Pro Francouze znamená konec léta i rituální „návrat“ knižních novinek. Jakkoli se nový rok ve většině zemí slaví až v lednu, Francie prožívá každoroční obnovu literárního života právě teď, v září.

Zářijová francouzská knižní slavnost není obyčejná. Má svá pravidla. Svůj začátek i konec. Svá ocenění. Svůj skandál. Své stálice. Své objevy. Ani velmi pružný literární kritik si netroufne tvrdit, že by už okusil ze všech knižních novinek. Vždyť letos ve Francii vyšlo přesně 646 domácích a zahraničních románů! (O dramatu a poezii se jakožto o méně komerčních žánrech i méně mluví, a snad proto si čtenář často zapamatuje jen ono závratné číslo publikovaných próz.)

Jak si tedy na slavnosti vychutnat to pravé? Každé médium se snaží hned na začátku navnadit čtenáře tím zaručeně nejlahodnějším ovocem. Například Rádio France Culture ve spolupráci s časopisem Nouvel Observateur už minulý týden „zvolilo“ deset nejoblíbenějších románů, aniž by bylo obyčejnému smrtelníkovi úplně jasné, na čem ona oblíbenost stojí. Mezi vybranými francouzskými autory zde na horních příčkách najdeme Réanimation Cécile Guilbertové (Resuscitace, Grasset), La Première Défaite Santiaga H. Amigoreny (První prohra, P.O.L.) a Lame de fond Lindy Lêové (Spodní zpětný proud, Christian Bourgeois).

Vedle podobných žebříčků, které si sestavují i velké deníky, ale třeba také knihkupci, se postupně každý týden začnou objevovat žebříčky nejprodávanějších titulů. Čtenář si tak už v druhé polovině září může ujasnit, jakou knihu si do Vánoc musí nutně přečíst a v tomto přesvědčení ho mají ještě utvrdit velké i menší literární ceny, které se těm „nejlepším autorům“ rozdají na sklonku podzimu. Na závěr slavnosti tedy.

V minulých týdnech už také vypukl letošní literární skandál. V předchozích letech se kauzy většinou nesly v duchu otázky, kam až literatura vůbec smí. Michel Houellebecq například ve své knize Mapa a území (česky v Odeonu 2011) okopíroval slovo od slova některé články z Wikipedie. Virginie Despentesová surově reprodukovala svou osobní zkušenost prostituce v románu Baise-moi z roku 1993 (Ošoustej mě, Flaurent Massot). Christine Angotová šokovala v roce 1999 tématem incestu ve stejnojmenné knize. Letos si své místo na skandálním výslunní vydobyl spisovatel a editor Gallimardu Richard Millet. Jeho pamflet nazvaný Langue fantôme suivi d'Éloge littéraire d'Anders Breivik (Přízračný jazyk, Literární chvála Anderse Breivika, nakladatelství P.-G. de Roux), vyvolal celou řadu rozhořčených reakcí. Jean-Marie Clézio ho označil za odporný. Tahar Ben Jelloun veřejně požádal o Milletův odchod z Gallimardu. Annie Ernauxová napsala do Le Monde reakci s výmluvným názvem „Fašistický pamflet Richarda Milleta zneucťuje literaturu“, kterou mimo jiné podepsali Tahar Ben Jelloun, Nancy Hustonová, François Bon, Mathias Énard, Alain Mabanckou, ale i mnozí další. Richard Millet, dosud uznávaný autor a vynikající redaktor, se ve svém textu staví do pozice prokletého básníka, který sice neschvaluje Breivikův čin, ale ideologii masového vraha namířenou proti multikulturalismu, přistěhovalectví a muslimům „literárně“ oslavuje. Podle Milleta nese demokratická společnost otevřená vůči muslimům a cizincům vinu za nečistotu francouzského jazyka a za soumrak literatury. Francouzská literatura podobnými politicky kalnými vodami v minulosti už plula, připomíná francouzský historik Pierre Nora, ale pravda je, že „už nejsme v dobách surrealismu a Aragona, Céline už tu jednou byl“. Richard Millet v pátek nakonec ze svého prestižního místa redaktora Gallimardu odstoupil.

Jistě, minulost je minulost. O Aragona a o Célina se kritici už přeli. Otázkou zůstává, co polemika kolem Milleta současné literatuře přinese. Pokud provokatéři typu Angotové, Despentesové, Houellebecqa nebo i Beigbedera kromě zmíněných skandálů posunuli tázání kolem možností a hranic literatury směrem do celospolečenského měřítka, je Milletův text o to znepokojivější. Bylo skutečně nutné hostit na letošní knižní slavnosti Breivikovu „rasu“ s „krví“ a Milletovu „čistotu jazyka“ se „smrtí literatury“? A vzápětí veřejně deklarovat, co stále ještě má znamenat literatura ve svém humanistickém pojetí?

Co zbude po skandálu kromě pachuti ztuchlého ovoce? Stálice namísto útěchy. Například François Bon právě vydal nový román Autobiographie des objets (Autobiografie předmětů, Seuil). Laurent Gaudé Pour seul cortège (Namísto průvodu, Actes Sud). Mathias Énard Rue des voleurs (Zlodějská ulička, Actes Sud).

Co zbude po slavnosti? Potěšení z literatury. Objevy. Asi jich nebudou stovky. Které to budou, čas ukáže.