Některé knihy se určitým způsobem připomenou. Třeba tím, že je přečtete právě teď. 

Poslední kniha Petra Stančíka Mlýn na mumie (Druhé město 2014) může svým názvem evokovat starou humornou pohlednici „Mlýn na báby“, kde na začátku vstupují dotyčné do rozměrného mlýnku, aby zde semlety na konci zjevily se jako krásné mladé dívky.

Desky knihy v měkké starooranžové barvě, vše obaleno listem z anatomického atlasu. Dílo Anežky Cíglerové, ReDesign, navodí pocit tělesnosti živé i mrtvé již od počátku a z té už neuhne. Možno by tedy stačilo knihu řádně prohmatat. Nikoliv. Je dobré ji pozorně projít očima a těšit se z obrázků, jež naskakují. Autor nás průzračným, milým a zábavným způsobem provádí spletitým příběhem. Pražské i exotické reálie hutně promíseny s mytologií dávnou i průmyslovou. Poživačnost tělesná i potravní. Receptury, při nichž srdce pravověrného gastrosexuála zhoupne se a zaplesá. Prostě Staropražský frgál jak od Valacha. Vše řádně prostoupeno rozptýleným ovarem citací tajemného řádu. Spiknuté se k spiknutému navrací. Rázovitá obrátkovost komiksového střihu, o níž se zmiňuje Marek Vajchr ve své recenzi (Falše románového hédonismu, Bubínek Revolveru, 27. 11. 2014) drobnou troubou nahřívána tlačí se trubkou či kosmopolitně řečeno youtubularitou oběma směry. Spojuje tak odraz na sítnici mysli s celosvětovým rezervoárem obrázků, scének v pohybu i ustrnutí. Utočených, vyfocených a neustále doplňovaných. Malá černá Pandořina skříňka se zářícím okem. Nečteno, prožíváno, ukryto. Slovo stalo se obrazem, obraz slovem nedomluven. Doporučil bych čtenáři knihu Ivana Matouška Spas nebo Václava Kahudy Vítr, tma, přítomnost. Mlýn na mumie jsem prošel s opravdovým požitkem. Jenom nevím z jaké strany.