Švýcarský básník, umělecký teoretik a editor Eugen Gomringer, jedna ze zakladatelských osobností konkrétní poesie, se dožívá sta let. Čtenářům Bubínku Revolveru přinášíme ukázku z bloku, který bude této osobnosti věnován v jednom z letošních čísel Revolver Revue.
Eugen Gomringer, foto © Jacobia Dahm, 2018
Gomringer se narodil 20. ledna roku 1925 v jihoamerické Bolívii, ve vesnici Cachuela Esperanza nedaleko hranic s Brazílií. Jeho otec zde působil jako ředitel továrny. Matka patřila k mesticům, byla dcerou Španěla a domorodé Američanky; Gomringerovou rodnou řečí a jazykem jeho raného dětství byla španělština. V necelých třech letech ho otec odvezl do Evropy; vyrůstal u prarodičů ve švýcarském Herrlibergu. V druhé polovině čtyřicátých a počátkem padesátých let studoval národohospodářství a dějiny umění a literatury v Bernu a Římě. Po studiích se stal součástí bernské a curyšské kulturní scény; živil se psaním esejů a recenzováním výstav. Zásadní pro jeho myšlenkové zrání a umělecké směřování byla návštěva mezinárodní výstavy konkrétního umění, která se uskutečnila roku 1944 v Basileji. Zahrnovala díla umělců spjatých s Bauhausem, neoplasticismem, skupinami Art Concret a Abstraction-Création a soudobou nezobrazivou tvorbu, jejímž nejvýraznějším představitelem byl v té době Max Bill. Z Basileje byla výstava přemístěna do Curychu, kde působilo hned několik významných konkrétistů, kromě Maxe Billa především Richard Paul Lohse, Camille Graeser a Verena Loewensbergová, s nimiž se Gomringer stýkal od studentských let; při návštěvách jejich výstav si kladl otázku, zda by bylo možné, aby básníci postupovali obdobně jako konkrétní umělci, pro něž bod není nic jiného než bod, linka zůstává linkou, plocha je pouze plochou a barva vyjadřuje jen svou vlastní barevnost.
Na počátku padesátých let založil Gomringer s podobně smýšlejícími švýcarskými autory, grafickým designérem a malířem Marcelem Wyssem a všestranným intermediálním umělcem Dieterem Rothem, mezinárodní časopis spirale (spirála, 1953–1964), periodikum věnované konkrétismu a konstruktivním tendencím v dobovém výtvarném umění, designu, architektuře a literatuře. Úvodní číslo otisklo Gomringerovu báseň „ciudad“ (město; uváděnou rovněž pod incipitem „avenidas“, ulice), jež bývá považována za vůbec první zveřejněnou konstelaci, svébytný verbovizuální útvar, který se později stal jednou ze základních a nejčastěji používaných forem konkrétní poesie. Roku 1953 vydal Gomringer svou knižní prvotinu, sbírku konstellationen (konstelace), dílo natolik původní a přesvědčivé, že mu zajistilo zaměstnání tajemníka Maxe Billa na Hochschule für Gestaltung (Vysoká škola designu; HfG) v německém Ulmu, kterou švýcarský konkrétista spoluzaložil a vedl v duchu meziválečného Bauhausu. V intelektuálně a umělecky podnětném prostředí HfG Gomringer dokončil a publikoval manifest „vom vers zur konstellation“ (od verše ke konstelaci, 1954), který patří k základním teoretickým textům konkrétní poesie.
Roku 1955 navštívil Maxe Billa na HfG brazilský mediální teoretik, sémiotik a básník Décio Pignatari; významné však bylo především jeho setkání s Gomringerem, které bývá považováno za skutečný počátek konkrétní poesie. Oba mladí umělci při něm zjistili, že sdílejí nejen básnickou citlivost a poetiku, ale rovněž pohled na společenskou úlohu a smysl poesie v poválečném světě. Své verbovizuální práce se tehdy rozhodli souhrnně označovat jako konkrétní poesii (konkrete poesie; poesia concreta; concrete poetry), aby zdůraznili jejich souvislost s estetikou a „etikou“ konkrétního umění; Gomringer do té doby používal pouze svůj termín „konstelace“, který se však týká pouze jím vymezené formy. Pignatari byl členem brazilské básnické skupiny Noigandres, k níž dále patřili bratři Augusto a Haroldo de Campos. Ti tři vydali roku 1958 manifest „plano-pilôto para poesia concreta“ (základní plán konkrétní poesie), který výstižně shrnuje po/etiku raných konkrétních básní. Tvorba členů této skupiny představuje společně s Gomringerovými básnickými a teoretickými texty samotný základ původní konkrétní poesie, jež dnes bývá nazývána „čistou“ (clean concrete) nebo „čirou“ (concreta pura), od něhož se brazilští autoři začali odvracet až po převratu a nastolení diktatury roku 1964.
Rok po Pignatarim vyhledal Gomringera básník, hudební skladatel a intermediální umělec Gerhard Rühm, člen rakouského neoavantgardního uskupení wiener gruppe (vídeňská skupina, 1954–1964). Rühm, který do Ulmu přicestoval s dalším významným představitelem tohoto sdružení, rakouským básníkem a historikem architektury Friedrichem Achleitnerem, se od roku 1954 věnoval tvorbě nekonvenčních básní formálně a duchovně spřízněných s Gomringerovými konstelacemi. Gomringer je seznámil s vlastní tvorbou a díly členů skupiny Noigandres; Rühm i Achleitner tehdy získali dojem, že označení konkrétní poesie přesně vystihuje i mnohé jejich práce. V té době již bylo zřejmé, že verbovizuální tvorba, jíž Gomringer s Pignatarim poskytli přiléhavé jméno, úctyhodný rodokmen a širší identitu, nepředstavuje výstřední pokusy jednotlivců, ale vzniká v různých částech světa jako výraz svébytné intelektuální, duchovní a citové reflexe. Koncem padesátých let začala být konkrétní poesie chápána jako mezinárodní, transkulturní, metajazykové umělecké hnutí.
Max Bill opustil HfG roku 1957, o rok později se Gomringer vrátil do Švýcarska. Na konci padesátých let začal pracovat jako vedoucí odboru komunikace a propagace u výrobce brusných materiálů SIA; v následujícím desetiletí navázal dlouhodobou spolupráci s vlivným švýcarským grafickým studiem E+U Hiestand. Jak dokládá Simon Mager, Gomringer v designu propagačních materiálů uplatňoval stejné postupy verbovizuální komunikace, jakých užíval při tvorbě konstelací a dalších forem konkrétních básní; jeho reklamy pro obchodní řetězec ABM (Au Bon Marché), jež navrhoval takřka třicet let, jsou příkladem synergie konkrétní poesie a grafického designu. Mezi lety 1962 a 1967 předsedal švýcarské odnoži spolku Werkbund (Schweizerischer Werkbund, SWB), který se od počátku 20. století snažil vytvořit prostředí podněcující úzkou spolupráci umělců, designérů, výrobců a obchodníků. Projevem tohoto úsilí byl Bauhaus a později např. HfG; Gomringer během svého předsednictví prosazoval především poválečné pojetí tzv. Die gute Form (dobrý design; doslova: dobrá forma), vycházející z myšlenek Maxe Billa. Na počátku šedesátých let založil vlastní nakladatelství Eugen Gomringer Press, v němž vycházela vlivná edice konkrete poesie = poesia concreta (1960–1965) věnovaná mezinárodní tvorbě představitelů tohoto hnutí; tato mnohojazyčná edice se stala modelem rozšiřování konkrétní poesie prostřednictvím vytváření nadnárodní sítě podobně smýšlejících a tvořících umělců. Kritickými a teoretickými texty Gomringer dále přispíval do novin, kulturních časopisů a výstavních katalogů; koncem šedesátých let byl členem kurátorské rady pro čtvrtou přehlídku soudobého umění documenta v německém Kasselu.
Roku 1967 se Gomringer stal ředitelem kulturního odboru porcelánky Rosenthal v bavorském Selbu. Během necelých dvou desetiletí, po něž zde působil, získal ke spolupráci, především na speciálních „uměleckých“ edicích celou řadu proslulých umělců: od italského designéra, sochaře a architekta Marcella Morandiniho přes malířku, sochařku a intermediální umělkyni Niki de Saint Phalle až po Andyho Warhola. Od konce sedmdesátých let do počátku let devadesátých vyučoval Gomringer na düsseldorfské Akademii výtvarného umění, kde dosáhl hodnosti profesora estetiky; autorsky se podílel na řadě monografií věnovaných významným konkrétistům, mj. v Čechách narozenému německému malíři, sochaři a architektu Ottovi Herbertu Hajekovi . Roku 2000 založil a takřka dvě desetiletí vedl Institut für Konstruktive Kunst und Konkrete Poesie (Institut pro konstruktivní umění a konkrétní poesii; IKKP) v bavorském Rehau; v současnosti žije v nedalekém Bamberku.
Eugen Gomringer, foto © Nora Gomringer, 2017
Gomringerovým nejosobitějším básnickým přínosem je koncept konstelace, skýtající „nejjednodušší možnost, jak vytvářet poesii spočívající na slově. Je to skupina slov, řetězených vedle sebe nebo pod sebou – nikdy jich není příliš mnoho –, která mají k sobě myšlenkově látkový vztah.“ Ten „vzniká nikoli převážně syntaktickými prostředky, ale jejich materiální konkrétní přítomností ve stejném prostoru.“ Svébytným znakem konstelací je „zahrnutí prostoru jako meziprostoru a okolního prostoru, který jednotlivé prvky nejenže odděluje, ale i spojuje a vytváří tak možnosti asociace. Konstelace proto většinou nevyžadují žádná verbální pojidla.“ Jako taková je konstelace „řád a zároveň pole působnosti s pevnými veličinami“. Konvenční text předpokládá lineární četbu; konstelace ovšem – na noční obloze i v prostoru stránky – lze „číst“ mnoha směry. Mezi jednotlivými prvky „vzniká místo jednoho vztahu ihned vztahů několik v rozličných směrech, což čtenáři dovoluje uvnitř určité struktury, dané básníkem, pomocí volby slov hledat a zkoušet rozličné významové výklady. Postavení čtenáře v kombinaci je postavení spoluhráče, zatímco básník určuje hru.“ Ačkoli se v nich uplatňují kombinace, variace a permutace, nejsou to kombinatorické úlohy; podobně jako práce představitelů konkrétního umění vytváří konstelace svéprávnou estetickou skutečnost, „je to realita sama o sobě“; v ideálním případě představují výzvu k oduševnělým hrám.
you blue
you red
you yellow
you black
you white
you
du blau
du rot
du gelb
du schwarz
du weiss
du
ty modrá
ty červená
ty žlutá
ty černá
ty bílá
ty
***
avenidas
avenidas y flores
flores
flores y mujeres
avenidas
avenidas y mujeres
avenidas y flores y mujeres y
un admirador
ulice
ulice a květiny
květiny
květiny a ženy
ulice
ulice a ženy
ulice a květiny a ženy a
obdivovatel
Eugen Gomringer, foto © Nora Gomringer, 2018
Fotografie pocházejí z archivu Nory Gomringerové.
Gomringerův manifest „od verše ke konstelaci“ (vom vers zur konstellation) je citován v překladu Josefa Hiršala a Bohumily Grögerové.
Konstelace přeložil Jakub Guziur ze souborného vydání Gomringerových konkrétních básní vom rand nach innen: die konstellationen 1951–1995 (Wien: Edition SPLITTER 1995).