Následující text byl prosloven při zahájení výstavy Kdybych já byl krásný jako Dionysos (Setkání s Janem Zrzavým) v galerii 8smička v Humpolci.
„Kdybych já byl krásný jako Dionýsos,
šel bych na Václavské do Alhambry
celý bych se svlékl, vstoupil do rotundy,
zatančil bych Dionysův tanec.
Hlavu bych nesl hrdě jako mlady jelen,
nádheru zlatych kadeři shrnoval bych v týl
na rty a zrak bych rozestřel zařící úsměv
Krásu a zdraví slunečného boha
vnesl bych na chvilku v otrávená srdce.“
Vážení přátelé,
tak veršoval mladý Jan Zrzavý – ale nemějte strach,
na Dionýsův tanec si teď netroufáme, ani na svlékání ne
(na to byli v Humpolci jiní borci)
dovolte několik netanečních slov…
ráno – v 9.34 – jede bus z Okrouhlice do Světlé, tam je třeba přesednout
a něco po desáté to odjíždí do Humpolce.
Možný návrat je nejlepší vlakem – z Humpolce to jede v 17.09,
v HavlBrodě jste v 18.00
a z Brodu do Okrouhlice vám to odjíždí v 18.44 hod.
Problém je co s plonkovou ¾hodinou v Brodě na nádraží.
Čtu z malého papírku, na jehož rubu je malá nedodělaná kresba hlavy. Ten zpřehýbaný a očividně používaný papírek vyplul jak rybka z pozůstalosti Jana Zrzavého při jednom archivním bádání. Onen papírek je dalším důkazem, že malíř Jan Zrzavý není dnes v Humpolci poprvé. Tohle místo jej spojovalo s jeho matkou, nejbližší důvěrnicí jeho chlapectví a jinošství, která zde, v Humpolci, byla jako mladá dívka vychovávána v rodině Kašparových (bydleli nedaleko odtud), vzpomínala na ten čas jako na nejšťastnější období a ve zdejším kostele měla (v roce 1880) svatbu s čejovským učitelem Janem „Hanušem“ Zrzavým. Matka – citově vřelá a chápající – pro malíře znamenala důležitou oporu. A Jan Zrzavý se proto do Humpolce často vracíval – za jejím stínem. Na mrtvou matku se obracel o pomoc a v roce 1975 zde v Humpolci, za zavřenými chrámovými dveřmi, slavil své 85. narozeniny.
Jan Zrzavý je s Vysočinou, s českou, tedy spíš se středoevropskou kulturou, hluboce provázán. Byla období, kdy z Vysočiny utíkal a bál se jejích temných lesů a sousedů-kazisvětů. A byly zas chvíle, kdy se do ní rád vracel a hledal její meditativní a melancholické podoby. A současně byl Zrzavý bytostným Evropanem. Dlouhá léta žil v Paříži a pravidelně zajížděl do Bretaně, kde uvažoval trvale zakotvit. Navštěvoval italské Benátky, kde týdny pobýval v kapucínském klášteře na ostrově Giudecca a ve finále života se několikrát vrátil do Athén (ostatně i Dionýsos se přeci narodil v Řecku, ve Thébách). Pochopitelně tu nešlo o žádný povrchní turismus a cestování, ale o proniknutí do jednotlivých kultur, k jejím zřídlům a podstatám. Malíř v těchto místech maloval, meditoval, poznával důvěrně obyvatele. Byl uchvácen a osloven řeckou sochou, byzantskou mozaikou a renesanční freskou, které důkladně studoval. Současně miloval lapidárnost lidového umění, umění přírodních národů, inspirace hledal v sumerských a babylonských sochách i v medijní kresbě. V umění totiž zahlížel magický projev.
To vše se na výstavě, která se rozprostírá za mnou v 8smičce, nalézá a potkává – v té zvláštní chvějivé lince, v onom napětí, které spojuje (i rozděluje) Vysočinu se Středomořím; apollinský a dionýský princip, úzkost s radostnou prosvětleností. Ostatně jedním z ústředních motivů výstavy je tělesnost, inkarnace – tíha těla, závrať z těla, smyslnost těla, opojení tělem, tělesná bolest i tělesná rozkoš, tělo jako pokušení i jako cesta sebepřijetí.
Na výstavě se díky Janu Zrzavému a jeho „komplicům“ ocitnete na různých místech a v různých tělech, a přeci k sobě patří, mají hierarchii, tvar a řád:
Polní cesta u Krátké Vsi tu sousedí s římskou antickou silnicí Via Appia;
Jordán v biblické krajině s islandskými sopkami;
Poseidonův chrám na mysu Sounion s kamenitou bretaňskou vesnicí;
Nazaret se zvěstováním a Paříž s tanečnicí Lidií Vysjakovou;
Praha s nočním podnikem Alhambra a T-klubem na Jungmaňáku a Jeruzalém s Kalvárií.
Na výstavě potkáte boha Pirwa, Kleopatru poblíž Diany, obnažené Božstvo na lovu, asyrského krále Ašurbanipala, andělské bytosti, zmučeného i vzkříšeného Krista; Shakespeara, Leonarda, Zeyera, noc i den, ráj i žár, hada i beránka.
Zrzavému byl dán dlouhý život. Sváděl v něm řadu „soubojů“ s nepřejícnými okolnostmi, s nemocemi a vlastními danostmi; dokázal však s neutuchající silou (kterou nacházel ve své sveřepé povaze, samotě i v duchovních zřídlech) povstat a pokračovat. S malbou nepospíchal, byla mu podstatou (sebe)vyjádření i životodárnou mízou. Skrze ni chápal své poslání, povolání i vyvolenost na tomto světě. Platí, že smysl umění ho poponášel a on, jako věrný služebník a pokorný mnich, poponesl umění k druhým. Dospěl do vnitřní jednoty a tajemství světa se dotýkal jako mystik. I proto mohl na konci života napsat: „Tak i já, blíže se odchodu do věčnosti, shledávám, že smysl a cíl života je: Krása, krása, krása! Pod všemi formami, pod všemi jmény! Ona je oním Království božím, které je v nás, které máme hledat.“
A vzpomeňte – podobně to přeci říká i v oné jinošské básni, která dala název naší výstavě a kterou zakončil výmluvně: „Krásu a zdraví slunečného boha / vnesl bych na chvilku v otrávená srdce.“
