Pro Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem jste připravila výstavu Křižovnická škola čistého humoru bez vtipu, která potrvá do 31. ledna. Kdy a proč jste se začala tématem Křižovnické školy zabývat?
Když mi Alena Potůčková z roudnické galerie před dvěma roky nabídla, abych tam připravila výstavu, bylo pro mne samozřejmostí udělat výstavu Křižovníkům. Ti neměli od výstavy, kterou dělala Věra Jirousová ve Středočeské galerii v roce 1991, zasvěcenou prezentaci. Byla tu tedy silná motivace ideová, ale i osobní zodpovědnost člena Křižovnické školy. Členství mi bylo uděleno v roce 1970 v hospodě U Zlatého soudku, brzy nato jsem dosáhla funkce profesorky ozdobných rámečků. Vzhledem k tomu, že nás stále ubývá, bylo na čase přejít k činu. Práce na výstavě mi dělala obrovskou radost.
Jak si vysvětlujete, že některé bezpochyby mimořádné osobnosti KŠ stále nemají ve veřejném obraze o českém umění místo, které zasluhují? Naďa Plíšková dosud, tedy ani šestnáct let po své smrti, neměla v Národní galerii nebo Galerii hl. města Prahy důstojnou retrospektivu, Karel Nepraš, který zemřel v roce 2002, je zmíněnými institucemi také nepochopitelně opomíjen.
To je opravdu žalostné. A skutečnost, že Karel Nepraš měl relativně nedávno velkou výstavu v DOXu, na této hanbě nic nezmění. Geniální pop-artistka Naďa Plíšková, vedle Evy Kmentové podle mého soudu zdaleka nejlepší česká výtvarnice šedesátých a sedmdesátých let, je zcela zanedbávána, i když teď má aspoň výstavu u Topiče. A u Otakara Slavíka by též bylo třeba po retrospektivě v Městské knihovně v roce 1991, kde navíc neměl k dispozici celý prostor, důstojně zhodnotit jeho velké dílo, přinejmenším do roku 2010, kdy zemřel. Navíc Národní galerie postupně statečně svěšovala jeho obrazy ve stálé expozici ve Veletržním paláci, takže z původních pěti tam nezbyl brzy ani jediný. Že nemá Steklík monografii, je neslýchané, stejně jako že ostatní, až na Karla Nepraše, nemají monografie pořádné. A proč je tomu tak? Myslím si, že je to problém kulturní a historické paměti. Umělci Křižovnické školy, které v totalitním režimu spojovala vedle nekonformního myšlení i nekonformní činnost, byli většinou vyčleněni nejen z první kultury, ale i z její subkultury. Programové outsiderství, chvála pošetilosti a životní opravdovost umělců Křižovnické školy v systému perfidní absurdity české normalizační společnosti neměly místa. A po roce 1989 historici umění, kteří psali nové dějiny, umělce KŠ stigmatizovali nadále, a to i v jejich individuální tvorbě. To se bohužel táhne dál v nešťastné kontinuitě. Aleida Assmanová mluví o tzv. okupované paměti, kdy je přístup k paměťovému archivu totalitní doby okleštěn, poněvadž neleží v zájmové oblasti současných skupinových pamětí. Historie, a tedy i historie umění přitom pracuje jen s obecně přístupnými informacemi, takže se touto strategií zamezuje diferenciačnímu procesu. Musíme tedy věřit – podle Assmanové – na velkou moc neoficiální paměti, která by tuto situaci snad mohla napravit. Tato víra je i pozadím roudnické výstavy.
V Křižovnické škole se vedle sebe setkali výtvarníci i literáti – jak jste s tímto faktem pracovala při koncipování výstavy?
Poněvadž KŠ prošla od založení v roce 1963 několika fázemi, kdy se významně měnil politický vývoj země, měnila se sestava i činnost skupiny. Chtěla jsem na roudnické výstavě představit KŠ v letech rané normalizace, tedy hlavně v údobí hospodského pobývání zhruba od roku 1969–1970 až k vyšumění kolem 1974. Rozměr výstavy sice neumožnil obšírnější textovou dokumentaci, ale návštěvníci mohou nahlédnout do řady dokumentů či jejich kopií. Zastoupeni jsou ze samizdatových sbírek všichni básníci KŠ alespoň jednou básní, Petr Lampl má svou vlastní fotografickou dokumentaci. Čestné místo má na výstavě Magorova Zpráva o činnosti Křižovnické školy i spolu s Wilsonovou kritickou reakcí. K nahlédnutí jsou také další písemnosti a texty, katalogy umělců KŠ ze Špálovy galerie z let 1969–1970. Důležitým aspektem je totiž poukaz na úzké sepětí většiny umělců KŠ se Špálovou galerií Jindřicha Chalupeckého, která byla v té době systematicky likvidována nově ustaveným Svazem výtvarných umělců. K tomu je na výstavě několik unikátních dokumentů.
Zásadní bylo zastoupení dvou vizuálních básníků, Vladimíra Burdy a Jindřicha Procházky, v jejichž tvorbě se výtvarné procesy prolínají s poezií i s akčním uměním. K Procházkovi je na výstavě i obšírná samizdatová dokumentace. Akčním uměním je zastoupena práce Olafa Hanela, Evžena Brikciuse, Rudolfa Němce i Jana Steklíka s Alešem Lamrem. Dále jsou na výstavě samozřejmě plastiky a grafiky Nadi Plíškové, Neprašovy plastiky a kresba, Steklíkovy kresby a asambláže, Němcovy obrazy a plastika, obrazy Zbyška Siona. Otakar Slavík je zastoupen jak obrazy, tak slogany. K vidění je fotografická dokumentace Křižovnické školy od Jana Ságla a od Heleny Wilsonové, která v Roudnici představuje také vlastní tvorbu. Nechybí ani Jan Šafránek a Aleš Lamr. Myslím, že různé aspekty tvorby typově tak rozličných umělců se podařilo skloubit hlavně díky jejich mnohostrannosti, hravosti, autentické sebeprezentaci a křižovnické přináležitosti.
Chystá se monografie KŠ?
No, to by bylo skvělé, ale zařadila bych to do kategorie snových přání.
Připravili Viktor Karlík a Terezie Pokorná.