Teige jako memento (ukázka z rozhovoru s Pavlou Pečinkovou)

Z právě vydaného zimního čísla RR (133/2023) vybíráme pro čtenáře Bubínku Revolveru ukázku z rozsáhlého interview s kunsthistoričkou Pavlou Pečinkovou o rozporuplné osobnosti Karla Teigeho.
 

Teige jako memento (ukázka z rozhovoru s Pavlou Pečinkovou)
RR

Minulý rok péčí Jana Wiendla a Terezy Sudzinové vyšly deníky Karla Teigeho z let 1912–1925, v koedici Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, Památníku národního písemnictví a nakladatelství Akropolis.[1] Jak publikaci vnímáte?
Je to mimořádně cenný materiál, a to jak pro interpretaci Teigeho osobnosti a tvorby, tak situace na výtvarné scéně přelomu desátých a dvacátých let 20. století. Jan Wiendl s Terezou Sudzinovou připravili skvěle vybavenou edici veřejně nedostupných textů, provázenou obsažnými komentáři, spolehlivým poznámkovým aparátem a množstvím dosud nepublikovaného obrazového materiálu. Je za tím neskutečný objem odborné práce. Klobouk dolů!

Jak se Teige v denících projevuje?
Je to výjimečně nadaný a cílevědomý student, který se dokonale orientuje v soudobé kulturní scéně. Jeho zájmy a jeho rozhled jsou i na svou dobu výjimečné (a v dnešních poměrech téměř nemyslitelné). Ale taky je to nesmírně ctižádostivý egocentrik, který urputně pracuje na své umělecké kariéře a usiluje především o postavení v čele moderního umění. Když mu bylo šestnáct, v roce 1916, nakreslil do Knihy všeho (to byl samizdatový sborníček, který s nepravidelnou periodicitou vydával s kamarády na gymnáziu) karikaturu Der Teige Maler s připojeným textem:

Český kubista routinova-
ných proudů sensitivních
živých i zmocněných, vystu-
pňovaných

orientuje v moderně vesmírné
!za malý poplateček!

Ta ambice orientovat v moderně vesmírné pro něj zůstane typická.

V těch šestnácti si ale mohl také jenom dělat legraci.
Jistě, byl to vtip, nicméně ta ironická autostylizace prozrazuje, po čem už tehdy toužil. Od začátku ho hnala vůle mnoho znamenat a velmi brzy si začal cíleně budovat pozice. V roce 1917, tedy jako sedmnáctiletý, poslal své výtvarné pokusy ovlivněné Čapkem a Špálou do berlínských expresionistických revuí. Waldenův Der Sturm mu je odmítl, ale Die Aktion je přijala, takže se mohl pochlubit publikováním v zahraničí. A už v sedmnácti také s kamarády uvažoval o založení vlastní skupiny. Navštěvoval Čapky, kteří pro něj tehdy znamenali představitele progresivních uměleckých tendencí, půjčoval si od nich knížky a časopisy a konzultoval s nimi svou básnickou i výtvarnou tvorbu. Stýkal se i s Hofmanem, Zrzavým a Špálou. Mimochodem v tomhle jsou pro mne Teigeho deníky velice přínosné, protože krásně odkrývají pozadí přípravy skupiny Tvrdošíjní, včetně rivalit a vzájemné animozity. Když se pak na jaře 1918 Teige dozví, že Tvrdošíjní budou mít výstavu a že je, mladé, nepřizvali, tak to považuje za zásadní podraz: „Je sprosté od Čapka, neboť on je původcem toho, že nám nic o tom ,strejčkové‘ neřekli a že nás nepozvali. To byla jejich povinnost: odmítnout ovšem obrazy mohou, a také by je Čapek odmítl, neboť škoda každého cm2, kde by nevisela Čapkova věc.“[2]  Byli to nezralí sedmnáctiletí kluci, kteří tvorbu Tvrdošíjných zatím ještě snaživě napodobovali – ale byli naprosto nekriticky uražení, že s nimi nesmí vystavovat. Vždyť co by mohli na výstavě ukázat?

(…)
 

Karel Teige, Der Teige Maler, 1916


Vybavila byste si, kdy jste se s osobností Karla Teigeho poprvé seznámila?
Řekla bych, že to bylo ještě na devítiletce. Já jsem končila základní školu v šestašedesátém. Měli jsme dobrou češtinářku, která nám představovala meziválečnou avantgardu v pozitivním světle, a Teige pro mě tehdy představoval klíčovou hodnotu českého moderního umění. Ani na umprumce už se neučilo podle starých učebnic, v hodinách jsme četli spíš Literární listy. Proto jsem původně Teigeho brala jako jednoznačně kladného hrdinu, který inspiroval a vedl avantgardu, kdo pro české moderní umění mnoho znamenal a vykonal.

Kdy se u vás v tomto pohledu začaly objevovat první trhliny?
Když jsem se přestala opírat pouze o sekundární literaturu, která se kolem poloviny šedesátých let začala rozrůstat, a dostaly se mi do rukou Teigeho původní texty. Nejprve vyšel výbor Jarmark umění, [3] prošpikovaný citáty z Marxe, Engelse a Lenina, které byly v padesátých letech povinné, a já jsem nechápala, proč je Teige za první republiky používal dobrovolně. Zásadní trhlinu pak znamenala Avantgardní architektura, vydaná v roce 1969 Československým spisovatelem.[4] Hned na první stránce můžeme číst nabubřelé fráze: „Historický okamžik, kdy revoluční proletariát, síla, žijící nutností změnit svět, zbořit starý a vystavět nový život na zemi, dal výstřely pancéřového křižníku ,Aurora‘, jehož děly začli rudí námořníci bombardovat petrohradský Zimní palác, sídlo někdejších carů a tehdy sídlo Kerenského vlády, signál k přechodu ,od zbraně kritiky ke kritice zbraněmi‘, dne 25. října (podle pravoslavného kalendáře) 1917, je momentem, kdy lidská kultura vstoupila  do nové epochy svého vývoje, kdy nastoupila cestu k novému, vyššímu stupni. (…) Datum vítězství ruské proletářské revoluce je také počátkem nové kapitoly v dějinách architektury.“[5] Tehdy jsem začala být trochu znepokojená: Na jednu stranu ano, bez VŘSR by možná nebylo sovětského konstruktivismu, jenomže avantgardní tendence se přece začaly v Rusku rozvíjet už za cara, Malevič vyhlásil revoluci v umění minimálně dva roky před výstřelem Aurory. Navíc to Teige psal v době, kdy už věděl, že komunistický režim rozvoji avantgardních tendencí nepřeje. Takže: je tohle odborná studie historika či teoretika avantgardy, anebo ideologická propaganda?

Anebo tomu Teige věří.
Ale to na věci nic nemění, Teige tomu zřejmě opravdu věřil. Jenomže teoretik nemá šířit víru, ale poznání, měl by cítit zodpovědnost za svá slova a přemýšlet o tom, co tvrdí, ověřovat své hypotézy. A tohle mi u Teigeho chybí. Jistě: pro české a středoevropské umění hodně znamenal, ale spíš právě jako dynamická osobnost, která inspirovala a motivovala. Můžeme ho však považovat za příkladného „teoretika a historika umění, který formuloval principy avantgardní estetiky“?[6] To je, myslím, základní problém v přístupu k Teigemu.

To není ojedinělý případ: v české kultuře je pořád někdo buď zatracovaný, nebo přijímaný, a když je přijímaný, tak se vším všudy, o stínech jako by bylo neslušné mluvit.
Ano, všechno negativní se musí vygumovat. Teige se kvůli perzekuci po roce 1948 stal téměř nedotknutelným. „Dnes už máme dostatečný historický odstup, abychom Teigeho kontroverzní dílo mohli podrobit střízlivému a objektivnímu zhodnocení,“[7] myslel si v druhé polovině osmdesátých let František Šmejkal, kunsthistorik, který se skvěle orientoval v problematice evropských avantgard. Tehdy se ale ještě o Teigeho politickém angažmá svobodně psát nedalo, tak to označil za příliš náročný úkol, kterému by se měl v budoucnu věnovat tým badatelů. Dodnes se tak nestalo.

Teigeho odkazem se již v šedesátých letech zabývali především surrealisté, z nichž někteří se s ním na konci let padesátých podíleli na sbornících Znamení zvěrokruhu.
To jistě, jejich zásluhou bylo evidováno, co se po policejních zásazích zachovalo z Teigeho pozůstalosti, a také připraveny obsáhlé edice jeho statí. Jenomže členové poválečné Surrealistické skupiny ještě nemohli mít dostatečný nadhled, který by umožnil nezávislé a kritické hodnocení Teigeho avantgardní mise. Zažili ho jako disidenta považujícího surrealismus za vrcholnou cestu k osvobození lidského ducha a jeho osobnost jim uhranula, patřili k jeho bezvýhradným stoupencům. Po letech stalinského dogmatismu, kdy se pojem teigovština stal nadávkou, se snažili Teigeho dílo rehabilitovat. Oč tvrději a nespravedlivěji byl v padesátých letech odsuzován, o to bezvýhradněji ctili jeho odkaz. Vratislav Effenberger, který s nesmírnou pečlivostí a erudicí připravil třísvazkový výbor z Teigeho textů, k němu nepřistupoval jako nezávislý interpret, ale jako zanícený vyznavač a s jeho myšlenkami a postoji se ztotožňoval. Navíc na seriózní odbornou diskusi tehdy nezbývalo mnoho času. Z Teigeho spisů stačil vyjít jen první díl,[8] druhý svazek byl sice v roce 1969 vytisknut, ale náklad šel do stoupy, a na třetí došlo až roku 1994.[9] Po roce 1968 se začaly oprašovat ideologické šablony padesátých let a v „normalizační“ interpretaci obstálo z meziválečné avantgardy jen proletářské umění, připomenu třeba Dušana Konečného, podle kterého Teige politicky selhal a „stal se trockistou“.[10]
 

ReD, měsíčník pro moderní kulturu, ročník I, č. 2, listopad 1927

A po roce 1989?
V roce 1994, tedy necelých pět let po listopadu 1989, uspořádala GHMP výstavu Karel Teige,[11] která slibovala konečně objektivní a ideologicky nezkreslený pohled na jeho působení, žádnou kontroverzní osobnost ale nakonec nepředstavila. Ukázala naopak internacionálního avantgardistu z jednoho kadlubu odlitého, jehož mnohostranné aktivity jsou dialekticky sjednoceny polaritou stavby a básně. V katalogu najdete studie podrobně sledující Teigeho literární a filmové pokusy, kresby, grafiky, obrazové básně, koláže, typografii, dekalky, automatické texty… Karel Srp například věnuje odbornou pozornost amatérskému popisnému akvarelu čtrnáctiletého adepta umění, zachycujícímu Daliborku na Pražském hradě, a shledává, že k jeho interpretaci lze „použít Teigovy vlastní vývojové teorie o dialektickém přehodnocení původního východiska, v tomto případě imitativní kresby, která se dalším procesem obrací ve svůj protiklad“.[12] Rostislav Švácha zas představuje Teigeho jako stavebníka a rozebírá architektonickou koncepci jeho bytů. Nachází v nich odraz koncepce „nejmenšího bytu“, neboť nepočítaly s manželskou postelí, ale nepozastavuje se nad tím, že Teige jako teoretik sice horlí proti buržoazním přežitkům a prosazuje koldomy s minimálními obytnými jednotkami, ale sám si pořizuje několik vlastních nemovitostí. Katalog probírá Teigeho ze všech možných stran, ale to nejzásadnější, kapitola věnovaná jeho teoretické činnosti, zde překvapivě chybí. Na konferenci, kterou GHMP k výstavě uspořádala, Jan Rous přihlásil referát „Karel Teige aneb boje o zítřek“, obsahující kritické výhrady k Teigeho ideologickému působení, ale pořadatelé ho nepřijali.

Objevily se tehdy takové reflexe jinde, třeba v ohlasech na tuto konferenci?
V časopisu Umění bylo první číslo ročníku 1994 věnováno Karlu Teigemu a zahrnovalo mimo jiné i Šmejkalovu studii „Poznámky ke Karlu Teigemu“, psanou v osmdesátých letech, v níž Šmejkal zmiňuje, že „Teigova důsledná aplikace sovětského modelu na české umělecké prostředí byla značně násilná“[13] nebo že v druhé polovině třicátých let se Teige „spokojuje s pouhou popularizací surrealismu, kterou však provází snahou o jeho důslednou marxistickou interpretaci,“[14]  ale tento zárodek objektivního kritického hodnocení Teigeho teoretického odkazu nikdo dál nerozvíjel. O konferenci samé ani o výstavě se zde pak už nepsalo. Jen Ateliér otiskl několik teigovských příspěvků, včetně toho Rousova,[15] ale pokud vím, žádná další diskuse se nekonala.
Jako příloha časopisu Tvar vyšla tehdy zásadní studie Květoslava Chvatíka z roku 1985 „Teige a báseň: Karel Teige jako teoretik moderny“, která podrobně rozebírá a komentuje Teigeho klíčové stati. Chvatík je ovšem čte očima generace, která v šedesátých letech vracela poetismus na mapu českého moderního umění, z níž byl přičinlivými soudruhy v padesátých letech vymazán, a nelze od něj tedy čekat zásadnější kritický přístup. V úvodu své studie sice přiznává, že Teigeho síla „nespočívala v původnosti nebo hloubce myšlenek, ale spíše v pohotovosti, s níž reagoval na aktuální potřeby doby, v široké informovanosti a schopnosti zprostředkovat a zpracovat nejrozmanitější podněty avantgardy francouzské, ruské, italské a německé pro české prostředí,“[16] nicméně dál pak s apriorním akademickým respektem pozorně rozebírá jednotlivé Teigeho teze, jako by šlo o původní a odborně přínosné teoretické koncepty. V závěru pak jen jakoby na okraj opatrně zmíní, že „slabina Teigova přístupu“ spočívá v tom, že svou utopickou vizi syntézy života a poezie „spojoval s naivní důvěřivostí bezprostředně a bez kritické analýzy s revolučními hnutími levicové orientace“.[17]

(…)
 

Adolf Hoffmeister, Je sais tout (Vím vše), cca 1926

Vraťme se zpět v čase: byly na Teigeho texty dobové polemiky?
Mnohé! Něco málo bylo přetištěno už v trojdílné antologii Avantgarda známá a neznámá,[18] další publikoval Jan Wiendl v knížce Čtení o Karlu Teigovi[19] v roce 2015.
Na nedůslednost jeho stanovisek upozorňoval třeba Josef Čapek, ozvali se i Štyrský a Voskovec… Myslím, že to dobře vystihl Bedřich Fučík: „Teige je jakýsi tlampač, jenž chrlí zprávy z celého světa, bez ladu a skladu, tak jak přijdou za sebou, černá, bílá, jako žurnál, jímž prochází politika, vraždy a kulturní hlídka zároveň, kaleidoskopicky a bez zodpovědnosti, neboť druhý den vyvrátí první.“[20] To „bez zodpovědnosti“ je tu nejpodstatnější. Teigeho sice můžeme přičíst k „nejinformovanějším Evropanům“,[21] ale znovu: důslednost a odpovědnost názoru u něho postrádám. A myslím, že důkladný rozbor Teigeho programových textů z dvacátých a třicátých let by ukázal mnohdy i nepůvodnost jeho tezí. Ty inspirující a elektrizující programové stati jsou spíše eseje než odborné studie, za které jsou vydávány. Můžeme v nich najít ohlas řady nejrůznějších dobových zdrojů, ale často je otázkou, zda tu jde o mistrnou kompilaci, nebo o skutečnou myšlenkovou syntézu. Teige stavěl na hegelovské koncepci vývoje, a snažil se proto obsáhnout a vstřebat všechny nové progresivní impulsy. Měl výbornou paměť, úžasný rozsah vědomostí, nasával jak houba a nové poznatky bezprostředně vtěloval do svých textů, často v radikální patetické dikci. Někdy své prameny citoval, ale někdy je taky jen parafrázoval bez udání pramene. Když třeba představuje nové proletářské umění jako „umění nejskromnější“,[22] rozeznáváme v pozadí Josefa Čapka, když píše, že „futuristé v Itálii i v Rusku naplivali na oltář umění“,[23] víme, odkud vítr fouká.

Lze tedy říct, že by Teige své prameny svým způsobem vykrádal?
To ne, tak příkře bych to neposuzovala. Krádež je vědomá a záměrná, ale já spíš myslím, že Teige si prostě spontánně přivlastňoval, co se mu líbilo, co považoval za důležité a vývojově nosné, a snažil se to dál rozvíjet a šířit. Orientoval v moderně vesmírné. Problém nevidím v tom, že z Čapka čerpal, ale že vzápětí jeho Nejskromnější umění kritizoval jako knížku sentimentální a maloměšťáckou.

Tedy v jisté nepevnosti myšlení a postojů.
Jednoznačně. Teige si moc nelámal hlavu tím, že plamenně hlásá opak toho, co prosazoval nedávno: v roce 1922 byl podle něj futurismus „chronický humbuk“, v roce 1925 už se stal „velikou uměleckou obrodou“,[24] ve dvacátých letech považoval surrealismus za překonanou etapu buržoazního umění, ve třicátých letech za konečný vrchol uměleckého vývoje. I zmíněná Rea Michalová si sice všímá, že její „kapitán“ často mění kurs svého transatlantiku, ale neshledává v tom žádný problém. Teige totiž uměl své názorové konverze přesvědčivě obhájit. Rozpory a protimluvy jeho textů lze pak elegantně prohlásit za dialektické přehodnocení původního východiska.
Od roku 1966, kdy uveřejnil Effenberger svou zásadní studii Charakteristika názorového systému Karla Teigeho,[25] byly napsány desítky stránek o Teigeho názorovém systému a integritě jeho osobnosti. Jenomže v čem tato integrita spočívá?
Podle Aleny Nádvorníkové texty z posledního roku Teigeho života dokládají „celoživotní jednotu jeho postojů a neměnnost jejich ústředního úběžníku, jímž je souvztažnost lásky a tvorby – l’amour – la poésie“.[26] – Ale k tomuto ústřednímu úběžníku se Teige upínal bohužel až v poslední etapě své tvorby, v trpkém závěru života. Do konce třicátých let byla tímto úběžníkem souvztažnost umění a politiky. Tak jakýpak je to názorový systém?

(…)

Připravil Jean-Gaspard Páleníček ve spolupráci s Terezií Pokornou a Viktorem Karlíkem.

POZNÁMKY
[1] Karel Teige, Deníky 1912–1925, Jan Wiendl, Tereza Sudzinová ed., komentář Jan Wiendl, studie Josef Vojvodík, Praha, Akropolis, Filozofická fakulta UK v Praze, Památník národního písemnictví, 2022.
[2] Tamtéž, s. 422–423.
[3] Karel Teige, Jarmark umění, výbor uspořádali Jiří Brabec a Květoslav Chvatík, edičně připravil a ediční poznámku napsal Jiří Brabec, Praha, Československý spisovatel, 1964.
[4] Karel Teige, Jiří Kroha, Avantgardní architektura, uspořádal a doslov napsal Josef Císařovský, Praha, Československý spisovatel, 1969.
[5] Tamtéž, s. 11.
[6] Viz https://www.archiweb.cz/karel-teige.
[7] František Šmejkal, „Poznámky ke Karlu Teigemu“, Umění 42, 1994, č. 1, s. 50.
[8] Svět stavby a básně: studie z dvacátých let, předmluva Robert Kalivoda, závěrečná studie Jiří Brabec a Vratislav Effenberger, text připravila a jmenný rejstřík napsala Zina Trochová, Praha Československý spisovatel, 1966.
[9] Svazek II: Zápasy a smysl moderní tvorby: studie z třicátých let, komentář Jiří Brabec, Vratislav Effenberger, závěrečná studie Vratislav Effenberger, Praha, Československý spisovatel, 1969, náklad takřka kompletně zničen, reed. Praha, Společnost Karla Teiga, 2012; svazek III: Osvobozování života a poesie: studie ze čtyřicátých let, uspořádali a komentář napsali Jiří Brabec a Vratislav Effenberger, Praha, Aurora, 1994.
[10] Dušan Konečný, „Současné problémy socialistického realismu“, Výtvarná kultura 2, 1978, č. 1, s. 3.
[11] Karel Teige. Typo, koláže, dekalky, foto & film, Nejmenší byt, obrazové básně, grafika, kresby, GHMP, Praha 1994, výstava 15. 2. – 1. 5. 1994, Dům U Kamenného zvonu, koncepce výstavy a katalogu Karel Srp ve spolupráci s Michalem Bregantem.
[12] Tamtéž, s. 7.
[13] František Šmejkal, op. cit., s. 61.
[14] Tamtéž, s. 59.
[15] Jan Rous, „Karel Teige aneb boje o zítřek“, Ateliér 7, 1994, č. 7, s. 16.
[16] Květoslav Chvatík, „Teige a báseň: Teige jako teoretik moderny“, Příloha obtýdeníku TVAR, edice TVARy, řada A, 1994, s. 3.
[17] Tamtéž, s. 28.
[18] Avantgarda známá i neznámá, k vydání připravil tým Ústavu pro českou literaturu vedený Štěpánem Vlašínem, svazek 3: Generační diskuse 1929–1931, Praha, Svoboda, 1970; svazek 1: Od proletářského umění k poetismu 1919–1924, Praha, Svoboda, 1971; svazek 2: Vrchol a krize poetismu 1925–1928, Praha, Svoboda, 1972.
[19] Jan Wiendl ed., Čtení o Karlu Teigovi: vize, realizace, divergence 1919–1938, Praha, Institut pro studium literatury, 2015.
[20] Bedřich Fučík, „Svět, který se směje“, in Kritické příležitosti I, Praha, Melantrich, 1998, s. 132.
[21] „Teige je český Apollinaire, vitální, chápající a vytvářející nové vazby, a k tomu jeden z nejinformovanějších lidí v Evropě“ [„teige ist der tschechische apollinaire, vital, neue zusammenhänge erfassend, neue zusammenhänge schaffend, und dazu einer der best-informierten männer europas.“], László Moholy-Nagy, „Karel Teige: stavba a báseň. Verlag Olymp, Prag, 1927“, i10 Internationale Revue, 1927, s. 258.
[22] „Milujte tato díla, jak chtějí být milována – bez estétských předsudků. I tenkrát, není-li toto umění, jež bylo nazváno nejskromnějším, opravdu dosti skromné.“ Karel Teige, „Nové umění proletářské“, in [Jaroslav Seifert, Karel Teige ed.], Revoluční sborník Devětsil, Praha, Večernice, V. Vortel, 1922 s. 17.
[23] Karel Teige, „Konstruktivismus a likvidace umění“, in Disk, č. 2, 1925, s. 4.
[24] Karel Teige, „Futurismus a italská moderna“, Pásmo 1, 1925, č. 10, s. 4–6; knižně in Svět stavby a básně: studie z dvacátých let, op. cit., s. 144.
[25] Výtvarné umění, roč. 15, 1965, č. 4/5, 21. 6., s. 214–218.
[26] Katalog 1994, s. 159–160.