Výročí 17. listopadu vyšlo letos na víkend, který rámovaly dva seriály České televize pojednávající o normalizaci: v pátek se vysílalo Vyprávěj (jehož děj už pokročil do roku 1990), v pondělí předposlední díl Zdivočelé země (děj premiérované čtvrté řady je zasazen do let 1977 a 1978, závěrečný díl způli také do roku 1990). Záměr ČT věnovat se normalizačnímu dvacetiletí je chvályhodný: jeho zdařilé vykreslení by společnosti mohlo pomoci vyrovnat se s obdobím, s nímž dosud vyrovnána není – o čemž ostatně svědčí nejen divácký zájem o oba zmíněné seriály, ale též pořady typu Retro či Zašlapané projekty, a koneckonců i výsledky posledních voleb a hysterická reakce na ně.

Já sám náležím k těm, kteří si normalizace moc neužili (revoluce mě zastihla v sedmi letech), ale měl bych o ní učit dorost; k tomuto textu mě vlastně inspiroval zážitek z výchovného ústavu, v němž působím. Mí svěřenci byli většinou v jádru hodňáčci, kteří měli smůlu na rodinné zázemí nebo kamarády. V pubertě jsou z nich zkažení lidé, kteří zpravidla patří k obdivovatelům Dělnické strany, aniž něco tuší o pravicovém nacionalismu nebo holocaustu. A jak vyplynulo z debaty, kterou jsem s nimi měl k 17. listopadu, nevědí nic ani o komunismu. „Pivo bylo levnější“, „lidi měli víc peněz“, „všechno bylo levnější“ – to byly jediné tři postřehy, které mi „děti“ na téma komunismu v Čechách předložily. Zdařilé seriály o normalizaci bych tedy přivítal jako pedagogickou pomůcku, ostatně takové formáty dnes suplují někdejší kázání v kostele anebo vesnické romány, (in)formují většinu a měly by pomáhat ji vzdělat; v nárocích na diváky přitom odrážejí sebevědomí společnosti.

V případě Vyprávěj se má vstřícná očekávání rychle rozpustila v bublinách mýdlové opery o zvrácených vztazích mezi všemi postavami. Tam, kde v každém slušném pornu následuje po planém rozhovoru neuvěřitelná soulož, používají autoři seriálu stejně neuvěřitelný vypravěčův voiceover nebo ukázky z dobového televizního týdeníku. Dav postav, jehož propletenec tady lze jen naznačit, má střed v jedné mimopražské rodině, kde babička je demokratka, její nejstarší syn emigrant (který ale díky cizímu občanství smí volně jezdit do Čech, aniž tím kohokoli ohrožuje), prostřední syn je demokrat ne z přesvědčení, nýbrž ze strachu, aby nenaštval svou matku, a nejmladší potomek je zbabělá bačkora a zloděj pod bičem zákeřné a závistivé manželky. Dcera prostředního syna se provdá za disidenta, zatímco jeho syn, disidentův spolužák, je příkladný pracant, odhodlaný, bude-li to třeba, vstoupit i do strany. Úhlavní nepřítel, další jejich spolužák, ohýbá páteř jako každý ze zástupu tzv. kladných hrdinů, jenže je člen KSČ, což je jediný rozdíl v lidskosti mezi záporákem a klaďasy. Všichni spolu víceméně normálně komunikují, konflikty se vždy zahlazují, nedobré vlastnosti tiše tolerují, STB si všímá jen disidenta, emigrace v rodině nikomu neškodí a kandidátství na členství ve straně ani samotné členství nikomu nepomáhá. Všichni jsou zobrazeni jako typy, tedy z podstaty neživotně, a dobovost tu není nic víc než křiklavá kulisa běžné „vztahovky“. Cílem autorů patrně je skrz propletence postav a délku seriálu divákům rozmlžit paměť a vytvořit dojem, že důležité je to, co je teď, minulost je pryč a budoucnost lhostejná, protože ono je to vlastně stejně vždycky všecko stejný. Černobílost, ledabylost a povrchnost tvářící se jako nadsázka skládají dohromady tak neuvěřitelně pitomý „obrázek doby“, až si člověk nakonec říká, že to všechno snad mohla být i pravda.

Zdivočelá země na to jde od lesa a snaží se být opakem Vyprávěj, seriálem angažovaným a zřetelně poučným. Přesto se i on jinými cestami dopracoval k témuž zmaru jako Vyprávěj. Snaží se nám namluvit, že v pohraničí, kde se odehrává, vedle sebe a spolu lidi přežívají všechny systémy a jediným hnacím motorem životů je buď hřejivé lidství, nebo vzájemná nevraživost. Postav je tolik, že bez grafu se v nich lze těžko vyznat. Celkově to pak postupem dílů čím dál víc připomíná komiks: hlavní hrdina Antonín Maděra začínal jako válečný pilot, který přežil sestřelení, smrt anglické manželky, při návratu domů pak vyrovnání se s tím, že jeho dětští kamarádi byli nacisté, později zdolal deset let tvrdého komunistického lágru a sovětskou okupaci (za její vypodobnění autoři zaslouží pochvalu: příjezd německých tanků do Krušných hor, znovu po třiceti letech, je dobrý postřeh o životě lidí v Čechách; v Sudetech museli okupaci vnímat děsivěji než jinde) – a nyní Maděra zakouší normalizační buzeraci. Vždy se dokáže oklepat a znovu vzepřít. Když někomu teče do bot, jedině u něj nebo u jeho věrného side-kicka, bývalého kriminalisty a později vedoucího pily Martina Kandy, se hledá pomoc, a když na to přijde, jedině oni dva jsou schopni odvážné akce.

Právě v díle vysílaném dva dny po státním svátku boje za svobodu (s příkladným názvem „Maděra na kolenou“) mě zaujalo, jak takovou akci zobrazují autoři seriálu Jiří Stránský a Hynek Bočan. Po několika dějových peripetiích je Martin Kanda podezřelý z vraždy sklářského mistra, jenže je těžce zraněný a leží v nemocnici. Policie čeká, až ho bude moci vyslechnout – a přirozeně ho hlídá. Mezitím je Kandovo okolí pobouřeno, neboť všem je jasné, že někdo jako on by vraždu spáchat nemohl (navíc existuje svědek jeho neviny). Okolí proto přemlouvá Maděru, aby přítele zachránil, protože nikdo jiný to nesvede. Maděra se nejprve zdráhá, jelikož je přece režimu nepohodlná osoba a po jeho zásahu by mohlo dojít na opletačky se státní bezpečností. Nakonec se ale přemluvit nechá, teatrálně ohlásí, že si bere vůz, a ze své vesnické základny se vydává na výpravu do zkaženého města. Dopadne padoucha, shodou okolností někdejšího válečného kolaboranta ze své vsi, toho pak mučí, unese a zmlátí, na petlici zavře pod zem, pak se připlíží do nemocničního pokoje, kde leží Kanda, špitne mu, že všecko bude dobré, na hruď mu položí obálku s rozhodujícími důkazy o nevině a pak neviděn, neslyšen pláchne do hospody lebedit si, jaký je pašák, pořád jako za mlada.

V rozhovoru pro Českou televizi – celý ho lze zhlédnout tady – režisér a spoluautor scénáře Hynek Bočan hovoří o choutkách svého díla a říká: „Měli jsme ambici natočit pravdivej příběh. (…) Když je to spojený s ambicí říkat pravdu, je to vykoupený jednou věcí, že samozřejmě pravda bolí. Takže ne vždycky je to úplně příjemný. A my jsme se snažili to nějak vyrovnat tím, že tam je humor, pokud je to možný. Teď v té poslední sérii je dokonce taková detektivka, která je organicky vložená dovnitř. (…) Všecko, co je tam v tom našem příběhu, je pravda, a my jsme se snažili, aby to bylo i věrohodné.“ Pokud svá slova Bočan myslí vážně, má pravdu v tom, že to bolí. Už údajně organické vpojení detektivní linie do v podstatě krajské kroniky nedává ve výsledku coby mix dvou nesourodých žánrů smysl a svědčí o autorské marné snaze vymyslet, jak postupovat v seriálu dál (v jiných dílech Stránský s Bočanem heterogenní švy s gustem „řeší“ na hlavu postaveným úmrtím některé z postav). A dvakrát valné to není ani s proklamovanou věrohodností. Jestliže se nám seriál snaží ukázat, že ani v případě vraždy se člověk nemohl spolehnout na fungování soudů a musel vzít spravedlnost do vlastních rukou, nejsou jeho autoři důslední. Pokud měl na konci sedmdesátých let stát špatný a nespolehlivý právní řád, měl tu Maděra spíš své tažení dokončit, padoucha zabít a svého parťáka z nemocnice unést. On se však v seriálu nakonec po vyčerpávajícím snažení spolehne na kriminalisty, jimž by však v logice předcházejícího vůbec neměl věřit. V logice komiksu budiž však autorům seriálu zvolené řešení přáno. Ostatně i postav-typů př.edložili divákům stejně jako ve Vyprávěj dost a dost – někomu přilepili chartistu, jinému vyhazov z práce, dalšímu policejní šikanu, nátlaky v práci, samizdat, vysílání Svobodné Evropy, jiným poznání, že to na Slovensku vypadalo jinak než v Čechách, zkrátka běda, kdyby se na nějakou škatulku zapomenulo! Stejně jako kolegové z Vyprávěj vyrobili i autoři Zdivočelé země neživotné dílo: v tomto případě telefonní seznam, v němž první číslo je na Batmana.

Nakonec základní, co jsem si z obou seriálů o době, kterou jsem neprožil, odnesl, je propagace uhrančivého přesvědčení, s nímž se dodnes setkávám u některých svých příbuzných na Valašsku – totiž že na vsi se do úmoru dřelo a dře na poli a v chlévě, zatímco v Praze se odjakživa jenom šuká. Co si s tím počít ve výuce?