od komplikovaně komunikujících představitelů tradičních politických formací „myslí na lidi“ a říkají jim rovnou tím nejjednodušším možným způsobem jen to, co chtějí slyšet. V Palánových Rozhovorech je tak mimo jiné zmíněna třeba „nečekaná síla“ knihy Muž, který chtěl být šťastný od Laurenta Gounella, z níž se čtenáři především dozvědí, jak by si měli počínat, pokud chtějí být šťastní, nebo Jedenácti minut od Paula Coelha, kde se zase čtenářky dozvědí, jak by si počínat rozhodně neměly, pokud se nechtějí se svým životním štěstím fatálně minout.
Žánr instruktážních manuálů, k jehož čerstvějším výhonkům patří Coelhovy a Gounellovy knihy, má věkovité kořeny, o nichž se Palán nezmiňuje. Již v devadesátých letech 19. století například Orison Swett Marden vydal řadu veleúspěšných knih odpovídajících na otázku Jak uspět?, v jejich názvech rozličně formulovanou, a příručka Dalea Carnegieho z roku 1936 s příznačným titulem Jak získávat přátele a působit na lidi se stala jednou z nejprodávanějších knih všech dob. Všechny následující autory, kteří se pokusili přiblížit famóznímu úspěchu obou pragmatických Američanů více či méně zručnými variacemi na téma „važ si sám sebe, neztrácej čas planým mudrováním, přijímej s optimismem vše, co život přináší, a postav se k jeho výzvám čelem“, už asi nikdo nespočítá. O myšlenkové a literární úrovni spisů a spisků tohoto druhu si můžeme myslet své. Aleš Palán si názor o dotyčných knihách rafinovaně nechává pro sebe a vyzdvihuje těžko zpochybnitelný fakt, že některým čtenářkám a čtenářům koneckonců přinesly úlevu a poskytly oporu při hledání východiska z těžké životní situace. O tom, kolika čtenářkám a čtenářům knihy tohoto druhu naopak vůbec nepomohly, případně v kolika z nich svým barvotiskovým optimismem a mravními truismy, jimž Nathanael West postavil nadčasový pomník v Přítelkyni osamělých srdcí, vyvolaly nereálná očekávání, vedoucí nakonec k vzedmutí zloby či prohloubení deprese, můžeme pouze spekulovat.
Znepokojivé otázky tohoto druhu si Aleš Palán neklade ani nepřipouští. Namísto toho vychází vstříc předpokládanému očekávání cílového publika, které se může třeba snadno identifikovat s příběhy mladých žen, jež se opravdu hodně dlouho hledaly, než nalezly ve vybraných knihách či úryvcích z četby uspokojivý návod nebo rozhodující impuls k řešení natolik závažných osobních problémů, jako je volba dokonalého životního partnera, sofistikované zdůvodnění experimentů s psychotropními látkami či naplánování alternativně pojatých volnočasových aktivit.
Nad vcelku zaměnitelnými, plytce neškodnými, ryze magazínovými výpověďmi tohoto druhu v Palánově knize vyčnívá několik „opravdových příběhů ze života“ takového kalibru, že zapochybovat o jejich přímočarém poselství může snad jen škarohlíd, který nemá srdce. Příběh muže, jemuž přečtená kniha otevřela oči, aby se přestal utápět ve vlastním žalu a soustředil své síly na podporu vážně nemocného syna, či ženy, která díky dojmu z četby jedné knihy dokázala udělat tlustou čáru za drásavou minulostí prostitutky a vypracovat se na provozovatelku útulného květinářství, musí dojmout každého – jako každý dokonalý kýč.