Redaktoři týdeníku Respekt se kolektivně rozhodli, že se letos nezúčastní soutěže o Novinářskou cenu, kterou uděluje Nadace OSF (Open Society Foundations) a jejímž hlavním partnerem je Nadační fond nezávislé žurnalistiky (NFNZ). Důvody popsal na facebooku šéfredaktor Respektu Erik Tabery: jde o projev nesouhlasu s tím, že NFNZ nedávno „výrazně finančně podpořil vznik média Pavla Šafra“ (rozuměj Týdeník Forum), který prý „nedodržuje pravidla nezávislé, věcné novinařiny“. Pro přesnost: Šafr je také zakladatelem a dlouholetým šéfredaktorem webu Forum24.cz. Zástupce šéfredaktora Respektu Ondřej Kundra se také vyjádřil na sociální síti: Šafrova „novinařina“ je dle něj „stranická, emotivní, podporuje konkrétní politiky místo toho, aby kriticky analyzoval jejich kroky“.

Každý má jistě právo na bojkot toho či onoho podniku. Pokud to ovšem podává jako projev péče o úroveň českého žurnalismu a jako gesto, jímž chce upozornit na „celkem zásadní problém“ (Tabery), pak jsou namístě otázky. Například nakolik je takový bojkotující věrohodný a zda je jeho argumentace rozumná, spravedlivá, konzistentní. V případě Respektu nelze najít pozitivní odpovědi. Počínání redakce se jeví jako ubohé, zavání mstou a přičinlivým škodilstvím (ještě to vysvětlím). Zdá se udivující, že se v ní nenašel aspoň jeden soudný člověk, který by ostatní v této věci krotil.

V čem je potíž? Nezbývá než zase jednou připomenout známý kontext: když v roce 2013 zakoupil Andrej Babiš vydavatelství MAFRA (listy MF DNES a Lidové noviny, weby iDNES.cz a Lidovky.cz), bylo jasné, že vzniká nezvladatelné propojení obrovské mediální, ekonomické a politické moci a že to zvlášť v malém českém prostředí bude mít následky (ne menší než úpadek kritické žurnalistiky a názorové plurality a také zásadní propad kvality demokracie). Zastánci „nezávislé, věcné novinařiny“ měli tehdy jasný hlavní úkol: totiž především věcně popsat a vysvětlit, proč Babiš představuje výjimečné nebezpečí a proč se práce v jeho masmédiích principiálně neslučuje s žurnalistickou nezávislostí. Lidé z Respektu, jimž dnes leží profesní etika tolik na srdci, v tomto ohledu na rozdíl od Pavla Šafra učebnicově selhali. Nebyli v tom sami, ale o to teď nejde.

Roku 2014 sděloval zástupce šéfredaktora Respektu Marek Švehla čtenářům, že „česká scéna zpravodajských médií se propadla do těžko snesitelné hysterie“, a ujišťoval, že za Babišova vlastnictví šla „kvalita Lidových novin evidentně nahoru“. V té době Babiš jako ministr financí vyhrožoval na tiskovce nezávislému časopisu Echo24.cz. Šéfredaktor Erik Tabery mu zaslal nesouhlasný dopis (!), načež si ho oligarcha během jediného telefonátu omotal kolem prstu a Tabery udělal protřelému cynikovi veřejnou neplacenou reklamu: „už mnoho let se mi nestalo, aby politik takto rychle reagoval a snažil se korektně vysvětlit, o co mu šlo“. Ještě v roce 2017, před volbami a po několikaleté zkušenosti s hnutím ANO, napsal týž Tabery: „Babiš si nakrást nepřišel. Ano, využívá své moci, aby se firmám v holdingu dařilo lépe, ale on je hlavně misionář, cítí se být otcem národa a především – on to myslí dobře. Ať se to někomu líbí nebo ne, je naprosto evidentní, že chce Česku pomoci. A veřejnost to cítí.“

Psal jsem o problematickém počínání Respektu ve vztahu k Babišovi mnohokrát, nechci citovat sám sebe, ale abych předešel výhradám, že něco vytrhávám z kontextu: články na dané téma lze najít třeba tady, tady nebo tady. Důležité je, že autoři Respektu aplikovali „pravidla nezávislé, věcné žurnalistiky“ takovým způsobem, že z toho vyrostla hromada konformistických nesmyslů. Ničemu dobrému neprospěly, akorát posloužily k ukolébávání veřejnosti a k všeobecnému (sebe)obelhávání, že se u nás nic mimořádného neděje a že populistický velkomafián je vcelku běžný politik, jehož lze jednou kritizovat, jindy drbat za ušima. Ani náhodou neměli pravdu: Babišova média se stala podle očekávání mocným nástrojem jeho propagandy, Babiš napáchal škody, které nemají v polistopadové éře obdoby, a všichni za ně zaplatíme (a to ještě ani zdaleka nenastal jeho konec). Připadá mi, že lidé, kteří k tomuto stavu svou hloupostí přispěli a nedokázali to jakkoli reflektovat, by neměli vystupovat jako svatoušci a vychovatelé.

V Čechách už mnoho let existuje spousta žurnalistů, kteří se rozhodně neřídí „pravidly nezávislé, věcné novinařiny“ – jsou to především zaměstnanci Agrofertu. Přesně vědí, komu a k čemu slouží a v jakých mantinelech se mají pohybovat, aby nenarazili. Tváří se sice, jako by pracovali v Timesech nebo v Die Welt, ale jsou asi stejně nezávislí jako babička ve vlkově břiše. Když se jim služba oligarchovi začne přece jen zajídat nebo dostanou lepší nabídku, odeberou se, obvykle bez jediného sebekritického slova, i se svým pojetím nezávislosti do jiné redakce. Téměř nikdo jejich počínání nekomentuje, chodí se kolem nich po špičkách, předstírá se, že Babiš je pouze jeden z mnoha oligarchů, kteří dnes vlastní vydavatelství, čili že je vlastně jedno, jestli se někdo nechává platit od něj nebo dejme tomu od Zdeňka Bakaly. Novinářská cena Nadace OSF se bohužel z této praxe nevymyká: v roce 2015 byla v jedné kategorii udělena cena Janě Ustohalové (tehdy pracovala v Babišově MF DNES), v roce 2016 ji získali Tomáš Málek, Jakub Zelenka a Marcel Šulek (Babišovy Lidovky.cz) a Lukáš Valášek (MF DNES), v roce 2018 Petra Klimková (MF DNES). Je to pokrytecké a v podstatě směšné: zaměstnanci člověka, který zlikvidoval dva silné liberální deníky a proměnil je v nástroje svého mocenského komplexu, člověka, který s pomocí extremistů z KSČM a SPD získal zásadní vliv ve veřejnoprávním rozhlase a televizi (a nakoupil další mediální tituly), si chodili pro ceny za kvalitní žurnalistiku. Pokud se nepletu, redaktoři z Respektu přitom ani jednou nedali najevo, že se jim to příčí, že by je přítomnost babišáků od účasti v soutěži odrazovala.

Za to je pro ně zásadně nepřijatelný Pavel Šafr. Řekl bych především z toho důvodu, že se od roku 2013 choval v mnoha ohledech lépe, prozíravěji a taky odvážněji než „kolektiv Respektu“. Pochopil, jaké nebezpečí Babiš představuje, a snažil se s tím v mezích svých možností a schopností něco dělat. Psal komentáře, v nichž situaci pojmenovával, soustavně kritizoval novináře, kteří pro Babiše pracovali nebo hrozbu s ním spjatou bagatelizovali (včetně Taberyho a spol.), zřídil internetový časopis, do něhož vložil i vlastní peníze a dával v něm prostor mediálně silně znevýhodněné demokratické opozici. Její podpora nepředstavovala porušení pravidel nezávislé žurnalistiky, naopak, byl to projev rozumu a otevřeného postoje, snahy rozlišovat mezi špatným a o hodně lepším a tomu lepšímu pomoci. Šafr pořádal besedy a diskuse, na které zval jiné novináře a na nichž soustavně vysvětloval, v čem spočívá česká mediální krize, ukazoval babišovsko-extremistickou mafiánskou chobotnici, opakoval, že oligarchovi je třeba aktivně čelit, a nikoli doufat, že samovolně vymizí. Myslím, že těch osm let pro Pavla Šafra představovalo značné psychické vypětí, že vzhledem k moci Agrofertu podstupoval i osobní riziko a že Babišovi v dobrém slova smyslu a v zájmu demokracie hodně zkomplikoval život.

Z toho všeho pochopitelně nevyplývá, že neudělal některé věci špatně. A bohužel z toho taky nevyplývá, že Týdeník Forum a web Forum24.cz jsou skvělé noviny. Z řady důvodů nejsou, ale taky na nich není v současném místním kontextu nic tak strašného, aby to Respekt opravňovalo k tak vyhrocenému a ojedinělému ataku – nic, co by se nedalo „řešit“ běžnou mediální kritikou a polemikou.

Erik Tabery píše, že redakce jeho listu původně nechtěla svou neúčast na letošní Novinářské ceně Nadace OSF medializovat, že pouze oznámila své rozhodnutí a doufala, „že tento tichý vzkaz prostě OSF a NFNZ zavnímá a tím to skončí“. Nemůžu si pomoct, ale zní mi to jako popis siláckého zastrašování. Protože jak mělo vypadat ono „zavnímání“? Měly ty dvě instituce pochopit, jakou chybu udělaly, přislíbit, že příště už Šafra nepodpoří, a velikány z Respektu pokorně požádat, aby se do soutěže vrátili? Teprve když nadace ani fond správně „nezavnímali“, zástupci Respektu se k věci vyjádřili veřejně, s nepřehlédnutelnou dotčeností. Není jisté, jestli a nakolik se jim podařilo Šafrovy časopisy do budoucna poškodit, byl bych ale v každém případě upřímně rád, kdyby obě instituce odkázaly novinářské svatoušky do patřičných mezí.