V podušičkovém týdnu se ve Francii udělovaly literární ceny. Tuto „sezónu cen“ je možné komentovat, kritizovat nebo parodovat, ale v žádném případě ji nelze obejít. Nejprestižnější je cena Goncourtova, v těsném závěsu za ní následují Renaudotova, cena Médicis, cena Femina a Cena Francouzské akademie. Dny, které vyhlášení cen předcházejí, jsou nabité zvláštním napětím. Šušká se a proslýchá se. V tisku se objevují články o romanopiscích, kteří zaujali a byli nominováni. Zmínka občas padne i o těch, kteří zklamali a vypadli z kola ven. Samotný den vyhlášení cen, letos středa 7. listopadu, je okamžikem posvěcení, jak mu říkají sami Francouzi, a může přinést i nečekaná překvapení, díky nimž v dalších dnech veřejnost objevuje dosud málo známé tváře. Laureáti obsadí volná místa v mediálním kolotoči a stanou se na krátkou chvíli hvězdami: autoři budí větší pozornost než jejich knihy, jejich image je přednější než literární styl. „Nepřečíst si román, který dostal Goncourtovu cenu, zkrátka a době nelze,“ vysvětlila mi kdysi jedna moje universitní profesorka a posléze si povzdychla: „I když je to pěkná bichle.“

Své novinky během letošního podzimu představili už dobře zavedení autoři jako například Laurent Gaudé, Mathias Énard, Linda Lêová, François Bon a mnozí další. Nakonec v souladu s očekáváním získal Goncourtovu cenu Jérôme Ferrari za svůj román Kázání o pádu Říma. Tento korsický spisovatel a učitel filosofie hledí na čtenáře z masmédií přátelsky až plaše. Na první otázky novinářů zareagoval slovy, že je „velmi rád“, ale i překvapený výběrem poroty. „Nejdřív jsem si myslel, že příběh o nějakém korsickém baru přece nemůže mít u kritiků příliš velkou odezvu.“ A vzápětí se opravil, že „ale rychle zjistil, že opak bude pravdou“. Renaudotovu cenu obdržela překvapivě Scholastique Mukasongová za svůj román Notre-Dame du Nil. Jde o příběh odehrávající se v dívčím penzionátu těsně před vypuknutím genocidy ve Rwandě. „Mrtví ve mně stále žijí,“ shrnula svůj autorský záměr skromně Mukasongová. Pro úplnost dodejme, že cenu Médicis získala další žena, Emmanuelle Pireyreová, za Všeobecnou féerii, cenu Femina obávaný konkurent Ferrariho Patrick Deville za Mor a choleru. Cena Francouzské akademie nakonec připadla velmi mladému a talentovanému švýcarskému autorovi Joëlu Dickerovi za Pravdu o aféře Harryho Québerta.

Udílení těchto velkých cen bylo v minulosti hodně kritizováno. Hlavní výtkou byla přílišná komercializace knih. Ceny si totiž mezi sebou dlouho rozdávaly především nejsilnější francouzská nakladatelství. Každé mívá svého koně. Jeden rok tak přicházel na řadu Gallimard. Další rok Albin Michel. Třetí rok Grasset. Čtvrtý Seuil. Pátý Flammarion. To se ale v posledních letech naštěstí změnilo. Nominovány a oceňovány jsou i alternativnější nakladatelství. Právě Ferrariho publikovalo sice menší, ale velmi kvalitní nakladatelství Actes Sud z Arles. Kritika zavedeného systému přispěla rovněž ke vzniku velkého počtu menších a malých cen. Vzpomeňme za všechny alespoň cenu Décembre nebo cenu France-Inter.

Otázkou zůstává, do jaké míry a zda vůbec lze literární texty hodnotit jako vítěze. Jisté je, že počet prodaných výtisků držitelů Goncourtovy ceny se často počítá na stovky tisíc a literární kariéra se tak pro samotné spisovatele stává někdy až krutě nezpochybnitelnou samozřejmostí. Rituál udělování cen plodí i úsměvné situace. Už samotný fakt, že se nejprestižnější Goncourtova cena vyhlašuje ve známé pařížské restauraci Drouant, například jednou inspiroval francouzsko-německý kanál Arte k parodii, kde je jídelníček sestavený ze slovních hříček podle jmen nominovaných autorů. Hosté – zkušení labužníci a profesionální gurmáni – zde s chutí či despektem diskutují o jednotlivých chodech. Některé texty jsou přirovnány k tučným hranolkám, jiné k překombinované pizze nebo zákusku, který je sice chutným soustem, ale spořádat ho dokázal jen málokdo.

Doufejme, že čtenáři si cestu k dobrým francouzským knihám nakonec najdou, až i letošní „sezóna cen“ odezní a ponechá prostor ke klidnějšímu čtení.