Stárnutí a jakási nutkavost čistit kořeny – co člověka drží při zemi, v zemi. Do snů se mi připletl Filip Topol: bylo fajn si s ním zahrát čtyřručně na piano a pak jsme vyrazili s Karlem Vachkem hezky v klídku na procházku. Proč se mi zdáte, do snů přicházíte?
Od Freudova výkladu snů jsem si asi sliboval snazší manuál k tomu, jak rozmotávat klubko červené nitě života, nepomohl ani snář a v daseinu se pořád ještě moc nevyznám. Když se to vezme kolem a kolem, bude nakonec můj výklad snů celkem primitivní.
Sleduju totiž už týden dokumentární seriál Russia 1985–1999: TraumaZone od Adama Curtise (BBC, 2021). Sedm hodinových dílů ukazuje v kratších sekvencích kolaps komunismu a demokracie v Rusku. 1985–1999. Od perestrojky do nástupu Vladimira Vladimiroviče Putina.
Materiály stovek reportérů BBC poskytují home video nejvyšší kvality, s kamerou skáčeme po celé Rusi, od vzdálených oblastí Jakutska nebo Kamčatky do Čečny, k bližším hranicím s Ukrajinou, které jsou nám vizuálně a kulturně povědomé, středem ale zůstává Moskva a její centrální řídicí aparát – Kreml.
Dokumentární freska postupuje – řekl bych rafinovaně – mezi lokálním dějem (pouliční žebračka, taxikář, stopař, důchodkyně na Sibiři atd.) po globální transakce (privatizace, nástup Jelcina, vznik prvních oligarchů, návštěva prezidenta USA či královny Alžběty). Rozměr vertikály protíná také časová horizontála v podobě rozmrazování mumie nebo exhumace carské rodiny, kde si ovšem o pravosti kostí a identity nemůžeme být docela jistí. Jak výmluvné. Prostor i čas mají pro každého diváka jiný kalibr a stavba dokumentu to podtrhuje.
Vizuální koláž bez přidané zvukové stopy, bez komentáře, jen s textovým doprovodem v obrazové rovině vytváří impozantní portrét tektoniky dějin tak obrovského území, jakým Rusko je. Napomáhá pochopit širší kontext tohoto živočicha, který má své mechanismy sebezáchovy, destrukce, agrese, a také jeho melancholického člověka, který je ve své chudobě dojemně obnažený, opravdový a lidský.
Obrazy devadesátek jsou ostatně zrcadlem známým i nám samým, i v naší krajině můžeme pozorovat dodnes jasně tento odraz raného kapitalismu, zrcadlení mamonu bez hranic.
Výrazně z dokumentu také vystupuje protiklad moci davu a moci vůdce. Několikeré obklíčení budovy státní dumy, které jednou vedlo k sesazení moci a podruhé naopak k udržení Jelcina v křesle, je pro mě fascinující. Jak to, že jednou situaci rozhodne dav, a jindy vůdce? Co je to za vnitřní hybnou sílu, která určuje, kdo zůstane u stolu v „kasinu dějin“? To je otázka v Rusku zvlášť pronikavá, když připustíme, že se vlastně jedná o permanentní dekonstrukci.
Je zjevné, že při této masivní erozi jsou nakonec jediní, kdo se udrží, lumpové. I ty má však eroze tendenci smést a nahradit, což vede k lopotnému šplhání po zádech druhých a fyzické likvidaci.
Na pořadu dne jsou v tomto dějinném souběhu války. Afghánistán, Čečensko, Ukrajina. Nahodilí rukojmí. Manévr. K čemu? Logika s ohledem na naprosto zbytečně zardoušené lidské životy uniká. Komunismus ani kapitalismus nežijí; doufám, že vymře i tento otřesný pozůstatek ideologií.
Václav Havel v roce 1990 pronesl v Americkém kongresu: „Když chcete pomoci nám, pomozte Rusku.“ Ale jak? Lze to vůbec? V posledním díle Curtisova dokumentu ruská reformní politička Galina Starovojtová, zavražděná v roce 1998, říká: „Pokaždé, když se Ruští reformátoři pokoušeli zavést běžné západní hodnoty občanských práv a svobod, čelili odporu lidu. Jak napsal Karl Marx: Petr Veliký byl velký reformátor, který ale k prosazení civilizace používal barbarských metod. A Jelcin čelil stejnému problému. Demokracie je navzdory těm nejlepším úmyslům ve svém nastavování hodnot velmi nebezpečná“ (parafrázováno, 7. díl, 46. min.).
Přinejmenším od určitého věku je třeba si připustit, že svět, který nás obklopuje, není tak docela srozumitelný. Chceme se proto vrátit tam, kde cítíme vlastní kořeny, k dospívání, dětství. Pro mě je to naštěstí sen o Filipu Topolovi a vachkovské procházce. Pro Putina studená válka.