Nedávno připomněl Viktor Karlík na Bubínku RR pohoršený článek, který 5. září 1988 zveřejnil v Rudém právu jeho tehdejší redaktor Zdenko Pavelka. Faksimile je součástí Karlíkovy glosy, tedy jen připomenutí: Pavelka reagoval na krátké vystoupení Václava Havla na festivalu Písní za mír (známější jako Folková Lipnice), a aniž by Havla jmenoval, označil přítomnost „jednoho z českých disidentů“ za „překvapivou kuriozitu“. „Den předtím,“ napsal, „pomlouval náš život stejný muž v českém vysílání rozhlasové stanice Hlas Ameriky. Když vezmu v úvahu, že si Folková Lipnice vepisuje do štítu politické heslo Písní za mír, byla tato ‚náhodička‘ svědectvím trochu jiných a říkám otevřeně provokačních záměrů. Škoda kaňky na akci jinak dozajista smysluplné.“ Zdá se mi užitečné zařadit alespoň ve stručnosti Pavelkův článek do dobových souvislostí – už jen proto, že aféra Havel na Lipnici není jen zajímavá drobnost, ale docela výmluvně ukazuje poměry v ČSSR za tzv. „perestrojky“ neboli „přestavby“, a to pouhý rok a pár měsíců před zhroucením režimu.

Především: Rudé právo, kde pracoval pan Pavelka, bylo hlavním „tiskovým orgánem“ KSČ. Pokud v něm vyšel příspěvek, který dehonestoval jakýkoli počin či událost například v kulturní oblasti (a vůbec ve společenském životě), znamenalo to víc, než že se autor z utilitárních důvodů podílí na propagandě, že například demonstruje osobní poslušnost a přikrčenost. Redaktoři Rudého práva sdělovali čtenářům oficiální postoj vedení strany: list určoval, co si mají všemožné orgány na nižších úrovních myslet, a tedy jakou pozici mají v dané věci zastávat, byť by se jednalo o zdánlivou prkotinu („kuriozitu“). Proto po dehonestujících příspěvcích v Rudém právu často následovala aktivita různých institucí (krajských, okresních a místních výborů KSČ, organizací SSM, Národní fronty atd.), přičemž „adresátům“ zpravidla stačil náznak (zaznamenali jsme „provokační záměr“) a sami již na základě dlouholeté praxe dovodili, jak se mají zařídit. Rudé právo plnilo mj. roli rychlého oznamovatele v hierarchickém bolševickém systému. Státní bezpečnost se angažovala paralelně – s tiskem jistě spolupracovala, ale plnila vlastní úkoly.

Pokud jde o „přestavbu“, která probíhala v Sovětském svazu a jejíž součástí byla v tamních poměrech nebývalá svoboda projevu (důsledek „glasnosti“, „otevřenosti“), stačí zde asi napsat, že vedení KSČ uvrhla do nejistoty a zmatku. Místní komunisté nemohli politické změny v SSSR ignorovat (Moskva jim určovala směr a byli na ní závislí), současně však měli hrůzu z opakování Pražského jara, které jim sovětské reformy podezřele připomínaly. Přistupovali tedy ke „glasnosti“ s krajní nechutí. Moc většiny funkcionářů komunistického aparátu se odvíjela od kolaborace a posrpnových čistek: dobře věděli, že kdyby v ČSSR připustili příliš svobodnou diskusi, dřív nebo později by se například otevřela otázka srpna 1968 a jeho následků, což mohlo vést přinejmenším k tomu, že by komunistické starce nahradili mladší ambiciózní soudruzi. V ČSSR tedy v rámci „přestavby“ docházelo podle sovětského vzoru k mírným reformám a k mírnému uvolnění poměrů, to však provázela výrazná ostražitost: jakmile měla gerontokracie pocit, že je ve společnosti příliš svobodný pohyb, že si někdo počíná příliš nekonformně, okamžitě utáhli šrouby. Výsledkem byla ambivalentní situace, která se projevila i v „případu Havel na Lipnici“.

Při příležitosti dvacátého výročí počátku sovětské okupace se v srpnu 1988 konala v Praze první ze série velkých protestních demonstrací – účastnilo se jí asi deset tisíc lidí a komunistický establishment to zaskočilo. Václav Havel vystoupil na Lipnici o dva týdny později, v sobotu 3. září 1988. V rozhovoru s Janem Rejžkem, který ho pozval na pódium, neřekl nic „výbušného“, pouze pozdravil publikum, učinil pár neškodných narážek a projevil radost z atmosféry (viz záznam zde). Problém pro nervózní komunisty (a tedy i pro Pavelku) představovala už jen samotná Havlova přítomnost. O tom, jakou paniku vyvolala pouhá skutečnost, že se V. H. objevil na pódiu při veřejné akci, svědčí i dramaturgyně festivalu Jarmila Poláková. V rozhovoru pro archiv Paměť národa (dále PN) vzpomíná na reakci přítomného příslušníka StB z Havlíčkova Brodu Viktora Púčaly, který se prý bezmála sesypal: „Snažila jsem se mu vysvětlit, že přece nic tak hrozného nezaznělo. – ,To je ale přece jedno! Prostě tu vystoupil Václav Havel!‘ – A vyprávěl mi o tom, že je jen vyučený strojvůdce a že u toho měl zůstat… že ho teď čeká šílený průšvih.“
 


Václav Havel s Janem Rejžkem na Lipnici, zdroj: Paměť národa a archiv Jarmily Polákové 
 

Pavelkův článek, hodnotící průběh festivalu, vyšel v Rudém právu hned v pondělí 5. září a je „přestavbově“ výmluvný jako celek, nejen v pasáži o Havlovi: vychválil například Vladimíra Mertu (to už se smělo), naproti tomu negativně hodnotil vystoupení dua Pohled, „průhledně a neuměle plagujícího českého písničkáře, který žije v zahraničí“ (vztyčený prst, emigranti až na výjimky pořád představovali nežádoucí téma). Také se mu nezamlouvala „proklamativně pojatá všeobjímající křesťanská láska“, která prý měla v podání Ivana Hoffmana „podivnou pachuť licoměrně paušalizující kritiky a zapškle bigotního gesta“ (opět vztyčený prst, náboženská víra při veřejných akcích rovněž zůstávala nežádoucí). Havel na pódiu oficiálního festivalu, to bylo nežádoucí vrcholně: v rámci „přestavby“ sice docházelo k tomu, že například někteří do té doby zakázaní spisovatelé byli v oficiálním tisku milostivě vzati na vědomí, ale výhradně jako literáti (nikoli dejme tomu jako lidé z opozice) a výhradně v režii režimních dohlížitelů – Václav Havel byl jako nejznámější disident nepřijatelný, stejně tak třeba Ivan Martin Jirous (naposledy vězněný od 20. října 1988 do 26. listopadu 1989).

Rudé právo Pavelkovým článkem poplašně zatroubilo a systém se dal poměrně rychle do pohybu v navyklých kolejích. Lipnický festival zaštiťoval havlíčkobrodský klub Osma, zřizovaný Socialistickým svazem mládeže. Klub, který se shodou okolností nově otevíral v září 1988, vedl člen KSČ Jan Hammer a program s ním připravoval Pavel Šimon (nestraník, nebyl ani v SSM). Jan Hammer vzpomíná (viz archiv PN), že pár dní po festivalu se musel dostavit na okresní oddělení StB, kde mu příslušníci Krajské správy z Hradce Králové dokola přehrávali videozáznam Havlova vystoupení a nutili ho, aby udával jména lidí, kteří se objevovali na obrazovce. Nebyl to prý jediný výslech – a politický tlak a stres podle všeho značně přispěly k tomu, že u Jana Hammera v těch dnech propukla duševní nemoc a skončil s dlouhodobými vážnými problémy v psychiatrické léčebně.

Dne 26. září 1988 přijal východočeský Krajský výbor SSM „Opatření (…) k zamezení zneužití akcí pro mládež k působení protisocialistických sil“. Materiál, který podepsal tajemník KV SSM Evžen Matějka, je označen jako důvěrný, je určen podřízeným složkám SSM a mimo jiné se v něm praví: „na základě protisocialistických vystoupení hudebních souborů a jednotlivců na folkovém festivalu ,Písní za mír‘ /Lipnice 3. 9. 1988/ vydávám vnitřní pokyn k zamezení účinkování (…) s platností do 31. 12. 1988 u těchto souborů (…)“. Následuje seznam devatenácti hudebních skupin a jednotlivců, pro něž platil zákaz vystupování ve východočeském kraji (s výjimkou Jima Čerta nešlo o žádný underground, ale většinou o oficiálně vystupující hudebníky, pro jistotu jsou na seznamu i ti, o nichž se Pavelka zmínil pochvalně). Rovněž bylo zakázáno „využívat při akcích“ Jana Rejžka a Jarmilu Polákovou atd. Důvěrný materiál ovšem kdosi z rozčilených kulturních pracovníků předal dál – a jako dokument, který nepotřebuje komentář, ho zveřejnily samizdatové Lidové noviny (11/88).

Zřejmě i proto reagoval v listopadu 1988 na východočeské „opatření k zamezení“ redaktor týdeníku Mladý svět Luboš Beniak. Jeho úvodník v č. 48 je dalším dokladem podoby „přestavby“ v Československu. Na jedné straně je náhle možné, aby zaměstnanec oficiálního svazáckého časopisu veřejně polemizoval s názory krajského tajemníka SSM (o deset let dřív nepředstavitelná věc), na druhé straně je třeba věnovat pozornost autorově argumentaci. Beniak citoval Pavelkův článek z Rudého práva jakožto autoritativní zdroj a poukazoval na nesmyslnost paušálního východočeského zákazu pro všechny hudebníky. S tím, že přece „podle všech očitých svědků, se kterými jsem mluvil, došlo k porušení vztahu mezi účinkujícími a pořadateli jen v případě konferenciéra [tj. Jana Rejžka – pozn. A. D.], jak bylo jednoznačně popsáno v Rudém právu“. Dále informoval o svém rozhovoru s tajemníkem Evženem Matějkou, postavil se proti tomu, že zákaz vystupování byl vydán tajně (resp. s označením „důvěrné“), a pokračoval: „Domnívám se (…), že na čin, provedený veřejně, před početným publikem, je správné reagovat také veřejně (v tomto případě asi na stránkách deníku Mladá fronta) a nikoli aktem z arzenálu kabinetní politiky (…) Utajovaný trest má smysl pouze jako následná represe, zatímco trest vynesený veřejně by působil i jako preventivní opatření. Pro příště by už všichni hudebníci i diváci věděli, co na svazáckých akcích ve Východočeském kraji lze a co nelze. Navíc by při veřejném vyhlášení zákazu-trestu bylo možné zdůvodnit jej, vysvětlit, a tím posílit jeho výchovný či převýchovný efekt.“

Dovedu si přestavit, že v roce 1988 mohli někteří lidé z tzv. šedé zóny pohlížet na Beniakův článek s jistými sympatiemi (snažil se oponovat absurdnímu krajovému zákazu, zastával se postižených hudebníků, plédoval pro veřejné jednání), ale když si jeho argumentaci čte nezatížený, svobodně uvažující čtenář, vyniká tak akorát odpudivost a marnost dobové oficiální „diskuse“. Beniak žádal, aby mohli svobodně vystupovat ti, kdo přece nic protisocialistického neprovedli (a ať si to odnese problematický konferenciér), volal po otevřenosti, avšak podobně jako Pavelka si nedovolil zmínit, že lipnický problém se týká Václava Havla (s výjimkou specializovaných denunciačních textů tabuizovaného muže). Ani v době „přestavby“ nemohl otevřeně napsat (a možná mu to dokonce ani nepřišlo na mysl), že zakazovat cokoli a kohokoli kvůli tříminutové přítomnosti disidenta-dramatika na pódiu je nesmysl – zato provedl pokřivenou úvahu o „veřejném trestu“ a jeho „převýchovném efektu“. Časopis Mladý svět byl i v roce 1988 opravdu odpudivý – a zvlášť to vyniká ve srovnání se svobodným vyjadřováním v jakémkoli samizdatu.
 


Václav Havel na Lipnici, zdroj: Paměť národa a archiv Jarmily Polákové

Nevím, jestli východočeský zákaz pro hudebníky ze seznamu KV SSM platil až do konce roku, každopádně nelze tvrdit, že by aféra Havel na Lipnici skončila „dobře“. Případ měl důsledky například pro klub Osma v Havlíčkově Brodě, na který zaměřily svou pozornost příslušné režimní orgány. V archivu Jana Hammera se dochoval koncept protestního dopisu příznivců Osmy ze 7. října 1988 (měl být zaslán redakci nespecifikovaných novin), v němž se lze dočíst o lipnické aféře a také o tom, že v době Hammerovy hospitalizace na psychiatrii proběhl v klubu koncert punkové kapely Hrdinové nové fronty. Odpovědným pracovníkem a Hammerovým zástupcem byl tehdy již zmíněný Pavel Šimon, kterého podle dopisu čekalo předvolání na OV SSM, kde se dozvěděl, že nic podobného se již nesmí opakovat. V říjnu mu byl zakázán plánovaný koncert Psích vojáků. Dochovala se rovněž „Zpráva o bezpečnostní situaci a dodržování socialistické zákonnosti v okrese Havlíčkův Brod za období duben–listopad 1988“, kterou 19. prosince 1988 schválilo tamní předsednictvo OV KSČ (s označením „tajné“), v níž se mimo jiné píše o „snaze vedení klubu dovážet do Havl. Brodu ,kulturu‘, která má často polooficiální charakter a k níž jsou známy poznatky o negativním ovlivňování mládeže“. S touto „snahou“ se havlíčkobrodští komunisté vypořádali tím, že Pavla Šimona vyhodili (a začala se o něj intenzivně zajímat StB, mimo jiné v souvislosti s jeho dalšími, již nezávislými aktivitami). Hammer se do práce nevrátil. Klub Osma, který chtěl původně v rámci „přestavby“ pořádat koncerty nezávislých hudebníků (v plánu byly vedle P. V. O. koncerty Půlnoci, Garáže atd.), pak dostal nové vedení a podle dochovaného programu z dubna 1989 v něm probíhaly osvědčené nekonfliktní diskotéky.

K dobovým paradoxům a výchylkám patří, že po „rázných opatřeních“, která následovala po lipnické aféře, se 10. prosince 1988 (Den lidských práv) konala v Praze na Škroupově náměstí povolená demonstrace, na níž mezi jinými vystoupil i Václav Havel. Regionální komunističtí funkcionáři (a nejspíš i Pavelka a Beniak) z toho museli mít v hlavách slušný zmatek. O den dřív se Havel zúčastnil snídaně signatářů Charty 77 s Françoisem Mitterrandem, kterou si francouzský prezident vyžádal, a představitelé Československa, jimž na hladkém průběhu významné oficiální návštěvy velmi záleželo, mu nedokázali nevyhovět. Ze stejného důvodu zřejmě připustili také opoziční veřejnou akci, na níž Havel příznačně prohlásil, že žijeme „v době plné protikladů. Na jedné straně moc stupňuje represe proti svobodně se projevujícím občanům (…), na druhé straně se společnost začíná zbavovat břemene strachu a stále více lidí se nebojí projevit své pravé mínění.“

Když Mitterrand odletěl, režim se vrátil ke své podstatě. Stupňoval represi, která dosáhla jednoho z vrcholů během Palachova týdne (1 400 zatčených, zátah provázela kampaň ve sdělovacích prostředcích, jíž opět udávalo tón Rudé právo). Václav Havel byl 16. ledna 1989 zatčen a v únoru odsouzen k devíti (po odvolání osmi) měsícům vězení. 23. února vyšel v Rudém právu známý celostránkový denunciační článek Kdo je Václav Havel?, podepsaný šifrou (Red) a připisovaný Jaroslavu Kojzarovi. Po nebývale silných protestech z domova a hlavně z ciziny byl Havel v květnu podmínečně propuštěn.

Není účelem tohoto textu řešit otázku, proč se komunistický režim v Československu za pár měsíců zhroutil, nicméně vedle sílících občanských protestů (represe je spíš posilovala, než tlumila) v tom hrála zcela zásadní roli změna sovětské politiky – Moskva zkrátka opouštěla své středoevropské kolonie. Pravda je, že konec osmdesátých let v Československu symbolizuje nejen často připomínané uvolnění, ale také a možná především neutuchající, resp. sílící útlak, často výběrový a často mnohem horší v menších městech a v případech veřejně méně známých lidí. Komunisté si nedovolili kriminalizovat například umělce z tzv. šedé zóny, nicméně u disidentů a mladších opozičních aktivistů to bylo jiné. Pro zajímavost: 9. listopadu padla Berlínská zeď a ve stejný den poslal Okresní soud v Táboře na rok do vězení za pobuřování dvaadvacetiletého Jiřího Jelínka – dopustil se řady „přečinů“, mimo jiné byl v květnu 1989 zatčen, když se na oficiální prvomájové demonstraci v Praze pokusil rozvinout transparent s požadavkem, aby byl Václav Havel propuštěn z vězení.

P. S.: V roce 1989 se Pavelkův článek z Rudého práva stal součástí vystoupení skupiny Ženy na festivalu Rockfest. Občas se uvádí (Pavel Klusák, Jan Burian), že členové skupiny zpívali pasáž „Škoda kaňky na akci jinak smysluplné…“ na melodii písně Škoda lásky. Podle vzpomínky jednoho z aktérů to bylo jinak, Pavelkův článek byl čten a ostatní členové skupiny to provázeli písní známou z podání Michala Tučného „Pověste ho vejš, ať se houpá, pověste ho vejš, ať má dost, pověste ho vejš, ať se houpá, že tu byl nezvanej host…“. Neměl jsem čas to dál ověřovat, ale zdá se mi nemožné takovou věc aspoň nezmínit.