Ze vzpomínek a reflexí třiceti autorů věnovaných v knize A zmizel zas do své pracovny osobnosti a dílu překladatele, literárního historika a iniciátora a účastníka mnoha nezávislých aktivit Jindřicha Pokorného (1927–2014) vybíráme dnes pro čtenáře Bubínku Revolveru text historika a právníka Ondřeje Koutka. Dílu Jindřicha Pokorného bude věnován – spolu se zimní Revolver Revue a Záznamy 1947–1950/1 Věry Novákové – Večer Revolver Revue již ve čtvrtek 16. ledna od 19 h ve Vinohradském pivovaru (více zde), kam srdečně zveme!
Synovec Prokopa Drtiny (ukázka z knihy o Jindřichu Pokorném A zmizel zas do své pracovny)
Ondřej Koutek
S prací Jindřicha Pokorného jsem se poprvé setkal již v dětství díky skvělé knize Zakopaný pes, která se mi stala velmi cenným průvodcem nepřeberným množstvím různých úsloví, pořekadel a pozoruhodných slovních spojení a jmen. Dodnes se k této vtipné a nesmírně podnětné knížce, již napsal Jindřich Pokorný spolu se svým tchánem, literárním kritikem Bedřichem Fučíkem, rád vracím. Právě zásluhou tohoto díla jsem se seznámil s původem a kontextem mnoha řečnických obratů a přísloví. Pomohlo mi lépe se zorientovat v myšlenkovém světě a kulturně historickém základu antického a biblického původu, tedy v oblastech, jimž „normalizované“ školství osmdesátých let záměrně nevěnovalo mnoho pozornosti. Jde o jednu z těch knih, které přináší velkou potěchu a nenásilné poučení i při náhodném listování. Skutečnost, že se podařilo tuto publikaci poprvé vydat již v polovině sedmdesátých let, lze označit za téměř malý zázrak. Z politických důvodů tehdy nicméně muselo být zamlčeno spoluautorství Bedřicha Fučíka, jehož práce se v té době mohla dostat mezi čtenáře jedině v samizdatu.
Za skutečné osobní setkání s osobností překladatele a literárního historika Jindřicha Pokorného vděčím své práci na biografii právníka a politika Prokopa Drtiny (1900–1980) (Prokop Drtina. Osud československého demokrata, Vyšehrad, Praha 2011). Postava tohoto významného představitele protinacistického domácího i zahraničního odboje, osobního tajemníka prezidenta Edvarda Beneše a ministra spravedlnosti v letech 1945–1948, který se poté stal politickým vězněm a obětí doživotní perzekuce ze strany komunistického režimu, si získala můj zájem při četbě jeho rozsáhlého memoárového díla Československo můj osud (oficiálně tiskem Melantrich, Praha 1991–1992). Jak Prokop Drtina sám zdůraznil v názvu svých pamětí, jeho životní peripetie se velmi úzce prolínaly s osudem celého československého státu. Jeho memoáry patří i mezi velmi významné zdroje informací pro českou historiografii 20. století.
Vzhledem k tomu, že se Drtina ve svých pamětech soustředí především na vylíčení politických událostí, postava Jindřicha Pokorného se v nich objevuje jen okrajově a sporadicky, přestože to byl jeden z jeho nejbližších příbuzných. Spolupráci s Jindřichem Pokorným při vyjasňování kontextu a řady mých otázek spojených s životem Prokopa Drtiny jsem navázal až v poměrně pokročilé fázi svého výzkumu, na jaře roku 2009. O to více mne fascinovalo, jak obohacující pro mne setkání s ním bylo. Zpočátku jsem vůbec netušil, jak široký tematický záběr nakonec naše diskuse, jež probíhaly jak v jeho pražském bytě, tak na chalupě ve Smilově, obsáhnou. Jeho barvité vyprávění se ani zdaleka neomezovalo jen na důležité a mnohdy dramatické momenty Drtinova života, ale postupně se rozvinulo do velmi plastického vylíčení celkového společenského prostředí československé inteligence, kultury, hospodářství i politiky od roku 1918 až po období „normalizace“.
Jindřich Pokorný byl synovcem Prokopa Drtiny, který se jej jako poručník ujal, když mu předčasně coby čtyřletému zemřel otec, a staral se o něj „jako o vlastní dítě“, jak Pokorný řekl v rozhovoru pro Revolver Revue č. 39/1999. Jeho matka Vlasta Pokorná byla sestra Drtinovy manželky Ludmily. Drtinovi neměli vlastní děti, a i proto se skutečně vztah mezi Prokopem Drtinou a Jindřichem Pokorným blížil vztahu mezi otcem a synem. Pokorný šel již ve svém dětství ve stopách svého strýce, když se stal náruživým skautem. Prokop Drtina byl skautem již od roku 1916 a po vzniku Československa dokonce působil jako vedoucí slavného skautského oddílu pražské Dvojky (později tento oddíl po několik desítek let vedl Jaroslav Foglar). Jako velký milovník sportu, turistiky a kempinku stál také spolu se svým skautským oddílem u počátků českého vodáctví. Jindřich Pokorný pokračoval v této rodinné tradici a zapojil se do oddílu vodních skautů Třináctka, jenž se osamostatnil právě z Dvojky. Na svou příslušnost ke skautskému hnutí byl velmi hrdý a rád na Třináctku vzpomínal (mj. v Revolver Revue č. 27/1994).
Zásluhou svého strýce-poručníka vyrůstal Jindřich Pokorný v meziválečném období v podnětném prostředí masarykovské inteligence, mezi významnými úředníky, novináři, umělci a literáty. Tuto tzv. masarykovskou generaci později sám chápal jako zásadní pilíř české a československé demokratické společnosti. Vždy zdůrazňoval, jak velkou bylo chybou, že se na pozoruhodné představitele této generace ze všech společenských oborů dost pozapomnělo (kdo dnes – kromě historiků – zná osobnosti jako například Zdeněk Bořek-Dohalský, Antonín Pešl, Jiří Sedmík, Josef Fischer, Arnošt Heidrich, Ivan Herben, Rudolf Jílovský, Jan Jína, Ladislav Rašín či Vladimír Krajina?). Podle jeho názoru perzekuce a likvidace těchto osobností za nacistické okupace a následně během komunistického režimu naši společnost až do současnosti vážně a nenávratně poškodily. V jednom rozhovoru k tomu poznamenal: „Z těchto ztrát jsme se po mém soudu nevzpamatovali dodnes, protože dědičná je nejen statečnost, ale i přikrčenost“ (Prostor č. 33/1997).
Nepochybně i z těchto důvodů byl Jindřich Pokorný hrdý na svůj příbuzenský vztah k Prokopu Drtinovi, který se s okruhem svých spolupracovníků a přátel dokonce již před nacistickou okupací zapojil do formování domácího odboje a následně spoluvytvořil odbojovou organizaci Politické ústředí. Pod hrozbou zatčení koncem prosince 1939 uprchl se svou manželkou za velmi dramatických okolností do exilu. Při tomto útěku z protektorátu jim byla velmi nápomocná Pokorného matka Vlasta. Prokop Drtina se od března 1940 aktivně podílel na zahraniční odbojové akci v londýnské kanceláři Edvarda Beneše. Posléze též získal velkou popularitu pod pseudonymem Pavel Svatý jako pravidelný komentátor v rozhlasovém vysílání BBC do okupované vlasti. Pro Jindřicha Pokorného tehdy jeho rodinná vazba na Prokopa Drtinu znamenala velké riziko možné perzekuce, proto se jeho matka urychleně postarala o úřední vymazání poručnictví. To, že nešlo jen o plané obavy, dokládá skutečnost, že Drtinova sestra Olga Löwenbachová neunikla internaci v koncentračním táboře.
Jindřich Pokorný později velmi kriticky vnímal tendenční manipulace při interpretaci domácího odboje komunistickou historiografií a byl zklamán i tím, že se ani v letech polistopadového vývoje nepodařilo řadu bílých míst a nedostatků v historickém výzkumu domácí protinacistické rezistence zaplnit a napravit. Znepokojovalo jej, že je stále řada odbojářů odsouzena k historickému zapomnění. Velmi dobrá osobní znalost prostředí, v němž se domácí odboj utvářel, a současně i solidní znalost historických pramenů jej proto přivedla k odhodlání podat podrobné svědectví o odbojové skupině Parsifal, které pak vyšlo knižně v nakladatelství Academia (2009). Jindřich Pokorný mnohé členy této odbojové skupiny osobně znal, patřili do okruhu známých, přátel a spolupracovníků jeho matky i jeho strýce. Prokop Drtina sám byl v podstatě zapojen do utváření této skupiny parsifalovců.
Nejen pro jeho odbojové zásluhy či kvůli tomu, jak ve funkci ministra spravedlnosti hájil nezávislost justice proti mocenským snahám KSČ, ale zejména s poukazem na to, jak dokázal po roce 1948 čelit mnohaleté perzekuci ze strany Státní bezpečnosti a komunistického režimu, představoval pro Jindřicha Pokorného jeho strýc velkou autoritu. Dokud to bylo možné, ve vyšetřovací vazbě ho pravidelně navštěvoval, čímž si pochopitelně v tehdejších poměrech sám výrazně komplikoval kádrový profil.
V souvislosti s Prokopem Drtinou po roce 1989 často připomínal motto: „Lépe zemřít vestoje než žít na kolenou.“ Opakované citace tohoto kréda totiž nalezl v jeho vyšetřovacích protokolech, když pátral v archivních pramenech po okolnostech jeho uvěznění. Výbor z tohoto vyšetřovacího spisu také publikoval, aby se s konkrétními doklady o Drtinově velkém zápase s bezpečnostním a justičním aparátem komunistického režimu mohla seznámit i širší veřejnost (Revolver Revue č. 44/2000). Obdivoval na něm, že jej vyšetřovatelé přes téměř šestiletou nezákonnou vazbu a držení v izolaci nedonutili k plnému doznání, a tak byl nakonec v prosinci 1953 odsouzen místo původně zamýšleného veřejného monstrprocesu v utajeném soudním řízení bez možnosti odvolání na 15 let odnětí svobody. V komunistickém vězení se posléze Prokop Drtina seznámil s Bedřichem Fučíkem, který mu po jeho dlouhé izolaci jako první poskytl informace o tom, co se do té doby v zemi dělo. Fučíkova dcera Klára se později provdala za Jindřicha Pokorného.
Když byl Prokop Drtina v roce 1960 konečně propuštěn v rámci prezidentské amnestie na svobodu, neznamenalo to pro něj a jeho rodinu konec útrap a pronásledování ze strany komunistického režimu. Zbytek svého života strávil ve velmi obtížné sociální situaci, a přestože se v září 1969 dočkal plné soudní rehabilitace, tento rozsudek nikdy nenabyl právní moci. Nakonec jej v roce 1975 Nejvyšší soud odsoudil za „přípravu kontrarevolučního puče“, a tak do své smrti zůstal odsouzeným zločincem.
Jak Prokop Drtina, tak Jindřich Pokorný, Bedřich Fučík a někteří další rodinní příslušníci se v období „normalizace“ aktivně zapojili do samizdatové práce. Drtinovy memoáry, jeho opus magnum, patřily mezi nejrozsáhlejší díla vydaná v rámci samizdatu (nejprve vyšla jejich menší část týkající se období Mnichova v edici Kvart a poté jako celek v edici Expedice až po smrti svého autora). Pokorný stál kromě jiného u zrodu samizdatové edice Kvart, spoluorganizoval vydávání Kritického sborníku. Navíc podstatně zajišťoval financování samizdatových činností, s velkou podporou, která plynula z Francie mj. zásluhou básníka Pierra Emmanuela.
Drtina patřil mezi první signatáře Charty 77, ale žádal, aby jeho podpis nebyl zveřejněn, neboť se obával zneužití svého jména komunistickou propagandou. K naplnění těchto obav také skutečně došlo, když se jeho jméno stalo jedním z hlavních terčů denunciačních útoků ze strany režimních sdělovacích prostředků proti Chartě 77. Jindřich Pokorný svůj podpis pod Chartu 77 nepřipojil, neboť nechtěl ohrozit tok finančních prostředků ze Západu a náročně vytvořený samizdatový provoz a síť svých spolupracovníků a odběratelů. Jak Prokop Drtina, tak i Jindřich Pokorný byli i tak dlouhé roky v hledáčku Státní bezpečnosti. Pokorný dokázal po letech s humorem vzpomínat na to, jak na něj a jeho příbuzné tajná policie zkoušela používat „systém dvou, hodný a zlý vyšetřovatel“ a jak před ní ukrývali v různých skrýších zásoby samizdatové literatury.
Jindřich Pokorný ve vzpomínkách na svého strýce a jeho „masarykovskou generaci“ zdůrazňoval jejich noblesu, velký duchovní rozhled, občanskou statečnost a věrnost svobodě a demokratickým ideálům. Kladl si přitom pochybovačnou otázku, zda po jejich odchodu již definitivně a navěky neskončila doba hrdinů. Myslím, že on sám byl těmto ideálům po celý svůj život v duchu rodinné tradice věrný. Tváří v tvář nemalým výzvám současného věku pak doufám a věřím, že i naše dnešní společnost ve svých řadách nabízí řadu takových osobností.
Foto © Filip Beránek, 2025