Dílo Františka Skály mi bylo vždy sympatické. Komu by se taky nelíbily jeho objekty z přírodních materiálů, jemně sugestivní sošky z naplaveného dřeva či mořských řas z počátku devadesátých let, ručně psané a ilustrované deníky z cest či objekty ze samorostů? Umělcův rukopis je v těchto artefaktech lehce zřetelný, jako by autor přírodě jen vypomáhal v tvoření, ať už je to vědomou součástí konceptu, či nikoli. Pochyby ohledně Skály mi poprvé přišly na mysl při sledování filmu Kuky se vrací. Skála sice spolupráci na Svěrákově filmu odmítl, režisér se jím pouze inspiroval,[1] přesto mě právě tato souvislost upozornila na některá úskalí Skálovy tvorby. Svěrákův film jsem sledovala se studenty v Austinu a jeho evokace přirozeného, zemitého, organického světa mě zaujala. Zároveň jsem ji ovšem – možná i díky zeměpisnému odstupu, který přeje zkratkám – vnímala jako jakýsi typicky „český“ vývozní artikl: jako umnou a laskavou, „skromnou“ výtku vůči umělosti, korporátnosti a sterilitě světových disneyovských filmů pro děti, v tomto případě ovšem zakódovanou jen zdánlivě paradoxně v produktu, který měl kromě jiného velmi promyšlenou reklamní kampaň, včetně titulního medvídka na prodej.

Zážitek s Kukym se mi vybavil letos v létě na Malostranském náměstí, kde se Skálův prastánek – provozovaný v souvislosti s jeho výstavou právě probíhající ve Valdštejnské jízdárně (kurátor Tomáš Pospiszyl) – ve své skromnosti triumfálně tyčil jakožto pokus o (znovu)získání veřejného prostoru a implicitně i jako kritika expanzivních podniků typu Starbucks, jehož „stánek“ sídlí hned vedle. Kávu ve Starbucks kupuji pouze v Americe a jen tehdy, když není jiná možnost, a to se stává málokdy. Na Malé Straně mě, přinejmenším teoreticky, Starbucks začal zajímat. Podnik ze Seattlu je méně okázalý než ambiciózní prohlášení v letáčku provázejícím Prastánek,[2] a také pobočka na Malostranském náměstí je vypravena poměrně decentně. Lákalo mě, opět pouze teoreticky, otestovat oba podniky v jakémsi antropologickém experimentu: co se manifestuje koupí ledové vanilkové kávy se sojovým mlékem ve Starbucks, a co znamená gesto koupě kofoly či piva v Prastánku?

Skálovy velké výstavy (té ve Valdštejnské jízdárně předcházela roku 2004 výstava v Rudolfinu) mají vesměs pozitivní odezvu u širšího diváctva. V souvislosti s poutači na výstavu v Rudolfinu napsala Pavla Pečinková v Revolver Revue (č. 58/2005, též v knize Je třeba si vybrat, 2007), že ji od vstupu do výstavních sálů takřka odradily. Svůj zážitek z výstavy samotné, resp. z děl na ní ukázaných, ale v recenzi nakonec formulovala pozitivně. Jako by Skálova laciná (sebe)publicita a podbízivá a příliš teatrálně pojatá instalace jeho díla v Rudolfinu stály v rozporu s většinou vystavených prací, v nichž viděla „spíš citlivou a netezovitou konfrontaci lidského a přírodního, pomíjivosti a trvání, banálního a posvátného“. Pečinková ve svém pronikavém textu zasadila Skálovo dílo do klasické tradice chápání umělecké tvorby jako napodobování přírody i tvoření v paralele s přírodou, aristotelského (a můžeme dodat i goethovského) Nachahmung či mimesis. Popsala různé formy Skálovy práce: užívání přírody jako readymades; „pomáhání přírodě“, manipulování s přírodninami. „Ve svých vrcholných kouscích dokáže vzbudit iluzi, že jeho umělý svět je světem přirozeným“. A uzavírá: „Na přelomu 21. století tedy Skála úspěšně aktualizuje aristotelské pojetí umění odvozeného z přírodního dění: bere z přírody látku a dává jí ‚tvar, který má v duši‘.“

Domnívám se, že k pochopení Skálova díla je důležité zaznamenat ještě další rovinu jeho tvorby, obzvlášť výraznou na výstavě v Jízdárně. Skála se nestaví bezprostředně k přírodě, ale k tomu, jak ji uchopuje a prezentuje „muzeum“. Používám uvozovky, mám totiž na mysli výrazný sebe-reflexivní trend muzejních a galerijních institucí v posledních desetiletích. Muzea často reflektují svou vlastní činnost a potažmo sběratelství jako takové, včetně klasifikací, taxonomií, vědeckých i etických aspektů muzeologie. To je tematizováno v expozicích, ať už jde o to vypořádat se se sporným původem konkrétních artefaktů (díla zabavená nacisty či komunisty či díla „přírodních národů“ s podobně kontroverzní historií), anebo prostě o reflexi muzeologické a výstavní praxe jako takové. Vybírám jen z bezprostředních zážitků posledních měsíců: newyorské The Drawing Center vystavovalo kresby z vědecké expedice do tropických pralesů, včetně rekonstruované laboratoře badatele (Exploratory Works: Drawings from the Department of Tropical Research Field Expedition), v současné době pořádá Harvard Museum of Art výstavu tematizující tzv. filosofický kabinet, tedy sbírku předmětů vztahujících se k přírodní filosofii, úhelnému kamenu osvícenské vědy (The Philosophy Chamber: Art and Science in Harvard’s Teaching Cabinet, 1766–1820).

Důležité části Skálovy výstavy ve Valdštejnské jízdárně ironicky komentují právě muzeologii. Nejvýrazněji je to v instalacích v hlavní části Jízdárny, jak o tom vypovídají už svým názvem: Musaion, Pavillon, Gallery, Tribal a Privat. V nich je zřetelně vidět, že u Skály je tématem spíš lidské zacházení s přírodou (a její institucionalizace) než uchopení a rozvíjení přírody samé či dialog s ní. Skálovy práce z těchto instalací mají nesporný ironický podtext, a patří přitom k těm nejpodmanivějším i diváky nejvíce ceněným. Musaion evokuje historicko-etnografické muzeum, v jeho vitrínách jsou vystaveny roztodivné „exponáty“, doplněné pečlivými popisky: Korpáček, Modrý cancour. Pozdeň [snad místo naleziště – pozn. VT] Bazulla di venezia (falsum), Hřeben pikový (60. léta). Jsou zde i hlavičky duchů. Díla a jejich názvy jsou hravé, vtipné, kuriózní, bizarní, podivné. Jejich vtip spočívá v blízkosti skutečným muzejním exponátům, přitom však zároveň karikují posedlost, s níž vědci a sběratelé shromažďují a katalogizují vzácné, překvapivé i banální předměty jiných či dávných civilizací a přírodního světa. Přes svůj konceptuální charakter a ironický podtext nejvíce ze Skálova díla souvisejí s „přírodou“ a vyráběním a v divácích vyvolávají vítané vzpomínky na les, kůru, dětské domečky z kořenů a mechů. Pavillon vystavuje předměty uzavřené v matných krabicích, jakýchsi vitrínkách či akváriích, z různě pokřivených laminátových desek, s názvy Domky snů. Na rozdíl od skla, standardního materiálu vitrín, má laminát zjemňující, rozostřující či zakalující efekt. Běžné vitríny mají být co nejvíc neviditelné, transparentní, nerušivé. Ve Skálově parodické parafrázi je narušena právě možnost (zdánlivá či skutečná) nezkresleného, přímého pozorování či zkoumání. Tribal je další variací na etnografické téma a Privat paradoxně označuje habitat jakéhosi tvora, jehož soukromí mohou návštěvníci sledovat okénkem, v referenci na různá zoologická terária a klece či dioráma přírodovědných muzeí. Etické aspekty takového voyeurství jsou tu nasnadě. Kromě těchto „muzeí v muzeu“ expozice zahrnuje řadu solitérních velkých kusů, jako Zub času, Duch lebky anebo Tykadlo. 

Princip vytváření „muzeí v muzeu“ je vesměs snadno čitelný. Podstatný u Skály, jak psala už Pečinková, je však nakonec nikoli koncept, ale díla samotná, jejich materiálnost, textura, rukodělnost. Odstup od přírody či její divácky vděčné parodické uchopení lze u umělce ovlivněného postmodernou očekávat, stejně tak jako odstup od muzejnictví či výstavnictví. Úskalí vidím v tom, jak snadno v posledku dílo Františka Skály souzní – a tady je namístě zmínit i jeho roli v tajné společnosti B. K. S. a další sebestylizace, jeho „dandyovské“ převleky a performance, pohrávání si s retrostyly a popkulturou – s dobovou, do sebe uzavřenou módně alternativní kulturou, vymezující se proti populárním trendům, a přesto jim jinak podléhající a těžko se vymaňující z bludného kruhu komerce. Mezi mileniální „hipstery“ se Skála hodí svou performativní ironií, recyklací retrostylů, neochotou k vážnosti. Skálovo dílo se sice svou ironickou, resp. laskavě ironickou polohou nevyčerpává, ale je to její hlavní rys. Určité nebezpečí pak tkví i v tom, s jakou snadností se jeho dílo propůjčuje zájmům galerií. Kromě podbízivých poutačů, jednoduše čitelného Prastánku i propagačních fotografií umělce-dandyho s kytarou i jako jezdce na jednorožci, tedy jasných odkazů k mytologii Skálově, ale zároveň i k mytologii vcelku konvenční, rockové i fantasy, lze i výstavě v Jízdárně vytknout laciné prvky hodné lunaparku, jak na ně upozorňovala už Pečinková – tentokrát je to například nafukující a splaskávající se Duch lebky. Není snad nutno zdůrazňovat, že určitá podbízivost Skálova díla nesměřuje k takzvaným „nejnižším pudům“, ale k divácké potřebě si hrát, vyrábět, kutit, utíkat z města do přírody.  

Způsob, jakým je Skálovo dílo přijato a prezentováno Národní galerií, ukazuje, nakolik se Skála stal součástí institucionální a galerijní mašinerie, širokého kulturního a potažmo také mediálního provozu, vůči nimž by snad měl umělec hodný toho označení stát v jakémsi odstupu, obzvláště míří-li svou „laskavou kritikou“ právě do muzeálních a výstavních praktik jako takových. Místo toho, jak to vypadá, na sebe Skála a NG spíš poťouchle pomrkávají: hle, jak si dokážeme dělat legraci z muzea a sebe sama!

Výstava v Jízdárně je přehlídkou díla zralého umělce, šedesátníka. Rozehrává konstanty Skálovy mnohotvárné tvorby, polohy hraně naivní i laskavě ironické, jak jsem to popsala výše, ale i sebestylizaci umělce jako romantické figury, demiurga i dekadenta. Všechny tyto polohy vrávorají na hraně mezi jedinečností a vyprázdněnými obsahy populární kultury, ať už v podobě kýčovitě „přirozeného“ světa Kukyho, mytologie z žánru fantasy, či komerční sféry rockové hudby. Co dál? Dokáže Skála to cenné ze svých konstant udržet a rozvíjet, vyhne se netvůrčí recyklaci či vykrádání sebe sama, monotónnímu opakování stávajících vzorců, póze? Anebo bude pouze naplňovat očekávání, která slibuje „brand Skála“, bavící širokou veřejnost, která projednou stráví i to muzeum? Byla by velká škoda, kdyby se Skála nakonec stal umělcem těch, kteří jinak na výstavy chodí neradi, tak jako je Starbucks, se všemi nabízenými sirupy a dochucovadly, kavárnou pro ty, kterým káva vlastně nechutná. 
 

[1] „Jednou z inspirací bylo výtvarné dílo Františka Skály, který s přírodninami pracuje a natočil i loutky v lese jako komiks. Film ale dělat nechtěl – a tak jsem našel výtvarníka Jakuba Dvorského, který tvoří počítačové hry,“ řekl Jan Svěrák po projekci. „Snímek Kuky se vrací si na pracovní projekci vysloužil potlesk“ (doKina.cz, 12. 5. 2010).
[2] „Prastánek přináší do turistické plantáže Malé Strany zdivočelou přírodu a zplanělou architekturu. Odkazuje k jiným než pragmatickým hodnotám.“