V letošním osmém čísle položil týdeník Respekt čtyřem respondentům anketní otázku: „Co říkáte tomu, že Naděžda Tolokonnikovová a Marija Aljochinová byly za svou účast na koncertu Madonny vyloučeny z punkového sdružení Pussy Riot?“ Pomiňme teď nešťastnou formulaci dotazu, i když pro naše téma není bezvýznamná (nebyl to koncert Madonny, nýbrž koncert Amnesty International, na němž vystupovali mj. Flaming Lips, Lauryn Hill, Bob Geldoff, Yoko Ono aj., Madonna pouze členky Pussy Riot uvedla na pódium; i s tím „vyloučením z punkového sdružení Pussy Riot“ je to poněkud komplikovanější). Pomiňme i odpovědi tří z respondentů (novináře Ondřeje Soukupa, hudebníka Martina Hůly a zpěvačky Nikoly Mucha) a podívejme se blíže na odpověď aktivisty a publicisty Ondřeje Slačálka – ta totiž kromě jisté patafyzické hodnoty an sich stojí za pozornost i jako názorná ukázka soudobého extrémně levicového myšlení.
Byla by věčná škoda nenechat Slačálkovo mudrování zaznít v celku, na podobně průzračnou pitomost člověk nenarazí každý den: „Pussy Riot byly vystaveny dvojímu násilí – Putinově represi a symbolickému násilí západního mediálního průmyslu a politiků, maskovanému vlídností, ba ‚solidaritou‘. Putin je surově věznil, ale aspoň nepřekrucoval. Západní média z nich udělala kýčovité mučednice za západní pojetí svobody a sebrala jejich protestu původní smysl. Právem pak Putinovi obhájci připomínali, že akce Pussy Riot a spřízněných skupin by byly nepřijatelné (dodejme: a právě proto zajímavé) i na Západě. Za oslavou toho, co by u nás neprošlo, je v podstatě rasistický přístup k Rusku. Je-li dopis Pussy Riot autentický, připomíná, že punkové fuck off patří Putinovi i Madonně (stejně jako Schwarzenbergovi a Černému).“
Jak patrno, na danou otázku odpovídá Slačálek především v posledním souvětí; v předchozích pěti si vyřizuje hlavně vlastní agendu. Staví přitom výhradně na několika očividných nepravdách („nepřekrucování“ činnosti Pussy Riot Putinem, nepřijatelnost protestu Pussy Riot na Západě, kritické výhrady k putinovskému režimu jako výraz rasistického přístupu k Rusku) a jednom neudržitelném srovnání („symbolické násilí“ Západu postavené na roveň tomu Putinovu, či jej snad dokonce svou lstivostí a falešností převyšující).
Představa, že „západní mediální průmysl a politici“ se věci Pussy Riot mohou věnovat také z upřímného zájmu a opravdové solidarity s pronásledovanými, je pro Slačálka zřejmě nepřijatelná. Budiž, jeho problém. Jak je ale možné, že mu pak ani nepřijde na mysl, že stejně jako „západní mediální průmysl a politici“ mohou využívat Pussy Riot (ať už třeba k sebeujišťování o nadřazenosti demokracie nad autoritářským režimem či jako pouhopouhý infotainment), mohly i Naděžda Tolokonnikovová s Marijou Aljochinovou na oplátku „západní mediální průmysl a politiky“ využívat zase k vlastním cílům, především k poukazu na zoufalý stav lidských práv v Rusku? Opravdu má Slačálek o dotyčných dámách tak nízké mínění? Opravdu je považuje za bezmocné naivky, které si neuvědomují, co činí? Zdá se, že tu náš levicový aktivista projevuje ukázkovou „okcidentální“ nadřazenost; kdybychom sáhli do terminologického repertoáru myslitelů, jimiž se lidé Slačálkova typu tak rádi zaklínají, bylo by snadné jeho přístup k dané věci označit i za „orientalistický“ a „objektifikující“, ne-li rovnou „neokoloniální“ a „sexistický“.
Slačálkovu protizápadní filipiku nasvěcují ještě ostřeji incidenty, k nimž došlo v Rusku těsně po otištění ankety. Když se Tolokonnikovová a Aljochinová vrátily z USA, vydaly se s několika dalšími spolupracovnicemi do Soči, kde právě naplno zuřily olympijské hry. Po otravné, ale povětšinou nenásilné buzeraci ze strany ruské policie (obě ženy byly v průběhu několika dní pod různými záminkami několikrát zatčeny a vyšetřovány) je při natáčení klipu k jejich nové písni surově napadla a zmlátila skupina kozáků a tajných policistů, za poklidného přihlížení policistů uniformovaných.
Při pohledu na ono autentické, hrubě „nesymbolické“ východní násilí si říkám, že bych snad Ondřeji Slačálkovi docela přál, aby něco podobného absolvoval také; možná by potom svoje bohorovné paralely nenadhazoval s tak nesnesitelnou lehkostí. A ještě jedna věc mi leží v hlavě: proč se v časopise, jako je Respekt, nestydí dávat prostor extremistovi, jako je tento Slačálek?
Bubínek Revolveru 3. 3. 2014
Slačálek a „symbolické násilí“
Posledních 10