Přinášíme řeč proslovenou na dernisáži výstavy Viktora Karlíka LITERATURA v pražském DOXu 6. ledna 2022, kde kromě Miroslava Petříčka vystoupila kurátorka Magdalena Juříková, J. H. Krchovský, autor a za DOX také Leoš Válka. Fotografie jsou od Anny-Marie Berdychové a Karla Cudlína. Výstava skončila, v prodeji zůstává stejnojmenná kniha a v redakci RR též gratis poslední výtisky speciálních RR novin.

 


foto © Karel Cudlín, 2022

 


foto © Karel Cudlín, 2022

 


foto © Karel Cudlín, 2022

 


foto © Karel Cudlín, 2022

 


foto © Karel Cudlín, 2022

 

SIGNOVÁNÍ LITERATURY

Není zbytí, je třeba začít krátkým a vlastně i osobním výletem do teorie. Velký německý romanista Leo Spitzer napsal v americkém exilu knihu Linguistics and Literary History, ve které vyzradil či „obnažil“, jak by řekli ruští formalisté, svou metodu. Kdysi dávno jsem na tyto jeho studie k francouzské literatuře narazil a úvod, věnovaný interpretaci, mně prostě učaroval. Asi proto, že se Spitzer ocitl v Americe, nebál se být nekomplikovaný a neakademický. Hned na začátku tedy říká, že kdykoli se kdokoli snaží porozumět, tedy interpretovat, nechává se vést – ať už si je toho vědom, či nikoli – tím prvním, co jej na věci nějak upoutá, co hned přitáhne jeho pozornost, byť by to bylo cosi (či právě proto, že to je cosi) okrajového, zdánlivě bezvýznamného neboli, neuctivě řečeno, byť by to byla nějaká (zdánlivá) prkotina. Když potom tento postup sám demonstruje, opírá v první studii své čtení Cervantesova Dona Quijota o fakt, že různé postavy, které o něm mluví, si jeho jméno pořádně nepamatují, uvádějí je různě a není tak zcela jisté, jak se vlastně opravdu jmenuje. Spitzer na tomto detailu ukazuje zrod moderního autora jako suverénního tvůrce svých postav a jejich světa, tvůrce, který není vázán ničím, leč svou imaginací.

Právě tato kniha se mi při pohledu na práce Viktora Karlíka okamžitě vybavila v okamžiku, kdy jsem spatřil artefakt označený „Franz Kafka“. Z celé výstavy LITERATURA právě toto a hned. Věc znepokojivě matoucí. V bronzu či železe vyvedená signatura – ale nikoli jen signatura. Mnohem více než jen to, co dokážu takto pojmenovat. Je tu stále cosi navíc, a právě proto vyvolává řadu na sebe navazujících asociací. Jestliže se signatura zvlášť v renesanční teorii chápala jako vnější viditelné znamení s určitými charakteristickými rysy věci samé, potom vztah mezi signaturou a věcí takto označenou nemohl být vnější, nýbrž vyjevoval samu vnitřní podstatu. Nejde o vztah arbitrární, vztah signatury a signované věci je indexikálně-ikonický či ikonicky-indexikální, jak by řekla dnešní sémiologie: podobá se tomu, k čemu na způsob znaku odkazuje.

 


Franz Kafka, 2016–2017, bronz, foto Ondřej Přibyl

 

Tady ovšem řada navazujících asociací ani zdaleka nekončí a od signatury Franze Kafky vede logicky k literatuře.

Literatura, jak všichni víme, je slovo odvozené z latinského výrazu „litera“. Litera sculpta manet, chtělo by se před touto Karlíkovou skulpturou opravit známý latinský výrok. Ale jak ví každý typograf, každá litera je nejprve materiální objekt, cosi hmatatelného a vážného. Ví to sice každý typograf, ale neví to zpravidla čtenář, jenž má před očima písmena jako otisky liter; neuvědomuje si, že aby mohl číst, musí tyto stopy liter vidět, ale jakmile čte, už je nevidí, protože je zcela pohlcen tím, co mu sdělují. Ignoruje tedy fakt, že i písmo je stále cosi materiálního, a to i tím, že je vytištěné či jinak zviditelněné. Artefakt označený „Franz Kafka“ ho však vrací zpátky, protože nemůže nevidět, že tato signatura je materiální věc. Jsou to litery.

I když ne tak docela. Dívám-li se na ně delší dobu, co vidím, jsou teď vlastně najednou Kafkovy kresby. Značně vyzáblé postavy s dlouhýma, všelijak přehýbanýma nohama, kresby-postavy, jež by současně mohly sloužit jako iniciály nějakého textu, ale právě tak by to mohly být i svého druhu Kafkovy autoportréty. Jakmile Viktor Karlík toto vše doslova zkratuje svou sochou-signaturou, máme před sebou nakonec šifru Kafkova světa.

 


Franz Kafka, 2016–2017, železo, foto Ondřej Přibyl

 

Ale i cosi nadto. Viktor Karlík – a to celou svou „podzemní prací“ – podává jasné svědectví o tom, že literatura je nejen všude kolem nás, ale i pod našima nohama – stačí si všimnout, že kanálový příklop je štoček, který se dá přenést na papír tak, aby vyšla najevo jeho literárnost, byť by na něm bylo jen pár zdánlivě bezvýznamných slov. A hned vidíme: slova otištěná na papír mluví hlasem, který se rodí kdesi pod povrchem. Tak jako Kolářova poesie, tak jako Hančovy Deníky.

Litera je to, co vyčnívá, je to stejně jako socha-signatura „FK“ vertikála, protože ze své podstaty tíhne vzhůru. Takže onen artefakt, který hned napoprvé připoutal mou pozornost svou znepokojivě matoucí povahou, věděl, co dělá: je to velice přesné a přesvědčivé přiblížení toho, čemu říkáme literatura.

Miroslav Petříček