Přinášíme ukázku z prozaického debutu saxofonisty Jiřího Jelínka, který nedávno vyšel v Edici RR a bude – spolu s knihou Umřel Brežněv Dagmar Urbánkové – uveden na Vánočním večeru Revolveru v kavárně Souterrain 15. prosince od 19 hodin. Srdečně zveme!
 


foto © Karel Cudlín, 2022

 

Jiří Jelínek
Kapři


(…)

Odjel jsem gazíkem prodávat ryby.
Ty vole, to je v prdeli! Jsou tři ráno v Lahovicích na sádkách, kapři se těšej na ránu paličkou. Tady je už dva měsíce nikdo nekrmí, aby měly prázdný střeva a míň tuku. Aby nesmrděli pod kůží po bahně, proplachujou se vodou z řeky. Kurva, ta atmosféra je tu dusná, napětí jako svině.

„Lálo, voni to vážej tak půl vteřiny, váha je plná vody a kaprů, a hned to lejou do těch beden!“

Na ty chlapy v těch gumovejch kombinézách teď vůbec nikdo nekouká a rybář suverénně zapisuje váhu. Je to smršť, je to souboj mezi těma, kdo už tu mají nějakou zkušenost, a rybářema, který se na tuhle žatvu celej rok těšej. Všude se motaj prodavači, snažej se dostat do poslední chvíle k co nejvíce informacím. Tahle akce bude trvat pár vteřin, a závisí na ní celej zisk. Když ti daj vo 30 kilo ryb míň, makáš pak celý Vánoce za prd, a dozvíš se to až na konci, když přijde vyúčtování. A to celou dobu mrzneš a hádáš se s lidma, že ten kapr, co plave bokem, je báječnej živej pašák z Třeboně, že podle břicha poznáš, že je to jikrnáč, protože pán nejí mlíčí. Když ti vodpoledne pak přijde vynadat, celá fronta se naježí,  ať nezdržuje, že může bejt rád, že svýho kapra už má. Kapr taky může dojít! Kapr taky dojde, když se vyprodá. Pak se jede znova do Lahovic, kde sádky obohacuje voda pod soutokem Vltavy a Berounky. Ten, na koho se nedostalo, může jet marně hledat jiný prodejce, kterejm buď plave v kádi pár pidi kapříků, nebo jeden břichem nahoru. Chtěj ho za každou cenu prodat. To my umíme! Máme ho pod pultem, a když přijde někdo míň pozornej, tak mu ho střelíme. Důležitý je, aby na váze zaplácal ocasem o plechovou vanu a rychle dostal paličkou po hlavě. Nic jí neni, leknutině, jen jí kvůli trombóze z nedostatku kyslíku pukne srdečnice a vykrví se do dutiny břišní. Jenomže z pohledu kupujícího to už neni čerstvá ryba a je to ještě navíc trápení zvířat. Každej chce vidět tu svou čerstvou krev kapající z tašky na chodník, každej si kupuje to divadlo s paličkou a rozpáranym bříškem.

No kdejakej domácí kuchařík si to bříško rozpáře sám, aby ušetřil 5 nebo 20 korun za vykuchání. Kolik to mohlo bejt? Nebo 5 bylo za zabití a 20 za vykuchání? A někdo nechtěl hlavu, tak jeden ze sta, a někdo chtěl druhou do polívky, takže se chodil ptát třikrát denně, než ji dostal.

Základem úspěchu bylo „počítat“, to nás učila řeznice z naší pobočky. Počítat byl v týhle branži pojem pro okradení zákazníka. Tady byl tržní systém v tom rychle spočítat, co ještě snese hrdost zákazníka. Já v tom mrazu a s rukama celej den v ledový vodě na jedný straně divadla a ten jejich krátkej, sotva hodinovej výstup ve frontě na ty slizký, tupý hovada na druhý. Takže to hodíš kapra na váhu a rychle počítáš, kolik to je. Pak něco přihodit, odečíst, kolik má led na váze, ne ale všechno. Někdy měl i kilo, někdy bylo takový teplo, že ani gram navíc. To pak byly nervy s tim počítáním!

–

„A já chci velkýho kapra!“
„Ty budou zejtra.“
„A kdy zejtra?“
„A já chci dvoukilovýho!“
„A já chci dvaapůlkilovýho.“
„A já chci dva, a z toho jednoho dva a druhýho tři a půl.“
„Nejsou, ty velký přivezem až zejtra.“
„A co támhleten?“
„Ten má sotva dva a půl.“
„Jo, toho!“
„Jé, kde je ten debil? Tady.“
„Ne! Já chci tohohle.“
„Ten je ale menší!“
„Ne, já chci toho, ten je míň poškrabanej.“
„To jsou všichni, pani!“
„Nezdržujte!“
„Nechte mě bejt, já to mam pro snachu.“
„Ten má dva třicet.“
„No já chtěla ale tři a půl.“
„Ty budou zejtra ráno.“
„V kolik ráno?“
„Až přijedem ze sádek.“
„Prosim vás, ženská, nezdržujte!“
„A kdy že budou ty velký?“
„Až vyprodáme ty malý, ale voni nejsou tak malý, jsou do dvou a půl kila a někdy jsou i větší!“
Jednoho pětikilovýho má už řezník ve skladu pod řeznictvím, ve vlastní kádi, pro ňákýho taxikáře nebo nějakýho švagra zelináře.

–

A pak ta noční scéna ze sádek.
„Lálo, co se děje?“
'Na sádkách to vřelo, přijeli jsme po půlnoci.
„Nevim, ale jsou tu skoro všichni?!“
Jindy jsme normálně přijeli, počkali podle pořadníku, vyplnili papíry a za pár hodin jsme šli nakládat. Měli jsme vlastní auto, a tak když jsme brali ryby jen na doprodej, nemuseli jsme čekat na společnej rozvoz.
„Nechtěj prej prodávat ryby.“
„To je kokotina,“ dereme se dál chodbama ke kanceláři se dvěma účetníma a vedle je kancelář vedoucího. Jdem se tam podívat. Všude jsou rozčílený party, který z celýho promrzlýho dne rudnou ve střevech přetopenýho rybářství.
„Nejsou.“
„A proč nejsou?“
„Velký prej až ráno, prej až se doprodaj malý.“
Je tam tak sto, sto padesát prodavačů kaprů.
Prodíráme se ke kanceláři rybinou vonící partou zlatokopů. Že by uzavřeli naleziště? Je to divný.
„Ticho, ticho,“ před kancelář vylezl rybář prodavač.
„Velký ryby budou prodávat až ráno, řekl šéf,“ chodbou to zahučelo a křiklouni odvážně vykřikovali.
„Strčte si ty mřenky do prdele!“ hučelo to jak v úle.
V jednu po půlnoci to fakt byla krize. Všichni utahaný, nevyspalý a špinavý. Kde čekat? V těch chodbách nebo v promrzlym autě? Do háje. Někdo nasraně odchází, někdo vymejšlí spaní.
Lála najednou říká: „Co kdybysme vzali malý ryby, ráno je prodáme a pak se vrátíme pro velký?“
Začal jsem se třást nervozitou, jestli to na mně někdo pozná, že máme tenhle geniální plán. Když „To“ jdeme ke kanceláři udělat, na chodbách už vzniká křiklounské protestní sdružení. Lála jde neotřesitelně přede mnou.
„Dobrý den, my jdem za panem vedoucím.“
„Soudruh už to vysvětluje vod jedenácti, teď tu byl jeden z vás.“
„No vo co de? Chlapi, neblbněte a vypadněte, teď ne!“ vykoukne podrážděnej vedoucí sádek ze svýho kanclu.
„My ale chceme ty do dvou a půl,“ říká Lála.
„No dyť to řikam, že to jsou krásný ryby,“ otočí vedoucí.
„My je berem.“
„Kolik, normální dodávku 250 kilo?“
„Jasně!“
„Kam?“
„Do Újezda.“
„Martičkóóó, tady ty si berou ryby!!!“
„Ale šéfe?!?!“
„Berou si malý!“
V tu chvíli další prodejci, co se motali za náma na chodbě a před otevřenou kanceláří, zbystří.
„Berete malý?“
„Co, kdo bere malý?“
„Vy to prodáte?“
„No, když teď nikde v Praze neni ani ryba, tak jasně!“
„Já beru taky.“
„Kdo?“ ptá se Martička účetní. „Vy taky?“
„Ano.“
„Postupně.“
„Kdo další?“
„Já vám na to seru.“
„Kamile, neblbni, když se to sem teď nahrne, tak přijdem na řadu až v poledne, nejdřív!“ dohaduje se další partička.
„Jo, taky berem,“ postupně se přidávají další.
Najednou je jim jasný, že velký ryby teď fakt nebudou. Jestli někdo dál čekal na velký ryby, nevíme.
Dereme se ven chodbou, která se valí proti nám. Jsme nejvypečenější ze všech, místo čekání jdeme nakládat první.

(…)