„Xerxes se (podle Herodota) při pohledu na své nesmírně početné vojsko rozplakal, když pomyslel, že z těch všech nebude za sto let nikdo na živu: komu by se pak nechtělo plakat při pohledu na tlustý veletržní katalog, když pomyslí, že ze všech těch knih už za deset let nebude ani jedna na živu.“

Tahle Schopenhauerova slova si čas od času vybavím, když se procházím mezi knihkupeckými regály. Existuje řada titulů, které by tam čtenář hledal marně, v antikvariátech pak s velkými obtížemi, byť jde o knihy výjimečné a důležité, které jako takové již byly uznány i odbornou veřejností. Vedle toho jsou tu ještě tituly pozapomenuté, na jejichž vydání padl stín knihy jiné, někdy dokonce od téhož autora. Z bibliografie Ivana Diviše mi byla známa existence souboru jeho promluv pro Svobodnou Evropu nazvaného Slovem do prostoru, trvalo však deset let, než se mi kniha vydaná roku 1993 bratislavským Fragmentem dostala do rukou. Jen rok po vydání tohoto útlého svazku vyšla v Torstu Divišova Teorie spolehlivosti (v 2. vydání roku 2002 pak ještě rozšířená), kniha právem diskutovaná a ceněná. Knihu Slovem do prostoru s podtitulem „Texty, které odvysílalo Radio Svobodná Evropa v programu GONG v létech 1989–1993“ lze do určité míry chápat jako její pandán. Čtenář obeznámený s Teorií spolehlivosti ví, že autor úvah a deníkových zápisů, které tento mohutný svazek tvoří, patřil k těm, kdo svou mateřštinu suverénně ovládají stejně v poloze aristokratické jako plebejské. Proto jsem se obával, zda skutečnost, že jde o texty psané ve vymezeném rozsahu pro rozhlas, nezúží básníkův jazykový rejstřík. Zbytečné obavy. I zde se setkáváme s Ivanem Divišem takovým, jak jej známe z Teorie spolehlivosti. Jasný, přímý a průzračný styl, slovem koncizní, namísto dnes div ne nezbytné jízlivosti a postranní ironie skutečný humor, stejně tak papírovosti prostý patos. Témata nejobecnější (literatura, komunikace, vesmír, manželství) i speciální (Gilgaméš, Mozart, Dostojevskij). Divišovo vidění světa, života i umění bylo velice kompaktní, takže se leckteré texty vzdor rozdílnosti námětů doplňují. Znovu jsem si potvrdil, co mne vždy napadalo při četbě Divišových básní, a co již nad Teorií spolehlivosti přesně formuloval Jiří Kuběna ve své Paměti básníka: „Musím říci, že až v té knize, ne dřív, tedy v próze – jsem Tě opravdu našel.“ Jako by i v těch nejlepších verších Diviš nebyl úplný, jako by jeho stylu nejlépe vyhovovala právě promluva – a myslím, že toto tvrzení potvrdí i chystané vydání jeho korespondence. Podíváme-li se na Divišovy básně v posledních sbírkách (Česi pod Huascaránem, Tresty nebo Kateřinu Rynglovou), zjistíme, že většinou jsou de facto pokračováním jeho úvah, jen seřazených do veršů, a že právě tady zaznívá jeho hlas naprosto nezaměnitelně. Nařčení z epigonství Vladimíra Holana tu naprosto není na místě: Diviš nešel cestou metaforického myšlení, kterým jím tak ctěný Holan vládnul, Divišovi byla bližší než obraz lamentace, jeho spílání a reptání jej staví do společnosti Ladislava Klímy, Jakuba Demla či Ladislava Jehličky. S nimi jej pojí i humor, naprosto nezanedbatelná (ač teoretiky zanedbávaná) složka jeho díla. Tak jako v celé své tvorbě i v textech pro Svobodnou Evropu Diviš moralisuje a zároveň své postuláty doplňuje příklady, kdy čtenáře (skoro by se chtělo říct posluchače nebo studenta) záměrně rozchechtává. Dva příklady, V úvaze na téma „Agresivita komunikace“ nabádá: „Jestliže jsem se domohl audience u papeže, bylo nemyslitelné, abych ho oslovil: Ty pacholku plesnivej, co si vlastně myslíš? A tak všechno, papež – nepapež, co se týká prosby, žádosti, vysloveného přání, musí být předneseno jazykem neagresivním a drobet zkroušeným.“ Píše-li o Babičce Boženy Němcové a připomíná babiččin příjezd, neopomene z pozice „člověka ze starých časů“ poznamenat: „Děti, především Barborka, jsou jak zjivené. Dnes, když desetiletému smradovi předvedeš Marťany, ani pochodují po Příkopech, tak ucekne: To je votrava!“

Kniha rovněž obsahuje portréty osobností české a světové literatury, které by mohly sloužit jako vynikající doslovy k jejich knihám; málokde se lze dočíst na třech až čtyřech stranách tolik podstatného o Dostojevském, Kafkovi, Jacku Londonovi, Karlu Poláčkovi, nebo Emilu Julišovi. Jaké osvěžení po četbě do sebe zapouzdřených textů některých literárních vědců! Neprávem zapadlou knížku tak nelze než doporučit – ovšem s jejím sháněním to nebude snadné.