V souvislosti s blížícím se Večerem RR tento čtvrtek, 12. ledna, v Kavárně Na Boršově, jehož část bude věnována Nervalovým Chimérám v novém překladu Jiřího Pelána, publikujeme na Bubínku Revolveru úryvky ze Skic k Gérardu Nervalovi, které jejich autor Miloslav Topinka pro tuto příležitost zkrátil a zároveň doplnil oproti původnímu verzi z roku 1999 (knižně vyšla v souborném vydání Topinkových esejů Hadí kámen v nakl. Host 2007).
RR
 


Portrét rytý Eugènem Gervaisem, 1854


Skici k Gérardu Nervalovi (úryvky)
Miloslav Topinka

Antonin Artaud (18. března 1936 v „Revolučním poselství“):
„Já, kterého psaná poesie nudí čím dál víc, jsem došel k tomu, že celá francouzská poesie za posledních sto třicet let je obsažena výlučně v dvanácti sonetech Gérarda Nervala, v několika básních Charlese Baudelaira a v ‚Sezóně v pekle‘ Arthura Rimbauda.“

* * *

Dvanáct sonetů „Chimér“ psal Gérard de Nerval třináct let. Nejranější z nich je „Kristus na hoře Olivetské“. „Chiméry“ vyšly v lednu 1854, na závěr souboru Nervalových próz „Dcery ohně“. Každým veršem tu doslova prolíná zvláštní, rovnoměrně rozptýlené světlo. Není ani pronikavě oslňující, ani příliš ztlumené. Vize, vzpomínky, věštby, ticho. Křehká architektura, kde není přebytečné jediné slovo. V „Chimérách“ stačí pohnout jediným slovem, a text se zhroutí. V předmluvě k třetí, revidované verzi svého překladu Fausta z roku 1840 Nerval napsal: „Goethe nechal vyjít poesii z jejího prostoru a vrhl ji do propasti té nejdobrodružnější metafyziky.“ Ale v „Chimérách“ nejde o žádné vržení poesie do metafyziky ani o žádnou absolutní formu. Jde o samy limity a meze poesie.

* * *

První část Nervalovy prózy „Aurelie“ je záznamem krize z roku 1841, Nervalova prvního záchvatu šílenství a pobytu v sanatoriu. Začátkem června 1842 umírá herečka Jenny Colonová, jeho „jediná hvězda“, „Aurelie“. První část „Aurelie“ vyšla v „Revue de Paris“ 1. ledna 1855. Končila slovy (v překladu Jiřího Pelána): „Rozčilené stíny s křikem prchaly, črtajíce ve vzduchu osudové kruhy jako ptáci před příchodem bouře.“ Druhou část odevzdal Nerval za tři týdny. Přátelům si však stěžoval, že ji není schopen dopsat, že se nedokáže plně soustředit.

* * *

Už týden nikde nebydlí. Toulá se Paříží, i po předměstích, věří, že jedině fyzická námaha odvrátí další ataku nemoci. Bojí se, že ho zase odvezou do blázince k doktoru Blancheovi do Passy. Ledové sprchy, brutalita ošetřovatelů, posměšky, urážky, ponižování. Druhý díl „Aurelie“ končí náhle, příkrým zlomem. Balancování nad propastí, z něhož mrazí. „Aurelii“ Nerval prochází hranicí mezi životem a smrtí, tam a zpět, a všechno zaznamenává. Je tady, a zároveň tam. Nahlédnout za smrt a zase se vrátit. Jako Osiris, Orfeus nebo Dante.

Pár dní před smrtí ještě Nerval navštěvuje přátele, jednoho po druhém. Vypadá to téměř jako zastavení na poslední cestě. Vrací se na místa, kde byl šťasten. V pondělí 22. ledna je u Asselineaua, v úterý u bibliofila Jacoba, kam přináší seznam svých textů, jak ho o to žádali. Zahrnuje do něho i texty, které nikdy nenapsal. Ve středu píše tetě: „Dnes večer mě nečekej, noc bude černá a bílá.“ Objevuje se na večírku u Madame Personové, baví se, recituje tam Ronsarda. „Cesta je vytyčena, je třeba ji jen sledovat.“ Vystupuje nahoru na Notre-Dame, až na úroveň můstku, který spojuje obě věže. Odtud dlouze sleduje let havranů. Z jeho křivek se snaží vyčíst znamení vůle bohů.

* * *

Tu poslední noc je kolem druhé hodiny ranní zadržen a předveden na policejní okrsek v pařížských Halách. Ale tam ho znají, takže ho zase pouštějí jako neškodného blázna. Hospodský z krčmy v uličce U Staré lucerny si později vzpomněl, že se k němu v noci kolem třetí hodiny ráno kdosi dobýval. Neotevřel. V pátek 26. ledna 1855, kolem sedmé hodiny ranní, se Nerval v zasněžené Paříži věší v uličce U Staré lucerny nedaleko Châtelet. Když ho objevili, měl na hlavě klobouk. Byla mrazivá noc, minus osmnáct stupňů, na zamrzlé Seině plavaly bloky ledu. Nenašli u něho nic, než skici k nedokončené Aurelii, s ještě nedokončenou větou. Zmizely kabalistické medailony, které nosil stále s sebou, hodinky, které na Nový rok dostal od tety, i magické skleněné talismany. Zřejmě ho okradl nějaký hadrář, který na něho narazil.

Místo, kde se oběsil, si Nerval zřejmě vybral už předem. Úzké schodiště, mříž zábradlí. Sestup do pekel. V kleci, zavěšené na zdi noclehárny, se choulil ochočený havran, na kterého se Nerval chodil často dívat; tvrdil o něm, že patřil královně ze Sáby, jejíž skleněný diadém nosil stále u sebe.

* * *

Řeči havranů se Nerval učil ze slovníku, jehož autorem byl slavný politik, ekonom a diplomat Pierre Dupont de Nemours, který se za francouzské revoluce 1789 stal presidentem Národního ústavodárného shromáždění. V srpnu 1792 však v Tuileriích osobně bránil Ludvíka XVI. a Marii Antoinettu před rozzuřeným davem, takže byl odsouzen ke smrti gilotinou. Zachránil ho jen pád a poprava Robespierra. V roce 1799 emigroval i s rodinou do Ameriky. Sestavováním slovníku jazyka havranů strávil Dupont de Nemours dvě zimy. V pusté krajině, uprostřed sněhu, v naprostém tichu, jen s tužkou a malým zápisníkem v rukou, sledoval chování a křik havranů a jejich řeč si zapisoval na lístky. Slovník se mu nakonec smrskl na 25 základních slov. V překladu znamenají: zde, tam, vpravo, vlevo, vpřed, stůj, potrava, dej pozor, ozbrojený člověk nablízku, zima (chladno), teplo, odlet.

* * *

Strhující je Nervalova cesta za hvězdou. Klouže po vlákně světelného paprsku, napjatém mezi ním a hvězdou. Jde sám prázdnou ulicí, brouká si jakousi tajemnou píseň, jakoby zaslechnutou v jiném životě. Oči stále upírá ke hvězdě. Ta se postupně zvětšuje, je už docela blízko. Nerval se zastaví, strhává ze sebe šaty a hází je kolem sebe. Se vztaženýma rukama očekává okamžik, kdy si ho hvězda jakoby magnetem přitáhne k sobě. Náhle záchvěv – jako by se mu zastesklo po Zemi. Klesá zpět. Obklopen noční policejní hlídkou, pere se s ní. Leží spoutaný na polním lůžku, snad na strážnici, snad už v blázinci. Před očima se mu míhají kruhy, podobné kruhům na vodě. Pohybují se, tříští se, září. Chce se na sebe podívat do zrcadla, ale vzápětí si to rozmyslí. Každý člověk má svého dvojníka – ale pokud ho spatří, smrt je už blízko. Zrcadlo, oslnění. Vstup do smrti zrcadlem. Nerval zavírá oči. Vidí sám sebe, jak vychází z místnosti. „Ale to je omyl!“ volá. „Hledali mne, ale odchází někdo jiný!“ Tropí povyk. Probouzí se v ústavu. Světla a barvy se rozkládají.

* * *

Jindy Nerval dlouho pozoruje pád listu, let hmyzu, přelet ptáka, vnímá tvary oblaků. Kaluže vody visí ve vzduchu jak mraky, tak husté, že by se z nich daly trhat chomáče. Nebo naráží na zídku rozdroleného zdiva. Buď jde o zídku hřbitova, nebo o zeď blázince. Pod zídkou leží na zemi kámen-prsy. Nerval zdvíhá kámen – ano, jsou to prsy Aurelie. A někdo za ním (je to jen hlas) říká: „Je v nich celý vesmír!“ Nerval se ohlíží, ale nic. Probouzí se na lůžku. Už není spoután. Dozvídá se, že Aurelie je mrtvá.

* * *

Nerval často užíval pojmu s e n. Ale nikdy nesnil, všechny jeho sny jsou vlastně paraboly, vzpomínky, záznamy něčeho viděného. „Jde o to, co kdo uviděl,“ jak přesně řekl Josef Šíma.

* * *

Analogie jsou zarážející. Analogie s Nervalovým sestupem do pekel, Rimbaudovou „Sezónou v pekle“, se „Zlomky“ a „Návratem ke všemu“ Rogera Gilbert-Lecomta. „Každý sestup do sebe, každý pohled do nitra nás samých je současně vzlétnutím k nebi, nahlédnutím do opravdového vnějšího světa,“ říká před Nervalem už Novalis.

* * *

Jeden z Nervalových přátel vyprávěl, jak jednou doprovodil Nervala do pokoje, který si na čas pronajal a ve kterém bydlel. Pod stěnou stála pouze postel a na zemi se válelo několik neforemně nacpaných pytlů od mouky. „To je moje lůžko a moje knihovna,“ vysvětloval Nerval.

Gautier kdysi vypočítal, kolik knih Nerval prostudoval, než napsal „Královnu ze Sáby“. Hory vědeckých spisů, vysedávání po knihovnách, štrachání v regálech, bloudění po zapadlých antikvariátech. A výsledkem je báje.

* * *

V záznamech nazvaných „Memorabilia“, podle Swedenborgových „Memorabilií“, uváděných v závěru nedokončené druhé části „Aurelie“, v záznamech, jež mají tak blízko k Rimbaudovým „Iluminacím“, čteme (v překladu Jiřího Pelána): „Náhle zazářila hvězda a odhalila mi tajemství světa a světů. Hosana! Mír zemi a slávu na výsostech.“

* * *

„Uvažuji občas, jestli bude někdy ve Vídni revoluce,“ říká Nerval. „Žulové desky chodníků, perfektně uložené, jsou položeny tak hustě vedle sebe a navzájem tak pevně spojeny smolou, že se zdá vůbec nemožné, aby je bylo možno vyrvat na stavění barikád.“

* * *

A pak ta chůze. Stále to stejné, stále totéž. Bloudění, vyčerpávající cesta. Cesta/proměna. Krajina, vesmír i tělo se proměňují. U Nervala, Rimbauda, stejně jako u Hölderlina, Máchy nebo Chlebnikova.

Z Nervalových dopisů: „Nevím, jak jsem prožil včerejší den. Prochodil jsem jej.“ A jinde: „Ostatně, co bych vám měl říci o tom, jak jsem strávil tento den? Podobá se většině dnů jiných: dlouho jsem chodil, abych utišil svůj žár, který dovedu zvládnout jenom únavou, a svůj nepokoj, jehož se mohu zbavit jenom zmalátnělostí. Dlouho jsem chodil…“ Toulá se v noci pařížskými ulicemi, bez svrchníku, přespává u přátel nebo někde v krčmě, někdy ve vápence na předměstí. Kapsy plné rukopisů. Nemá strach vůbec z nikoho, je přesvědčen o zvláštní magnetické síle. Pohyb, cesta. Cesta za hvězdou, klouzání na paprsku světla.

* * *

Co všechno prý Nervala ovlivnilo, z čeho všeho čerpal: svobodní zednáři, kabala, pythagoreismus, teosofie, kosmogonie Indů, Peršanů, Chaldejců, astrologie, hermetismus, staré germánské legendy atd. atd. Zřejmě ano, jako mnozí jiní, ale „vidoucím“ z nich byl jen Nerval.