Přinášíme ukázku z nového románu Martina Ryšavého Tundra a smrt, kterému bude – spolu s prvním českým knižním výborem z L. Dobyčina Město En a jiné prózy – věnován Večer RR ve Vinohradském pivovaru již v úterý 22. února v 19 hodin. Srdečně zveme!


foto © Karel Cudlín, 2021


Tundra a smrt
Martin Ryšavý

No a pak se faktorie na Čukočí přiblíží natolik, že už i já jsem schopen uvidět čtyři černé tečky na obzoru. Dlouho ale ještě jedeme a ty tečky se dlouho nezvětšují, zůstávají tečkami. Přemýšlím, kdy zapnout kameru, abych pokud možno neplýtval materiálem a energií akumulátoru, ale abych neprošvihl okamžik, kdy se tečky zvětšovat začnou, kdy se z nich stanou domy. Čekám, čekám, kameru připravenou, ruce zkřehlé k nesnesení, ale pak mi dojde, že ještě dlouho se nic nezmění, tečky že ještě dlouho zůstanou pouhými tečkami a že účelně odhadovat, jak rychle se mění relativní velikost objektu v zorném poli blížícího se pozorovatele, je pro mě při absenci zřetelných diagonálních linií v monochromatickém terénu nesplnitelným úkolem. Vím pouze teoreticky, že jde o závislost exponenciální, a že se proto může stát, že zmíněný objekt přede mnou přes veškeré mé soustředění vyroste tak náhle a tak rychle, že budu mít co dělat, abych tu proměnu nepropásl.

Z teček už jsou čtverečky, čtverečky se malinko zvětšují, stále je to ale pro kameru nezajímavé, neviditelné skoro. Samotné oko nicméně už vnímá, že čtverečky rostou. Ještě to nestojí za záběr, je ale třeba být ve střehu. Motor hučí, Dína štěká, asi z radosti, už rozeznávám domky, už vidím stožár s anténou a větrník. Zapnu kameru, přestanu očima kontrolovat prostor před sebou a hlídám si kompozici na displeji. Pak najednou všechny budovy, hlavní obytný dům, parní lázeň i dva sruby s nářadím a harampádím (přesněji řečeno jejich ze závějí trčící střechy) ukrutnou rychlostí nabydou rozměrů, které vyplní celou kompozici, a výkřik strejčka Váni tomu dodá na zvláštní naléhavosti:

Dávej pozor!

Leknu se, zvednu oči od displeje a v posledním zlomku vteřiny se stihnu prudce shýbnout.

Saně projedou vedle stožáru a prosviští pod nataženým kabelem elektrického vedení, který se mi jen tak lehce otře o zaječí chlupy na čepici. Před tímhle zlomkem vteřiny byl ve výši mého krku. Nebo možná ve výši úst. Eventuálně očí. Každá z těch možností má své kouzlo.

Když nasněží metr osmdesát, některé věci mají k člověku blíž.

Ale na přemýšlení o následcích případu, kdy bych svou hlavu shýbnout nestihl, není čas, protože už se zase šeří a přituhuje a je potřeba proházet si cestu ke dveřím a zatopit v kamnech.

Možnou přítomností šmajdavého souseda na teritoriu faktorie se nikdo nezabývá, protože na Dínu je spolehnutí. To už by hlásila, kdyby něco. Už bychom věděli. A jestli tu během posledních týdnů hospodařil, zjistíme, až se dostaneme dovnitř.

Někomu se tyhle návštěvy spíš vyhýbají a někdo na ně má smůlu, asi v závislosti na tom, jak dobře kdo dokáže uskladněné potraviny zabalit a schovat, aby nedráždily medvědí čich. Jeden lovec, jehož srub stojí dál na západ, až u Velké Kuropatočí, měl v tomhle ohledu strašně blbé zkušenosti a vždycky vyjedené zásoby. Ryby pryč, suchary pryč, pytle s rýží a makarony roztrhané a navrch vyvrácené dveře, rozbité židle, vaťáky, gumáky a staré ušanky roztahané široko daleko, někdy i rozvalenou cihlovou pec. Pořád dokola, každou sezónu, no to už, kurva, jednoho nasere. Takže následovalo prkno přitlučené přede dveře, skrz to prkno probitých padesát hřebíků krováků, a já ti ukážu, příště ti to neprojde, šmajdo. Taková řeklo by se logická myšlenka. Jenže se ukázala být nedovařená. Dosáhla jen do okamžiku, kdy zas medvěd přišel, chtěl se vlámat do srubu, šlápl na hřebíky a ucítil strašnou bolest. Oproti očekávání se ale neotočil a nezačal od srubu utíkat, naopak pokračoval v náporu na dveře, které se mu dlouho nebránily a rozletěly se, takže vpadl dovnitř. Byl samozřejmě vyděšený, hledáním něčeho k snědku už se proto nezdržoval, chtěl jenom pryč, co nejrychleji pryč, akorát ne zas těmi strašnými dveřmi, ne přes ten děsný práh bolesti! No ale kudy teda? Dlouho nekoumal a vzal to prostě druhou stranou. Jednoduše rozmlátil protilehlou dřevěnou stěnu, proboural se ven a se zkrvavenou tlapou odkulhal. Tak přišel lovec nejen o dveře a o pár židlí, ale rovnou o celý dům. Medvěd má svoji logiku, i tohle si pamatujte.