J. J. Neduha, foto archiv J. J. Neduhy


I.

Poprvé mě jako teenagera nadchl v olomouckém letním kině na festivalu Vlnobytí. Od raného mládí zjev Kostěje Nesmrtelného, vedle moravské inkarnace své sestavy Extempore ostatně z Jemnice posílal do světa xeroxový časopis téhož jména.

V něm byl vedle básniček a kreseb otištěn i inzerát na kazetu s koncertem u příležitosti dvaceti let proměnlivé existence kapely. „Pošlete Neduhovi stovku“ (nebo kolik to tehdy bylo), stálo na lístku v balíčku s kazetou, který přišel v odpověď na dotaz, jak si album objednat. V devadesáti minutách hudby byly stopy rockového hledačství, hlavně ale nefalšovaná radost a upřímnost bigbítových písniček.

„Naivní je bezelstné, a to je lepší než nabubřelé nebo patetické,“ řekl mi později v rozhovoru Jaroslav Jeroným Neduha (1945–2024). Jeho kapela, vzešlá z touhy dodat písničkářství experimentálně rockový hudební kabát, se vždy jmenovala Extempore, počáteční Naive bylo vystřídáno přívlastkem Rock & Jokes. Baviče v sobě Neduha nikdy nezapíral, nikdy jej ale nenapadlo získávat body „srandou“ či nedej bože odnoží moudrého klaunství.

Extempore prošlo řadou proměn, od komponovaných rockových programů po převzetí skupiny experimentálněji zaměřeným Mikolášem Chadimou a návrat značky Neduhovi po roce 1989. Neduha v pololegalitě první poloviny sedmdesátých let urazil cestu od písničkáře k rockerovi, poté obě polohy střídal. Podobně jako Vladimír Mišík, jenž ale urazil cestu opačným směrem, své písně psal tak, aby slušely akustické kytaře, „obyčejnému bigbítu“ i progresivnímu rockovému pojetí.
 


Skupina Extempore, Malostranská beseda, 70. léta, foto archiv J. J. Neduhy


II.

Svědectví o Neduhově hudbě sedmdesátých let máme z koncertních záznamů – Extempore si na rozdíl od androšských kapel zkusilo nahrávání v „domácích studiích“ až pod Chadimovým vedením na počátku osmé dekády.

A tak ani první nazkoušený program The Naive Extempore Bandu, dvojitě nazývaný Pohřeb funebráka a[neb] Plesnivé embryo, není k mání v definitivní, k nejvyšší možné uspokojivosti dovedené verzi. Bigbítoví pisálci hledající původní domácí rockovou operu Extempore a jejich „operetky“ často ignorují a možná je to právě tím, že se tyto nahrávky po dlouhý čas šířily jen v magnitizdatové síti s centrem v Chadimově kazetovém labelu Fist Records.

V souvislosti s Extempore se samozřejmě nejčastěji zmiňuje „průlomová“ Milá čtyř viselců – kapela ji na Pražských jazzových dnech uvedla v plné Lucerně –, bezútěšnost a smutný smích Plesnivého embrya se ale zatne hlouběji. Alespoň z kazety vydané počátkem devadesátých let značkou Black Point a převzaté od Chadimy, pozdější CD vydání pod názvem Pohřeb funebráka obsahuje jiný, o něco pozdější, o něco košatější, o něco bujařejší záznam. Možná adekvátnější náladě kapely, můj obdiv ale patří prvně slyšenému ponuřejšímu provedení, navzdory zvukové a tematické zacílenosti pořízenému na dvou koncertech.

V „příběhu takřka ze života“ o světě vágusů v bufetu Koruna, o procitání v oživovně špitálu na Františku a o marné snaze domoci se, když už ničeho jiného, alespoň upřímného, vážně míněného slova, se odráží beznaděj časů, kdy kolem Neduhy emigrovali a předčasně, někdy i vlastní rukou, umírali blízcí. Choulení se do plesnivých kabátů a přisvěcování si plesnivou žárovkou rezignovaného cynismu bylo zveršováno nejprve česky, nově založená kapela ale prezentovala anglický překlad textů s občasnými českými vložkami. Později se Neduha vrátil k originálnímu jazyku svých textů. (A z nevěry originálu, v němž sám sebe přesvědčuje, že je happy a je mu fajn, vznikla krásná a zamilovaná Hostinec na náměstí.)
 


J. J. Neduha s Karlem Krylem v době emigrace, foto archiv J. J. Neduhy
 

III.

Neduhovo výtvarnictví vždy mělo narativní duch. Jeho obrázky, často zabydlené množstvím drobných postav, v něčem připomínají šmoulí pinožení a společný je jim pobavený nadhled. O to překvapivěji zapůsobily v kontextu Klostermannových šumavských próz; nadhled se pevně drží ruku v ruce s vcítěním.

Na Šumavě se odehrává i nejlepší z Neduhových próz, Boží mlýny. Převyprávění moderní legendy o zplundrování krypty svatého Kříže v Hůrce a zhanobení uložených těl ožralými pohraničníky je podáno s bezchybnou stručností a stylovou kázní, jazykem legend dávných. Je (ne)pochopitelné, že próza prošla bez povšimnutí při předávání literárních cen. Pro obrázky v ní není místo. Když Neduha později převyprávěl staré šumavské pověsti, také k nim s chutí vytvořil ilustrace. Stará Šumava se mu stala pozdní, zrale vyslovenou láskou. Zemřel 25. listopadu 2024.