Když s někým tančíme, musíme ctít rytmus a pravidla, ale i svobodu vlastního pohybu. Musíme být pevní a zároveň uvolněně otevření výzvám, které přicházejí z druhé strany. Dobrý tanec se může naplnit ve chvíli, kdy jsou partneři rovnocenní. Takový tanec s tématy a příběhem Dona Quijota se podle mého podařil režiséru Janu Mikuláškovi, dramaturgovi Martinu Sedláčkovi, scénografovi Marku Cpinovi, hlavnímu protagonistovi Dušanu Hřebíčkovi a celému týmu brněnského Divadla Husa na provázku v inscenaci Don Quijote (prem. 25. 10. 2019). Na jevišti v pražské Arše, kde jsme shlédla jednu z repríz, stojí televizní studio, laděné do šedohnědé a stylu snad sedmdesátých let. Kruhovitá scéna je vymezená šedavou podlahou s podivnými, záměrně nepřesně zobrazenými hvězdicemi, připomínajícími větrné růžice vyznačující světové strany, a pojízdnou oblou stěnou z dřevěných geometrických fragmentů. Stěnu tvoří dvě křídla, která se dají rozdělit a zase se mohou – po obkroužení „studia“ – do sebe zakousnout jako zubatá brána, mezitím se vnitřek uzavřeného prostoru připraví na novou situaci. Zezadu tuto stěnu v některých obrazech prosvěcují reflektory, které tak vyznačí siluetu na ní zobrazenou – v náznaku připomíná draka, českého lva nebo polámaný větrný mlýn. Při vší motivické střídmosti se tak ocitáme ve studiu, které „znamená svět“. A nebo v pekle studia – televizního i literárního.


Dušan Hřebíček, foto Ivo Dvořák

Moderátor nás vítá při sledování pořadu o Donu Quijotovi, díváme se na jeho natáčení kamerami a sledujeme jeho průběh, přenášený na malých obrazovkách umístěných vpředu nad scénou. Stejně tak vidíme zákulisí natáčení a také živou kapelu, kterou tvoří hudebníci spolu s některými z herců. Dušan Hřebíček, zřetelně, ale nenásilně inspirovaný postavami současných českých moderátorů, nás vítá při stém vydání svého pořadu, který je tentokrát věnován reflexi „nejdůležitějšího evropského románu“. Pozorujeme jeho pokusy vytvořit prostor pro diskusi a pomalu nám začíná svítat, kdo tu ztělesňuje Dona Quijota a jaký bude jeho smysluplný, i když marný boj. Rýsuje postavu střízlivě. V šedém saku je tento rytíř smutné postavy chvílemi směšně dojemný svou slušňáckou bezmocí, chvílemi nesnesitelný svým hnidopišstvím. Debatujícími jsou španělský odborník na Cervantese (Ondřej Kokorský), který předvádí brilantní zkratku všech předsudků, jaké si jen o Španělech dovedeme představit, a spolu se svou tlumočnicí (Filipína Cimrová), jež mu překlad šeptá do ouška, tvoří výborně pointovanou dvojici. Každý z hostů zastupuje jeden z přístupů k románu, ale zároveň i jednu polohu na škále od schopnosti po neschopnost diskutovat. V čele je „hostka“ (Sylvie Krupanská), která se za celou dobu nedostane ke slovu, zato se jí dostává sexuálního obtěžovaní ze strany Španěla, přehlížení od ostatních debatérů, a nakonec i nespravedlivého výpadu od samotného moderátora. Tomu se vše postupně vymkne z rukou a zlost si vtipně a zbaběle vylije na nejjemnějším a nevinném členu skupiny, jenž celou dobu neřekl ani slovo. Další z hostů (Dominik Teleky) do diskuse i inscenace suverénně vnese téma manipulace a zkreslování faktů tím, že vyřkne otázku: „Věděli jste, že muslimové ustřelili Cervantesovi levou ruku?“ Strhává postupně pozornost k nesouvisejícím tématům, která zjevně tvoří podstatu jeho frustrovaného myšlení. S instinktem dravce zneužije jakýkoli jen trochu volný prostor, skáče druhým do řeči a naopak „asertivně“ trvá na tom, že on svou řeč dokončí, obviňuje ostatní, zkresluje jejich slova. „V přímém přenosu“ vidíme, jak se původní téma ztrácí pod vrstvou balastu, nedorozumění a planých emocí. „Nejtěžší je obstát v boji s démonem mediální redukce!“ Ale moderátor je bezmocný. A nebo musí, aby prosadil svou, použít nástroje, které svobodnou diskusi de facto popírají, jako je křik a násilí (nikoli nutně fyzické, i když i na ně dojde). Celá scéna je třeskutě vtipná a zároveň cítíme spodní proud smutku a bezmoci. A pak se do inscenace, která zprvu vypadá jako (pseudo)intelektuální debata, postupně dostává osobní rovina.


Tomáš Žilinský, Dalibor Tuš, Dušan Hřebíček, Ondřej Kokorský, Sylvie Krupanská, Dominik Teleky, foto Ivo Dvořák

Moderátorův asistent (Milan Holenda) už několik let podle fotografie tajně hledá lásku svého „šéfa“. Natáčení diskuse je prolamováno obrazy – projekcí romantizovaných kovbojů cválajících na koních nebo vstupem malého chlapce, který je jednou z částí Dona Quijota. V inscenaci padne věta: „Ústřední otázka Dona Quijota zní: Co je skutečné?“ a dál se mluví o „evropském románu jako prostoru nejistoty“. Tato otázka a „prostor nejistoty“ tvoří základ Mikuláškovy inscenace. Hlavní prostředí televizního studia a médií – které jsou varnou iluzí, ale i možností pro sdílení informací a pro setkání – to umožňuje ve vší plasticitě. Inscenace samozřejmě pracuje i s iluzí jevištní a jejím tématem jsou také iluze osobní, v celé linii hledání, nalezení a odmítnutí moderátorovy lásky, Dulcinei (Ivana Hloušková). Jsou skutečnější projekce než lidé na scéně? Jsou v lidských životech skutečněji prožívané naše psychické projekce směrované na druhé než vztahy s lidmi, se kterými skutečně žijeme? Koho vidíme, když se díváme? Vedle televizního studia je na scéně živá kapela, jamující hudební témata. Herci ztělesňují ono proměňování neskutečného ve skutečné a naopak.

Osou, na níž a díky níž se tento kruhový pohyb scény a myšlení odvíjí, je Quijote, v mnoha podobách – knižní, starý, aktuální, směšný, vznešený, nesnesitelný, bezmocný, manipulativní i dojemný. Bere do rukou meč slova i meč skutečný a bojuje. Postupně uniká do světa představ, snů a stihomamu stále víc, až na konci přijde prudké probuzení. Scéna setkání s Dulcineou, střízlivá a prostá, po bujné mediální show a velkolepých estetizovaných obrazech, má velkou sílu. Setkání se skutečnou, obyčejnou ženou, jejíž obraz dávno překryly vrstvy iluzí, proti nimž Quijote v jiných oblastech života bojuje, připomíná, že nejtěžší ze všeho je být rozpoznán a spatřen ve své podstatě sám sebou, být konfrontován sám se sebou. „Kde bereš tu jistotu, že jsem to já?“ ptá se Quijote. „Jsi to ty,“ odpovídá Dulcinea, než ji moderátor nechá vyhodit ze studia. Dušanu Hřebíčkovi se daří věrohodně integrovat rozporuplnost své postavy. Rozumíme mu a cítíme, že bojuje i za nás, vzápětí se ale tento pocit mění v odpor k bláznovi pobíhajícímu po studiu nebo ve zděšení nad tím, jak se míjí s realitou i Dulcineou, nad jeho krutostí vůči ní i vůči sobě.


Dušan Hřebíček, foto Ivo Dvořák

V „prostoru nejistoty“ této inscenace se otevírá řada skrytějších dílčích témat. Například, že disproporce mezi osobním a veřejným životem vede k rozvratu. Že smutek a jeho přijetí mají podstatný význam pro nalezení rovnováhy. Že člověk ztrácí schopnost diskuse nejen ve společnosti, ale i ve vnitřním individuálním světě, když je ochoten podléhat iluzím a neschopen přijímat realitu, protože se mu zdá příliš frustrující a bolestná. Inscenace přináší zážitek mnohovrstevnatosti, podobně jako četba Cervantesova románu. Inscenační adaptace spolupracuje s tématy předlohy do poslední chvíle, kdy už je třeba „jít s vlastní pravdou ven“. Na konci je inscenace zase ztišená a oproštěná. A v jejím posledním obraze zůstává vztah. Iluze splaskly, u improvizovaného ohýnku sedí Don Quijote s Asistentem jako dva unavení trampové z vypelichaného lesa, vzájemně se popichují, čtou si a možná si uvědomují, že se život odehrává právě skrze takováto konkrétní setkávání, a ne skrze velká slova a přepjaté představy. Ačkoli během večera z Cervantesova románu zaznělo jen pár citací, viděli jsme celek.