Svátek

Prozaický debut Lukáše Csicselyho, vydaný pod názvem Svátek v Edici RR, bude uveden spolu s Manuály Radima Langera ve čtvrtek 3. listopadu 2016 od 19 hodin v kavárně Jericho. Dnes z něj čtenářům Bubínku Revolveru přinášíme ukázku: 

Lukáš Csicsely
Svátek

Vešli jsme do vybílené místnosti s dvěma gauči nad smetištěm.
Na jednom byl holomek. Seděl rovně jak ve školní lavici, naslouchal pizdičkám a valil oči. Štěbetaly. On přikyvoval. Náhle ho obsedly, sevřely, jedna namířila foťák a výskla. Ony vyšpulily rty, on vyvalil oči. Všichni ztuhli. Zablesklo se, všichni ožili. Holomek si oči mnutím zasadil. Jedna výsledek zkontrolovala, výsknutím schválila, druhá signál přijala a obě smíchy vycupitaly. Šimon na holomka ukázal: „Tak tohle je Brutal.“
Brutal zakýval hlavou jak bobblehead. Zamával jsem mu.
„Ták co, fanynky? Dobrý, což?“ ptal se Šimon.
„Tož dóbry, dóbry. Pjákny. Blondýnky ja rad.“
Valil oči, kýval hlavou. Výraz měl tuhý jak masku; zaujatou, přesto chladnou. My čtyři si sedli naproti. Dělil nás stolek se třemi lahvemi od koly a papírem poškrabaným jak dětská cvičebnice.
„Píšeš texty, jo?“ zeptal se Karel.
„No,“ kýv hlavou Brutal.
„Čerpáš inspiraci takhle na cestách, jo?“
„No,“ kýv hlavou Brutal.
„Jedeš tůr?“
„No,“ kýv hlavou Brutal.
„Aha,“ odmlčel se Karel.
Brutal kýval hlavou. Bylo ticho.
„Kam ťa už pozváli? Co?“ zeptal se Šimon.
„No, do Órlí, Ústi, Srni,“ pokýval hlavou Brutal.
„Hézky,“ zahučel Karel, „ze Srní jsem viděl fotky. Bylo narváno, co?“
Brutal dvakrát mohutně kýv a hlava se mu pak chvíli houpala.
Měl jsem z toho žaludek jak na vodě. Stručnost Karla neodradila.
„Kolik trhneš?!“
„No – porůznu,“ rozpovídal se, „dostánu za cásťak a litr, dva – litr jan když býva próblam, pod nídu.“
Jak dlouho mluvil, tak dlouho pak kýval hlavou.
„A co jinak děláš?“ zeptala se Marie.
„Nic,“ vyvalil oči.
Marie se uchichtla.
A bylo zas ticho a zdálo se napjaté, protože Brutal valil oči.
Jako by něco čekal. Karel napětím vykřik: „Co posloucháš!?“
„No-o, viš, skóro nic… Viš co?! Ja jádu svy. Kor Rýtmus sa mi nilíbi, viš co, to jho čo ti jába. Furt to sámy. Ja rad, když ma song slóku, ráfran, slóku, ráfran, a ni furt to sámy…“
Další ticho Šimon ut, když Brutala vyzval, ať si připraví show. Brutal šel a Šimon na nás při odchodu mrk.
„To je samorost!“ zařval Karel a rozhlížel se, co by si po něm nechal na památku. Znovu ho upoutal papír. I já byl zvědavý.
Slídivě jsme se nad ním skláněli, Marie se nám za zády smála.
„Přečteš to?“ zeptal se.
„Jo,“ opáčil jsem a čet. Na prvním řádku stálo: „Níchci sa chóvat zróvna tak.“
Na druhém: Níchci byt táky kujábak.“
Na třetím: „Níchci byt táky kujábak… To je škrtnuté,“ poznamenal jsem.
Na čtvrtém: „Níchci sa chóvat zróvna tak.“
Na pátém: „Níchci byt táky kujábak.“
„A takhle to pokračuje ještě, dva, čtyři, šest… deset řádků.“
„Paráda!“ zajásal Karel.
„Počkej, na posledním řádku je to jinak, místo Níchci byt táky kujábak je Níchci byt táky jáko ty!“
„Prostě paráda!“ zářil Karel.
Otevřely se dveře, honem jsme uskočili. Vešel Brutal a zastavil se na prahu. Tepláky i mikina na něm visely; měl postavu smutně schlíplou, i když ruce dával v bok.
„Tak poďte! Brutal de na to,“ promluvil za něj Šimon.
Brutal přikýv a otočil se.
„Hej, Brutale,“ zastavil ho Karel, „proč si vlastně říkáš Brutal?“
„No-o, brácho, viš, dal sam si vjáci, co pro mňa maj význam, dokúpy a výšlo Brútal, viš: B jáko anglícky naj, číli Bast, R, pač Risk býva zisk, U jáko umjáni, T jáko Taxt – to umjáni – to, oč kráča, A, pač nísám žádny B, a pak už jan L jáko římska padásat, pač tolíkrat to všáchno pláti.“
„Taková náhoda,“ kýv hlavou Karel a hlava se mu mimoděk kývala ještě potom, co Brutal odešel.
Nakonec se rozhod, že si vše na památku zapamatuje, ale pro jistotu si papír s textem vyfotil mobilem.

Brutal schlíple čouhal z pódia a čekal, než mu zapojí mikrofon. Zatím se ozývalo publikum.
Dávaj, Brútal! Bómby! Poď mi škópky! Jaď! Dávaj!
Brutal stál a zíral. Publikum bylo rozmanité, od buranů po intelektuály. Prvé bylo slyšet, druhé spíš vidět. Karel si natěsno stoup k prsaté dívce a mrk na mě. Stydlivě jsem se usmál.
„Za dob Škvoreckýho byly páskové a kristínky, dneska je to samej pičus a pizdička! Viď?“ prohlásil a pokrčil obočí. Při takových frázích se snažil tvářit jak Clark Gable, ale zpravidla vypadal namyšleně. Dívka se zle ohlédla a zmizela v publiku.
„Ach. Měl by sis nějakou najít, šéfe!“ vyzval mě Karel a mrk na Marii. Ta se smála.
Šli jsme na bar a dali si pár panáků.

Brutal mezitím spustil. Konce slov se mu zakusovaly do začátků, některá si plet a někdy ta zparchantělá slova míjela mikrofon. Přitom ten nehybný výraz, možná bulvy valil víc.
Dávaj, Brútal! Poď mi škópky! Škópky! Dávaj!
Publikum kývalo hlavami.
„Klópmy škópky raz a dva, klópvy táky raz a dva…“ frázoval, zíral.
Publikum tleskalo, skákalo. On se sotva hnul. Kam ho Šimon postavil, tam byl. Tváře publika mačkal smích. Snažilo se ho sice spolykat, ale dral se všemi otvory, div je nezadávil. Brutal stál jak vyřezaný: „Dámy šíli.“ Zved pěst: „Ho-u!“
„Všíchni šíli,“ zved pěst, „ho-u!“
Publikum zvedalo pěsti a klesalo smíchy.

(…)

Brutal skončil beatbox, dal se do breakdance. Konečně opustil Šimonovu značku. Publikum bouchlo nadšením. Seskočil z pódia. Lidé se rozprskli, hned smrskli, utvořili kruh. Brutal udělal kotrmelec. Trhal sebou. Postavil se na ruce, spad. Publikum šílí – ho-ú! Chvíli se mu dařilo – trhance trefily rytmus a chvíli byl robotem. Zmámené publikum zmlklo. Když sebou třísk, zajásalo. Místo tváře měl masku, jen oči se zdály, že puknou…

Vybavil se mi animátor, dávný festivalový host, loutkář. Takový milý usměvavý stařík. Když vylez na pódium, začal pěkně od začátku. Jak se stal loutkářem? Viděl Za zvuku hudby. Pustil ukázku: Rodina na pokraji rozpadu hraje loutkové divadlo a scelí ji to. Vizte to celé! klad nám na srdce, prý nás to změní. Vymezil i poslání loutkáře. Vzbuzovat emoce umělou věcí. Dodal video z londýnského národního. Válečný oř. Tři lidé ovládají jednoho koně… Prý to musíme vidět. Změní nás to.
Byl tak nadšený, nakazil i publikum, nakazil i mě.
Mluvil o svém prvním filmu. O Shakespearovi. Svěřil se, že jsou si s Williamem blízcí. Mluvil o posledním. O Čajkovském. Prý jsou si s Petrem Iljičem blízcí. Prý je dobové publikum nechápalo. Já ho chápal. Prý byl v Petrohradě, dotk se jeho piana a dojal se – i teď brečel. Jak já ho chápal!
Nakonec pustil své filmy. Jemně řezané loutky imitují lidské pohyby. Bylo v tom něco děsivého. Být dítě, zle spím. Skoro lidské, ale ne člověk. A čím víc se mu to blíží, tím je to nelidštější. Jak kolorované sochy. Jak rozhýbané figuríny z vosku. Neživé napodobuje život… Chce ho nahradit? Loutka by neměla hýbat očními víčky! Otřás mnou hnus. Prostoupil sympatii a ta směs mi vzpomínku uchovala živou, jak to jen u vzpomínky jde…

I Brutal se do mě vrýval. Až mě to oslabilo. Byl jsem celý sentimentální. A ne sám, z Karla zlomyslnost vyprchala. Byl nezvykle klidný. A když si všim, že na něj koukám, poplácal mě a ukázal na Brutala. Zrovna se zmítal jak v křeči.
„To je nezkaženost, co?“ prones pyšně.
Souhlasil jsem. A pak jsme se společně dojímali, nad ním i nad sebou…

Po koncertě jsme se vzadu sešli opilí. Brutal přišel poslední, protože se s ním každý fotil.
„Tak co, líbilo?“ zeptal se Šimon.
„No, dóbry. Publíkum dóbry, hólky dóbry…,“ pokusil se o úsměv, jen vyboulil oči.
„Dáš si něco?“ zeptal se ho Karel.
„No,“ kýv hlavou, „kólu.“
Mně Karel přines víno a panáka. Víno jsem ex a ocas honem splách. Hlava se mi zatočila a ztěžkla.
„Ty, Brutale, prosím tě, určitě musíš ještě něco dělat krom toho beatboxu, breakdance a rapu, ne?“ vyptávala se Marie.
Udělalo se mi zle.
„Jo tak i jo – cyklistýku!“ kýv hlavou Brutal.
Hlava se mi chystala propadnout krkem do žaludku, kde to kyselostí nebylo k vydržení. Musím pryč! napadlo mě.
Brutal kýval hlavou, třeštil oči: Jázdim rakórdy. Musím jít. „Dálku? Jak daleko?“ Opravdu musím… Mnóho. Stóvky, kýv hlavou Brutal. Hlava se mi mimoděk kývala. Zkusil se
usmát, jen vyvalil oči, až se roztikaly. Zkoprněl jsem. Nedoved jsem si představit, co bude – přestal tikat, začal se kývat… Znam dóbry vtip. Znávy? přestal se kývat. Nenenene, vrtěl Karel hlavou. Jak ten nesnáší vtipy! Tak ja ho póvim. Karel schlíp. Vše se ve mně kývalo. Jážiš vstoupi do hóspy a usádi sa u stólu štamgástu, hospódsky povída, tam nisadájvy, vóni vas vyhódi – jo? kýval se Brutal, přídou slápy, hlúchy a cígan a usádi sa k Jažišóvi a Jážiš za chvíli povída – pač mňa nivyhanívy, pomohu vam – jo? kýval se. Pohládi slápca a on vóla – vídim! Pohládi hlúšca a on – slýšim! Pohládí cigána… a já vstal, už jsem to nevydržel. Brutal zmlk. Všichni se dívali. Karel se kýval. Brutal se kýval. Marii se nedařilo udržet úsměv. Šimon kouřil. I ti se asi kývali. Já se rozloučil…
Když jsem odcházel, Karel slíbil, že se zítra sejdem. Když jsem zavíral dveře, naposledy jsem viděl Brutalův výraz. Město se kolébalo a dorážel na mě sen. Ještě než mě srazil, slíbil jsem si, že když nebudu zítra sám, budu slavit, a to jaksepatří…